My little heaven

Když si tak čtu poslední příspevěk, asi bych měla začít větou ... a po 12 dnech jsem se zase vrátila a velbloudí ranč byl naprosto perfektní. Jako ostatně celý výlet (divocí damani!)

Už nebydlím v 1+1, ale v krásném dvoupatrovém rodinném domě (poslední rok a něco v rekonstrukci, bez fasády a tak), stále s člověkem, co ještě neviděl Star Wars, a s naprosto hloupoučkým buldočkem, který se není schopen bez asistence ani potmě napít.

Jezdím po světě, pronikám do tajů zrůdného Ruby on Rails, konečně jsem zkompletovala New Jedi Order, mechanické pianino vyměnila za elektronické, na zahradě jsem si zasadila vistarii (která v dubnu zapadla sněhem...) a za oknem mi roste 37 sazeniček jalapeno.

V pondělí se můj ASUS Transformer Prime odmítl začít nabíjet (taky už není nejmladší), v březnu jsem se dožila 30 let (taky už nejsem nejmladší) a než jsem se vrátila z velikonočního výletu za tulipány, zkyslo mi mlíko (... bleh ...).

Toliko citace z výroční zprávy, která by nevznikla, nebyla-li bych tento týden opět slaměnou vdovou. A teď mě omluvte, pes štěká, patrně si uslintnul do misky s vodou a dožaduje se druhého nálevu.

Strangest paths of life

Pořád jsem tu, ve "svém" 1+kk, a pořád si neumím představit, že v něčem tak malém se dá žít. Asi dá. Stejně člověk většinu času tráví v práci a na ten zbytek večera, který mu zbývá, mu úplně stačí postel a klavír. Neumím si ale představit být tu jen tak o víkendu. To nejde. To by se člověk z tak malého prostoru musel jednoduše zbláznit.

Konečně jsem zjistila, co v životě chci. Respektive s kým chci být. I když jsem s tím počítala, nakonec představa nějakého konce byla stejně bolestivá. Nic špatně neskončilo. A já jsem s člověkem, kterého jsem několik let nedokázala vůbec dešifrovat. Podivné jsou cesty osudu. Navíc mi v rohu pokoje leží pytel se psím žrádlem. Až budu velká, pořídím si malou shibičku.

Za pár dní odjíždím na 12 dní do Izraele. K moři, do pouště a tak. Nechť se uvidí, co bude lepší zážitek - veřejné záchody v Číně, nebo noc na velbloudím ranči uprostřed pouště... 

Mod Kobenhavn

I Lord zde má svůj den! Fotky z města bicyklů, vandalství a irské kávy za 250 Kč již tradičně zde.

In 2012 everything changes

Prestehovala jsem se. Sice uz to nejaky ten mesic je, ale nabytek me nasledoval teprve az nyni. Pocitam, ze zvlast z klaviru budou mit sousede radost. Zacinam si konecne po 27 letech pripadat dospele. A bavi me to. Asi by to bylo jinak, kdybych okolo data zapoceti sveho noveho zivota nepotkala jistou osobu, ktera mi tu obcas dela spolecnost. Je to takovy podivny vztah nevztah, ktery jednoho dne dost spatne skonci, coz je nam obema jasne, ale do te doby, cert to vem. A ja asi poprve spadla do neceho, co mi s moji neschopnosti vazat se vyhovuje.

Po nekolika letech se nam prace zacala menit. Spousta lidi odesla (a jeste odejde) kvuli nahle zmene zamereni na ponekud vice in technologie jako C# a .NET, k cemuz nas okolnosti dotlacili. Ja si stezovat nemuzu, nebot jsem momentalne dostala svuj vlastni miniprojekt, ktery je celkem zabavny a uziju si i spoustu konferenci s americany. Ale odchod nekterych lidi me vazne mrzi. 

Konecne me okolnosti donutily poridit si novy notebook. S mezernikem. Ac informatik (nebo prave proto) nemam k nejnovejsim technologiim uplnou duveru. A i kdyz me vzdy ruzne kindly a PDAcka lakaly, vzdy sem odolala. Nicmene osudu se clovek nevyhne a na firemni akci jsem si v tombole vylosovala zbrusu novy Asus Transformer Prime. Asi abych se doma nenudila, kdyz mi zrovna chybi spolecnost. Angry birds forever.

A samozrejme, Edinburgh byl nadherny (fotky). Miluju to mesto asi stejne, jako nemam rada Londyn. Next destination? COPENHAGEN. Coming soon.

Velikonoční mise

Chci svůj vlastní byt, musím šetřit, na Velikonoce jsem si právě pořídila letenku do Edinburghu na prodloužený víkend. Vidíte v tom tu logiku?

Belgická mise 2011

aneb 11th World Soundtrack Awards in Gent

Nejlepším soundtrackem roku se po právu stalo Inception od maestra Zimmera, který se svými sólisty a bruselskou filharmonií tomuto soundtracku věnoval třetinu následujícího koncertu. Howard Shore se nedostavil a Eliot Goldenthal působil, jako by vypil plzeň, kterou Honzík při své stalking akci rozdával (jen se ho zeptejte na jeho dobrodružství s belgickou policií, až ho potkáte!), svoji i pana Zimmera.

Zbylá dokumentace z Bruselu, Gentu a Brugg k nahlédnutí zde.

P. S. Se Stevenem Spielbergem jsme se v Bruselu minuli o jeden jediny den. What a shame!

Big guns

Je to zvláštní pocit, držet v ruce reálnou, nabitou zbraň. Člověka to naplní až úctou k tomu mechanizmu, který dokáže napáchat tolik škody. Když láduje náboje do zásobníku, skoro se mu klepou ruce (a taky to jde opravdu ztuha). U airsoftu kolem vás horké nábojnice nelítají...

Výše zobrazená nábojnice byla vystřelena z M4.

Návrat

Jsem zpět. Bylo to... hodně zajímavé. Díky Aldy, bez tebe by to asi nebylo možný. Někdy v budoucnu tu asi vznikne výčtový seznam důležitých věcí.

Do Brna jsem si dovezla aspoň kousek Číny. Draka. Číňané je pouští i v létě.

A tak jsem mu dnes ukázala Kraví horu.


Lidé na mě zase koukali (no jo, zvykla jsem si za tu chvíli na pozornost). Akorát tentokrát jako na magora. Asi :). Nicméně jsem se po cestě seznámila asi s 50 letým kadeřníkem, kterého zaujal nejen drak, ale i můj účes. Nemohla bych se sakra seznámit někdy taky s někým mladším? :D

Málem bych zapomněla - nějaké ty fotky...

Peking, část první
Xian
Chengdu
Peking, část druhá
Bonus - Caution Wet Floor (protože cedulí a opatrnosti není nikdy dost!)

Farewell

Pamatuju si, jako bych si tě přinesla včera. Jak jsi poskakoval se svými sourozenci po posteli a víc tě zajímalo, co za úžasné věci se skrývá pod ní, než já. A já si tě vybrala. Pamatuju si, jak jsme první den nevěřícně koukaly, kolik máš energie a jestli se někdy vůbec zastavíš a unavíš. To bylo před třemi lety. Krátkými třemi lety. Díky za všechno a sbohem.

Felix (27.3. 2008 - 13.7. 2011)

Krakowská mise 2011

Už čtvrtým rokem se v Krakowě pořádal festival muziky filmové. Ale my se na něj vypravili teprve poprvé. Kdo je to my? Lékárník Robert, novinář Nik a moje maličkost.

Den první - transporty

Do Krakowa cesta dlouhá, drahá a složitá. Letadlo jsme zavrhli z cenových důvodů hned, řídit se nikomu nechtělo (není divu, když řidičák vlastní jen 1/3 výpravy). Tudíž vlaky. Naše krásně naplánovaná cesta čítající 3 přestupy a 7,5 hodiny jízdy skončila v Chropyni. Tedy přesněji tam neplánovaně skončil pravidelný rychlík Brno - Bohumín (odjezd 6:02), který byl stěžejním článkem celé cesty. Pánové vyrážející z Prahy o hodinu dříve na tento vlak měli přestoupit v Ostravě. Jak takovou situaci řeší České dráhy? Přesunou cestující do prvního osobního vlaku na Přerov a nashle. Tedy musím říct, že průvodčí v osobáku byl velmi milý a ochotný a ze všech sil se mi snažil najít spoje, které by nás vrátili k původnímu itineráři. Bohužel se to ukázalo jako nemožné, a tak jsem si vytelefonovala trasu novou. O 3 hodiny delší.

Viděla jsem přerovské nádraží. Asi hodinu. Nejprve jsem se poznala se skupinou důchodkyň na výletě, které se stále nemohly rozhodnout mezi návratem domů a pokračováním (nach Český Těšín), a poté s postarším pánem na cestě do lázní, který se se mnou dal do hovoru a vydrželo mu to až do Ostravy. Nuž, aspoň jsem se dozvěděla, jak šikovného má vnuka (bakaláře s kariérou u vězeňské služby v Olomouci, záliby - zahrada, tetování - žádné) - nevím, zda nečekal, že si řeknu o číslo na něj :). Ale aspoň to čekání rychle uteklo. V Ostravě se naše výpravy o pár hodin později spojily.

Bohumín vypadal jak přímořské letovisko. Dokonce nám nad hlavou proletěl racek, kolem korzovali sluncem zmožení lidé a my seděli pod slunečníky v pizzerii a dělali si legraci z toho, čemu se tam říká pizza. Já si tedy prozřetelně dala kávu a smažené švestky s vaječným likérem. Vypadalo to všelijak, ale po té mizérii jsem si to zasloužila. EC, na které jsme si už k tak drahé jízdence museli přikoupit další místenky, mělo zpoždění.

V Katowicích jsme přestali spílat Českým drahám. Konečně jsme poznali, jak může taková kultura vlakového cestování vypadat. Kdo neviděl tamní nádraží, nechť si představí podchod, kilometr tunelu vpravo, kilometr tunelu vlevo, 5. kolej umístěna kdesi na náměstí, informační stánky zřejmě na koncích tunelu a odjezdová tabule řazená podle kolejí, nikoliv času odjezdu. Pokud se zadařilo, byly na této tabuli i 2 vlaky, přičemž jeden z nich se o pár řádků přesunul jen jedenkrát. 5 minut před odjezdem našeho vlaku pusto prázdno. Hrdina Nik konzultoval papírové jízdní řády a určil pravděpodobnou kolej, na které ale nic nestálo. Mírně nervózní jsme se snažili z okolostojících dostat informace, ale marně. Pak se najednou z davu ozvalo "kolej 3!", patrně průvodčí se zvedla a rychlou chůzí se přesouvala na jiný perón. Vlak s eufemistickým označením intercity byl vytopený courák, jehož sedadla byla potažena jen z estetických důvodů. Následovaly 2 hodiny čirého utrpení.

Kolem 16. hodiny jsme konečně byli v cíli. Dalších 15 minut jsme se snažili dopídit, kde se dají pořídit 3 denní jízdenky na MHD, a následně jsme se na 2. pokus domluvili s tamním monstrózním automatem, který nejprve sežral 100 zlotých, oznámil, že chce menší, chvíli nás napínal a pak nám je vrátil. Krakowské tramvaje vypadaly jako by utekly z technického muzea.

Celou namáhavou cestu nám vynahradilo ubytování. Hostel s vizáží hotelu. Všem můžu vřele doporučit. S majitelkou jsme se dohodli, že než lámanou angličtinou (z její strany), zkusíme to polsko-česky a ňák to půjde. Šlo to. Navíc úžasná poloha u centra, která se nám stokrát vyplatila. A protože jsme dorazili pozdě, netušili, jak takový festival probíhá, kde se koná a tak podobně, napříč únavě jsme vyrazili na koncert Joe Hisaishiho, který dirigoval. To je takový ten japonský pán, který napsal Princeznu Mononoke a další zajímavé věci (note for myself - need to see Nausica, ASAP!).

Koncert se konal půl hodiny jízdy tramvají z centra v areálu staré továrny. Ač jsme na místo dorazili s 2 hodinovým předstihem, zaskočila nás neuvěřitelná fronta. Každý koncert tu navštívilo cca 3500 osob, což je na jednu stranu fenomenální (v ČR by se to nepovedlo), na druhou stranu to poněkud degraduje kulturní atmosféru. Jako slušní lidé jsme totiž (nevěda do čeho jdeme) zvolili společenský oděv (jako jedni z mála). Boty na podpatku jsem pak ještě mnohokrát olitovala. Do samotné haly účastníky svážely zdarma autobusy. Potuď organizace hodná obdivu.

Hala byla monstrózní se stovkami řad a tisícovkami židliček. Takových nepohodlných. Organizátoři měli nepochopitelně největší strach, aby si lidé dovnitř nenosili žádné pití. Každého poctivě šacovali. Překvapivě pak uvnitř byly zdarma barely s vodou, tudíž smysl tohoto opatření mi naprosto uniká. Protože jsme se o festival začali zajímat poněkud pozdě (hodně dlouho taky nebyly k dispozici informace v angličtině), měli jsme lístky za lidové ceny do sektoru B, který se vyznačoval pravidlem - sedni si kam chceš, stejně nic neuvidíš. Tedy kromě velké obrazovky, kam se vše live přenášelo. Ale nebylo to ono. I zvuk byl místo přirozené akustiky prohnán zesilovači a reprobednami.

Nejvíce krev nám ovšem pili moderátoři. Mleli polsky (ač festival se etabluje jako mezinárodní), mleli zbytečně dlouho. Ač byl celý koncert bez přestávky (což bylo na naše unavená těla dosti likvidační), skončil po 23. hodině. Hisaishiho hudba je nádherná. Zvlášť Mononoke, Nausica, Totoro, Kikujiro... Tu chytlavou melodii, co byla mimo jiné použita v Quest for Holocron TK1, jsem si zpívala celý pobyt.

Zmoženi celým dnem, lehce šokováni formou festivalu, netušili jsme, že nás pravé peklo teprve čeká. Organizátoři sice všechny lidi odvezli zpět před komplex, ale tím to haslo. Noční krakowská MHD v těchto končinách se vyznačuje tím, že do centra jede jen 1 autobus 1x za hodinu. A teď si představte, že 1/3 všech lidí chce do centra. Ano, byl to masakr. Chvíli jsme uvažovali, že si s náhodně potkavšimi krajankami objednáme taxíka, poté spolu s jedním angličanem hledali, která zastávka zasypána lidmi, je ta naše, a nakonec jsme učinili pokus dostat se do onoho jediného autobusu, který po půlnoci přijel. Byla to půlhodina nevyžádané socializace s poláky, autobusu nešla otevřít všechna okna a na dalších zastávkách se snažili další lidé nekolegiálně nastupovat. Byli jsme rádi, že dýcháme a při prvních známkách civilizace jsme raději vystoupili a nějaký ten zbývající kilometřík došli temným Krakowem po svých.

Den druhý - Meet&Greet

Do nového dne jsme se probudili s předsevzetím "tohle už nikdy" a vydali se do centra, kde mělo dopoledne v jedné kavárně proběhnout setkání s (živým) Klausem Badeltem (to je ten, co má na svědomí Piráty z Karibiku). Klaus nepřijel, vyluštili jsme z polské cedulky na dveřích kavárny. Víc času na památky. Po výborném obědě jsme se přesunuli za Vislu, kde v centru Mangy mělo být setkání s Joem. A bylo. Mluvilo se japonsko-polsky. Opravdu jsme se toho hodně dověděli (slyšíte tu ironii?). Kdykoliv Joe sklouzl do angličtiny a my se zaradovali, byl opraven, že to není nutné a může mluvit japonsky. Po rozhovoru zmizel se svojí delegací do zákulisí a už se nám neukázal. Jak poznamenal Robert, to bylo to "meet", ale nějak chybělo "greet". Já aspoň nelitovala, že jsem nevzala nic na podpis.

Večerní koncert na téma "Hudba z Final Fantasy" nás moc nezajímal, a tudíž nám nevadilo přijít až těsně před začátkem. Následovala tedy rozpačitá prohlídka Wawelu, loterie "vyberte si trasu a třeba nebudete zklamáni" - byli jsme, krásná katedrála, kde se nesmyslně platí za některé úseky, a dračí sluj, kde jsme se pořádně vyřádili, hrajíce si s tamním automatickým osvětlením.

Večerní koncert začal opět otravnou dvojicí moderátorů, pokračoval nějakou off topic žádostí o ruku, následně únavná polská videa s polskými skladateli hudby k počítačovým hrám a pak se teprve začalo hrát. Nejprve suita z horké novinky Wiedzmin 2, u které jsem dostala chuť 1. vidět znovu stejnojmenný seriál, 2. přečíst si něco od Sapkowského. Bohužel tohle, jak se ukázalo, byl vrchol večera. Pak nastoupil koncert Distant Worlds s hudbou z Final Fantasy a já pochopila, že 1. ta hra má nejméně 3 000 polských fanoušků, 2. nejzajímavější na tom jsou promítané ukázky z jednotlivých dílů, hlavně z těch prvních, kdy byla FF ještě vtipně 2D. V polovině jsme si odhlasovali (2 pro, 1 se zdržel), že odejdeme, protože nechceme vlastně ani zjišťovat, jestli se organizace z minulého večera poučila.

Následovala polská pizzerie s kulisou Jádra s polským voiceoverem, vodka, džus a poslech soundracků od Inception po Prvního rytíře.

Den třetí - všechno zlé je k něčemu dobré

V sobotu jsme si řádně přispali a vyrazili ven až v poledne. Po návštěvě katedrály (která konečně měla otevřeno), jsme zamířili do restaurace s Michelinskou hvězdou na náměstí, abychom si ten náš pobyt náležitě užili. Navíc polské ceny nám připadali vskutku nízké. Když jsme si vychutnávali to umělecké dílo, začala se nad náměstím stahovat mračna. A to nejen ta doslovná. Kolem začaly probíhat policejní manévry, chodit lidé s transparenty... nakonec jsme pochopili, že se tu má odehrávat gay-lesbická parade doprovázená demonstracemi nějakých pseudo-neo-nacistů. Čas prodrat se kordóny těžkooděnců a zmizet. Pak se ale ozvala i ta mračna nahoře a začalo pršet. Ve chvíli, kdy jsme se blížili k židovskému městu, už zuřila kolosální bouřka s hromy a blesky všude kolem. Stojíce pod balkónem, věděli jsme, jak se cítil Noe. Do civilizace jsme došli naprosto promočení. Nika příště nebereme, neprokáže-li se deštníkem! Ještěže jsem měla fén a Robert si mohl usušit ve zbylém čase boty.

Sobotní koncert byl ve znamení nepřijevšího Badelta - Piráti z Karibiku s živou hudbou. Celé dva dny jsme se modlili, aby film nebyl dabovaný. Nebyl! Naděje vysvitla. Sice jsme opět příliš na orchestr neviděli, ale koncert jsme si užili. Efekty ani dialogy hudbu nerušily a mnohem víc vyzněla její geniálnost. Koncert tentokrát skončil rozumně, a tak jsme se dostali domů ještě ne příliš nacpanou tramvají.

Den čtvrtý - návrat ztracené dcery

Na cestě zpět do naší domoviny jsme se opět rozdělili. Pánové vyrazili již ráno - přes Katowice, tudíž s obavami v očích. Já si našla přímý spoj do Bohumína odpoledne. Opuštěna v cizím městě, jala jsem se procházet památky, které jsme nestihli (což byla většina) a utrácet peníze. Nejprve jsem po pokusu najít galerii s Da Vinciho Dámou s hranostajem skončila ve sbírce starých předmětů z Řecka, Říma a Egypta (včetně mumie) - nutno poznamenat, že zdarma, a z tamních pokladních jsem vypáčila informaci o tom, že se mnou hledaná galerie zrovna rekonstruuje.

Uprostřed krakowského náměstí stojí starobylá budova a v té budově se nachází desítky stánků se šperky z jantaru. A dá se tam platit kartou. Zlo je to. Ale udělala jsem si radost. Nakonec mi zbylo 7 zlotých (cca 50 Kč) a 2 hodiny času. Krakowská zmrzlina nic moc.

Nazpět jsem sice jela přímo, nicméně osobákem, který prokřižoval snad půlku Polska. Několikrát dokonce změnil směr o 180°. Do Brna jsem se dostala až za tmy. Aspoň že cesta zpět šla podle plánu.

Kompletní fotodokumentace zde.

Upcoming summer adventure

Léto je ještě daleko, ale je třeba myslet dopředu. Dnes jsem koupila zpáteční letenku do Pekingu a necelé 2 týdny hodlám strávit s Aldym (který tam tou dobou bude končit studijní pobyt) poznáváním Dálného východu. Čas ukáže, jestli jsem se náhodou nezbláznila.

Val Gardena 2011

Už dlouho se mi nepovedlo jet na hory 2x za sezónu. God bless SDE!

Marmolada - nejvyšší hořa Dolomitů (3 343 m.n.m.)

Tentokrát to byla spíš "rodinná" akce jednoho našeho manažera, kam ale každoročně bere partu lidí od nás z firmy. V italském Ortisei uprostřed Dolomitů jsme měli základnu v jednom místním pronájmu (= několik nemovitostí se spoustou pokojů pro turisty).
Přes den se lyžovalo, v podvečer se vařilo a koukalo na filmy (Misfits, Ať žijí duchové...) a večer se pilo převážně víno a hrály se společenské hry (bang, aktivity).

Za 7 dní jsem najezdila něco málo přes 400 kilometrů. Jak jsem pochopila v Rakousku, s Michalem a Milanem se prostě jedna sjezdovka víc jak 2x nejede, takže jsme projezdili spousty propojených areálů a já se snažila celou dobu hlavně neztratit (což bylo ve změti bílého sněhu, modré oblohy a milionů lanovek docela těžké).

Příští rok si plánuju pořídit pořádné lyže! Žádná černá není dostatečně černá!

Obrazová dokumentace zde. Mě byste marně hledali, ale pár kolegů se mi občas do záběru vecpalo.

Are you alive?

Tak se zdá, že s nástupem do práce na plný úvazek člověk umře. Nebo naopak začne žít. V hlavě se mi hromadí texty, které je potřeba zaznamenat, a jejichž doba trvanlivosti pomalu expiruje. Určitou "vinu" na tom nese protagonista z ilustračního obrázku někde níže (akorát ne způsobem, který si hned každý představí), velký podíl si ukrajuje práce, protože nepatřím mezi ty, co si jdou co nejdříve odsedět těch 8 hodin, ale pokud jdu domů v 18 hodin, jdu ještě brzo. Ale nestěžuju si, protože jednak práce supluje můj sociální život a druhak je to paráda vrtat se v útrobách takového gigantického projektu (a povídat si s Indy).

Přitom tu a tam zajdu do divadla, na koncert nebo na operu... zrovna dnes (teda už včera), s Carthem. Klavírní recitál. Spousta Chopina, který pro mě má teď zvláštní význam (k Vánocům mi Petr přivezl sešit not), ďábelský Liszt. A když je chvíle volna o víkendu, sedí se u piána.

A taky jsem si po mnoha letech od nedohrání KOTORu II nainstalovala Mass Effect. ZLO!

Happiness

Sometimes we can be happy only when drunk.

Jak se budí programátor

Osoby a obsazení:
Salla - věčně nevyspaný programátor, který nemůže pochopit, proč chodí spát ve 3, když ví, že v 8 vstává
Felix - skoro 5 kilový králík, který si spí kdy chce... ale ráno většinou moc nechce.

Úterý, leden 2011

5:30 - Felix ohryzává záchůdek. Salla se svalí z postele a s vidinou zničeného trávicího traktu dotyčného králíka háže do kotce hrst čerstvého sena. Její snaha je odměněna tišejším chroupáním stébel

7:30 - patrně zvoní budík, refrén rumunské písně z PC hry Alone in the Dark vyřvává, Salla chaotickým mačkáním kláves sbory umlčuje

7:50 - jisto jistě zvoní budík, Salla vstává a vypouští krakena... tedy Felixe... do obyváku

8:25 - Salla po pseudosnídani naznává, že by mohla ještě chvíli spát na gauči. Nařizuje mobil na 9:00

8:50 - Salla otevírá oko, které rázem hledí do dvou černých zorniček a dlouhých uší ve tvaru V (jako Victory), které ji hypnotizují, panáčkujíce vedle gauče. Pohlazením tento budík zaklapává. Budík si odchází lehnout opodál.

9:00 - Salla začíná nenávidět pana Oliviera Deliviera. Vypíná zvonění a rozhoduje se, že ještě chvíli bude ležet...

Zde se jí začíná zdát něco opravdu krásného... o Americe...

9:45 - Bez upozornění na gauči přistává králík, Salla se s leknutím probouzí, králíka sundává z hlavy a umisťuje na zem. Následně si odchází vyčistit zuby a budovat kapitalizmus.

Schladming

What happens in Schladming, stays in Schladming.

Začalo to jednou malou otázkou vedoucího našeho projektu - nechceš jet na lyže? - dvě minuty jsem přemýšlela a odpověděla, že ano, což asi nebyla odpověď, kterou čekal. Ale stalo se. Nakonec se nás v chalupě uprostřed Rakouska sešlo devět - 5 kolegů, (jak jsem pochopila) 2 bývalí zaměstnanci a slečna jednoho z nich.

Chalupu stabilně obývala jedna rodina, která si pronájmem 3 pokojů celkem slušně přivydělávala, disponovala zašifrovaným EggerNetem (jehož bezpečnostní heslo předčí všechno, co jsem doposud viděla... asi aby se zbloudivší kolemjdoucí neusadil v -13 do závěje pod okno a nemohl si přečíst zprávy), výbornými snídaněmi a roztomilými dětmi (z nichž 3 letá Ana si zamilovala jednoho kolegu* natolik, že se od něj odmítala hnout, i když ji maminka volala... a kolega moc německými slovy nevládl).

Po cca 5 hodinové cestě jsem pochopila, že jsem hrubě podcenila proviant - respektive první láhev vína padla za pár minut. Pak druhá, třetí... celkově se sešel řádný bar včetně ginu, bílého rumu a spousty domácích i komerčních pálenek. Nicméně hned druhý den se šel alkohol pro jistotu přikoupit.

S klidným srdcem mohu prohlásit, že jsem vstávala jako první (+ fungovala jako budík) a na sjezdovku jsem chodila bez kocoviny (narozdíl od některých méně šťastných, kteří se rozhodli, že té zelené ukáží :)). Taktéž jsem netrvala na tom, že budu spát u kamen v kuchyni.

Po večerech se hrál bang (a musím říct, že to bylo více než zábavné), pokr (o 50 korun /2 Eura a ano, prohrála jsem!) a dokonce i jedno bizarní Člověče nezlob se, které nám ve čtyřech trvalo 2 hodiny.

A teď to nejdůležitější - lyžování. Celkem jsem pochopila, proč panovala obava z mého kývnutí na účast... S klukama lyžování není o tom jezdit si jednu sjezdovku a kochat se okolím. Právě naopak. Za tři dny, které jsme v areálu strávili, jsme projezdili snad každou sjezdovku, horu a lanovku (a že tam toho je nějaká ta stovka kilometrů). A já po prvotním šoku z toho, že jsem zase po dvou letech na sněhu zjistila, že to se mnou není tak špatné (styl asi nula bodou, ale nejhůř jsem nejezdila a vrcholovému družstvu jsem stačila... a navíc jsem se jako někteří ani neztratila :)). No, trošku mě zaskočilo, když kolega prohlásil, že "pro jistotu" bere lékárničku (nakonec nebyla potřeba).

První den byl zakončen sněžením, což je poněkud problém, pokud jako já, neberete lyžařské brýle jako nedílnou součást výstroje. Karolína se ale ukázala jako správná ženská a měla dvoje, tudíž jsem pochopila, že si něco takového budu muset v brzké době pořídit.
Druhý den se ukázalo, že sněžení napáchalo poněkud nerovný terén, který se rolbám přes noc nepodařilo zkrotit. Šlo to trochu z tuha...
Poslední den lyžování ale všechno vynahradil. Slunce vylezlo, lidí bylo přiměřeně a hlavně byl terén celý den upravený. Paráda. Loučila jsem se se sjezdovkou velmi těžce.

Nakonec jsem byla shledána dostatečně schopnou lyžovat i pít a tudíž jsem byla pozvána na delší akci, která proběhne na přelomu února a března v Itálii. A jako team building to také nebylo špatné :). Jen ten návrat do reality... bolí.

* jelikož je naše vertikální struktura poněkud horizontální, tak pomineme fakt, že někteří kolegové zaujímají i manažerské pozice

From Mulhouse with love

Pořád ještě nemůžu uvěřit tomu, že jsem sedla do letadla, odletěla si jen tak na týden do Francie, povečeřela lososa v luxusní, drahé restauraci a teď ležím na posteli v Holiday Inn. V mém vlastním pokoji. A nic z toho nejde z mé kapsy. A to výborné víno předtím na baru platil Quentin. Jo, asi už vážně nebudu student...

Londýnská mise 2010

Nyní hrajeme: Anne Dudley - Knight Moves

Od prvního krátkého výletu do Londýna uběhlo 5 let. I tentokrát byla hnacím motorem hudba - událost, která jakoby se zrodila ve snu soudtrackofila. Jen ten Zimmer tam chyběl.

Osoby a obsazení

(zleva)

Doctor Smith - "The lost boy" (na letišti jsme zjistili, že na něj nikdo nemá kontakt), jediný člověk, který tvrdil, že ví, jak vypadá John Powell

Ewan - lékárník, Santa Clause, styčný důstojník pro komunikaci s celebritami

Sup - majitel výkonného fotoaparátu oplývající schopností vytvářet ostré a umělecké fotografie, taktéž majitel několika bulvárních historek z natáčení

Little borg - hlavní stalker, interface do facebooku, dopravní expert, nadšený optimista

A na závěr já - udržovatelka zdravé hladiny stresu, budík, majitelka fénu a roztrojky

Den první - Dopravní paradoxy

Kdysi jsem se pozastavovala nad tím, že Lucasovi v jeho Galaxii nesedí vzdálenosti. Ale považte následující:
Brno - Praha: 2,5 hodiny
Praha - Stansted: 1,5 hodiny
Standsted - Londýn: 1,5 hodiny
A slovíčko Easy je synonymem pro velice komorní cestování.

V Londýně každý trpí až děsivou ochotou. Tudíž po krátkém bloudění a konzultacích s neinteraktivní mapou u stanice metra Pimlico, jsme volili cestu konzultace s interaktivními domorodci a získali tak dokonce i průvodce.

Hostel byl řešen značně úsporně. Menší logistický problém nastal, když jsme se na chodbě metrového průměru srazili s probíhající párty. Pokoj naplňoval tamní standard do puntíku (vlezli jsme se, pokud jsme neměli potřebu se pohybovat). Nadšeni, hladovi a žíznivi jsme zinicializovali recon misi do blízkého okolí a ve Food and Wine pořídili 5x 1,5 litru pramenité horské vody (zbytek týdne jsme popíjeli Temži, nebo co jim to tam teče z kohoutku).

Následovalo logické cvičení ze sprchování, ve kterém jsem neuspěla a po pěti minutách zkoumání záhadného mechanizmu se potupně oblékla a šla si nechat ovládání vyspoilerovat od kolegy Little borga.

Celá noc probíhala klidně, až na neustále řvaní sousedů, mlácení dveří a příchod neznámého člověka kolem 4. hodiny ranní, se kterým jsem se snažila vést rozespalou konverzaci na téma - kdo je, co tu chce, kde vzal klíč a ať se ráno nelekne, že nám bude zvonit budík. S omluvou, že si ty krámy na zemi ráno uklidím, jsem ho propustila do jediné volné postele.

Faktická poznámka - všech našich spolunocležníků mi bylo líto. Dokážu si představit, jak by mi bylo, kdyby mě strčili do pokoje k 5 divně hovořícím lidem odněkud z Východní Evropy :). No, neměli chtít ušetřit!

Den druhý - Kilometry v muzeu

Sobota byla jediný volný den v rámci naší mise. Byla tedy celá zasvěcena kultuře. Nejprve jsme se pod vedením Little borga naučili jezdit doubledeckerem. Na tomto místě bych ráda pomlčela o incidentu s nezvládnutými jmény zastávek, který ovšem vyústil v pěknou procházku.

O víkendu bývá v kostelech zavřeno. Takže Westminster Abby pouze zvenku. Naopak v Parlamentu se výjimečně nezasedá, tudíž jsme si prošli dalším kolem rentgenů a pískacích rámů (tentokrát bez nutnosti sundávat boty), dostali na krk odfláknutou fotku a zúčastnili se nadmíru zajímavé prohlídky. (naši politici by sem měli povinně jezdit na stáže, aby si pak vážili té anarchie, co u nás vládne)

Následovala povinná zastávka v Zakázané planetě. Ještě že mě potřeba vlastnit figurky a jiné hloupůstky už (téměř) opustila. Z různých propriet tu přecházel zrak. Fascinoval mě jistý klučina, kterému matka nabízela Chewbaccu, ale on trval na tom, že potřebuje spoustu droidů (držíc v ruce dvě droideky). Patrně se chystal zinscenovat nějakou bitvu. V suterénu plném filmů, knih a hudby jsem si neprozřetelně pořídila OST k Speciálům Doctora Who za 13 liber (osud tomu chtěl, že o den později vlastnil Ewan tyto soundtracky 2 a zcela zadarmo).

Zbytek dne (člověk se až diví, kolik se toho dá stihnout, když vstává v 8 ráno!) jsem se spolu s Ewanem a Doctorem procházela Britským muzeem. Tisíce let staré věci vyrobené tisíce kilometrů od Londýna. Fascinating. Popravdě, nohy mě z toho bolely dostatečně.

Našim spolunocležníkem pro sobotní noc byla australská slečna, jejíž jméno jsme zapomněli v rozmezí 10 sekund až 2 minut od momentu představení se. Následovalo poněkud nekolegyální rondo pro dvě lahve bílého vína, jednu zázvorové limonády a muffin, které australanka úspěšně prospala (nebo to aspoň dobře předstírala).

Den třetí - Psycho a ti druzí

Koho by napadlo dávat film do kina v 9:30? Tak třeba pana Davida Arnolda. Před kino Empire na Leicester square jsme přišli tak akorát, abychom chytili konec obří fronty. Kupodivu Psycho táhne (zajímavé bylo, že drtivá většina návštěvníků odešla ihned po promítání a nějaký David Arnold je vůbec nezajímal!). Kino je to obrovské a luxusní. Měla jsem trochu obavy, že se budu muset dvě hodiny nudit (Psycho už jsem viděla a navíc je to staré a černobílé...), ale k mému úžasu to byl velice silný zážitek. Regulérně jsem se v některých momentech bála. A Bates!!!

Po promítání, které uvedla vdova po Bernardu Herrmannovi, se na pódiu sešel pan Arnold s panem Gunningem a paní Dudley a jali se povídat si o hudbě. Popravdě - že je hudba v Psychu perfektní, ví všichni, takže nic objevného nezaznělo.

Přejděme k autogramiádě.

No, podepsali se nám a dokonce se s námi vyfotili :). Nicméně tahle komorní účast byla docela zklamáním, tudíž se do běhu dal plán B.

Poledne jsme strávili v čínské čtvrti (ano, jsou to asi dvě ulice lemované restauracemi) a dali si pořádný oběd. Následně se naše skupina rozpadla na dvě části. Skupina... říkejme jí A... ve složení já a Doctor vyrazila za památkami, skupina... říkejme jí B... za nákupy (povětšinou hudebního artiklu)

Hádejte co mají v neděli v Katedrále svatého Pavla! No zavřeno. Pro turisty. Uvnitř zrovna někdo horečně řečnil a odsuzoval turismus v božích stáncích, či co. V přilehlém parku poskakovaly veverky a kradly lidem oříšky.

Kvůli informačnímu šumu a nespolehlivé telekomunikační síti se skupina A i B spojila až v šest hodin večer vedle kina Empire. V luxusní restauraci tam probíhal sraz fanoušků z jakéhosi diskuzního fóra, které Ewan navštěvuje. Zdá se, že kdo na toto fórum nechodí, není fanoušek. S tím jsme se nějak smířili a nepohrdli dárky, které jim zbyly. A ano, právě v nich se nacházely ony soundtracky zadarmo. Ewan má aspoň co do soutéží na Soundtracony.

Kolem osmé hodiny večerní jsme se vypařili (předtím se pokusili spočítat útratu, viditelně ji označit a zanechat našim kolegům dostatek financí na její uhrazení) a vydali se tam, jak se ještě dosud nikdo nevydal - tedy tam, kde končí 2. jízdní pásmo. Tam, kde v noci není ani noha. Tam, kde člověk nepotká turistu (zato potká v italské restauraci Slováka). Opět se konzultace s domorodci ukázala přínosnější než s vytištěnou google mapou. Ale po dostatečně dlouhém hledání jsme objevili krásnou hospodu honosící se jmnénem The Flask. A chtěli jsme si objednat...

Jenže chtít nestačí.

Po několika minutách (a Ewanově zprávě) dorazil na místo i Trevor Jones se svým agentem.

V Anglii vás nikdo u stolu neobslouží, bylo nám Trevorem řečeno. Po této informaci už nám konečně na stole přistála vynikající pinta cideru.

Původně si na nás Trevor, momentálně v procesu skládání hudby, udělal čas pouze hodinu. Nebyl by to Ewan, kdyby se sebou neměl nějaké ty dárky (tentokrát podepsanou, zasklenou fotografii fanoušků a Trevora z FF 2009). Nakonec jsme seděli a povídali si až do zavíračky. Někde mezi tím přiběhl Trevorův syn a zase zmizel. A pak za nás pan Jones zatáhl účet.

Elevenish hodina odbila a lampa venku ještě svítila, tak jsme se pod ní vyfotili, Trevor nám ukázal, kde bydlí Terry Gilliam, posadil svého agenta do auta (se slovy: pokud ráno nepřijdu, jsem v České republice) a jal se nás doprovázet na autobus. Po cestě stále smutněl, že nám nemůže ukázat skvělou vyhlídku na Londýn, která je nedaleko na Hampstead Heath. Osud tomu chtěl, že toto jméno neustále dokola drmolil autobus, který nám stával před hostelem. Líná huba, holé neštěstí... nakonec se Trevor zaradoval, otočili jsme se a vyrazili jsme směr vyhlídka... což znamenalo pár kilometrů (aspoň 2 to byly) temným parkem. Trevor nás ujišťoval, že se všichni Londýňané v noci do parku bojí, tudíž nikoho nepotkáme. Vyhlídka byla na město opravdu skvostná.

Bojová hra byla zakončena přesunem přes park na autobus. Po konzultaci s černošským řidičem na pauze nás Trevor posadil do prvního autobusu, co se objevil, zamával nám a nás po tomto šíleném zážitku čekala asi hodinová cesta domů. Dle raní zprávy Trevorova agenta dorazil domů v pořádku.

Den čtvrtý - Lekce stalkingu

Nadešel den koncertu. Plán zněl - sejít se v dostatečném předstihu před Royal Albert Hall a pokusit se získat další podpisy před stage door.

Víte co je nejhorší na získání podpisu takového skladatele? Poznat ho! Ewan měl vyrobené archy s fotkami všech skladatelů, které vygooglil. Věřte tomu nebo ne, učili jsme se je nazpaměť (a užili si u toho spoustu legrace). Problém byl samozřejmě v aktuálnosti...

Skupina A (viz definice dříve) došla k závěru, že není možné celý den jen tak zabít, a ráno se vypravila směr Tower. Muzeum Britského království, dalo by se to nazvat. Taky jsem při poslouchání poutavě vyprávějícího Beefeatera dostala neuvěřitelnou chuť konečně kouknout na Tudorovce. Poněkud se divím, že na světě je ještě dostatek zlata, když si ho tu v takové množství Británie syslí.

Skupina A se spojila se skupinou B kolem 14 hodin (po krátkém bloudění způsobeném mou neschopností zorientovat mapu). Informace zněly - nestihli jsme Arnolda, Gunninga a Dudley, máme foto s Armstrongem a Marianellim, kolem prošel asi 3x Nyman a pokaždé vypadal jinak.

Spolu s nimi na stanovišti mrzl ještě jakýsi Němec, který nám svojí drzostí pil krev. A skladatele taky nepoznával.

Byla zima, měli jsme hlad, ale nikdo nechtěl stanoviště opustit. Co kdyby... Já osobně se dokázala smířit s variantou - buď všichni, nebo nikdo. Ale (díky bohu) Little borg chtěl držet pevnost za každou cenu. Tak jsem se aspoň skamarádila s vrátným a proklouzla do Albert Hall, kde jsem našla v 1. patře Starbucks a donesla trochu kofeinu.

Jako zábava nám posloužily skupinky děcek, které vždy přiběhly, zalehly na rampu pro vozíčkáře a měřily strmost. Hilarious.

Popisovat kdy kdo přišel, jak moc z nás byl vyděšen a jak moc pospíchal, nemá moc cenu. Ewan se svými dárečky zvolil taktiku - oslovit, obdarovat, využít šoku pro podepsání několika coverů, pokud možno vyfotit se a propustit. Nutno dodat, že skladatelé chodili na zkoušku samozřejmě pozdě, takže z dalšího zdržování nadšeni moc nebyli.

Harry Gregson-Williams přijel taxíkem a byl celkem roztomilý. Spěchal

John Ottman byl nejprve vyděšený, ale pak se ukázal jako absolutní pohodář, který se kolem nás nebál chodit opakovaně a odpovídal nám na naše otázky (jako třeba, jestli vevnitř neviděl pana Nymana :))

Natalie Rachel Portman byla velice vstřícná

Georgi Fentonovi jsem koukala přes rameno, když se podepisoval jiným fanouškům, abych věděla, kdo to je

Michael Nyman přišel tristně pozdě

Johna Powella nikdo nepoznal

A Patrica Doyla si nikdo včas nevšiml

Opět tomu chtěl osud, že jsme měli přesně 2 dárkové taštičky, do kterých jsme mohli dát dárky a předat je na recepci, kde slíbili postarat se o dodání skladatelům.

Koncert

Osud nám hrál v karty i zde. Bloudění po kruhovém obvodu haly, nalezení šatny, která byla nejvíce vzdálena našim místům (a vůbec nemusela být využita, neb se v naší lóži vyskytovaly věšáky, jak jsem později zjistila...). Jak se ale ukázalo, mělo to svůj důvod. Ale nepředbíhejme.

Prostory Royal Albert Hall jsou skvostné. Pravda, mikrofony, které byly určeny pro mluvené slovo, měly nepříjemné echo, ale jinak se mi akustika líbila. Celý večer po dobu tří hodin (s přestávkou) se na pódiu střídali jednotliví skladatelé. Někteří si své skladby i oddirigovali. V intermezzech na scénu přicházeli patrně známí angličtí baviči... a bavili. Teda nás ne. My jim jednak špatně rozuměli, druhak mi ten jejich humor moc vtipný nepřipadá. Bez nich bych si večer představit uměla, místo toho jsme si ale museli večer představit bez avizovaného Chicken Runu. No jo, stopáž se poněkud natáhla. Škoda.

for remembering purposes, program:

• P. Doyle: Much Ado About Nothing
• H. G-W: Chronicles of Narnia - hlavní téma mi vehnalo slzy do očí
• C. Armostrong: Love Actually, World Trade Center
  
• Ch. Gunning: La vie en rose následováno Non, je ne regrette rien. Neprobudili jsme se!
  
• R. Portman: Chocolate, Cider House Rules, Emma - takové příjemné
  
• Greenwood: There Will Be Blood - bizarní a ne příliš přívětivé
  
• J. Powell: How To Train Your Dragon - magicky velkolepé
  


• J. Ottman: Astroboy, The Usual Suspects
• Wild Is The Wind - píseň moc nekorespondující s večerem, která nebyla žádným přínosem
  
• A. Dudley: Bright Young Things, American History X - překvapení večera. Soundtrack k AHX mi právě leží u mého drahého kolegy v Americe na stole (a Little borgovi taky)
• G. Fenton: Shadowlands, Memphis Belle
• M. Nyman: Piano - minimalista k sobě orchestr nepotřebuje. A já potřebuji noty!
• D. Marianelli: Atonement - rehabilitace tohoto sountracku v mých očích. Psací stroj bezkonkurenční.
• D. Arnold: Casino Royale, Independence Day - bombastický závěr. Orchestrální "You Know My Name" mi hraje poslední dobou stále v hlavě a ke Dnu nezávislosti není potřeba dodávat nic víc, než wow (ona je to vlastně taková převlečená Stargate).
  

Konec koncertu byl překvapivě rychlý. Žádné dlouhé klanění (oni se skladatelé už ani neobjevili), potlesk sice intenzivní, ale na moje zvyklosti krátký. A rázem se všichni rozprchli. A tak jsme šli také. Do šatny. Po cestě jsme potkali Johna Ottmana okupovaného fanoušky. Kluci by nebyli pořádní stalkeři, kdyby se (mezitím, co já si přezouvala obuv a dávala do kupy všechny věci) nevydali po jeho stopách... které je dovedly na schodiště, po kterém shodou okolností začaly proudit davy lidí, včetně skladatelů, na after party. Nebudu vás napínat. S panem Powellem i Doylem jsme se nakonec vyfotili (i když prvně jmenovaný stále někam odbíhal a vracel se a pak nám představil svoji tetu) a i podpisy získali.

Odcházeje z Royal Alber Hall s blaženým pocitem na duši, minuli jsme početnější skupinku lidí postávající před stage door. Dle reportů zde stáli asi hodinu a pak několik šťastlivců získalo podpis Harryho. Nemáme mi to štěstí?









Armageddon

Poslední noc v Londýně. Co s ní, že? Ačkoliv už táhlo na půlnoc, rozhodli jsme se (s heslem Hynek to platí) najít nějakou hospůdku (resp. pub) a zapít celý den ciderem. Ovšem... první varování přišlo v našem oblíbeném Food and Wine. Stáhnutá roleta oznámila konec nákupu alkoholu. Stejná situace byla i v jiných obchodech, včetně Tesca. Centrum Londýna vypadalo jako po apocalypse. Všude namol opilí mladí lidé válející se po zemi. A nikde otevřena jediná slušná hospoda. Pouze několik klubů, z jejichž neonů přechází zrak a z rámusu zase sluch (byli jsme do jednoho téměř zataženi, ale vycouvali jsme zavčas). Poslední zoufalý pokus nás zanesl do otevřené čínské restaurace, kde jsme si po pohledu do jídelního lístku objednali láhev saké, aby nám bylo sděleno, že alkohol se již nesmí prodávat. Trapně jsme se tedy zvedli (zanechali na stole poloprázdnou misku oříšků, kterou jako pozornost před nás při příchodu položili) a s omluvou odešli. Tato hodinová lekce z odvrácené tváře prohibice nám stačila, a tak jsme v bezpečí našeho pokoje zapařili nad zázvorovou limonádou a zbytkem muffinů.

Tak jako předchozí večer, i tento s námi trávil jistý Francouz, který moc nemluvil, moc se neoblíkal, vůbec nezhasínal a měl se sebou dva obří kufry. Nemám ráda Francouze. Jsou vyzáblí!

Den pátý - Návrat do reality

Všimněte si, že nezmiňuji snídaně, které jsme měli v ceně. Ony za zmínku totiž vůbec nestály.

S Londýnem jsme se rozloučili v Národní galerii. Tedy modifikovaná skupina A - já, Sup a Little borg. Líbily se mi školní skupinky dětí, které galerii doslova zaplavovaly. Na chvíli jsme si k jedné přisedli, ale bohužel se nebavili o obrazech, nýbrž o lidských vztazích.

Nákup suvenýrů, trochu těsný přesun na Easy bus, poté 20 minut snahy řidiče dopočítat se toho, proč mu jeden pasažéř přebývá, a už jsme byli na dalším z londýnských letišť, kde jsme museli ocenit vymakané fronty a mnohem příjemnější bezpečnostní prohlídku, než byla v Praze. Bohužel jsme byli shledáni schopnými odcestovat ze země.

Zde bych ráda poznamenala, že skořicové latté z Costa Coffee je stokrát lepší než cokoliv ze Starbucks.

Nuda na letišti vyeskalovala k probírání bezpečnosti letecké dopravy a přímo v letadle pánové začali zpochybňovat bezpečnostní opatření popsaná na manuálovém archu. Došlo i na vodu v motorech (hustě pršelo) a pak i na cider - jakožto poslední možnost, jak stylově zakončit úspěšnou misi. Akorát mi stále vrtá hlavou, zda je WC v letadle opravdu blbuvzdorné.

Zpět v Praze nám jezdící pás nakonec vyplivnul naše zavazadla a mise byla oficiálně ukončena. Některé čekala noční cesta vlakem domů, jiné práce a já s Ewanem jsme zamířili k Hanaan, kterážto nám poskytla azyl (za což jí velice děkuji).

A co příště? V plánu je Krakowská mise 2011 a možná i nějaký ten koncert bude.

Moje fotodokumentace k nahlédnutí zde

Návštěva

V pondělí přijdu do práce a v jedné z opuštěných kanceláří je klec s králíkem a morčetem. Kolega odjel na dovolenou a pověřil bratra, aby se mu o zvířata postaral. Nebudu vás napínat - bratr byl poněkud bezradný, a tak jsem je v úterý "unesla" k nám domů. Sledovat králíka v kleci celý den prostě nepřenesu přes srdce.

A tady jsou: Na jedno oko slepá Skippy a morče, jehož jméno ani pohlaví neznám.

Popravdě, s morčetem si nerozumím. Pořád to hloupě kouká, seno to futruje jak kombajn, hladit to nechce, ale pořád by mě to očuchávalo. Ale asi se mu líbím, protože mi ještě neukouslo prst. Jelikož ani nevím, jak takové morče přesvědčit ke spolupráci, udělala jsem mu výběh pouze v kleci a jedné poličce. Díky bohu to není žádný skokan a do pokoje mi zatím neuteklo.

Skippy se nám zamilovala do Felixe - tedy do jeho honosného příbytku (naživo ho ani neviděla) a jednoho odpoledne jsem ji nachytala, jak bezradně běhá s tlamkou plnou sena a hledá, kde by postavila hnízdečko pro jejich společné dětičky (chudák netušila, že Felix nemůže ani kdyby chtěl). Celou noc jsem se modlila, abych ji ráno nenašla orvanou (to by mi kolega neodpustil). Ale krom toho, že zabrala domek a morče muselo spát na záchůdku, to dopadlo dobře pro všechny.

A co na to Felix? No, dnes mi odhryzal šňůrky od kalhot. Takže asi tak.

Use of Weapons

Humanoids are galaxy's way of trying to get rid of all alcohol.

Stydím se, ale od chvíle, kdy jsem nastoupila na vysokou (a tím se nastálo i doma připojila k internetu), jsem přečetla trestuhodně málo knih. Tak nějak jsem si slíbila, že společně s uzavřením této kapitoly svého života, otevřu zase nějakou tu literaturu, která se mi nahromadila za ta léta v knihovně. První titul se tomuto ale trochu vymyká, protože jeho pořízení vzešlo z doporučení. A já byla zvědavá.

Use of Weapons Iana M. Bankse je velice zajímavá kniha. Většinu času ji čtete jako dobrodružné SF ze zajímavého univerza, kde sledujete příběh hrdiny se kterým sympatizujete a soucítíte s ním při odhalování jeho minulosti. Sem tam se dostaví hlubší myšlenka o relativním pojmu dobré a zlé strany konfliktu. Hlavně za začátku vás čeká spousta krásných "obrazů" - s vtipem a vynalézavostí živě vykreslených scén (například maškarní bál na lodi Xenophobe), které by si zasloužily rezervovat místo ve vaší paměti na dobu neurčitou. Jenže pak přichází konec, který přináší na celou čtenářem vystavěnou realitu (motivace postav a jejich charakter) naprosto jinou perspektivu. Podobný pocit, jako po dočtení posledních řádků, jsem měla jen u několika málo filmů (Apocalypse Now, History of Violence) - já tomu pracovně říkám "hřebíkem do lebky".

Být to obyčejný příběh ze života jednoho agenta, jsem spokojená a s radostí knihu zasunuji do poličky. Takto jsem naprosto nadšena a přitom zklamána, že to byla jen kniha, kterou budu muset jednoho dne do té poličky dát. Některé příběhy ve vás zůstávají déle, než je necháte rozplynout se.

... such a use of weapons when anything could become weapon...

Následující odkaz obsahuje SPOILER