Trauma (2009)

Mezi státnicovou otázkou číslo 4 (náhodnostní algoritmy) a 11 (kvantové automaty) jsem se na chvíli nechala unést do jiného světa. Ze studijních důvodů samozřejmě. Bear McCreary, abych byla přesná. Ano, skladatel. Jak jinak než filmové hudby. A ano, exkurze se poněkud zvrhla nezamýšleným směrem.

Trauma je jedním z pečlivě vykonstruovaných náborových seriálů, které glorifikují jistou profesi. Tentokrát paramediky a jiné záchranářské profese, kteří si to brázdí silnice v sanitkách nedbaje silničních zákonů, nebo létají vrtulníkem (nedbaje zákonů leteckého provozu). Je celkem vtipné, jak podobné seriály vždy jinou profesi ve stejném oboru bagatelizují. Nejprve tu byla Pohotovost. Doktoři a medici nám byli představeni jako pilíře nemocničního světa. Nedávno jsem narazila na střízlivou Nurse Jackie. Tady naopak jsou v hlavní roli nemocniční sestry (a bratři) a doktoři jsou tu vykresleni jako něco otravného nebo povýšeného nad vše živé (metrosexuální doktor Coop a doktorka O'Hara vždy na podpatcích a v upnuté sukni). V San Francisku (konečně žádný New York, Los Angeles nebo Miami) vše visí jen a pouze na paramedicích (sestry se tam snad ani nevyskytují a doktoři jsou těmi, kdo slízně všechnu smetanu za tvrdou dřinu, kterou paramedici odvedou v terénu). A víte co? Ono to moc dobře funguje! Tedy fungovalo - přesně 18 dílů, po kterých se NBC rozhodlo, že by to už stačilo (nu což, však ještě ke státnicím zbývají 4 otázky).

Pilot nás uvádí do děje. Někde ve městě se stane nehoda, jakých se denně stávají desítky. Linka 911 se rozezní, sirény se rozeřvou, rotory se roztočí a pečlivě nacvičené profesionální pohyby zachraňují naprosto anonymní život... aby pak skončily v plamenech a létajících troskách. A životy se mění. Po dramatickém úvodu se může divák konečně seznámit s postavami - blonďatou, talentovanou Nancy, nováčkem Glennem, šíleným a trochu labilním paramedikem ve vrtulníku Reubenem (se sympatickou přezdívkou Rabbit - hraje ho šílený kapitán ze Sunshine), jeho pilotem Marisou a posádkou dalšího sanitního vozu - černochem s rodinou Cameronem a gayem na energodrincích Tylerem (perfektní postava).

Celý koncept staví na zdání akčnosti a profesionality. Člověk si až řekne, že jeho život je v dobrých rukou a pokud se mu něco stane, všichni se budou moci přetrhnout, aby ho zachránili. Během (skoro) každého dílu je nám několikrát představen lehký úvod do problematiky (většinou tak minuta před událostí, ne dostatečně na to, aby nás zainteresované postavy začaly zajímat), následně se něco nepříjemného stane (nehoda, hromadná nehoda, autonehoda, hromadná autonehoda, pracovní úraz, letecká katastrofa, lodní katastrofa, sniper, maniak s pistolí, přepadení banky a podobně) a naši hrdinové se pouští do akce (občas je úvod úplně vynechán a začínáme příjezdem záchranářů - obvykle domácí násilí). Vtipné je, že i když se toho moc nového vymyslet nedá (na rozdíl od doktorských seriálů paramedici musí pacienty udržet jen naživu po dobu nezbytně nutnou), nepůsobí to monotónně. Jakmile je pacient předán v nemocnici (ať už živý nebo mrtvý), většinou o něm už neuslyšíme (pár výjimek se najde - většinou děti, nebo úrazy, které mají na hrdiny přímý dopad).

Paralelně s prací mají některé postavy i soukromé životy (i když se nám snaží vsugerovat, že pracují 24/7). Až na Camerona (kde je manželka obvykle v konfliktu s předkládaným způsobem života) se i na tuto část seriálu dobře kouká (navíc je hodně minoritní) a vztah Nancy - Rabbit baví. Naopak vztah Glenn - jedna z rezidentek nebaví, ale vynořuje se až ke konci. No a Tyler, Tyler spíš mluví než koná. Nejlepší momenty? Marisa si nechá ukrást vrtulník, noc u Tylera, Tyler dispečerem, Rabbit vs skříň - je toho hodně.

Nemůžu se ale ubránit myšlence, že za tuhle zábavu lidstvo neuvěřitelně utrácí. Jen těch rozmlácených, rozstřílených sanitek a osobních aut. Toho leteckého benzínu, který vypil vrtulník. Pokud nějaký dojem Trauma vyvolává, tak ten, že to určitě nebylo levné. Nicméně teď už bude existovat na věky a mně je trochu líto, že postavy spolu s 18. dílem přechází do srdeční zástavy. Když už nic jiného, tak si člověk při sledování mnohem více uvědomí, jak zázračný stroj lidské tělo je, a jak málo stačí, aby se všechno kolem něj začalo hroutit. Pokud po tomto seriálu nezačnete přemýšlet nad kariérou v sanitce, tak je s vámi něco hodně špatně.

A co se týká Beara... tož znělku složil pěknou.

Fastlane (2002)

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Nebo taky, že zlo plodí jen další zlo. Oba tyto slogany mají v tomto případě pravdu. Pod oním počátečním zlem si je nutno představit dvě hodiny strávené u Svítání. Pod druhou částí pak Fastlane. Propojujícím prvkem je Peter Facinelli, který byl snad jediným světlým momentem prvního jmenovaného a jestli mu Meyerová nenapsala do Eclipse víc jak Novoměsíčních 5 minut, tak s ní nadobro končím! Vlastně první zastávkou na této cestě byla Nurse Jackie, jejíž první řada byla taková jednohubka a teď tvoří jen zanedbatelnou položku v úterní dávce emocí (mimochodem, na tenhle seriál se dá dost dobře koukat už jen kvůli postavě Jackie). Ale teď se vraťme do časů, kdy první série měla ještě automaticky 22 dílů. Fastlane u tohoto čísla i zůstal, katové existovali už tehdy, ale narozdíl od poslední doby se celý ten čas bojácně neplazil při zdi a nepřetvařoval se.

- They may be lesbians, but they have not to stay lesbians
- Van thinks he can turn them
- I let you on a little secret. You are the reason lesbians become lesbians

Fastlane začíná pětiminutovou smrští akce na ploché dráze, na jejímž konci je jeden snajperem odstřelený utajený policista, jedno rozmlácené auto, spousta mrtvých padouchů, chybějících 100 000 dolarů a naštvaný policejní důstojník Donovan "Van" Ray. Vítejte u LAPD. Pilot, jako vždy, musí nastavit výchozí pozici pro seriál. Obvykle v něm něco starého končí a něco nového začíná. Stejně tak jako v Unusuals je hlavním spouštěčem smrt partnera ve zbrani a logickým pokračováním získání nového. V tomto případě je jím bratr padlého vystupující pod jménem (detektiv) Deaqon Hayes. A když to není ženská, musí to být samozřejmě černoch. Navíc do hry vstupuje Billie (něco, co uteklo z Beverly Hills, ale nehraje to tak špatně, jak by se dalo čekat), policejní důstojníce řídící unikátní operaci Candy Store s velice výmluvným heslem "What we seize we keep, what we keep we use", takže její centrála je neustále plná zabavených luxusních aut, motocyklů, šperků, peněz, drog... které jí jsou neustále k dispozici. Jediné, co jí chybí, je personál, kterýžto najde právě v Deaqovi a Vanovi. Odznaky jim zamče do trezoru a od té chvíle se stávají nejutajenějšími z utajených policistů, jejichž náplní práce je chovat se jako zločinci pro dobro věci. Sounds like fun?

V první řadě tři písmenka - McG, duchovní otec a producent Fastlane. Z pilota vytvořil nejen zábavnou jízdu, ale především vizuální předurčení celé série. Režisérsky je to takový hybrid Johna Woo (estetika Face Off) a Davida Finchera (průlety kabeláží apod.), všechno je zatraceně cool, nájezdy kamer, výrazy herců, zpomalené záběry, retrospektiva, hraní si z obrazem... všeho všudy jeden z nejlepších seriálů, co se téhle stránky týče. A překvapivě není vypiplaný jen pilot, jak se bohužel v poslední době častěji a častěji stává, ale úroveň se drží stabilně vysoko až do konce. Takhle bych si představovala moderní verzi Miami Vice. Ze současných seriálů se o oživení tohoto žánru snaží Dark Blue (mimochodem také z LA) a spíš než aby oslňovalo, tak pomalu skomírá (i když dalších pár dílů na zkoušku v létě dostane). Oproti Fastlane je ale značně slow a i herecké výkony jsou takové ospalé.

V rámci zachování atraktivity alternativní LA obývají jen badass nigga gangsteři, drogové kartely a ženy s postavou modelek. Naprosto všichni vlastní jednu, lépe dvě, zbraně, které tasí při každé příležitosti. Když se náhodou někde mihne něco jako civilista, poslouží pravděpodobně jako rukojmí. Všichni vlastní luxusní auta s datem výroby v 70. letech. Většinu času tito obyvatelé tráví v klubech, na soukromých večírcích, nebo jiných akcích, kde se všechny ženy v úsporném oblečení vlní v rytmu kalifornského popu, repu apod. Když už jsem u té hudby, tak musím uznat, že se tu pracuje s písničkami velmi dobře (za vrchol geniality považuju sekvence v Defense, kde se střídají montáže boxu a automobilového závodu za zvuků "Time And Time Again" od Papa Roach, což je, předpokládám, nějaká populární formace přelomu tisíciletí). V podstatě stejný mechanizmus, jako Supernatural a rock.
Co mě pobavilo je fakt, že taková akce v utajení může mít dva pozitivní konce. 1. vše půjde podle plánu, získají se potřebné důkazy a zločinecká organizace se otřese v základech. 2. vše nepůjde podle plánu, bad guys budou vyprovokováni, tasí se zbraně a naši policisté budou nuceni všechny postřílet. Ne že bych to počítala, ale ve většině dílů vyhrává konec s číslem 2. Dobré řešení pro stát s přeplněnými věznicemi.
V neposlední řadě je tu takové zajímavé zjištění - hrdinové seriálů tohoto typu nemívají rodinu, nemívají přátele (krom kolegů) a žijí prací. Jedná-li se o muže, jsou většinou promiskuitní (v Slippery Slope Van potká dvě ženy, které v rámci jiných dílů "svedl", a skončí nahý připoutaný k posteli - don't ask). A divákům je to předkládáno jako ideál.

Po dějové stránce se mi líbí vzít si na pomoc obě dvě zmíněné show - tedy Unusuals a Dark Blue. Všechny tři totiž začínají v prvním díle kompozicí nového stavu v zaběhlých kolejích policejního života (2x LAPD, 1x NYPD). Unusuals dál volí poněkud nešťastnou cestu. Snaží se v rámci jednoho dílu vnutit divákovi postavy tím, že naplno odkryje jejich karty a pak vyšle signál - zajímá-li tě problém některé z nich, musíš se dívat dál. Dark Blue je poněkud mírnější, staví spíš na morálních otázkách a diváka chytá na jeho zvědavost, jak moc na temnou stranu ti kladní zajdou, a problémy postav nechávají jako záložní plán (chcete vědět, co to má Carter za prášky? Zajímá vás temná minulost Jaimie? Odejde od týmu Ty protože se mu narodí dítě? Dívejte se dál) . Fastlane je přímočařejší. Akce, akce, akce, cool postavy (ovšem pozor, ploché nejsou v žádném případě), akce, akce, akce. Něco jako děj se objevuje v podobě Rollanda Hilla z Internal Affairs, který chce co? Co? Bohužel jako vždy operaci Candy Store zrušit a sebrat tak klukům jejich zábavu (are they cops that look like criminals, or are they cops that act like criminals?). Občas se v rámci dílu objeví něco z minulosti postav (Billie a drogy, Van a jeho zavřený otec, Deaq a jeho rodina), ovšem tvůrci v žádném případě nic před diváky netají s příslibem budoucího odhalení. A ve finále to zatím Fastlane dotáhl na víc dílů než zbylé dva v součtu.

Popravdě, nedokázala jsem si Facinelliho představit v akční věci. V Nurse Jackie je to takový cocky asshole (abych byla přesná), ve Stmívání zase dobrota sama. Ve Fastlane z Vana vytvořil lamače dívčích srdcí a ultimátního idola (nebýt toho charizmatickýho hlasu, tak ho nepoznám). Myslím, že kdyby byla cílová skupina tohoto seriálu dívky 18+, tak běží do teď. Vůle psát diplomovou práci, když vám něco takového leží jen dvě kliknutí daleko, je na bodu mrazu. Ale úderem července jsem rozhodnutá Fastlane otitulkovat. Zaslouží si to... a nebo si zasloužím já ještě chvíli v tomhle světě strávit.

Edit: Právě jsem zjisila, že na DVD byla písnička Time and time again vyměněna za jinou a dosti mě to rozladilo. Scéně to uškodilo. Původní verzi jsem si ale prozřetelně vystřihla.

Supernatural (2005 - ?)

- What the hell?
- Guess again.

Začnu poněkud od lesa. Cinepur je první časopis, který na mně zanechává viditelné stopy a nutí mě přemýšlet v kontextech, které by mě před rokem ani nenapadly. Tak například problematika vymezování seriálů (jejichž děj se odehrává v současnosti - i když taková BSG je v tomto se svým závěrem nejexplicitnější) vůči realitě. Momentálně mě nenapadá ani jeden, který by o sobě tvrdil "jsem fikce". Seriál je defakto snapshotem světa (a kultury) v momentě jeho vzniku (a od té chvíle se z něj stává alternate universe aka AU). Tudíž dochází k okamžikům, kdy ve fikčním světě seriálu (který je pro hrdiny realitou) je za fikci považován jiný seriál, který ale pro vnějšího pozorovatele stojí na stejné úrovni. Popkulturní citace a odkazy jsou totiž jedna z věcí, která může diváka přiblížit ("hrdinové viděli stejné filmy/seriály jako já"). A proč mě tohle zrovna zaujalo u Supernaturalu? Patrně proto, že kromě odkazů na uzavřené seriály (X Files) se zde jako fikce berou i ty stále běžící (CSI), což mi připadlo vcelku zajímavé. Za opačný extrém budiž brána koexistence Lost a Flash Forwardu, jejichž realitu spojuje například existence společnosti Oceanic.

Supernatural jsem potkala překvapivě jako trailer v TV, sehnala si pilot a už to se mnou jelo z kopce. V dnešní době se dá za obrovskou přednost považovat fakt, že tvůrci z moderních trendů vybrali směs, která nenudí a funguje. V první řadě se nesnaží plácat na pseudovědeckém brouzdališti, na němž uvízl třeba Lost (ovšem jak si lze všimnout, v 6. sérii zahodili magnetizmus a vzali do ruky pytlíky se solí - nebo popelem?)*. Ani (jako třeba v X Files) nemá potřebu prstem ukazovat, že to, co se děje, do našeho vesmíru nepatří (což je defakto hlavní funkce Scullyové). Divák se prostě v pilotu smíří s tím, že v tomhle AU místo zákonů fyziky vládnou zákony nadpřirozena, a seriál se může věnovat ději a nestavět napětí na "to jste zvědaví, jak to všechno vysvětlíme". Naopak si z balíčku trendů vybrali (jak jsem si to pracovně nazvala) personifikaci náboženství, s čímž se osobitě vypořádává i BSG a SG (a když jsem teď viděla trailer na Legion, nazvala bych to renesancí). Supernatural jde ale dál. Krom toho, že v jeho světě koexistují jak křesťanské, tak pohanské mytologie v hmatatelné formě, personifikují se tu i pohádky, pečetě a plyšoví medvědi.

How do you feel about angels?

Každý seriál založený na epizodních příbězích, se snaží o originalitu v rámci vlastní línie (tzv. případ/monstrum/problém týdne). Meziseriálově tohle ale neplatí a člověk jen čeká, kdy se objeví motiv, který už stokrát viděl, a jak se s ním vypořádá zrovna tenhle tým (kolik by se ušetřilo času, kdyby si scénáristé mezi sebou posílali jen knihu 100+1 nápadů na novou epizodu?).

• cesta do minulosti (SG, ST)
• cesta do budoucnosti (SG)
• zrychlené stárnutí (Dod Kalm jsem nikdy neměla ráda a i jinde mi to přišlo jako stupidní... ovšem všechna čest, že se v Supernatural aspoň vyhli z většiny klasickému naplácávání makeupu)
• alternativní realita (Farscape)
• příběh hrdinů vyprávěný prostřednictvím jiné osoby veřejnosti (SG)
• con (Bones)
• zmrtvýchvstání (Buffy)
• uvíznutí na psychiatrii (Jump Street)
• časová smyčka (X Files, SG)
• upíři (X Files, Buffy, Angel)

Při sledování It's a terrible life jsem měla stále před očima X-Filesovské Folie A Deux (to bude tím telemarketingem a voláním zaměstnanců na kobereček)... doufám, že se nedočkáme dílu "Sam a Dean jsou přesvědčováni, že vše, co do teď zažili, se nestalo" (neboť to mi vždy připadá jako největší vata).
Nutno podotknout, že Supernatural pokaždé z ohraného motivu dokázal udělat originální záležitost (džin, Trickster...).

Na Supernaturalu se dá všimnout dvou výrazných věcí - krve a snahy udělat svět seriálu co nejvíce komplexní a (v rámci jeho pravidel) uvěřitelný. Co se týče prvního jmenovaného - jednou jsem na ulici viděla krvácet člověka (bylo o něj postaráno). Je to něco jiného, než když se doma pořežete, nebo se díváte na televizi. Byl to mžik, ale přitom člověku hlavou projede takový elektrický impulz, který mu připomene, že pod vším se nachází nějaký automatický pud sebezáchovy. Krev je svým způsobem fascinující, protože je nepostradatelnou součástí našeho života, a Supernatural ji, řekněme, staví do pozice hlavního média (krom života a smrti s sebou nese i mystickou funkci). Nelze si nevšimnout, jaká je například věnována pozornost krvi kapající z Deanovy náruče, když v Abandon All Hope nese Jo.

Pod druhé jmenované jsem skryla snahu scénaristů pomalu odkrývat svět divákům a odkryté skutečnosti nepřehlížet, nýbrž stále vracet a přidávat do svého inventáře. Když zapátrám v nejvíce příbuzných X Files, dostane se mi schématu, kde je cílem oslovit originalitou. Tudíž ve světě Muldera a Scullyové žije přesně jeden Muž-tasemnice**, jeden Leonard Betts, jeden černoch bez hypofýzi, jedno vraždící tetování, jeden voodoo klan, jeden El Chupacabra... možná se najdou výjimky (upíři - Bad Blood, 3), ale předchozí "zkušenost" není ani naznačena. Vybočovat ještě může znovuobjevení se úspěšného záporáka (Tooms, Robert Modell) a pak samozřejmě jediná jistota - vše kolem mimozemšťanů v příběhových dílech. Oproti tomu ve světě Supernaturalu originalitu střídá familiérnost. Dost často dochází k situacím, kdy předmět jedné epizody (devil's trap, kolt, dýka na démony, křižovatkové smlouvy s ďáblem, nejrůznější symboly, vymítání, pití krve, čarodějnictví, Croatoan...) je najednou naprosto běžná záležitost, stejně jako lidé procházející dějem, a i u monster (duchové, upíři, shapeshifteři, démoni...) se staví spíše na jak než co (a občas je to jak velice svěží - například Bloodlust nebo Roadkill).

Když jsme u té svěžesti, už v X Files bylo zvykem vytvořit tu a tam dosti odlišný díl (Jose Chung či Bad Blood například). Říkejme tomu experiment. Experimentovalo se v Buffy - Once more, with Feeling, Farscapu - Revenging Angel, Scratch 'N Sniff, Bones - The End in the Beginning, SG1 - 200, SGA - Vegas a experimentuje se i v Supernatural. Ač jsem měla předem mírné obavy z témat jako "černobílá pocta Stokerově Drákulovi" ukázalo se, že tyhle díly jsou perfektní (asi nejvíc mě dostalo Changing Channels).

I don't want to be a clue!

Supernatural má takovou pěknou vlastnost (zvlášť poslední dvě série) proměnit i klasický epizodní příběh na součást hlavního vyprávěcího proudu, ve kterém se pomalu skládá řada skutečností, která vedla k událostem, které můžeme pozorovat. Od chvíle, kdy jsem se na tohle zaměřila (začátek 2. řady), nebyl snad díl, kdy by nepadla byť i sebemenší informace k celé skládačce.

K tomu, aby se mi seriál líbil, potřebuji alespoň jednu oblíbenou postavu (třeba u The Wire se mi ji nepovedlo najít a 3. díl jsem prostě nedokoukala). Tady se to zajímavými charaktery jen hemží. Sam má hezčí vlasy a hlas, Dean je zase zajímavěji napsaný, Castiel svým sociálním chováním velmi vděčný. Ale u těch třech to nekončí, protože jsem se přistihla, že v průběhu dílů poočku na IMDB kontroluji, zda se ta či ona postava nachází v ději i nadále. Scénáristé mají neuvěřitelnou schopnost budovat napětí a bezvýchodné situace, které svojí pointou nakonec překvapí. Zvlášť závěro-sezónové clifhangery jsou jedny z nejméně divák-friendly. Do teď jsem měla možnost pustit si ihned pokračování, ale letos... letos to bude velmi těžké. Zvlášť pokud se po minulých zkušenostech v závěru dá očekávat dlouho připravovaná bratrská konfrontace.

Protože bych se tu mohla rozepisovat ještě další měsíc (ano, tak dlouho mi tu to leží), přejdu ke zkratce...

• líbí se mi humor (některé momenty by mi vydržely půl dne)
• líbí se mi citace z jiných filmů (Ever and ever and ever ze Shining, sex v autě z Titaniku...)
• líbí se mi i názvy epizod (a měnící se úvodní... znělka?)
• líbí se mi naznačená morální dilemata (i když v zájmu zachování posunu je nelze příliš řešit)
• líbí se mi koncepce nebe a pekla
• líbí se mi pravidla v tomto světě fungující
• líbí se mi křídla andělů :)
  

Ať už státnice na konci tohoto semestru udělám, nebo ne, Supernatural poputuje z Amazonu do mojí poličky na DVD. Je tu až moc epizod, co bych si klidně pustila znovu. A ač mám raději králičí packy pevně připevněné ke zbytku králíka, odpustila jsem jim i Bad Day at Black Rock.

I just wait here, then.

Jedinou nevýhodu seriálu je být s ním doma sám. Ono se to nezdá, ale když vám najednou přestanou jet hodiny, telefon v půlce hovoru vypoví službu a v kuchyni něco podivně praská, moc do smíchu vám není. Ještěže je nakoupeno dost soli...

* Jackob stejně nakonec bude Lucifer!!!
** i přes otevřené závěry na podobná stvoření v seriálu už Mulder se Scullyovou nenarazí

The Unusuals (2009)

- Embassy of Andorre. - Endor? Home planet of Ewoks?

K pochopení základních motivací poslouží následující schéma: The Hurt Locker -> The Unusuals, kde katalytické x tvoří Jeremy Renner. Stačí říct, že Bigelow prostě ví, čím oslovit své divačky.

Poslední dobou jsou seriálům hlavy stínány jak na běžícím pásu. The Unusuals se to také nevyhlo (jak se zdá), ale to nevadí. 10 dílů je tak akorát, aby si člověk udělal exkurzi, omrknul si pár věcí, sepsal hlášení (proč? Protože se mi prostě chce) a zase se věnoval... třeba králíkovi, který se rozhodl, že místo granulí raději sežere svůj kočičí záchod.

Tak tedy Unusuals. Formální kříženec z policejního prostředí (NYPD) Dark Blue a Life on Mars (UK verze) - nikoliv co do kvality, ale rozhodně to má k těmto dvěma mnohem blíž, než k Bones nebo Castleovi. Vždycky je zajímavé sledovat, jaký úvod do děje scénáristé zvolí. Hodí nás doprostřed kolektivu? Začneme úplně od začátku? Unusuals začali dost nešťastně, divák si musí připadat jako retard, kterému je třeba všechno přeslabikovat, i když by raději věci okolo postav odhaloval sám a pomalu. Každá postava tu samozřejmě má problém a pokud ho okatě v prvních několika minutách třikrát nezmíní, je tento problém tajemstvím (což třikrát zmíní všichni kolem něj). Tímto mají všichni co řešit ve svých soukromých liniích napříč sezónou (případně, v případě problému-tajemství, se okolí bude snažit toto zjistit a dříve nebo později se samozřejmě tajemný subjekt rozpovídá).

Největší problém ale má detektiv Kowalski, protože právě zemřel. Respektive byl zavražděn. Jeho partnerovi Jasonu Walshovi (Renner) je ihned předhozena mladá krev (detektiv Casey Shraegerová, v tu dobu pracující v přestrojení mezi prostitutkami) a on se, poté, co dodělá omeletu a vyčistí kolegiálně Kowalského skříňku od porna a drog, pouští do vyšetřování...

Jak by se zprvu zdálo, nejde o žádnou "buddy mov... series", ani o schéma "parťáci v sobě pomalu nachází lásku" (Walsh má poměrně dynamický vztah s jinou kolegyní - jeden z dobrých motivů). Casey je nejprve nastrčena jako prostředek pro extrakci tajemství, ale tahle línie vyšumí do ztracena (jeden ze špatných motivů). Následuje klasická směs několika případů (některé jsou vcelku zábavné (neplést s vtipné) - únos, Frank Lutz, vykradení stanice, murder shop, crime slut... vlastně téměř všechny ústřední, některé jsou svojí crazy povahou skoro se nehodící - kočky, no a zbytek je z nutnosti inspirován problémy postav (které nás moc nezajímají) - autobusy, zombie...). Z postav zaujme samozřejmě ústřední duo Walsh - Shreagerová (jejíž "problém" je poněkud nadbytečný) a Cole (křesťan s tajemstvím) - Beaumontová (její "problém" se objeví jen na chvíli, ale protože má Walshe, je nepodstatný). Úplně by se dalo vyškrtnout duo Banks (detektiv neustále se bojící, že zemře) - Delahoy (naprostý opak Bankse s nádorem na mozku). Pak by nám zbyl jen Eddie - muž s knírem jak z minulého století, který slouží scénáristům jako hračka, ne skutečná postava. Každý díl si totiž pro něj vymyslí úkol, který jim Eddie plní po dobu určitou (špatnými prostředky se snaží zapadnout do týmu, snaží se rozkazovat, snaží se o povýšení, je za vola, snaží se o satisfakci - Walsh a Eddie v posteli byl velmi podařený motiv... ).

Unusuals měli potenciál být akční a vtipnou oddechovkou, ale možná i úmyslně je na toto rezignováno (do určité míry) a zbyla taková nekomplikovaná směska s několika peeky co do nadstandardnosti. Mé vědomí na mě ještě mrká, abych nezapomněla zmínit pár inovátorských postupů co do kamery. Sice už nevím, co přesně to bylo, ale působilo to svěže a nápaditě. Na běžícího Rennera není vůbec špatný pohled...

P.S. po 10 dílech se sice většina problémů nevyřeší, ale ono je to celkem fuk.

Strange (2003)

Strange je malý, nenápadný, britský seriál, jehož 6 dílů se dá najít bez problémů na youtube a který mi dělal kulisu při ubíjejících pracech na zprovoznění simulací pro diplomku. Existuje i pilotní film, ale ten jsem prozřetelně vyškrtla. Hlavní důvodem zvolení tohoto materiálu byl totiž (a zase) Andrew Lee Potts (a jeho roztomilý přízvuk), který se v pilotu nevyskytuje.

Strange je poněkud strange, ale nic objevného nepřináší. John Strange je ex-kněz, který bojuje proti démonům, jejichž existenci církev popírá a občas (zdá se) po nich i zametá. Na jeho straně stojí mentálně postižené parapsychologické médium Kevin, který přes den dělá zahradníka na místní diecézi, geek Toby, jehož práce spočívá v googlení démonů :) (připojení k internetu je jediná služba, na kterou má Strange peníze - jinak žije o svíčkách), a zdravotní sestra Jude, jejíž syn byl pravděpodobně jedním démonem splozen. Protivníci tohoto týmu jsou rozmanití. Od naprosto mimózní obdoby SGA wraitha jezdícího doubledeckerem, přes incuba (jako by vypadl z Primeval), jehož embria šílený plastický chirurg ukrývá do prsních implantátů, až po obživlý lidožroutský strom z Rumunska, který vypadá jako amatérský pokus o enta. Nejlepším (nebo nejzajímavějším) dílem je prostřední Costa Burra tvářící se jako temnější verze příběhu z Doctora Who skřížená s Vozkou smrti.

Jen pro fanoušky Richarda Coylea (já o něm tedy slyšela poprvé), nebo výzkumníky v oboru "temná zákoutí představivosti britských scénáristů".

Primeval (2007 - 2009?)

Upozornění: Pisatelka na obrázku vlevo vidí něco velice roztomilého. Pokud to není váš případ...

Primeval proběhl už i Českou televizí, stánky, dokonce můj otec ho už dávno viděl a já stále nic. Hádejte... nebo raději ani ne.

Jsou filmy/seriály, u kterých vám hlavou probleskne jejich nelogičnost (Horizont události), u kterých vám nelogičnost dojde až napotřetí (Alice) a pak ty, u kterých kroutíte hlavou každých 5 minut. Primeval patří do skupiny třetí.

Lehký úvod do problematiky: časoprostorový portál si umíme představit? Umíme. Mno... a jak jím něco prochází také? Také. A teď k tomu zábavnému.

Už samotný koncept je poněkud vtipný. Skupina vyvolených - univerzitní profesor Nick Cutter, jeho asistent (asi?) Stephen, studentík Connor a zoologička Abby se nachomýtnout k jednomu takovému portálu a od té chvíle se stávají (občas za podpory několika vojáčků) experty na tyto anomálie. Nutno dodat, že o nich ví kulové a s pravěkými živočichy, kteří prochází skrz, si moc rady neví. Tedy Connor umí googlit a zbytek osazenstva fascinovaně zírá (u Cuttera to došlo tak daleko, že pobaveně-udivenou tvář sundává jen tehdy, představuje-li klonovanou zombii, ne však čelí-li nebezpečí) a doufá, že živočichové zase zalezou zpět a portál se uzavře. Nutno dodat, že tuhle práci by zvládl kdokoliv, ale náš tým si ji nemilosrdně hlídá.

Naprosto všichni se chovají nelogicky. Dokonce i počítačová zvířata občas stojí a vrčí (nebo předvádí jiná klišoidní gesta), místo aby už někoho sežrala. Navíc většina z nich není ani hezky udělaná (obzvlášť umělí jsou predátoři z budoucnosti), výjimkou budiž lizardík Rex, dodo a párek dinosauřích mláďat, který v našem světě uvízne.

Další naprosto zmatečná věc jsou ony portály/anomálie. Objevují se patrně jen v okolí Londýna (aby náš tým nemusel daleko), dokáží jedno své ústí přemisťovat v prostoru (ale jelikož by to bylo pro náš tým logisticky náročné, demonstrují tuto nepěknou vlastnost jen jednou), pokud scénáristům nezbývá mnoho stránek do konce epizody, dokáží se zavřít za posledním zvířátkem. Dají se předpovědět (neb struktura tunelů je ve 4D světě pevně daná), ovšem... není problém portál přivolat, máte-li s sebou jistou malou krabičku. Nejsměšněji pak působí situace, když člověk v čase t spěchá, aby otevřel portál do času t-1000, do kterého se dostal v čase t-1 někdo, koho chce zastihnout. Toto chování by napovídalo, že pokud je propojeno v čase místo A a místo B, pak otevření portálu v čase t v místě A způsobí otevření portálu v místě B v čase t-x, zatímco otevření portálu v čase t+1 zapříčiní přesun do času t-x+1. Na tuto hru by se dalo přistoupit, pokud by nám již v 1. sérii nebylo ukázáno, že otevření portálu v čase t vede do času t-x a otevření stejného portálu v čase t+1 nás uvede do času t-x-10. Nutno pak dodat, že některé časy jsou pro portály lákavější než jiné (a tak se hrdinové vrací na místa činu), ovšem nikdy se nestane, že by narazili na své druhé já, které se také potuluje kolem (což je třeba ve frekventované budoucnosti na malém kusu skály obdivuhodné).

Dále tu máme úchvatný detektor anomálií. Postavený, jak jinak, Connorem. Na studenta archeologie (či čeho) je to obdivuhodný výkon (vzpomeňme si, že na začátku pouze googlil), který si vysvětluji tím, že na konci 1. série jistá událost způsobila, že se celý život věnoval fyzice a kybernetice. Kéž by naše programy v práci měly také tu pěknou vlastnost, že se přes GUI dá během pár vteřin změnit celá funkcionalita systému, aniž by toto použití kdy předtím programátora napadlo (mám na mysli přeměnění detektoru anomálií na sledovač mobilního telefonu, kde je jediným vstupem telefonní číslo*).

Po těchto odstavcích vyvstává tedy otázka - je Primeval naprostá ztráta času? S vlastním zděšením odpovídám - není. I tak totiž pobaví. Tvůrci nevsadili jen na epizodní strukturu vyprávění - otevře se portál - honíme nějaké nové zvířátko - zavře se portál, ale vpletli do ní i jinou línii. Línii, která začíná jako pátrání po Cutterově manželce, pokračuje pátráním po původu záhadného artefaktu a končí maniakálními plány se světem přes celou lidskou evoluci. Každý díl má něco do sebe (a když už nic jiného, některé scény jsou sakra vtipné), já přestala pochybovat po 4. dílu. A v neposlední řadě jsou tu zajímavé postavy, ze kterých si každý vybere tu svoji (Abby je blondýnka).

Primeval možná skončil, možná ne. Dveře jsou otevřené.

*pisatelka se pohybuje v oboru programování nástrojů pro monitoring telekomunikačních služeb

The Universe will sing

A je konec. Konec jedné éry něčeho, co nemá nic společného s realitou. Žijeme v příbězích. Někteří z nás ve vlastních, ti ostatní parazitují na emocích, které vznikají montáží barev a zvuků. Hrdinou tohoto konce není ani John Simm ani David Tennant, ani žádný ze scénáristů a režisérů, kteří dokázali zmixovat dětskou naivitu s tématy, které pomalu destruují lidskou psychiku. Hrdinou konce je Murray Gold. Nejgeniálnější z geniálních (promiň Beare), který psal vlastní příběh trvající několik let, aby ty, co chtějí poslouchat, vycvičil ve své řeči. Jeho zásluhou mám tak trochu ten svůj klavír. Takhle jsem naposledy brečela u In Dreams na LOTR Symphony. Keep going and... maybe... we will forgive them. Diky

The Lakes (1997)

Britský seriál a John Simm. Mohla jsem snad uprostřed zkouškových stresů sáhnout po něčém jiném?

David Kavanagh - mladík vyrůstající v Liverpoolu, kde jeho jedinou náplní dne bylo utrácení peníze rodičů sázením na koníčky. Drahá to zábava. Rodičům samozřejmě jednoho dne dojde s flákačským synkem trpělivost, David se v tu chvíli zachová velmi heroicky - naposledy vybere cizí peněženku a nasedne do prvního autobusu do divočiny. Tedy spíš směr Lake District, kde zakotví v prvním nejmenovaném městečku a snad poprvě v životě si najde práci v hotelové kuchyni, která je pravděpodobně odkladním místem místní mládeže. Ve zdejší krásné krajině mezi ovcemi nechtěně zapracuje na svém otcovství a najednou má na krku svatbu s mladou Emmou, což nesou těžce všechny strany včetně příbuzenstva. Ale lidé se mění. Tedy až na Davida, který své gamblerství ovládnout nedokáže a po krátkém pokusu o rodinný život v Liverpoolu (a pobytu za mřížemi) se vrací do jezerního městečka, aby zde Emmu i s dcerkou získal zpět. Jenže do jeho života i života celého města zasáhne tragédie čítající tři děti, jezero a překocenou loďku. Na koho padne vina? Na učitele, který místo hlídání dětí sledoval svoji nevěrnou manželku? Na šéfkuchaře, který dotyčnou zrovna obšťastňoval, nebo na Davida, který byl jediný na místě tragédie? A proč se Emmina matka tak lačně dívá na kněze?

Toliko úvod k první sérii celkem 14 dílného (netradičně 4 + 10 dílů) seriálu. Jak se dá vytušit, vše nějak dopadne a duše dětí dojdou pokoje. Ovšem... ovšem máme tu druhou sérii. Učitelovu ženu zde ve vaně potká hever a je z toho pěkně zapáchající polízanice (pan učitel se půl série pokouší ženy ve vaně zbavit a druhou polovinu se pokouší ignorovat vyplavávající zbytky z jezera). Z Davida se stává podivná postavička předčasně vyspělého otce pohrdající praktikami mládežníků a snažící se (stále) získat zpět Emmu, zbavit se gamblerství a neutopit se. Pan kněz pořídí Emmě sourozence a Emmin otec není šťastný. Šéfkuchař, toho času invalidní po kolizi s autem, jen sleduje manželčinu provokaci (pospává s kým se dá a ještě o tom barvitě referuje) a těší se, až se sádry zbaví (aby mohl také pospávat s kým se dá a ještě pár lidí zramovat). Do města přijíždí nová učitelka, jejíž orientace neodpovídá místním křesťanským ideálům (ale její vztah s doktorkou nějak vyšumí). Pan učitel se snaží prozměnu zabít šéfkuchařova syna. Do toho nějaké to malé znásilnění... o zápletky není nouze. Divím se, že obyvatelstvo tohoto městečka přežilo tak dlouho.

The Lakes není nic světoborného. Spousta postav, spousta osobních příběhů (nejzajímavější jsou trable šíleného pana učitele a nejméně záživné pak morální dilemata kněze a Emminy matky). Celý koncept jako by se chtěl přiblížit Lynchovu Twin Peaks. Jen tu chybí nadpřirozeno. Dokonce je tu jakýsi symbolismus - stíhačka létající nad jezerem, která otevírá a uzavírá některé díly. Dešifrace symbolu je ovšem náročnější než možný benefit, a proto nad ní bylo mávnuto rukou. Stejně jako v Twin Peaks tu máme pár, kde nehodný muž je zneprovozněn a vydán na milost manželce.

Vše se tu točí kolem jezera. A vody. Nebezpečná vana, utopené děti, pár pokusů o sebevraždu, dno jezera jako odkladní místo pro mrtvoly (už bych se tam opravdu nekoupala)...
Nutno uznat, že krajina je tu krásná a člověk by si (nebýt těch páchaných zvěrstev) i povzdechnul, že nemůže vyjít z bytu a shlížet z útesu na nekonečnou klidnou modrou hladinu uprostřed zeleného porostu.

Mimochodem, David skončí sice v obětí, ale bohužel ne své zákonné manželky.

(Poučení? Nemáte-li řidičák, nevražděte. Je to pak komplikovanější.)

Krod Mandoon (2009)

V celé své kráse Kröd Mändoon and the Flaming Sword of Fire. Někdo by to nazval guilty pleasure. Guilty - yes, pleasure - no. Pokud patříte mezi ty šťastnější, které *** (navíc pod vlivem prvního dílu - viz dále) o existenci tohoto díla neinformoval, vězte, že se jedná o britsko-americký (snad jen) 6 dílný seriál.

První díl se uvedl poměrně dobře. Středověký rámec, trocha situační komiky, hlavní hrdina poměrně sympatický (a ten hlas... patrně jediný důvod, proč jsem vydržela až do konce), hudba oscilující mezi řvavou elektronikou a parodií na klišé, vtipně rozehrané scény se slušnými hláškami,

My name is Krod Mandoon, I will be your liberator this evening

vesměs i příchod gay postavy do Krodovy družiny byl v tu chvíli vtipný.

- Do you know how long I've I been locked away in this dungeon?
- Yeah, two weeks. And it's co-ed, so...

Ale nemohlo to vydržet dlouho. Dejte pár scénáristům (viděla bych to na tu britskou školu) na hraní spoře oděnou volnomyšlenkářskou pohanku, nigga pseuda-mága, trolla, queer Bruce a vězte, že už čtvrtý díl se bude z většiny odehrávat ve výřivce bisexuálního kyklopa. Mno... od tohoto momentu se už Krodovi nepodařilo i přes veškeré snahy o návrat k akci a inteligentnímu vtipu vyhrabat z bahna těch nejpubertálnějších výmyslů, kterými si patrně scénáristé léčili nějaké mindráky. Já něco takového napsat do šuflíku, podpálím pro jistotu celý dům. Nejsmutnější na tom je, že to od nich schytá i John Rhys-Davies (a to v momentě, kdy už si myslíte, že nic trapnějšího už tvůrci předvést nemůžou).

První díl tedy můžu s klidem doporučit. Od dalších raději ruce pryč. I když pokud by se mezi vámi našel fanoušek Tsai Ming-Liangova sexu s melouny, tak si patrně příjde na své i u Kroda.

House M.D.

Odolávala jsem dlouho a statečně, avšak na konec jsem podlehla. Byla to dlouhá cesta, která trvala osm dní a nocí, ale nakonec skončila. Co ji spustilo? 15 letý bratranec si House ripuje v češtině z Novy, sestra se k nám chodí v podvečery na něj dívat a já se již cítila značně kontaminovaná neustálými spoilery.

Co nás House naučí

• zvracení krve is a bad sign
  
• žluté bělmo is a bad sign
• ztráta vědomí is a bad sign
• vždycky to může být rakovina
  
• člověk dokáže bez problémů přežít několik infarktů, mrtvic a transplantaci několika orgánů naráz
  
• všechny nemoci se projevují stejně a pokaždé jinak
• z nemocnice pravděpodobně odejdete s extra dírou v lebce navíc
  
• strčit nůž do zásuvky není zrovna nejlepší nápad

Defakto je to s lidmi stejné jako s králíky. Až na to, že veterináři znají jen 5 nemocí a nebyl by z toho tak cool seriál.
Podezřívám americké lékařské fakulty, že si financováním podobných seriálů zajišťují přísun studentů.

Postavy a obsazení

Gregory House (ne, nezačnu na Felixe volat Gregu - bohužel na to neslyší) je to, oč tu běží. Vážně dokonalá postava. Zatraceně vtipná, svým způsobem tragická... pokud už díl nestojí za nic, tak ty kousky mezi umírajícím pacientem a bezradnými lékaři, stojí za to. Těším se na další setkání.
(a přiznám se - interakce s Cuddyovou mě opravdu baví)

James Wilson má mimochodem v češtině naprosto příšerného dabéra (jak jsem dnes znechuceně zjistila). Postava je to čím dál lepší a snad se zdrží i přes sadistický krok scénáristů. Když jsem ho na obrazovce uviděla, řekla jsem si, odkud jen ho znám. Tape (!) přátelé! Geniální šílenost geniálního Roberta Linklatera, kteroužto budu do 48 hodin opět disponovat. (a také o nic méně geniální Swing Kids, ve kterých hraje i Bale a které s touto nově nabytou informací hodlám po sté v nejbližší době zhlédnout).

Davida Morse nemám ráda už od Smrtící epidemie, Disturbia mu moc kladných bodů nepřidala a v Housovi bych jeho postavu pověsila nejraději do průvanu, jak byla nesympatická (a dlouho tam strašila).

V epizodních roličkách se tu (hlavně ze začátku) dá potkat slušná dávka herců z Lost, Heroes, Prison Break, SG a taky jedna děvenka z Buffy. Takže místo hltání děje věčně lovíte na IMDB, odkud toho člověka vlastně znáte.

Cesta skrz

Scénáristé na začátku vymysleli šablonu - nejprve vám ukážeme nemocného (v dalších dílech si s diváky hrají, a tak kýchajících a krvácejících je ze začátku více a můžete takové dvě minutky tipovat, kdo se složí), pak ho přidělíme Housově týmu, začneme mu hádat nemoci, léčit ho, hádáme, léčíme a pokud není už pacient mrtvý (nebo po transplantaci ze špatného hádání), necháme House přijít s geniálním nápadem a pacienta uzdravíme (nebo je pozdě a posíláme ho v černém pytli rodině/patologovi). Po třech sériích je tohle už poměrně nudné, takže díky bohu za díly, které nasazený vzor porušují (Airborn!!! - Housův improvizovaný brainstorming s pasažéry).
Musím se přiznat, že mě ke konci 3. řady už štvala Cameronová, Chase i Forman. Nějak se z jejich výstupů stala rutina, pak rodinná pouta a ke konci už se jen všichni hádali.

Čtvrtá série překvapila. Rozbila všechno zažité a přinesla novinku. Otázka je, jak dobrý to byl tah. Najednou mi totiž začali ti tři chybět a nastalý chaos mě neuvěřitelně štval (bavíme se hlavně o lékařské lince, ta Housova je naprosto bezchybná). Pomalu se mi zdálo, že pacienti by se měli líp, kdyby na ně nenalétlo stádo lékařů a nezačlo je devastovat. Ke konci se vše díky bohu ustálilo (i když ty nové tváře nic moc).

Pak přišly poslední dva díly. Už vás někdy přejel náklaďák?

A co budeme dělat teď? Teď budeme čekat na září!

BTW - tak otřesné titulky, jako má House, jsem douho neviděla. Neuvěřitelné hrubky, doslovné překlady idiomů, "liver" překládáno opakovaně jako "střeva"... snad nebyly jediné, které byly bez chyb. A to pod některými bylo podepsáno i 5 lidí.

X - Files (1993 - 1999)

(Ano, já vím, ale pro mě Akta X umřela už před lety)
Aneb trocha sentimentu, kterýžto chci pro sebe sepsat

Na obrázku vidíme kartónová záda penálu z 90. let popsaná oboustranně díly Akt X v chronologickém pořádku od Pilota po Memento Mori. A to vše zpaměti v nudné hodině matematiky pro druhý stupeň základní školy. Bože, jak já byla šílená!

Zbožňování Akt X spadá ještě před moje Star Wars období, které teď dosáhlo nějakého 10. výročí. První díl, co jsem viděla, byla v pátek v noci na Nově Škvíra. Viděla jsem ji omylem, mám z Toomse trauma do dnes a rozjela se tak moje mánie. Můj první (dokonce originální) "soundtrack" byly písničky z Akt X (přehrála jsem je na kazetu a většinu znám dodnes - třeba Red Right Hand). Jména Marka Snowa a Chrise Cartera okupují školní sešity, moji pískomilové (mrtví od roku 1998) se jmenovali Fox a David, ve skříni mám několik sešitů s výstřižky z časopisů, kde se mihlo jen slovo o Aktech X, ještě do nedávna jsem měla polepenou vestavěnou skříň obrázky Davida a Gillian, v peněžence doteď nosím ve spod obrázek z Ďábelských peněz (ani nevím proč zrovna ten), ve skříni visí mikina z velkým X, do které se už asi nevejdu... ale hlavní byly ty příběhy. Mrazivé, děsivé, někdy i zatraceně vtipné (Jose Chung). Moje nejlepší kamarádka ze základky si všechny díly natáčela na video a občas jsme si jen tak náhodně nějaký pustily. Jedny Vánoce zase Ježíšek přinesl na originální VHS Tungusku a Termu (nenarostla Krycekovi nová ruka?), v knihkupectví jsme zkupovaly průvodce po epizodách a učily se je téměř nazpaměť, v 98' jsme se propašovaly se sestrou na film.

Pak jednoho krásného dne přestala Nova Akta X vysílat a tím mi zničila tohle zvláštní opojení. První 4 série jsou naprosto dokonalé. Pak se něco přehouplo (možná že jsem z němého užaslého dítěte, které se bálo spát na kraji postele, vyrostla) a další dvě série ve mě nevyvolávají přímo euforii (až na Arkadii a Zlou krev - tu jsem viděla poprvé ve francouzském hotelu). Zbytek jsem viděla teprve před dvěma lety. Tedy jak se to vezme. Poslední sérii jsem nebyla schopná dokoukat. Všechno, kvůli čemu jsem Akta X milovala, bylo pryč. Supervojáci, dorůstající z jednoho obratlu??? Pan "T-1000" procházející paralelními vesmíry? Ne, děkuji. Raději při každém filmu s Jackem Blackem nebo Giovannim Ribisim vzpomínám na D.P.O. (poslední díl jsem ale viděla)

I Want To Believe (but I can't)

Čekala jsem s návštěvou kina na poslední chvíli. Doslova. Chtěla jsem do něj jít s onou kamarádkou z dětsví (už jsme se neviděly víc jak 2 roky). Bohužel to nevyšlo.
Byla to hrůza, ale vidět jsem to musela.
Kde proboha zůstala atmosféra? Báli jsme se zelených broučků, šedých mimozemšťanů, neviditelných tygrů, nevyvinutých dvojčat, inteligentních počítačů, oživlých golemů, halucinogenních hub, zabijáků propichujících zátylky, zmutovaných tasemnic, posedlých plastických chirurgů, červených očí pod postelí, el čupakábrů, černého oleje, včel, lobotomie, kanibalů...
A co teď? Rusko-Český transplantační tým?
Začněme ale od začátku. Absolutně jsem nepochopila proč přivolávat Muldera a Scullyovou, když jim za zadkem stejně pořád někdo stojí. To nemohla agentka Whitneyová prostě stát, všechno otci Josephovi odkývat a dostat stejný výsledek, jako když mu vše odkýval Mulder? Je nutné se stavět do opozice, když to byl vlastně její nápad a nikdo lepší nemá? Opravdu musí Scullyová opět vše negovat a dlouze o tom diskutovat (člověk by řek, že alespoň jednou by mohla jen znuděně stát bez mluvení a nechat tomu volný průběh)? A je vlastně pointou celého filmu - "však se nebojte, ona vám vyšší moc v tu správnou chvíli podá pomocnou ruku (ukáže schránku/vygooglí stránku...)". Navíc Fox a Dana se k sobě chovají jako znudění manželé po 10 letech.
Bez napětí, bez spádu (s jedním hloupým pádem - proč pak vzdali nahánění podezřelého?), bez závěru, který vždy tak krásně smetl ze stolu všechny naděje (čekala jsem aspoň dvouhlavé štěňátko nebo mrknuvší hlavu). Soudruzi by měli přestat hledět na vědu a vyhledat Leonarda Bettse v jeho jodové lázni.

State of Play (2003)

Prosím pozor. Hlášení.
Režie: David Yates (to je ten, co natočil Fénixův řád)
Hudba: Nicholas Hooper (thrillerový minimalizmus mu sedí výborně)

Hrají: sexy John Simm (ale to zajímá jen mě), sarkastický Bill Nighy (oblečený po celou dobu), akční James McAvoy (mládí vpřed), David Morrissey (vévoda z Norfolku), Polly Walker (prý nějaká Římanka) a Philip Glenister, kterýžto si po drsném poldovi v Life on Mars střihl civilizovaného poldu.

Oč jde? O thriller z prostředí investigativních novinářů londýnského Heraldu.
Není to jednoduchá látka. 6 dílů kontinuálního příběhu, který odhaluje okolnosti sebevraždy asistentky jistého politika a vraždy mladého drogového dealera.
Zapomeňte na českou Redakci. BBC opět předvádí, jak se točí dobrý příběh, aniž by bylo potřeba donekonečna natahovat a přidávat zápletky o ničem, nad kterými se diváci na konci pousmějí. Pocit z úplného závěru a posledních několika bezeslovných scén je srovnatelný s pocitem po dočtení Noční hlídky. Ach ta morální rozervanost. Usmívat se nelze. John Simm je bůh, ale to už všichni víme.
Mám vám State of Play doporučit?
Nevím. Neptejte se mě. Buď se jím prokoušete (není to záležitost na tři odpoledne), nebo se bez něj obejdete. Defakto se obejdete i bez jakékoliv knížky, takže proč je číst, že.
Myslím, že jsem našla další přehlédnuté dílo, které si zaslouží české titulky. Ale bude to bolet.

(Vyhlašuji pogrom na Univerzal. Udělat remake je další ze smrtelných hříchů. Papežovi to dám klidně písemně.)

Life on Mars

Před týdnem se na BBC Prime objevila ukázka na seriál Life on Mars (BBC mám puštěné tak hodinu týdně, tudíž to byl osud). Zaujala. Ne moc, ale donutila mě napsat si na nástěnku - "středa 0:00". Ze 3/4 byla zapříčiněna moje zvědavost Johnem Simmem, kterýžto se objevil jako Master v Doctorovi Who a na celé dva díly na sebe strhl veškerou pozornost. Na nástěnku jsem se podívala samozřejmě až ve čtvrtek, takže když to shrnu - 3 dny, 16 dílů.

Sam Tyler je manchesterský D.C.I. (detective chief inspector) a po psychicky náročném dni v práci je odměněn čelní srážkou s autem. Když otevře oči zjistí, že je v roce 1973 a zrovna byl přeložen na místní policejní stanici, kde přes cigaretový dým není vidět, detektivové se pohybují na hraně zákona, nikde žádný počítač, jen stohy složek, kterými se nikomu nechce probírat. A k tomu všemu neprofesiální přístup, šovinismus a hitovky 70. let.
Co je realita a co jen výplod Samovy mysli? Jak daleko může zajít, aby nepřekročil svoji soudnost? Je blázen, když si povídá s holčičkou, která za ním chodí z televize? Leží opravdu v komatu někde v budoucnosti? Co je cílem hry? Zemřít? Přežít? Využít druhou šanci? A co na to Desmond?

Po prvním dílu jsem už nebyla schopna vycouvat. Kam se hrabou americké seriály. Life on Mars (podle klíčové písničky od Bowieho) představuje retro ve stylu Starsky a Hutch (Miami Vice... whatever) se vším, co k tomu patří (umocněno kontrastem s moderními kriminálkami představovanými Tylerem), a nad to staví nadpřirozenou surrealistickou klenbu, která by v některých momentech strčila svojí nereálnou reálností do kapsy i Lost. Obě Samovy reality jsou propojeny (elektronickými kanály většinou) a navzájem se ovlivňují (možná nejzajímavější část dílů) ať už jedním směrem (selhání podpory života způsobí výpadek elektřiny), nebo druhým (to se těžko popisuje).

Dalším velkým plusem je John Simm. Jeden z herců, z jejichž excentrického herectví čiší neuvěřitelná energie (něco jako David Tennant nebo David Hewlett). A scénáristé jsou na něj zlí, neboť Sam Tyler se pohybuje nejčastěji mezi depresí a zoufalstvím, svoje profesionální postupy musí přehodnocovat a snažit se vyřešit svoji neuvěřitelnou situaci.

16 dílů. Žádné zbytečné nastavování. 16 případů pro detektivní oddělení, 16 (krizových) situací na nemocničním lůžku. A pak jednoduché, naprosto šílené zakončení, které vám veškeré odpovědi nedá, ale pokud máte vlastní mozek, složíte si svoji vlastní interpretaci. Možná nápověda leží ve Spin offu Ashes to Ashes (první díl rozhodne o jeho osudu u mě).

Nějaká stížnost? Nechte mě přemýšlet... snad jen uši rvoucí výslovnost některých slov (up, enough) v britské angličtině. A absence českých titulků (že bych se poprvé pokusila, i když se obávám, že se pak několik dokonalých hlášek mine účinkem?)

Američané letos natáčí remake. Damn you bloody pricks. (jakákoliv napodobenina z USA bude jen plýtvání penězi)

(pro odvážné minutové intro)