6. 11. 2010

Londýnská mise 2010

Nyní hrajeme: Anne Dudley - Knight Moves

Od prvního krátkého výletu do Londýna uběhlo 5 let. I tentokrát byla hnacím motorem hudba - událost, která jakoby se zrodila ve snu soudtrackofila. Jen ten Zimmer tam chyběl.

Osoby a obsazení

(zleva)
Doctor Smith - "The lost boy" (na letišti jsme zjistili, že na něj nikdo nemá kontakt), jediný člověk, který tvrdil, že ví, jak vypadá John Powell

Ewan - lékárník, Santa Clause, styčný důstojník pro komunikaci s celebritami

Sup
- majitel výkonného fotoaparátu oplývající schopností vytvářet ostré a umělecké fotografie, taktéž majitel několika bulvárních historek z natáčení

Little borg - hlavní stalker, interface do facebooku, dopravní expert, nadšený optimista

A na závěr - udržovatelka zdravé hladiny stresu, budík, majitelka fénu a roztrojky

Den první - Dopravní paradoxy

Kdysi jsem se pozastavovala nad tím, že Lucasovi v jeho Galaxii nesedí vzdálenosti. Ale považte následující:
Brno - Praha: 2,5 hodiny
Praha - Stansted: 1,5 hodiny
Standsted - Londýn: 1,5 hodiny
A slovíčko Easy je synonymem pro velice komorní cestování.

V Londýně každý trpí až děsivou ochotou. Tudíž po krátkém bloudění a konzultacích s neinteraktivní mapou u stanice metra Pimlico, jsme volili cestu konzultace s interaktivními domorodci a získali tak dokonce i průvodce.

Hostel byl řešen značně úsporně. Menší logistický problém nastal, když jsme se na chodbě metrového průměru srazili s probíhající párty. Pokoj naplňoval tamní standard do puntíku (vlezli jsme se, pokud jsme neměli potřebu se pohybovat). Nadšeni, hladovi a žíznivi jsme zinicializovali recon misi do blízkého okolí a ve Food and Wine pořídili 5x 1,5 litru pramenité horské vody (zbytek týdne jsme popíjeli Temži, nebo co jim to tam teče z kohoutku).

Následovalo logické cvičení ze sprchování, ve kterém jsem neuspěla a po pěti minutách zkoumání záhadného mechanizmu se potupně oblékla a šla si nechat ovládání vyspoilerovat od kolegy Little borga.

Celá noc probíhala klidně, až na neustále řvaní sousedů, mlácení dveří a příchod neznámého člověka kolem 4. hodiny ranní, se kterým jsem se snažila vést rozespalou konverzaci na téma - kdo je, co tu chce, kde vzal klíč a ať se ráno nelekne, že nám bude zvonit budík. S omluvou, že si ty krámy na zemi ráno uklidím, jsem ho propustila do jediné volné postele.

Faktická poznámka - všech našich spolunocležníků mi bylo líto. Dokážu si představit, jak by mi bylo, kdyby mě strčili do pokoje k 5 divně hovořícím lidem odněkud z Východní Evropy :). No, neměli chtít ušetřit!

Den druhý - Kilometry v muzeu

Sobota byla jediný volný den v rámci naší mise. Byla tedy celá zasvěcena kultuře. Nejprve jsme se pod vedením Little borga naučili jezdit doubledeckerem. Na tomto místě bych ráda pomlčela o incidentu s nezvládnutými jmény zastávek, který ovšem vyústil v pěknou procházku.

O víkendu bývá v kostelech zavřeno. Takže Westminster Abby pouze zvenku. Naopak v Parlamentu se výjimečně nezasedá, tudíž jsme si prošli dalším kolem rentgenů a pískacích rámů (tentokrát bez nutnosti sundávat boty), dostali na krk odfláknutou fotku a zúčastnili se nadmíru zajímavé prohlídky. (naši politici by sem měli povinně jezdit na stáže, aby si pak vážili té anarchie, co u nás vládne)

Následovala povinná zastávka v Zakázané planetě. Ještě že mě potřeba vlastnit figurky a jiné hloupůstky už (téměř) opustila. Z různých propriet tu přecházel zrak. Fascinoval mě jistý klučina, kterému matka nabízela Chewbaccu, ale on trval na tom, že potřebuje spoustu droidů (držíc v ruce dvě droideky). Patrně se chystal zinscenovat nějakou bitvu. V suterénu plném filmů, knih a hudby jsem si neprozřetelně pořídila OST k Speciálům Doctora Who za 13 liber (osud tomu chtěl, že o den později vlastnil Ewan tyto soundtracky 2 a zcela zadarmo).

Zbytek dne (člověk se až diví, kolik se toho dá stihnout, když vstává v 8 ráno!) jsem se spolu s Ewanem a Doctorem procházela Britským muzeem. Tisíce let staré věci vyrobené tisíce kilometrů od Londýna. Fascinating. Popravdě, nohy mě z toho bolely dostatečně.

Našim spolunocležníkem pro sobotní noc byla australská slečna, jejíž jméno jsme zapomněli v rozmezí 10 sekund až 2 minut od momentu představení se. Následovalo poněkud nekolegyální rondo pro dvě lahve bílého vína, jednu zázvorové limonády a muffin, které australanka úspěšně prospala (nebo to aspoň dobře předstírala).

Den třetí - Psycho a ti druzí

Koho by napadlo dávat film do kina v 9:30? Tak třeba pana Davida Arnolda. Před kino Empire na Leicester square jsme přišli tak akorát, abychom chytili konec obří fronty. Kupodivu Psycho táhne (zajímavé bylo, že drtivá většina návštěvníků odešla ihned po promítání a nějaký David Arnold je vůbec nezajímal!). Kino je to obrovské a luxusní. Měla jsem trochu obavy, že se budu muset dvě hodiny nudit (Psycho už jsem viděla a navíc je to staré a černobílé...), ale k mému úžasu to byl velice silný zážitek. Regulérně jsem se v některých momentech bála. A Bates!!!

Po promítání, které uvedla vdova po Bernardu Herrmannovi, se na pódiu sešel pan Arnold s panem Gunningem a paní Dudley a jali se povídat si o hudbě. Popravdě - že je hudba v Psychu perfektní, ví všichni, takže nic objevného nezaznělo.

Přejděme k autogramiádě.

No, podepsali se nám a dokonce se s námi vyfotili :). Nicméně tahle komorní účast byla docela zklamáním, tudíž se do běhu dal plán B.

Poledne jsme strávili v čínské čtvrti (ano, jsou to asi dvě ulice lemované restauracemi) a dali si pořádný oběd. Následně se naše skupina rozpadla na dvě části. Skupina... říkejme jí A... ve složení já a Doctor vyrazila za památkami, skupina... říkejme jí B... za nákupy (povětšinou hudebního artiklu)

Hádejte co mají v neděli v Katedrále svatého Pavla! No zavřeno. Pro turisty. Uvnitř zrovna někdo horečně řečnil a odsuzoval turismus v božích stáncích, či co. V přilehlém parku poskakovaly veverky a kradly lidem oříšky.

Kvůli informačnímu šumu a nespolehlivé telekomunikační síti se skupina A i B spojila až v šest hodin večer vedle kina Empire. V luxusní restauraci tam probíhal sraz fanoušků z jakéhosi diskuzního fóra, které Ewan navštěvuje. Zdá se, že kdo na toto fórum nechodí, není fanoušek. S tím jsme se nějak smířili a nepohrdli dárky, které jim zbyly. A ano, právě v nich se nacházely ony soundtracky zadarmo. Ewan má aspoň co do soutéží na Soundtracony.

Kolem osmé hodiny večerní jsme se vypařili (předtím se pokusili spočítat útratu, viditelně ji označit a zanechat našim kolegům dostatek financí na její uhrazení) a vydali se tam, jak se ještě dosud nikdo nevydal - tedy tam, kde končí 2. jízdní pásmo. Tam, kde v noci není ani noha. Tam, kde člověk nepotká turistu (zato potká v italské restauraci Slováka). Opět se konzultace s domorodci ukázala přínosnější než s vytištěnou google mapou. Ale po dostatečně dlouhém hledání jsme objevili krásnou hospodu honosící se jmnénem The Flask. A chtěli jsme si objednat...

Jenže chtít nestačí.

Po několika minutách (a Ewanově zprávě) dorazil na místo i Trevor Jones se svým agentem.

V Anglii vás nikdo u stolu neobslouží, bylo nám Trevorem řečeno. Po této informaci už nám konečně na stole přistála vynikající pinta cideru.

Původně si na nás Trevor, momentálně v procesu skládání hudby, udělal čas pouze hodinu. Nebyl by to Ewan, kdyby se sebou neměl nějaké ty dárky (tentokrát podepsanou, zasklenou fotografii fanoušků a Trevora z FF 2009). Nakonec jsme seděli a povídali si až do zavíračky. Někde mezi tím přiběhl Trevorův syn a zase zmizel. A pak za nás pan Jones zatáhl účet.

Elevenish hodina odbila a lampa venku ještě svítila, tak jsme se pod ní vyfotili, Trevor nám ukázal, kde bydlí Terry Gilliam, posadil svého agenta do auta (se slovy: pokud ráno nepřijdu, jsem v České republice) a jal se nás doprovázet na autobus. Po cestě stále smutněl, že nám nemůže ukázat skvělou vyhlídku na Londýn, která je nedaleko na Hampstead Heath. Osud tomu chtěl, že toto jméno neustále dokola drmolil autobus, který nám stával před hostelem. Líná huba, holé neštěstí... nakonec se Trevor zaradoval, otočili jsme se a vyrazili jsme směr vyhlídka... což znamenalo pár kilometrů (aspoň 2 to byly) temným parkem. Trevor nás ujišťoval, že se všichni Londýňané v noci do parku bojí, tudíž nikoho nepotkáme. Vyhlídka byla na město opravdu skvostná.

Bojová hra byla zakončena přesunem přes park na autobus. Po konzultaci s černošským řidičem na pauze nás Trevor posadil do prvního autobusu, co se objevil, zamával nám a nás po tomto šíleném zážitku čekala asi hodinová cesta domů. Dle raní zprávy Trevorova agenta dorazil domů v pořádku.

Den čtvrtý - Lekce stalkingu

Nadešel den koncertu. Plán zněl - sejít se v dostatečném předstihu před Royal Albert Hall a pokusit se získat další podpisy před stage door.

Víte co je nejhorší na získání podpisu takového skladatele? Poznat ho! Ewan měl vyrobené archy s fotkami všech skladatelů, které vygooglil. Věřte tomu nebo ne, učili jsme se je nazpaměť (a užili si u toho spoustu legrace). Problém byl samozřejmě v aktuálnosti...

Skupina A (viz definice dříve) došla k závěru, že není možné celý den jen tak zabít, a ráno se vypravila směr Tower. Muzeum Britského království, dalo by se to nazvat. Taky jsem při poslouchání poutavě vyprávějícího Beefeatera dostala neuvěřitelnou chuť konečně kouknout na Tudorovce. Poněkud se divím, že na světě je ještě dostatek zlata, když si ho tu v takové množství Británie syslí.

Skupina A se spojila se skupinou B kolem 14 hodin (po krátkém bloudění způsobeném mou neschopností zorientovat mapu). Informace zněly - nestihli jsme Arnolda, Gunninga a Dudley, máme foto s Armstrongem a Marianellim, kolem prošel asi 3x Nyman a pokaždé vypadal jinak.

Spolu s nimi na stanovišti mrzl ještě jakýsi Němec, který nám svojí drzostí pil krev. A skladatele taky nepoznával.

Byla zima, měli jsme hlad, ale nikdo nechtěl stanoviště opustit. Co kdyby... Já osobně se dokázala smířit s variantou - buď všichni, nebo nikdo. Ale (díky bohu) Little borg chtěl držet pevnost za každou cenu. Tak jsem se aspoň skamarádila s vrátným a proklouzla do Albert Hall, kde jsem našla v 1. patře Starbucks a donesla trochu kofeinu.

Jako zábava nám posloužily skupinky děcek, které vždy přiběhly, zalehly na rampu pro vozíčkáře a měřily strmost. Hilarious.

Popisovat kdy kdo přišel, jak moc z nás byl vyděšen a jak moc pospíchal, nemá moc cenu. Ewan se svými dárečky zvolil taktiku - oslovit, obdarovat, využít šoku pro podepsání několika coverů, pokud možno vyfotit se a propustit. Nutno dodat, že skladatelé chodili na zkoušku samozřejmě pozdě, takže z dalšího zdržování nadšeni moc nebyli.

Harry Gregson-Williams přijel taxíkem a byl celkem roztomilý. Spěchal

John Ottman byl nejprve vyděšený, ale pak se ukázal jako absolutní pohodář, který se kolem nás nebál chodit opakovaně a odpovídal nám na naše otázky (jako třeba, jestli vevnitř neviděl pana Nymana :))

Natalie Rachel Portman byla velice vstřícná

Georgi Fentonovi jsem koukala přes rameno, když se podepisoval jiným fanouškům, abych věděla, kdo to je

Michael Nyman přišel tristně pozdě

Johna Powella nikdo nepoznal

A Patrica Doyla si nikdo včas nevšiml

Opět tomu chtěl osud, že jsme měli přesně 2 dárkové taštičky, do kterých jsme mohli dát dárky a předat je na recepci, kde slíbili postarat se o dodání skladatelům.

Koncert

Osud nám hrál v karty i zde. Bloudění po kruhovém obvodu haly, nalezení šatny, která byla nejvíce vzdálena našim místům (a vůbec nemusela být využita, neb se v naší lóži vyskytovaly věšáky, jak jsem později zjistila...). Jak se ale ukázalo, mělo to svůj důvod. Ale nepředbíhejme.

Prostory Royal Albert Hall jsou skvostné. Pravda, mikrofony, které byly určeny pro mluvené slovo, měly nepříjemné echo, ale jinak se mi akustika líbila. Celý večer po dobu tří hodin (s přestávkou) se na pódiu střídali jednotliví skladatelé. Někteří si své skladby i oddirigovali. V intermezzech na scénu přicházeli patrně známí angličtí baviči... a bavili. Teda nás ne. My jim jednak špatně rozuměli, druhak mi ten jejich humor moc vtipný nepřipadá. Bez nich bych si večer představit uměla, místo toho jsme si ale museli večer představit bez avizovaného Chicken Runu. No jo, stopáž se poněkud natáhla. Škoda.

for remembering purposes, program:
  • P. Doyle: Much Ado About Nothing
  • H. G-W: Chronicles of Narnia - hlavní téma mi vehnalo slzy do očí
  • C. Armostrong: Love Actually, World Trade Center
  • Ch. Gunning: La vie en rose následováno Non, je ne regrette rien. Neprobudili jsme se!
  • R. Portman: Chocolate, Cider House Rules, Emma - takové příjemné
  • Greenwood: There Will Be Blood - bizarní a ne příliš přívětivé
  • J. Powell: How To Train Your Dragon - magicky velkolepé

  • J. Ottman: Astroboy, The Usual Suspects
  • Wild Is The Wind - píseň moc nekorespondující s večerem, která nebyla žádným přínosem
  • A. Dudley: Bright Young Things, American History X - překvapení večera. Soundtrack k AHX mi právě leží u mého drahého kolegy v Americe na stole (a Little borgovi taky)
  • G. Fenton: Shadowlands, Memphis Belle
  • M. Nyman: Piano - minimalista k sobě orchestr nepotřebuje. A já potřebuji noty!
  • D. Marianelli: Atonement - rehabilitace tohoto sountracku v mých očích. Psací stroj bezkonkurenční.
  • D. Arnold: Casino Royale, Independence Day - bombastický závěr. Orchestrální "You Know My Name" mi hraje poslední dobou stále v hlavě a ke Dnu nezávislosti není potřeba dodávat nic víc, než wow (ona je to vlastně taková převlečená Stargate).
Konec koncertu byl překvapivě rychlý. Žádné dlouhé klanění (oni se skladatelé už ani neobjevili), potlesk sice intenzivní, ale na moje zvyklosti krátký. A rázem se všichni rozprchli. A tak jsme šli také. Do šatny. Po cestě jsme potkali Johna Ottmana okupovaného fanoušky. Kluci by nebyli pořádní stalkeři, kdyby se (mezitím, co já si přezouvala obuv a dávala do kupy všechny věci) nevydali po jeho stopách... které je dovedly na schodiště, po kterém shodou okolností začaly proudit davy lidí, včetně skladatelů, na after party. Nebudu vás napínat. S panem Powellem i Doylem jsme se nakonec vyfotili (i když prvně jmenovaný stále někam odbíhal a vracel se a pak nám představil svoji tetu) a i podpisy získali.

Odcházeje z Royal Alber Hall s blaženým pocitem na duši, minuli jsme početnější skupinku lidí postávající před stage door. Dle reportů zde stáli asi hodinu a pak několik šťastlivců získalo podpis Harryho. Nemáme mi to štěstí?









Armageddon


Poslední noc v Londýně. Co s ní, že? Ačkoliv už táhlo na půlnoc, rozhodli jsme se (s heslem Hynek to platí) najít nějakou hospůdku (resp. pub) a zapít celý den ciderem. Ovšem... první varování přišlo v našem oblíbeném Food and Wine. Stáhnutá roleta oznámila konec nákupu alkoholu. Stejná situace byla i v jiných obchodech, včetně Tesca. Centrum Londýna vypadalo jako po apocalypse. Všude namol opilí mladí lidé válející se po zemi. A nikde otevřena jediná slušná hospoda. Pouze několik klubů, z jejichž neonů přechází zrak a z rámusu zase sluch (byli jsme do jednoho téměř zataženi, ale vycouvali jsme zavčas). Poslední zoufalý pokus nás zanesl do otevřené čínské restaurace, kde jsme si po pohledu do jídelního lístku objednali láhev saké, aby nám bylo sděleno, že alkohol se již nesmí prodávat. Trapně jsme se tedy zvedli (zanechali na stole poloprázdnou misku oříšků, kterou jako pozornost před nás při příchodu položili) a s omluvou odešli. Tato hodinová lekce z odvrácené tváře prohibice nám stačila, a tak jsme v bezpečí našeho pokoje zapařili nad zázvorovou limonádou a zbytkem muffinů.

Tak jako předchozí večer, i tento s námi trávil jistý Francouz, který moc nemluvil, moc se neoblíkal, vůbec nezhasínal a měl se sebou dva obří kufry. Nemám ráda Francouze. Jsou vyzáblí!

Den pátý - Návrat do reality

Všimněte si, že nezmiňuji snídaně, které jsme měli v ceně. Ony za zmínku totiž vůbec nestály.

S Londýnem jsme se rozloučili v Národní galerii. Tedy modifikovaná skupina A - já, Sup a Little borg. Líbily se mi školní skupinky dětí, které galerii doslova zaplavovaly. Na chvíli jsme si k jedné přisedli, ale bohužel se nebavili o obrazech, nýbrž o lidských vztazích.

Nákup suvenýrů, trochu těsný přesun na Easy bus, poté 20 minut snahy řidiče dopočítat se toho, proč mu jeden pasažéř přebývá, a už jsme byli na dalším z londýnských letišť, kde jsme museli ocenit vymakané fronty a mnohem příjemnější bezpečnostní prohlídku, než byla v Praze. Bohužel jsme byli shledáni schopnými odcestovat ze země.

Zde bych ráda poznamenala, že skořicové latté z Costa Coffee je stokrát lepší než cokoliv ze Starbucks.

Nuda na letišti vyeskalovala k probírání bezpečnosti letecké dopravy a přímo v letadle pánové začali zpochybňovat bezpečnostní opatření popsaná na manuálovém archu. Došlo i na vodu v motorech (hustě pršelo) a pak i na cider - jakožto poslední možnost, jak stylově zakončit úspěšnou misi. Akorát mi stále vrtá hlavou, zda je WC v letadle opravdu blbuvzdorné.

Zpět v Praze nám jezdící pás nakonec vyplivnul naše zavazadla a mise byla oficiálně ukončena. Některé čekala noční cesta vlakem domů, jiné práce a já s Ewanem jsme zamířili k Hanaan, kterážto nám poskytla azyl (za což jí velice děkuji).

A co příště? V plánu je Krakowská mise 2011 a možná i nějaký ten koncert bude.

Moje fotodokumentace k nahlédnutí zde

1 komentář:

Cece řekl(a)...

Já chci taky vidět Psycho v kině!