Není Jing jako Jang, není Jung jako Freud

Aneb jak jsem tento týden viděla třikrát paní Kolářovou a dvakrát pana Musialka

Šumař na střeše

Jsou filmy, na které bych se nepodívala, ani kdybych se opravdu hodně nudila. Jedním z nich je Šumař na střeše. Proč? Je starý a má divný název. Nicméně do Městské divadla jsem se na něj vypravila a ráda. Navíc šumař se na střeše vyskytoval 5 minut a pak na tři hodiny zmizel.

Jak už napovídá úvodní sbor, v Anatěvce je vše o tradicích. Tedy alespoň co se židovské menšiny týče. A pak se nejprve nejstarší dcera Tovjeho (Zdeněk Junák) zamiluje do chudého krejčího (a prosadí si svatbu), následně druhá nejstarší odjede na sibiř za svojí láskou (Musialek) a pak další v pořadí uteče s echt Rusem (což už je vrchol). A celé se to odehrává na pozadí střetů kulturních i politických (taková malá demonstrace, aby se neřeklo).

Co se mi opravdu velice líbilo byla zeď. Plechová zeď oddělující svět židů a těch ostatních. Zeď, která se při každém vyeskalování krize posunula a ukrojila tak další část z pomalu zanikajícího světa. Znáte ty záběry z filmů, když se optickým trikem kolem hlavního hrdiny přibližují stěny... tak tohle bylo mnohem efektnější.

Obávám se, že si ani po tomto film nikdy nepustím. Ale nevadí, v Anatěvce jsme byli, vše jsme viděli, písničky si poslechli a náramně si to užili.

......

(S Divanovelou bych se již opakovala. Tak aspoň vězte, že napodruhé vynikla více druhá polovina a podařilo se jim do děje propašovat i narážku na xFactor)

......

Equus

Před pár měsíci jsem si ani nevím jak vzpomněla na Sydneyho Lumeta (vlastně vím - Before Devil... s Wahlbergem). Psí odpoledne je fascinující film. A právě pár let od něj jsem objevila film se záhadným názvem Equus. Sehnala jsem jej, ale nepustila si ho.

Před pár měsíci se po Brně začaly objevovat plakáty na divadelní hru se záhadným názvem Equus. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem našla mezi oběma spojitost. Jedná se totiž o totéž. Ale zatímco Lumetova verze stále ještě čeká, verze Zdeňka Černína se dočkala.

Od známých jsem byla připravena na psychologické drama, které se nikomu nelíbí. No jistě - není to totiž univerzální komedie pro všechny generace, není to rozverný muzikál, není to dobrodružný výpravný epos. Je to komorní psychologické drama. Pro konzervativní lidi asi hodně přes míru. Staví na dvou postavách - psychiatrovi (Viktor Skála) zasněném do antického Řecka a mladém Alanu Strangovi (Vojtěch Blahuta), který nesní, ale žije (a taky náhodou vypíchl oči několika koním). Celá hra se nese ve vírech rozhovorů, monologů a úvah, odkrývá Alanovy pohnutky, buduje vztah mezi těmi dvěma a oba je mění. Alanův pokřivený svět, kde má kůň až náboženský a erotický nádech, mimoděk odhalí zbytečný život, jaký žije jeho psychiatr.

Vždycky je ošidné ukazovat na jevišti nahotu. Tak nějak se mi zdá, že pokud není scéna precizně vystavěna, může se zvrhnout v trapas. Trapas se nekonal. Jen jsem si celou dobu říkala, že pokud si Blahuta po několika měsících v kůži Alana ještě zachoval zdravý rozum, tak ho obdivuju. Tleskám.

Koně - koně jsou asi nejklíčovější součástí vyprávění. A jsou krásní. Na fotkách z divadla to tak nevypadá, ale stylizace, kterou dostaly (včetně žhnoucích očí a kopyt), spolu s mlžným oparem a správně použitým světlem, dává dohromady transcendentální zážitek. A to nemluvím o naprosto surrealisticky vystavěné realistické stáji s vraty otevírajícími se do světla.

Hudba skvěle podtrhuje celou šílenou atmosféru. Asi bych ji nejvíce přirovnala ke kombinaci Mechanického pomeranče a Americké krásy. Taková pěkná stratofonická výstavba.

Není to hra pro každého. Ale nelze ji odsoudit jako špatnou. Není špatná, jen... není pro každého. Docela by mě zajímal pohled (o hodně) straších ročníků, kteří svůj důchod utrácí za permanentku do divadla.
(na závěr musím ocenit nápad se stvárněním pornokina)

Vypli proud...

Kolem půlnoci jsem dočetla skripta a konverzujíc s nočním ptactvem jsem si otevřela partičku Dice Wars. A najednou tma. O půlnoci. Pochopíte to? Víte, jak se potmě špatně hledá v obyváku králík? Víte, jak se špatně hledá s králíkem v ruce baterka? Romantickou sprchu při svíčkách přebilo neromantické vyndávání kontaktních čoček při svíčkách. Mobil se nenabíjel, radiobudík mlčel a světlo baterky skomíralo, jako v tom nejukázkovějším díle Akt X. Akorát moje naštvání přehlušilo veškeré myšlenky ala Tooms nebo zelení svítící broučcci...
V 5:55 nějaký dobrák nahodil pojistky baráku. V 9:00 jsem zjistila, že opět vyletěly. Uvědomujete si, že si bez elektřiny už ani nezavoláme, nezjistíme, kde máme zkoušku, a neuvaříme kafe?
Tak už umím pojistky nahodit taky. Třetí spínač byl ten pravý.

Der Ausflug nach Wien

Už jsme byli na otočku v Praze, proč si nezajet na otočku do Vídně.

Tentokrát se záminkou stala výstava lákající na památky z doby faraona Tutanchamona, které byly na chvíli zapůjčeny z Egyptských muzejí.
Je to tak trochu podobné Titanicu. Pěkně udělané, návštěvnost tak akorát, ale vcelku komorní.
Hlavně tedy chybí Tutanchamon:). Pro někoho, jako jsem já, kdo v Egyptě nikdy nebyl, je to ale zajímavá zkušenost - moci se zblízka kouknout na věci, které byly vyrobeny před 3000 lety. Páni, to je číslo... Místy jsem byla fascinována umem, který stvořil nejrůznější sošky, zlaté šperky až po poněkud kolosálnější sochu výše zmíněného faraona, kterou do muzea vecpali. Stát v Egyptě pod těmi opravdu monumentálními, musí být zážitek.

Nejhorší sprcha je krámek se suvenýry, který následuje hned za dveřmi potemnělé "pohřební komory". Ufff... Tutanchamon Monopoly - to už je zvěrstvo. A pak vám cestou ven do ruky vrazí letáček s pozvánkou na Tutanchamon - das Muzikal.

Tutanchanom tedy zabil 1,5 hodiny. A pak před námi stálo rozhodnutí - Kunsthistorische museum oder Naturhistorische museum? Malby jsem viděla pár let dozadu, takže jsme se rozhodli kouknout do Přírodovědeckého. A musím říct - kam se hrabe Národní muzeum v Praze. Už expozice s mikrosvětem je jako jiříkovo vidění, samý mikroskop, 3D obrázky, nadživotní model planktonu (hehe)...
Celé ho proběhnout nám trvalo přes 4 hodiny. Dinosaurů je tam poskrovnu, zato zabírají nejvíce místa. Z Ultrasaura se vešla do sálu pouze noha.
V expozici dějin lidstva jsem postřehla zajímavou věc - národy s propracovaným posmrtným náboženstvím celý život vyráběly předměty pro své budoucí mrtvé. Zato pravěcí lidé od Býčí skály se tímto zaobírat nemuseli, tudíž měli čas vyrábět hlouposti (věci identifikované jako varné spirály a sichrhajtsky).
Jako bonus byl nalezen suterén s vivárii, kde nás zaujala ještěrka lezoucí po stropě. Chudák se nemohla rozhodnout, kam že to chce dolézt, a když jí začaly padat přední nožičky, inteligentně se chytla za svoji zadní nohu, čímž dokonala dílo zkázy a nechápavě hleděla, jakže se to ocitla opět na zemi.

Zbytek výletu probíhal opět pod taktovkou cestovní kanceláře. Výlet na zrenovovanou kapli královny Sissi se nevyvedl, neboť začalo pršet. Zmoklí jsme tak viděli stůl a dvě židle za sklem. Výživné.

V Mikulově jsem svedla boj s automatem na předražené kafe, který nejprve nebral padesátikoruny a když jsem sehnala dvacku, oznámil, že nehodlá rozměňovat. Aspoň jsem po cestě poslechla OST k 3. sérii Lost. Den to tudíž nebyl ztracený.

Felix

Dnes ve 12 hodin k nám do rodiny přibyl nový člen. Se jmény jsme se natrápily, ale nakonec jsme se shodly, že Felix se na to malé ušaté torpédo hodí nejlépe. Kdybych byla buddhista, bylo by jasné, že se mi vrátila Ayla. Felix se narodil dva měsíc po její smrti. Skoro na den.

Králíci jsou plachá zvířátka, ale tohle chlupatý trdlo se už od začátku nechá hladit. Do teď nepoznal nic jiného než králíkárnu, momentálně mu patří už celý pokoj. Zas mám pro co žít...

Další fotky zde

První máj...

... byl opravdu romantický.

Co to kecám. Však mě znáte. Místo procházek po rozkvetlých loukách a ocicmávání náhodných chlapců, jsem vytáhla San na Titanic. Propriety mrtvých lidí, které dlouhá desetiletí ležely na dně moře, romantické opravdu nejsou. Mám ráda tyhlety staré věci. Zavřít oči a přát si, aby na chvilku na vás dýchla historie. Osudy jiných, tolik životů, které se odehrávaly a nikdo je nezachytil. Jen ty věci. Stejné je to se starými obrazy, stavbami... ale ten pocit nepřichází. Možná na zlomek vteřiny, ale defakto je fyzikálně vyloučen.

Tak tedy bylo to pěkné. Možná menší, než jsem očekávala, ale pěkné. (A San aspoň olizovala ledovec, když už nemohla mluvit)

Kulturní týden

Úterý

Aby bylo jasno

Ničím nová, ale přesto velice zábavná záležitost. Taková ta uvolněná anglická konverzační komedie řešící vztahy, nedorozumění a podobné zábavné věci. I brněnská divadla jsou jich plná (1 + 1 = 3, Vydrž miláčku...). Není třeba mnoha herců - vystačí si se čtyřmi. Jeden postarší manželský pár (Láry a Mikina Kolářovi) a jeden pár ještě nesezdaný (Musialek, Martinková). No a samozřejmě tu máme milenecké propojení. Stačí najít pod postelí cizí pantofle, adresu, která má patřit údajně rodičům Gregovy budoucí ženy, a pohroma je na světě. Tedy pro postavy. Diváci se můžou necelé dvě hodiny bavit konverzacemi typu jeden o koze a druhý o voze. Scénář naprosto brilantní, herci taktéž.

Středa

Deník krále

"SL - Sport und Leicht. To jako sportovní a lehký. I když ta kráva váží skoro 2 tuny. Nemám rád Němce."
"To nebude křeček. To bude svišť. A nebo bobr. Možná je to svišť, co si celý život myslí, že je bobr..."

Jestli mi tohle budou divadla dělat, tak se rozmlsám a všechny filmy hodím do koše. Deník krále je z žánru zvláštního - na jedné straně hodně drsný, na druhé straně má geniální komediální momenty (Martin Havelka a jeho Prostreet - to není jako Need For Speed: Underground. Tam když to naperete do sloupu, tak to tak snadno nerozjedete!).
S Rigolettem jsem zatím neměla tu čest. Jiří Šimáček a Zdeněk Plachý (jmenovec mého otce jen náhodou) ho přetavili v Deník krále. Krále marseillského podsvětí - vlastníka drogového impéria a mercedesu. Onen ústřední deník skončí po přestřelce v rukou šíleného hudebního teoretika - Martin Dohnal, kterému je role šitá na tělo. Když začal monolog o Ravellovi, rázem jsem se ocitla zase na jeho přednášce.

Děj se odehrává ve dvou rovinách - současnosti, kdy si mezi sebou vyřizují mafiáni účty (a jeden syn se snaží pomstít svoji matku), a deníkové minulosti - chvíle, kdy se Král nevědomky zamiluje do dcery svého odklízeče, který pohřbil každou jeho předchozí letmou lásku. A vlastně je tu ještě třetí rovina - duchovní. Svatá Terezie snažící se spasit alespoň Královu duši, když ne jeho život. Nezdá se vám, jakoby sněžilo?

Obsazení je naprosto luxusní. V hlavní roli Igor Ondříček, kterému vážná role neuvěřitelně sekne. Jako fakt normálně. Příští týden se těším na Charleyovu tetu, kde má zase komediální part. Naposledy ho v Čarodějkách skartovali v drtiči odpadků.
Králova protihráče představuje Martin Havelka ve fakt hustým brnění (a to si Catcher myslel, že je v Kinder Copovi originální) a jeho dva mezinárodní poskokové (z Xfactoru odskočivší si Alan Novotný a Jackuljak).

Katarze se dostavila. Poslední scéna byla opravdu vystavěna dokonale. Tohle většina filmů neumí - manipulovat s divákem takovou měrou. Když zhasla světla a zůstala jen svíčka, člověk si přál, aby ten pocit ještě chvíli zůstal. Po Adamovi Šangalovi asi druhé představení, které mě do sebe natolik vtáhlo.
(Zapomněla jsem na vrány a písničky a podbarvující scény v průhledech...)
A ty baby, co vedle mě lovily bonbony ze sáčku, bych nejraději umlátila. (Čím dál tím víc chci vidět Equus)

Pátek

Vrátila se jednou v noci
"Nikdo neumřel. Právě naopak!"

Na hřbitově je veselo. Tedy až do chvíle, kdy nezvedený syn Manuel (Erik Pardus) oznámí své tlející matce (Zdena Herfortová), že si bude brát Dolly (agentka Scullyová... tedy Jana Musilová). A pak se diví, když si jeho vyvolenou příjde ze záhrobí trochu proklepnout.

Na závěr týdne zase trochu lehčí komedie. Pro změnu původem z Argentiny. Za zvuků skromné kapely vyhrávající tango a atmosféry 50. let se snaží Manuel zachovat zbytky rozumu a jeho rázná neustále brebentící matka něco ze svého vlivu na synáčka.
Tož je to vtipné. Je to velice vtipné. Zvlášť když přijdou na návštěvu Manuelovi kamarádi z kapely (Igor Ondříček - viz výše, a Zdeněk Bureš). Několik scén tu opravdu stojí za to. Příjemně strávený páteční večer - jen kdyby tolik nelilo.