Inception

Většinou o filmech, které jdou u nás do kinodistribuce, nepíšu, ale Inception si pár slov zaslouží, protože když už nic jiného, táhlé žesťové dunění se mi v hlavě každou chvíli vrací.

Dostali jsme okusit kousek velice zajímavého světa, jehož potenciál je obrovský. Překvapivě mě ani jednou nenapadlo kouknout se na hodinky, naopak jsem doufala, že ve světě pana Nolana budeme co nejdéle. Určitě se na vlně momentálního úspěchu sveze pár komixů. Ale já bych raději knihy. Pořádné knihy, které tenhle svět prozkoumají. Dlouhou dobu jsem neměla chuť něco si tak moc přečíst. Takže prosím, kromě novelizace i něco originálního. Šlo by to?*

V čem tkví krása celého projektu? Ve zneužívání lidské touhy prožívat věci, které v realitě nejsou možné (jak já ráda zůstávám nad ránem ve snech a odmítám otevřít oči a zničit tak celý příběh), a přitom jim předkládat něco, co velmi dobře znají (ony informace o snech typu časoprostorových zákonitostí, probouzení se v okamžiku smrti apod.). Dokonce by se tu objevila i formalizace toho, co bylo v knize Cestování časem v Einsteinově vesmíru nazváno imaginárním časem (tedy časem kolmým k reálnému, ve kterém se pohybujeme ve snech... pravděpodobně).

Postava Cobba je nádherně trojrozměrná a její jednání je naprosto logické (a člověka baví prozkoumávat její motivace, rozklad vnímání reality apod.). Mozek tedy při sledování jede na plné obrátky a nezastaví se ani po titulkách. Některé věci je potřeba si vyjasnit diskuzí s ostatními nad koktejlem, nicméně zákonitosti Limba bude nutné konfrontovat ještě alespoň jednou s filmem (existuje jen jedno pro všechny na světě? Existuje jen jedno pro připojené? Má každý své a lze mezi nimi přecházet? Čas tam plyne individuálně? Vybudované věci tu mají delší poločas rozpadu než v obyčejných snech při odchodu spáče?).

Znám mnohem příjemnější způsoby sebevražd, než si nechat hlavu přejet vlakem. Uhm.

Cotillardová a Edith Piaf v jednom filmu? To nebude náhoda. Obrněným vlak (připomněl mi obrněný kamion), Cillian Murphy s pytlem na hlavě? Batman?

Nechtěla bych být pan Nolan a rozhodovat se, jaký konec svému filmu dám. Na základě posledního záběru mě napadly rovnou tři. Ten Nolanův je poměrně jednoznačný i když mírně popichující. Kdyby káču někdo zastavil před jejím pádem, zůstala by notná nejednoznačnost. A kdyby ji zastavila ženská ruka... tak by to sice bylo poměrně šokující, nicméně by se asi veškerá logická výstavba zhroutila.

* chcete-li něco na DE Amazonu, ozvěte se, poštovné jen za 1 knihu není zrovna přívětivé

Thirst (2009)

Mohl to být minimalistický film o tom, jak se kněz zamiloval do dívky, jejíž život byl od začátku nalinkován ženou, která se jí jako malé ujala, vychovala ji a provdala ji za svého odpudivého syna.

Mohl, ale nebyl.

Sang-hyeon, udolán tím, co vidívá při své práci v nemocnici, se upíše lékařskému experimentu, který s největší pravděpodobností ve jménu vědy ukončí jeho život a udělá z něj číslo ve statistice. Jenže poslední transfúze v jeho životě mu paradoxně otevře dveře do nového. Sang-hyeon je prvním a posledním, kdo brány ústavu opustí živý. I když je oslavován jako novodobý Kristus, pomalu se v něm probouzí poněkud zneklidňující nutkání. Sang-hyeon je upír. Krev cucá z komatózního pacienta přes infúzi a je odhodlán pokračovat ve svém původním životě. Ač pro něj je stávající stav nevyžádaným prokletím, okolí na něj nahlíží jako na dar. Přijde první smrt (z milosrdenství), druhá smrt (z nedorozumění) a pak už nelze nic vzít zpět. Dodejme jen, že moc dána do rukou utlačovaného, dokáže zrodit psychopata.

Zatímco Hollywood si točí filmy o upírech, kde figurují témata jako ovládnutí světa, vyhlazení lidstva, starobylé rody... Chan-wook Park stvořil naprosto pozemský příběh o lidech, lásce, mezilidských vztazích a boji instinktů a (s)vědomí. Žádné tesáky rostoucí z dásní, žádný hon na tvory noci - celkem se na scéně objeví pouze 2 (a náznak). Ač Slunce i pro jeho upíry představuje ultimátního nepřítele, nežijí v temnotách (nebo zeleně vyfiltrovaných katakombách), ale ve vyběleném, prosvětleném domě.

Park je provokatér a estét. To si z většiny jeho filmů nelze nevšimnout (Oldboy, Sympathy..., Cut, I'm Cyborg... ). Žízeň není stylizovaná, jak je to u něj zvykem, ale podobá se spíše svojí prací s prostorem krátkému filmu Cut z Three Extremes (zadrátovaný klavír - kombinace bílých stěn a rudé krve). K Oldboyovi pak směřuje filozofií neestetična (stříhání jazyka - lámání prstů, otevřená zlomenina, zvracení krve přes flétnu, roztržení ucha háčkem na ryby...) a v neposlední řadě tu potkáme i práci s realitou jako v Kyborgovi (postřílení zaměstnanců ústavu - duch mrtvého manžela sdílející postel s milenci). Ve své podstatě je to ale hloubková (a přes 2 hodiny dlouhá) studie charakteru lidí, pudů (taková neoslavná erotika také hraje svoji roli - vrcholem této stránky chování je slízávání krve z obnažené dívky) a míry lidskosti, která se může, ale nemusí, přechodem na vyšší potravní stupínek ztratit.

Takovýto film může světu rozhodně přiněst víc, než všechny Underworldy a Stmívání dohromady. Ty totiž útočí na primitivní pudy, Park se pokouší oslovovat mozek.

Co se nikam nehodí...

... a za nic nestojí

Aneb notně uleželá, okoralá a vyhrabaná "recenze".

Twins Mission (2007)

Na tenhle film bych se dobrovolně nedívala. Ale byla jsem požádána, zda bych neprovedla korekci titulků, a tak jsem ho zhlédla. Dvakrát.

Jacky Wu vám asi nic neříká. Já ho viděla v Tai Chi Masterovi (to je takový dlouhý seriál, ze kterého byl sestříhán dlouhý film, který je krásnou demonstrací tai chi v praxi - postupně se ukáže, že na tai chi prostě žádný jiný styl nemá!). Bohužel se od té doby hrát nenaučil, i když už se pitomě culí jen polovinu času (dle IMDB hraje Assasina #1 v nové Mumii).

Twins Mission je akční parodie (na film). Máme tu starý artefakt, který převáží vagón buddhistických mnichů na výstavu. Máme tu magnáta, co chce koupit staré domy od slečny, jejíž sestřička trpí rakovinou. Máme tu zlý gang skládající se z dvojčat, který pro magnáta hodlá artefakt ukradnout, aby ho mohla dostat slečna pro svoji sestru a podepsat tak smlouvu o prodeji. A pak tu máme skupinu dvojčat z cirkusu, která pro přeživší mnichy z vagónu má tento artefakt získat zpět. Huh, chytáte se ještě? Pro méně náročné jsou připraveny krysy lezoucí z těla ubožáka spáchajícího sebevraždu, policejní tým, co nikdy nic nevyřeší, slečny obalené umělohmotným ovocem, David Copperfield a hroši. Smutné ale je, že scénáristé nějak zapomněli na konec. Všichni se pobijí, artefakt někde po cestě ztratí, holčička pořád umírá. Následují titulky, kde je pár záběrů z natáčení a také to, že se kvůli této volovině několik lidí zranilo, protože čuměli zblízka na vybuchující vlak.

Herci neskutečně přehrávají (to bude tou parodií), většina vtipů není vtipná, ale jedna dobrá akce by se tu našla (nájezd číslo 1 hodných Dvojčat na budovu magnáta). Herci ovládají solidní wire-fu (jak řekl Mistr - i na drátech se to musí umět), ale to je tak všechno. Střih nijak nezaujme a těch pár pěkných dekorací (samé zelenomodré sklo) a exteriérů (úvodní minutový pohled na vlak) rozhodně nevymaže z paměti otřesné digitální triky.
Beware travellers, hic sun digital twin snakes!

District 9 v systémové biologii

District 9 si zaslouží trvalejší poznámku. A ne že ne. Byla jsem totiž uhranuta. To podstatné, ale momentálně nejmenší, je divácký zážitek. Komplementárně k tomu tu máme řemeslné umění. Ať dělám, co dělám, nevybavuji si podobný experiment. Fighter po filmu zmínil Cloverfield. Jenže ten je dokumentem neřízeným a první v tomto oboru zazářilo Blair Witch (kam až moje paměť sahá). Samozřejmě to má mnohé společné včetně neokázalosti, s jakou jsou ukazované ty nejpřitažlivější CGI efekty, které v ostatních filmech divákovi vypalují díru do hlavy (a on si to, včetně mě, nechává rád líbit - pokud to neskončí omalovánkou jako byl GI Joe). Loď zaparkovaná ve smogu nad Johannesburgem (takový Emmerich ji nechává viset většinou nad Washingtonem) je jednoduše osvěžující. Jediné, co trochu mrzí, je, že to tvůrci nedotáhli až do konce a neudělali z Districtu 9 jeden velký fiktivní, řízený dokument. Třeba se někdo podobně smělý objeví v budoucnosti, tento koncept totiž má něco do sebe. Na hranici s narací! (a pak hned na Gamera)

Počkat si pár let na nástup na vysokou a (ne)dělala bych teď diplomku do bioinformatiky. Fungování živých organizmů je jedna z nejfascinujících věcí na tomto světě. Ale kde jsou hranice možností? Obávám se, že rapidní kontaminace DNA cizími geny po aplikování blíže nespecifikované kapaliny, a následná metamorfóza lidské ruky v klepítko provedená řádově v hodinách, trochu kazí celý pracně budovaný dojem reálnosti a já tu po nocích přemýšlím, zda je tento proces vůbec realizovatelný. Asi jsem měla raději jít na genetiku. I když na konci tohoto semestru budu možná umět uměle vymodelovat i E. Coli.

Zmatené Proroctví

Proroctví není typ filmu, na který bych šla do kina. Ale Carth byl neúprosný...

Samotný film ve mně zanechal poněkud zmatený zážitek. Marco Beltrami ho hudebně pojal jako velkolepé (hororové) sci-fi z 50. let. Scénárista patrně mířil k velkému filozofickému poselství a Proyasovi se zastesklo po temné atmosféře Smrtihlava. Problém je, že tyto tři pohledy se navzájem přeřvávají. Navíc Cage do celého konceptu nějak nepasuje a jedná nanejvýš podivně (třeba se v závěru ani nepokusí vetřít na palubu). Potěšili králíci. Zacházelo se tu s nimi hezky. Akorát v noci, když jsem tu teď sama (s králíkem), se zas budu o něco víc bát.

Ale možná jsem jen nepochopila, že síla Proroctví tkví ve varování před používáním veřejné dopravy.

P Wor(l)d

Zašla jsem si na Pottera. Od prvního dílu, na který jsem šla do kina po dlouhém váhání jen kvůli Williamsově hudbě, jsem stihla přečíst všechny knihy a tu poslední si i pořídila v originále (první den prodeje u nás, protože jsem prostě šla kolem knihkupectví a ona na mě koukala). Je to pro mě poněkud neuchopitelný fenomén. Knížky jsem přečetla samozřejmě téměř jedním dechem, ale nemám potřebu se k nim vracet. Neláká mě otevřít nějakou scénu a přečíst si ji. Žádnou takovou snad ani nemám. Naopak při zapojení mozku zjišťuji, že ty knihy nejsou svým stylem pro mé čtenářské já nikterak uspokojivé. Weird.

S filmy je to jinak. Přistoupila jsem na hru Chrise Columbuse (těžko se mi pojmenovává ten naivní velkolepý styl), byla nadšena z vize Alfonse Cuaróna a Newellova barevnost a dotaženost mi také vyhovovala. Kam ale s Yatesem? Z Fénixova řádu jsem byla zklamaná. Ty modro-bílé a zeleno-přeexponované filtry mi pijí docela krev. Navíc ve Fénixově řádu skombinované s Umbridgovskou pastelovou opravdu vražedná kombinace na jeden film. Netušila jsem, že mi někdy bude barva filmu proti srsti. Přitom Yates není špatný režisér. Pod jeho taktovkou vznikly seriály jako The Lakes (viz někde níže) nebo State of Play (originál mi leží na stole). Obě dvě série rozhodně nejsou nic pro děti. Že by se Yates snažil kvůli ratingu držet při zdi natolik, že jeho Potteři jsou nemastní, neslanní, bez výrazné identity?

Na Prince dvojí krve jsem šla bez předsudků a bez očekávání. První dojmy? Lepší než Fénixův řád, ale na svoji délku poněkud chudé. Jak se dalo čekat, mírně stoupla hustota výskytu profesora Snapea (ale stále to není žádní sláva) - a dočkali(y?) jsme se několika pěkných celků (už od prvního dílu mi nejvíc imponuje ten vlající mundůr, což v detailech zaniká). Nebudu se pouštět do generalizování, ale dala bych ruku do ohně, že v každém díle byly aspoň dvě dějové linie. Ta, týkající se Vy víte koho, a jedna odlehčená (turnaj kouzelníků, sbírání bodů pro soutěž kolejí, famfrpálový turnaj...). V Princi by se takto daly identifikovat zaláskované trable, což má za následek 1. více či méně povedenou statickou legraci, 2. roztříštěné zbytečné scény (třeba zrovna famfrpál). V podstatě je tu toho dějového a opravdu důležitého jako šafránu. Jsem ráda, že si knihu příliš nepamatuji, takže nemohu poukazovat na vynechané věci. Trochu mě zamrzelo Snapeovo odbyté "mimochodem, já jsem Princ", ale finální bitva mi nechyběla - celkově se mi toto komorní pojetí i s dojemnou dohrou líbilo. A narozdíl od Fénixova řádu se mi tu líbilo i pár scén - prokletá Katie, peklo rozpoutané Gandalf... eee... Brumbálem, pohled na moře a skály, souboj v umývárce... Jsem zvědavá, do jakých rolí doroste Tom Felton.

Hudba si zaslouží zvláštní pozornost. Už v průběhu filmu jsem si na ruku napsala pár poznámek, abych nezapomněla. Tak v první řadě - Hooperovo opakování témat z Fénixe. Šprýmařský motiv z ohňostroje (trochu zvukem připomínající Doylův famfrpálový world cup) se teď přesunul do nového shopu bří Weasleyových. Potud skvěle. Ale Dumbledor's Army a její objevení se při famfrpálu? Vnitřní smysl mi uniká.

Filmové série, na které si teď vzpomenu, se snaží být hudebně konzistentní. To není totéž jako repetetivní. Prostě mají svoji hudební barvu. Když se řekne Matrix, okamžitě se vám vybaví elektronické úlety Dona Davise (a i chorály ze třetího dílu do tohoto konceptu zapadají). Hudba ze Star Wars se vyvíjí, ale pořád má jisté zákonitosti (že by na vině byly smyčce?). Pán prstenů je další krásnou ukázkou hudební soudržnosti. Indiana Jones a výrazné žestě, Leathal Weapon a jazzový nádech. U Potterů je to poněkud jinak.

Williams nasadil prvním dílem jistý tón a z jeho snahy vzešla dvě témata, která si našla svoji cestu na výslunní filmové hudby (Hedwig's Theme a Harry's Wondrous World), ve druhém díle se držel ve stejné úrovni a přidal nádherné téma fénixe Fawkese. Se třetím dílem jako by úplně otočil a z tmavých smyčcových tónů vynesl Pottera do mnohem světlejšího světa (můj nejoblíbenější díl i soundtrack). Pak otěže převzal Patrick Doyle a opět dal Potterovi jiný směr, ale stále udržel hudbu v určitém spektru pompéznosti a jemnosti.
A jsme u Hoopera. U něj mi připadá, že má pár dobrých nápadů (z Fénixova řádu například téma Umbridgové, fireworks, Dumbledor's Army...) - prapodivné frázování Hedwig's theme raději nezmiňuji. Jenže co téma, to jiný styl, osamělý ostrůvek bez mostu k ostatním. Stejně tak tomu bude u Prince. I tady je pár míst, která stojí za pozornost - třeba až obřadní chorály před bouří v Bradavicích, oslava po famfrpálu nebo nebývale rozmáchlé téma nad mořskou hladinou. Ale v jiných místech filmu odvádí jen standardní práci - zde se mají lidé bát, zde mají plakat, zde se mají smát. Účel to plní, ale oproti těm ostrůvkům to působí jako mořské dno na míle od nich vzdálené. Navíc si nejsem jistá, jestli tu jsou nějaká vyloženě témata (a poslouchat soundtrack se mi zdá ztrátou času).

Účel onoho vyexkalovaného BAF efektu, který se dal čekat a nebyl tedy způsoben ani tak překvapením, jako hrou s divákovými smysly (uvyknutí sluchu na ticho a jeho následné přetížení způsobí vždy nepěknou reakci organizmu), mi uniká. Podlé a přízemní. Cuarónovi mozkomorové ve vlaky byly tisíckrát děsivější.

Na závěr pár vtipných poznámek z kina. Dabing = spousta dětí. Měla jsem opět štěstí. Seděly vedle mě hned dvě s tatínkem. Jedno vypadalo už rozumněji, druhé možná tak na 1. třídu. Nejvíc zařezaně zíraly na trailer na G.I. Joe. U každé "muckací" scény si zakrývaly oči a vydávaly znechucené zvuky (zajímalo by mě, kde to pochytily) doprovázené "řekni až to bude pryč" směrem k tatínkovi. Jejich neustálé štěbetání a výkřiky jako "jsem věděl, že se otráví, ale nevěděl jsem, že spadne tak rychle!" mě opravdu netěšily. Závidím Praze titulky.

P.S. před filmem jsem seděla v McDonaldu u kapučína a pročítala si starý Cinepur. Je v něm článek o výstavě filmů Andyho Warhola v Praze (která bohužel skončila a já bych na ni ráda šla). Idea jen zvolna se měnících filmů v obraze. Idea ze 60. let 20. století. Stejná idea, jako hýbající se fotky v Potterově světě. Zajímavá souvislost.

EDIT: po znovu shlédnutí Fénixova řádu měním lehce stanovisko. Celé to špatné nebylo. Jen konec, konec byl nanejvýš trapný. A i ty barevné filtry se zdají horší ve vzpomínkách, než při sledování filmu.

nadpis vznikl jako parafráze Cinepurovské recenze, kterou jsem stihla v pološeru přeluštit během otravné přestávky.

Star Trek beats Wolverine

Protože kina se plní dobrými filmy a já věčně nemám čas, rozhodla jsem se stihnout dva za jeden den. Stejně by mě to dříve či později čekalo, případně mrzelo. A ke každému mám pár postřehů, ze kterých se potřebuju vypsat.

Wolverine

Svět nepotřebuje Briana Singera. Ale X-Men očividně ano. Jak bylo napsáno v propagačním návodu k X3, X-Men staví na postavách, což ve trojce přestalo tak nějak platit - respektive se postavy staly nezajímavými. Origin se tedy vrací ke kořenům. Nebo by spíš chtěl. Několikrát se mu podaří divákům předhodit postavy, které ho zaujmou (Wade ve své (ehm) nezmutované podobě, Gambit, Bradley), a v zápětí je zašantročit do zapomnění. Takže nám zbývá jen Wolverine, přičemž Jackmana musel někdo při hraní patrně krotit, protože každá "lidská" scéna je co nejrychleji odbyta a smazána (za vrchol filmu považuju pobyt na statku) a Wolverin je zase plochý jak prkno. Na druhou stranu - sluší mu to.

Výhrady mám i k logice - tak především: seskok do moře s tělem plným adamantia, následný plavecký výkon a zázračné usušení se za svitu luny? Strykera na tom mostě z ostrova nikdo nepotkal? Logan se zapomněl podívat, jestli jeho milovaná na sobě má nějaké smrtelné zranění, ze kterého by pocházel ten litřík krve? Chyby skriptu vynechávám, ale Wadovi alespoň jednou zmizel meč ze zad.

Po leaknuvší verzi jsem tušila, že narativ se už zachránit nedá (konfrontace mezi hrdiny jsou nechutně schématické a předvídatelné), takže co hudba? Zmizel Skorpinok a objevilo se... nic. Powell nasadil vysokou laťku Phoenixem i ostatními tématy. Gregson-Williams se ve filmu moc nevytáhl (kdyby aspoň v závěru s Xavierem střihl variaci na main theme!). Maximálně chorálně podkreslená titulní sekvence skvěle padnula a spolu se střihem, stop-záběry a celkovou kompozicí tvořila druhou nejlepší věc celého filmu (ta první viz výše). Dokonce jsem u ní zapomněla, že Liev Schreiber mi už od Koule byl krajně nesympatický.

Star Trek

Má bilance - v kině jsem na Star Treku nikdy nebyla. Od začátku do konce jsem viděla jen Generations. Ze seriálů mi byla nejblíž Next Generation a Enterprise. Cestování časem ve Star Treku považuji za zrůdnost. Na jedné přednášce na Kopru, kam jsem omylem zabloudila, jsem se Johansona zcela vážně dotázala, co je to TOSka.

Dámy a pánové, drazí Romulané, Vulkánci, tribblové a Adoriánci, bylo to výborné. Sice mi naprosto uniká chronologie mezi jednotlivými částmi Star Trek Univerza, vztahy mezi Hvězdnou flotilou a zbytkem vesmíru, takže jsem netušila, zda se předpokládá nějaká elementární znalost určitých událostí (třeba mám být překvapená, že Kirkův otec se nedožil ani úvodních titulků).

Nový Star Trek je vším, čím Wolverin není - vyváženou směsicí zajímavých charakterů, vtipu a akce. Zajímavé je, že v tomto případě neodtahovalo herecké obsazení od postav (Bana, Urban, Pegg(!!!)). Dokonce ani na Sylara jsem si nevzpomněla. Winnonu Ryder jsem pro jistotu ani nepoznala.

Hudba perfektní. Ač při poslechu samotného soundtracku to není úplně ono, k filmu seděla. Zvlášť chorály při nádherných záběrech na romulanskou lodičku v černé díře braly dech. Odklon od Wagnerovského orchestru do typických Giacchinovských barev přidal tomuto filmu na jinosti, podobně jako více dokumentární kamera, vyžívání se v širokoúhlém zabírání krásy digitálních efektů a nejrůznější klouzavé průlety a otočky (zvlášť jedna sekvence na můstku Enterprise ještě s kapitánem Pikem). Sem tam lze zaslechnout Lost (markantní je to u Titanu), nebo v titulkách podobně koncipovaný kus, jako je Roar!. I skladatelé, jako malíři, mají svůj rukopis.

Tvůrcům se podařilo zkloubit jak nejlepší zásady kinematografie atrakcí, tak odkaz do minulosti - nejen "starými" známými postavami, ale i epizodkou s úprkem na ledové planetě před místní zvířenou (připomíná nejen plavbu do Theedu z Epizody I, ale podle mě i staré seriální epizody, kde se vždy neřešilo jen ohrožení globální, nýbrž i lokální, které hrdinům znesnadňovalo cestu, ale hlavní dějové linie se netýkalo).

Ve vesmíru bylo konečně ticho!

Škoda že TOSka i po tomto geniálním prequelu pořád zůstává objektem hodným zkoumání spíše z hlediska filmové historie než příběhu a postav.

48 aneb Filozofie Automatica

Na filozofické fakultě se patrně dorozumívají telepaticky. Nebo ještě hůře - šifrovanými zprávami na ukrytých nástěnkách. A ani jedno nefunguje spolehlivě.

Pondělí - na přednášce, kde běžně bývá osmdesát lidí, jsme se sešli dva. Já a pan profesor, který byl vyjevenější než já. Chtěl mi jako odškodné pustit v kinosále nějaký film. S díky jsem odmítla.

Úterý - pro změnu přednášková místnost zaplněná až po strop a před plátnem člověk, kterého neznám. Výuka propadá ve prospěch zahraničního hosta. Jako odškodné jsem vyplenila Barviče a Novotného (respektive svoji peněženku).


Po vyčerpávající práci (my brain is fried) a čínštině (placená jazykovka patrně znamená, že není potřeba nic dělat doma a ve výuce zdržovat elementárními neznalostmi) jsem zavítala na Kinoautomat do Skaly. Odkládaje koupi lístku, jsem kolem 17. hodiny dostala už jen 5. řadu. Zájem nebývalý.

Kinoautomat (aneb Člověk a jeho dům) je první interaktivní film na světě. Vznikl v roce 1967 pro výstavu Expo v Montrealu rukou Radúze Činčery, Jána Roháče, Vladimíra Svitáčka, perem Pavla Juráčka s přispěním pana Horníčka. Jde v kostce o to, že (v dnešní zdigitalizované obnovené verzi) dostanete hlasovací přístrojek a v průběhu filmu je demokraticky volen další směr vývoje děje (ujet či neujet, praštit či nepraštit, manželka či sousedka...). Zároveň na jevišti funguje moderátor, který komunikuje jak s diváky, tak s plátnem. V našem případě jím byl (naprosto geniální) Josef Polášek. On i ten film sám o sobě je natočen velmi humorně ("mlha přede mnou, mlha za mnou").

Podle náznaků paní Činčerové by se snad do Brna mohl Kinoautomat vrátit na podzim. Docela vážně uvažuji, že bych si na něj zašla znovu. Přeci jen je příběh vždy krapet jiný a i na jevišti je hodně místa pro improvizaci.

Čínské Veselí

I did it. Prostě jsem se před měsícem rozhodla, v pátek sbalila spacák a karimatku, obrala bankomat o pár papírků, sedla na vlak a sama odjela do Veselí nad Moravou. Nevím jak je to u ostatních, ale mně se nikdy samotné nikam nechtělo. Člověk si pak připadá v cizím prostředí bez nějaké kotvy tak nějak nepatřičně a nejistě. Ale stalo se a nelituji. I když bych teď po dvou dnech "festivalových" filmů potřebovala pořádný vizuální mainstreamový zákusek.

Pátek

Seminář čínských filmů, jak se akce oficiálně jmenovala, začínal už ve tři odpoledne, tudíž jsem ve dvě hodiny už stála na nádraží. Příště raději 1,5 hodinovou jízdu vlakem využiji jinak než spekulováním o tom, jak velká bude asi u registrace fronta, bude-li kde spát... Pravdou totiž je, že jsem dorazila (asi) první. Zaplatila jsem, dostala jsem slušivý "prago/istro - conovský" náramek a po dotazu na místo spaní (a odložení batohu) jsem byla odkázána po schodech nahoru... kde byl pouze prázdný kinosál. Chvíli jsem hleděla, snažila se pochopit, načež mi po dalším hloupém dotazu bylo potvrzeno, že víc toho tady už nenajdu. Batoh jsem samozřejmě jen tak válet v pustém sále nenechala a vzala ho na prohlídku Veselí. Hledala jsem hlavně kavárnu, kde bych do prvního filmu přečkala s kamarádem Cinepurem č. 61 (opravdu kvalitní čtení, i když taky dost "festivalové"). A našla. Dokonce jsem objevila Jednotu, kde jsem za celých 22Kč udělala nákup na dalších 24 hodin. Popis výborného kapučína zdobeného kakaem přeskočím (neb se mi opět sbíhají sliny) a přenesu se rovnou k prvnímu filmu. To jsme se už sešli tři - nepočítaje organizátory.

Předesílám, že následující filmy nehodlám pitvat v rámci kulturního, politického či sociologického diskurzu, ale pouze o nich referovat z osobního zaujatého pohledu.

Odkaz předků (1982)
První film, který se z čínské produkce dostal v 80. letech do české distribuce po dlouhé odmlce. Vypráví o rodu umělců - výrobců hliněných figurek. Po krátkém historickém úvodu "kterak (pra?)děda ke slávě přišel" se děj přesouvá na počátek 20. století, kdy potomky Mistra (pro lepší orientaci jim pracovně říkejme Bratr a Sestra) pod svá křídla vezme místní obchodník (dále jen Obchodník), shodou okolností potomek Mistrova společníka (na jehož charakteru už tehdy nebylo něco v pořádku). A tento Obchodník se snaží z Bratrova talentu a Mistrova renomé vyždímat co nejvíce penízků. Bratrovi se to samozřejmě nezamlouvá, rozhodne se osamostatnit, ale to už Obchodník kuje plány zahrnující Bratrovu manželku a jejich dlouho očekávaného syna (ach ty hloupé tradice). Synek sice přežije, ale jeho matka vyřeší své zajetí velmi chytrým melodramatickým skokem ze skály (tohle jsem tedy nečekala). Následují slzy, pomsta, nějaké té lásky se dostane i Sestře (ovšem Bratr jí zakáže se vdát - smysl mi unikl)... všechno dobře dopadne a Mistrovo dědictví může přežít v dalším potomkovi rodu.

První film byl poněkud vlažný. Líbil se mi kostýmní skok mezi dvěma nepříliš vzdálenými historickými érami, který nebyl nijak drastický, přesto mnou zaznamenaný a oceněný. Líbily se mi figurky. Děj mě nechal daleko za sebou (v některých postavách jsem se začala orientovat až skoro na konci), používaná logika byla také poněkud primitivní na dnešní dobu (lidé se divili informacím, které již jim byly sděleny dříve).
A jako u většiny ostatních promítaných filmů, byl tento v mandarínštině, takže poněkud negativní pohled vyvažovala radost z toho, že jsem několika větám skoro i rozuměla.

Amulet pro štěstí (1982)
Příběh z období kulturní revoluce v Číně vyprávějící o nenaplněné lásce mezi postarším školníkem a bývalou aristokratkou, na které si po sociální revoluci její bývalá služka vybírá daň za své mládí.

Místy se dá objevit pár vizuálních zajímavostí (třeba záběry na začátku a na konci evokující jakési rámování příběhu), ale bez nějakých širších znalostí kulturního a politického kontextu budete zmateni podobně jako já. Komunizmus, kapitalizmus, perzekuce některých postav... Nemluvě o příběhové pointě, která mi opravdu nedošla a nedochází (Ona přijde k Němu domů, pohlédne na stůl, zdvihne hadru, zahlédne Cosi a zděšeně(?) uteče).

Následovalo zahájení Semináře s krátkou účastí lidí z čínského velvyslanectví. To už v sále sedělo kolem dvacítky diváků.

Vesnická klinika doktora Ma (2008)
První z vrcholů semináře. Naučím se číst anotace. Jinak bych kromě informace, že před pár týdny tento film vyhrál cenu pro nejlepší asijský film na Berlinale, věděla, že se jedná o 3,5 hodinový dokument. Asi na půl hodiny z celé stopáže se dostaneme do okolí v názvu uvedené kliniky. Zúčastníme se pohřbu vysoko v horách, projdeme se po silnici kolem uhelných dolů, posedíme na ulici místní vesnice. Zbylý čas pozorujeme dění na klinice - tedy jedné malé místnosti s postelí, židlemi, stolem, doktorem a spoustou kašlajících a trpících postarších čínských lidí, kteří bezelstně klábosících o životě, dětech, neúrodné půdě...

Musím říct, že první hodinu a půl jsem měla krizi. Zaprvé jsem čekala film, ne dokument. A když dokument, ne téměř statický dokument, kde bez režisérovy kontroly probíhá spontánní klebetění téměř o ničem. Ona ta cena z Berlinale bude dvojsečná. Řekla bych, že nelze dát cenu žádnému fikčnímu dílu, pokud se postaví vedle jiného, které vypovídá o realitě. To vítězství bude z většiny morální, než divácké.
Ve druhé (větší) polovině jsem už na hru přistoupila a podvolila se pravidlům. Dokument se pak stal snesitelnějším. Sice se řeči často stáčely zpět k orání a setí, do toho se ale přimíchaly i informace o stylu života, na který civilizovaný člověk v 21. století jen nevěřícně hledí a říká si, zda to ti lidé mají zapotřebí, takhle žít, zakládat rodiny, když jim výdělek sotva stačí na základní potřeby... Nevěsty z jiných vesnic se tu kupují přes překupníky a musí se hlídat, aby neutíkaly. Prostě nepředstavitelné podmínky pro někoho, kdo sedí za počítačem a trápí ho jen to, že mu nefunguje zvuk u mobilu. Být tenhle film o polovinu kratší, byl by i divácky přitažlivější. Takto se asi sotva dočká větší odezvy. I když záměr chápu a podporuju (s odstupem se mi o něm přemýšlí v lepším světle).
Protože snímek nebyl nikde jinde v Evropě uváděn, byl k dispozici jen na DVD s anglickými titulky. Kvituji rychlost s jakou byly vyrobeny české titulky (i když pár chyb se tam objevilo), oceňuji nápad do projekce umístit další projekci, která je přenáší z počítače, ale vlivem nulového časování bylo nutné manuální přepínání jednotlivých titulků, což neustále ústilo v předbíhání, spomalování se, nebo hektické hledání příslušného nápisu, který panu u přístroje někam utekl, čímž byl člověk opticky rušen i u čtení těch anglických.

Číňan (2005)
Těsně před půlnocí se v sále setmělo po čtvrté a pro mě začal jeden z nejlepších filmů semináře (což se projevilo i tím, že jsem rázem přestala hypnotizovat zabalený spacák).
Číňan je dánský film, který prošel i naší distribucí. Hlavní hrdina, momentálně uprostřed rozvodu, souhrou mokrých náhod pronikne až do světa za kuchyní v čínském bistru, kde žije rozvětvená rodina milého pana Fenga včetně jeho sestry bez víza. A podobně jako v Koljovi, i zde se odehraje fingovaná svatba. Jen zde nefiguruje žádný ruský výrostek, nýbrž čínská kráska. Jazyková i kulturní bariéra zůstává, imigrační je také ve střehu, do toho se bývalá manželka rozmyslela a odrostlý synek by raději v rodině žádné číňany neměl.
Místy usměvavé, milé, místy smutné. Asi typ filmu, který si dokážu užít. Je možné, že jsem nikdy žádný dánský film neviděla? Shame on me!

První den skončil. Našla jsem si svůj metr čtvereční mezi první řadou a pódiem, rozbalila spacák, nastavila nezvonící budík na osmou hodinu (neplánovala jsem nechat se vzbudit až první ranní projekcí), pod hlavu smotala svetr a vypravila se do říše snů. Patrně se mi i něco zdálo, neboť si matně vzpomínám, jak jsem uprostřed noci kolem sebe něco zoufale hledala (a pak se přesvědčovala, že hledám zbytečně).

Sobota

Vstala jsem, jak jsem si usmyslela. Při návratu z koupelny na místním WC (opravdu pěkné to tam mají) mě hned do sedadla přikoval další film.

Prolomené ticho (2000)
Gong Li v roli, ve jaké ji u nás nemáme běžně šanci potkat - tedy charakterní. Představuje rozvedenou matku, která se stará o hluchého syna, snaží se jej naučit dobře mluvit a za každou cenu jej dostat do normální školy. Do toho jsou jí do cesty staveny překážky v podobě financí, ztráty zaměstnání, předsudků...
Scénář mi trochu připomněl korejské Sympathy for Mr. Vengeance. Ne námětem, ale scénárististickým přístupem, který neustále divákum dokazoval, že vždy může být hůř (a než se vše obrátilo, došlo téměř i na znásilnění). Film, který demonstruje, že být neslyšícím v Číně není nic příjemného. A že matka musí být připravena se vzdát pro své dítě opravdu hodně věcí.

15 minut přestávky bylo tak akorát na prozkoumání nabídky místního "conovského" bufetu. Ceny minimální, kafe si člověk moc nevychutnal. Ale kofein v něm byl.

Rudé pole (1987)
Film, na který jsem se velmi těšila. Debut Zhang Yi-moua (to je ten, co režíroval Olympiádu a například Hrdinu), debut i Gong Li.
Ocitáme se někde v minulosti. Přes vyprahlou zemi putují nosítka a v nich nevěsta. Z přání rodiny je nesena novému muži. Bohatému výrobci proslavené pálenky, který žije na samotě se svými zaměstnanci a leprou. Pár dní po svatbě muž umírá, pravděpodobně rukou jednoho ze svých lidí. Ten se totiž do mladé krásky zakoukal.
Pobavilo mě, že jsem si ihned k tomuhle filmu našla analogii v Austrálii a ta mi vydržela až do konce. Mladá dívka se totiž nehodlá vrátit domů, ale ujme se palírny, naleje do svých lidí nový život a postaví tamní uzavřený svět opět na nohy. A pak přijdou Japonci. Z neupřesněné minulosti se tak stává začátek 20. století. Místní problémy (např. s bandity) se stávají nepodstatnou banalitou, když po místním poli začne téct čínská krev a odboj, který tato žena, nyní již matka malého dítěte, zorganizuje, skončí tragickým masakrem.

Konečně film, který vás do sebe vtáhne a nedovolí vám o něm přemýšlet jinak, než v rámci děje. Není to žádná vyšperkovaná malovaná Austrálie. Je to místy naivní, čínsky dětinské, ale zároveň i syrové a znepokojující. Zvlášť když si představíte, co byste dělali vy, kdyby se všemocným Japoncům prostě chtělo někoho zaživa stáhnout z kůže.

Čas na oběd, řekla jsem si a vyrazila najít nějakou slušnější hospodu. Našla jsem. Jen na stěnách viselo více vyleštěných lebek, než kolik bylo v místnosti židlí.

Poslední císařovna (1986)
Čínská reakce na Poslední císaře od Bertolucciho, který byl na pořadu promítání večer a kterého si budu muset doplnit samostudiem. Jak už je z názvu patrné, zaměřuje se na císařovnu. Bohužel mi tu chybí místo na manévrování v prostoru komparací, ale předpokládám, že Bertolucci svého císaře podává jako kladnou postavu. Zde tomu tak totiž není. Císař tu je politicky vykreslen jako loutka v rukou Japonců (i když cosi jako mírná snaha o vlastní názor by tu bylo), lidsky je to zase samec, jehož jediným cílem je obklopovat se krásnými ženami, které ho budou bezmezně milovat. Neštítí se tedy (když je upozorněn, že císařovna již 5 měsíců čeká dítě) do ní vztekle kopat před zraky všech.

Poslední císařovna bude spíše dílem zajímavým z pohledu své realizace. Totiž vyjádření postoje Čínské lidové republiky k císařství. Po divácké stránce není moc čeho se chytit. Císař je charakterově naprosto mimo, císařovna celou druhou polovinu předvádí šílenství hodné MacBethovy manželky, když už se objeví zajímavý motiv (románek s japonským velitelem stráží, spřízněná duše v podobě mladé konkubíny), je zabit (i s japonským velitelem stráží a konkubínou). Navíc český dabing je poněkud... divný. V čínštině některé situace mohly vyznít poněkud lépe.

Následovala hodinová přednáška Viery Langerové o čínské kinematografii. Bohužel hodina je příliš krátká doba, aby se dalo nějaké téma pořádně pojmout. Ale pár zajímavých postřehů zaznělo. Sál už obývala čtyřicítka lidí.

Nepoznané rozkoše (2002)
Velký skok od všeho, co bylo doposud promítáno. Snímek představitele zatím poslední generace čínských filmařů. Nezávisle na digitální formát natočený pohled na dospívající mládež v jednom čínském městě. Soustředí se hlavně na dva přátele - Bin Bina a Xiao Jia (s emo sestřihem a nihilistickým postojem k životu), z nichž druhý jmenovaný se zamiluje do mladé zpěvačky propagující Mongolský královský likér (jejíž přítel je ale velké zvíře). V pomalých skoro dokumentárních záběrech, majících ale své kouzlo, se tak řeší láska, peníze i budoucnost obou mladíků.

Po filmařské stránce jsem byla nadšena. Mělo to estetickou kvalitu, mělo to spád, mělo to význam. Možná že stál inspirací Tarantino (hlavně teda jeho oblíbené scény - postavím kameru na jedno místo a nechám před ní herce hrát bez střihu), což by vysvětlovalo doslova nevyřčený, ale ukázaný odkaz na Pulp Fiction. Po dějové stránce jsem byla chycená až do poslední třetiny, kdy jsem se opravdu ztratila. Zpěvačka, která se k Jiovi nakonec dostane, se totiž ztrácí z hledáčku zájmu a naposledy ji potkáme až ve scéně, kdy ji Jiův (asi) otec nabízí peníze (za služby?). Biao s Jiem se pokusí s atrapou bomby vyloupit neúspěšně banku a v závěrečné scéně Biao zpívá na policejní stanici, zatímco Jia zrazuje jeho motocykl uprostřed dálnice. Asi jsem příliš zmlsaná komerční tvorbou, která si nedovolí nechat diváky bez návodu na sestavení konce celého příběhu.

Závěrem

Dva dny uběhly jako voda, venku se setmělo, alžírská káva v nedaleké kavárně zkrátila čekání na vlak, a já se zase vypravila do civilizace, pozastavujíce se nad skutečností, že někteří lidé jsou místo MHD odkázáni na železniční dopravu.

Byl to příjemný zážitek. Setkání s filmy, co pravděpodobně už nikdy neuvidím. Jediné, co bych vytkla, je fakt, že se uvaděč jednotlivých filmů dopředu nenaučil výslovnost režisérů, s čímž také souvisí nekonzistentnost údajů v brožurce, kde i v rámci jednoho filmu je střídán pinyin s českým standardním přepisem čínštiny.

Pokud se příští rok objeví na programu nějaký zajímavý stát, určitě si udělám opět malý výlet. Jen by to pro příště chtělo přibalit nějakého jiného filmového příznivce, neboť za celé dva dny pronést jen pár slov při placení je poněkud creepy.

Nová vlna

Antoš Rudolf* se ve škole možná nudil, ale já tento semestr odmítám. Konec státem placeného vzdělávání se blíží a já svůj zbylý čas hodlám zneužít a vyždímat, co to půjde. Tak tedy diplomová práce, něco málo informatiky, aby se neřeklo, ale hlavně moje oblíbená teorie filmu.

Nejprve to lehčí - Klasický/postklasický Hollywood. Předmět, který by měl umožnit náhled do fungování továrny na sny. Hned první přednášku nám byl puštěn dokument o vývoji Hollywoodského systému 60. - 80. let. Nebyl opomenut král béček Roger Corman, ani začátky nejslavnějších režisérů té doby. A protože přednáška nebyla dostatečně dlouhá, pan profesor se rozhodl jednu kapitolu přeskočit (prý že bez ní žít můžeme). A víte, čeho se týkala? No jistě, pana Lucase a jeho trilogie. Ironie, že?

Dostáváme se ale pomalu k tomu důležitému. Stydím se. Viděla jsem víc asijských filmů, než českých. Ta naše kinematografie mě stále míjí. Tudíž jsem se rozhodla na sebe ušít boudu a zapsat se na Českou novou vlnu. Nevím, jestli si v květnu poděkuju. Předpokladem k dokončení je shlédnutí asi padesátky titulů z 60. let, teoretický test a esej (!!!) + 2 hodiny přednášek a 2 hodiny projekcí týdně. Jde z toho pomalu strach. Ale já jsem prostě masochista. Možná to ve finále nebude vůbec špatné (až na tu esej (!!!)). Začalo to totiž velmi zajímavě (a teď už u toho důležitého konečně jsme).

Konec jasnovidce - Vladimír Svitáček, Ján Roháč (1957)
Měla jsem dát starým českým filmům šanci dřív. Jsou černobílé, technologicky nedokonalé, ale můžou mít duši. Třeba hned tato první, půlhodinová (skoro) anekdota s Milošem Kopeckým v roli veleváženého jasnovidce, jehož práci jednoho krásného dne znárodní stát a z něj udělá úředníka na jasnovidecké divizi se vším, co k tomu patří (rutina, fronty, sekretářky, papírování, úřední doba...). Celý sál plný mladých lidí se dobře bavil.
Navíc si člověk uvědomí, že nejen teď je doba, kdy ve filmech vidíme ty samé tváře (Trojan, Macháček, Holubová, Dušek...), i tehdy byla oblíbená skupina herců, kteří snad hráli všude (Bohdalová, Lipský, Kemr, Horníček...).

Černobílá Sylva - Jan Schmidt, Pavel Juráček (1961)
Sylva je budovatelsky založená zednice z party Máni Wolfové. Jediný problém je, že právě vypadla z filmu do dnešní reality. Nejenže se na stavbách v centru Prahy radostně nezpívá, dokonce si soudruzi opravují ornamenty pro soukromý sektor. Nakonec Sylva skončí v rukou studentů FAMU, z nichž někteří by z ní udělali seminární práci, ti teoretičtí by se pokusili znásilnit myšlenku a zjistit, zda zanikne. Do toho se kolem motá Sylvin duchovní otec (tedy pan režisér) a přemýšlí, jak by ji co nejvíce využil.
Černobílá Sylva je absolventský film dvojice uvedené výše a stejně jako Konec jasnovidce byla na pár let zakázána. A já se nedivím. Pro soudruhy asi těžko stravitelná porce vtipu a kritiky. Výborné.

Jsem zvědavá na pondělí.

*Antoš Rudolf - dítě kolotočnické - inventář jedné povídky, kterou jsem asi před 10 lety recitovala v rámci dramaťáku a jejíž úryvky se mi občas vybaví.

Hollywoodsky nehollywoodský

Trocha invence v nadpisu, ale stále jedno a to samé. Tentokrát dva příběhy bez šťastného konce.

Wait Till You Are Older (2005)

Malý Kwong žije se svým otcem, macechou, nevlastním bratříčkem a vzpomínkami na svoji maminku. Většinu času tráví mimo domov, tátu odírá o peníze a šetří si na svůj vysněný útěk. Jednoho dne ale narazí na (po čínsku) šíleného vědce, který s napětím všech sil vyrobil pár mililitrů zázračného lektvaru, kterýžto způsobuje zrychlení růstu živých organizmů. A Kwonga nenapadne nic lepšího, než svůj definitivní útěk od macechy zrealizovat poněkud nekonvenčně. Jednoho večera se tak probudí na lavičce o nějaký ten metr delší a desítku kil těžší (prostě jako Andy Lau) a může začít legrace. Ta ovšem trvá jen chvíli - kdo by čekal nějaké infantilní řádění, musí se spokojit jen s destrukcí macešina obydlí (a jejího nákupu), případně úsměvně skoro pedofilní scénkou s Kwongovým nejlepším kamarádem ve sprchách. Pak se ale nějak na našeho hrdinu přenáší i vyslovené "čím větší, tím chytřejší" a i když je pořád svým způsobem najivní, začíná se čím dál více nořit do světa dospělých a rozumět jim.

On to totiž není dětský film, jak by se z úvodní animace zdálo (a pokud je, tak čínské děti snesou hodně!). Kwong má jen tři dny na to, aby našel cestu zpět k otci, překlopil svoji lásku k učitelce v něco víc (uhm - ale ne až tak daleko) a dověděl se, že jeho představy o pravé mamince nejsou tak úplně pravdivé. S každým ránem přibývá šedých vlasů a konec se nevyhnutelně blíží.
Člověk tak nějak čeká, že se každou chvíli objeví šílený vědec s protilátkou. Ale marně. Kwong zjišťuje, jak velkou chybu udělal, že je to on, kdo si za všechno mohl a že dospělí mají svoje důvody.

Konec se mi opravdu nelíbil. Když nebereme v potaz onu vidinu blízkého hrobu, tak klepající se stařičký Kwong debatující (3 dny od jeho proměny z 10 letého kluka) se svým otcem na stromě na úrovni až filozoficky mentorské... Ale do té chvíle je to zajímavé, zábavné a bez patetické příchutě. Navíc co divák, to jiný pohled. A chudák paní učitelnica nemá na konci ani milence, ani... no asi opět milence.

A Fighter's Blues (2000)

Mong Fu (Andy Lau) - přezdívaný tygr (protože Fu je čínsky tygr), byl Hongkongským přeborníkem v Muay Thai, těšil se zájmu veřejnosti a především jedné thajsko-čínské dokumentaristky. Ale jednoho dne v návalu emocí (způsobených dokumentaristkou) rozbil thajskému borci o šatní skříňky hlavu tak dokonale, že to už nerozchodil. A tak jeho kariéra šla do kytek paralelně s jeho odchodem do lochu.

To bychom měli podstatnou, nýbrž pouze útržkovitou, retrospektivní část vyprávění za sebou. Film totiž nevypovídá o sportovci, ale o otci. Poté, co dá vězení nadobro sbohem, totiž Mong zjišťuje, že jeho dokumentaristka zahynula (při natáčení dokumentu) a kdesi v Thajsku mu zanechala (nyní 14 letou) dceru. Mongovy kroky tedy skončí před katolickým sirotčincem, který vede sympatická sestra Mioko. První kolo s dcerkou, která víc než v kostele tráví čas na ulici mezi kapsáři, může začít. Vzájemné poznávání, oťukávání, zjišťování výhod vlastnění otce s boxerskou minulostí (+ rozvíjející se vztah s "jeptiškou")... ale všechno jednou skončí. Členové místní Muay Thai obdoby Sokola v Mongovi poznají "vraha" jejich kolegy a rozhodnou se, že ho v Thajsku nechtějí. Mong ale asi viděl až nezdravě mockrát Rockyho, a tak se začne dávat do formy, aby to Thajcům natřel.

Byl by to skvělý krásný film, kdyby to opět nekazil konec. Takové šťastné naplňující setkání otce s dcerou, kdy on ji neznal vůbec, ona jeho z videí své matky. I ta kompilace ala Rocky se dá snést (běhající Lau, Lau dělající kliky v moři, Lau boxující...). Se závěrečným utkáním to tak naneštěstí není. Je dobře natočený (tzn. za 3), Andy to pěkně hraje (tzn tak za 2), ale je to úplně nesmyslné. Podobně jako s níže uvedenými dostihy mám s boxem problém. Opět si myslím, že se svět bez něj obejde a mužnost se neměří na počet úderů do ksichtu.

Jak jsem na začátku naznačovala, dobře to neskončí. A přestože nás postava Monga celou dobu citově vydírala s jistou elegancí, na konci vše zahazuje (jako svoje dosavadní budované vztahy) a jde do ringu s jediným cílem. Co na tom, že dcerka vříská za provazy, že sestra Mioko při první kapce krve pochopila svoji předchůdkyni a zjistila, že legrace už dávno skončila... Prostě chlap, který se najednou stydí za to, že prohlásil, že box je pro něj jen práce... no tak si to teď ve svých čtyřiceti vyžere až do dna. Buď zajímavá scénáristická logika, nebo jen laciný trik, jak rozplakat nalomené publikum. V obou případech zcela nefunkční.

Andy Lau pošesté

Mě ta čínština prostě fascinuje... omluvte mou momentální posedlost (po nocích si tu pouštím ústřední písničku z OUATIC v mandarínštině... ech... a zpívám si ji).

The Duel (2000)

Trochu se teď vrátíme do minulosti. Stačí začátek 90. let, který se hemžil kung-fu komediemi (odborníkem v tomto žánru byl Jet Li), které ovšem byly místy smrtelně vážné. Duel mi je hodně připomněl, i když je na něm poznat, že se už nacházíme v 21. století a žánr se notně posunul dál.

V Duelu jsou dvě žánrové roviny. Ta první patří "prostému" lidu, který je tu zastoupen imperiálním agentem s originálním jménem Dragon 9 (zbytek očíslovaných draků jsou buď šílení vynálezci, bojovníci bez končetin, nebo mrtvoly). Devítka je dobrý bojovník, magor a svými černými brýlemi a deštníkem připomíná parodii na Wong Fei Hunga (kdo neví, koukne se na Once upon a Time in China, nebo akceptuje fakt, že je to čínský filmový národní hrdina). Co se týče deštníku - má funkcí, že by i Bond záviděl. Zabudovaný plamenomet, vrhač jehel, vyhledávač tajných zbraní... jen v dešti je úplně na nic.
Druhá rovina je noblesní, vážná a na efekt. Schyluje se tu k duelu dvou mistrů meče - skoro až nadpřirozeného Cool-Son Yeha (Andy Lau) a Simona, kterýžto má daleko blíž k lidem, i když žije v ústraní. Ti dva proti sobě v zásadě nic nemají, jen chtějí zjistit, který z nich je lepší.
Když se Yeh ve své sněhobílé róbě snese z nebe a oznámí nadcházející souboj, který hodlá svést na střeše říšského paláce, císařovi se rozsvítí očka a rozhodne se, že celou akci pojme ve velkém a rozdá na ni i nějaké ty vstupenky - přesněji celých osm. A Dragon 9 se musí ujmout nelehké úlohy výběrčího šťastlivců. Zatímco se celé město předhání v peněžních nabídkách, začnou se objevovat mrtvoly a Dragon 9 se spolu s otravnou, rozmazlenou princeznou Fénix (která je navíc pubertálně zamilovaná do Yeha) rozhodne přijít vrahovi na stopu. Aby se vše ještě víc zkomplikovalo, někdo tady kolem si ve skrytu všech událostí brousí zuby na císařský trůn (a schyluje se k morálnímu incestu).

Nevím, zda si to budu myslet sama, ale řekla bych, že tvůrci do Duelu propašovali pár filmových citací. Je tu scéna, kdy se Devítka s princeznou propadnou do podzemních prostor a najednou je všude plno hmyzáků (Indiana Jones?), když se vyřeší hmyz (ať žije deštník), začnou se přibližovat stěny (Star Wars? - akorát opět pomůže deštník). V jednom momentě tu zazní 4 tóny z Bonda (únik Devítky na "umělých křídlech").

Režisér Wai-keung Lau natočil na jednu stranu všechny tři Infernal Affairs, na druhou stranu něco, co se jmenuje Naked Killer 2 (takže smysl pro humor mu nechybí). Jedním ze scénáristů je Jing Wong, kterého lze potkat v čínské kinematografii poměrně hodně, a s těmi kung-fu komediemi jsem se tím pádem až tak nesekla. Duel je chvílemi opravdu absurdní (eunuch snažící se Dragonovi 9 vnutit jako jeho společnice), chvílemi naprosto brutální (nějaká ta podřezaná slečna v přímém přenosu). Efekty tu působí někdy trochu rozpačitě, možná kdyby ubrali na létajících lidech obalených prachem... naopak závěrečný souboj šmrncnutý energetickými vlnami létajícími prostorem je krásný.

Závěrem pár slov k hudbě, neboť si hodlám na svůj seznam zapsat další jméno - Kwong Wing Chan. Napsal hudbu k Infernal Affairs (dosti zaleze pod kůži a OST se dá sehnat), Warlords (co si pamatuji, cituje tu v jednom místě Zimmera/Badelta) a teď jsem měla tu čest s Duelem. Pokud bych někdy chtěla představitele moderní čínské filmové hudby, bylo by to asi tohle. Elektronika říznutá tradičními melodiemi a nástroji. Vážně zajímavé. Vážně špatně sehnatelné. Damn.

A True Mob Story (1998)
(Long zai jiang hu - v mém skromném překladu: Draci existují po celé zemi)

Oslím můstkem budiž Jing Wong. Tentokrát na postu scénáristy i režiséra. Tenhle chlap (ročník 1955) zvládá prostě všechno (a napsal i oba Naked Killery, které tedy vidět neplánuji).

Na začátku si Cheung-Dee Wai (Andy Lau) přál, aby se taky jednou dostal mezi velká zvířata místní triády. Povedlo se mu to. Za cenu přejeté manželky a mutilace jednoho holohlavého pána velkým kuchyňským nožem (to vše pro záchranu jednoho vlasatějšího pána s přiznačným jménem Princ). Dalších 5 let stráví se svým malým synkem v přitomnosti těch nejvyšších, kteří na něj cení zuby ryze přátelsky, ale penízky z nich nekapou. Naopak je mu sem tam podstrčena nějaká smlouva, nebo je vyslán na nějakou misi. Se svou dobráckou povahou to má občas dost těžké (ale póza je póza). Růžový opar se ale jednou rozplyne a Wai má na krku rázem policii ("jeho" továrna na (i)legální filmy je tak trochu zástěrka pro překladiště drog) i onoho holohlavého chlápka, který si určitě nepřišel jen tak přátelsky mezi třema očima popovídat (jeho 7 letý synek to odnese docela krutě). Jediný, na koho se může spolehnout, je jeho advokátka (mimo jiné současně i snoubenka jistého policisty), kterážto jeho charizmatu až nezdravě propadá. Dobře to skončit nemůže...

V některých žánrech se moc originálních variací vyprodukovat nedá, pokud scénárista a režisér opravdu hodně nechce (Protegé, Blood Brothers), a tak všechno drží na hercích. Andy Lau měl tentokrát příležitost rozjet podobný macho koncert, jako vypíchl Banderas v Desperádovi. Nebudu zastírat, že mu to sluší (a ta tetování jsou vážně krásná). V první polovině se dokonce najde pár skvělých vtipných scén (rozhovor s paní učitelkou přerušený pracovním telefonátem). V té druhé je to pomalá destrukce člověka, co se zapletl kvůli pocitu moci se společností, do které prostě nepatří. A to kladivo na konci...

Slavní a bohatí

Na chvíli se přeneseme do Hongkongské kinematografie 80. let. Bylo to období levných akčních béček, která vznikala jak na běžícím páse. Největším akčním hrdinou tehdy byl Chow Yun Fat. Andy Lau v tu dobu ještě připomínal Marky Marka (viděli jste Boogie Nights?) než se přerodil v Marka Wahlberga. Ale ona desítka rolí ročně člověka naučí (časem) herectví...

Rich and Famous/Drifter Love (1987)

Už jednou jsem si někde povzdechla, jak je to složité s mezinárodními jmény čínských filmů. Teď to činím znovu. Bylo to peklo, ale dvojprogram Rich and Famous jsem zkompletovala (i když si nemyslím, že to za to stálo).

Bylo nebylo, do těžkých časů vyrostly tři děti. Nejstarší Yung, jeho nevlastní (řekněme že otcem adoptovaný) bratr Kwok (Andy Lau) a jejich sestřenice Chui. I stane se, že Yung opět podvádí při sázkách na dostihy a tentokrát je chycen. Spolu s Kwokem vyváznou mírně pomláceni a mají ultimátum: peníze nebo prst (a sklenice s formaldehydem hovoří jasně)! Pustí se tedy do riskantního podniku a v mladické nerozvážnosti oberou o kufřík jednoho z bossů triád. To se mu nelíbí a tak zanedlouho klepe zakrvácená Chui na dveře Chaiovi (Chow Yun Fat), aby Kwoka dostal z velkého průšvihu. Chai má pod palcem také nějaké to ilegální impérium. Ale narozdíl od ostatních je to tak trochu lidumil (a gentleman). Naši tři sourozenci tak skončí pod jeho křídly a v jeho službách. Vše by bylo ideální, kdyby Yung nebyl - jak se v dalším díle ukáže - latentní psychopat (pravda, ona prostřelená ruka už nejednoho změnila) a nepostavil se proti svému šéfovi i bratrovi. A tak je poklidná závěrečná svatba změněna v krvavá jatka a nevěsta musí s prostřelenými zády přežít opravdu nepěknou bouračku (a pak vydržet až poumírají ti, co ještě mají co říct). Krev ani nestačí na některých zaschnout a už je Young v poutech odváděn na šest let do lochu.

Je to laciné, je to krvavé, je to opravdu špatně zahrané (ale narozdíl od druhého dílu se na to dá bez problémů dívat). Za zvuků elektronické hudby bez souvislé melodie (nějaký random generátor pro daný žánr?) se tu street fight stylem mlátí nějací lidé, vyprazdňují se tu zásobníky do davu, někteří herci viděli příliš mnoho westernů a Andy Lau umí jen tři herecké polohy - vyjevení (obr 1), ultradrsný výraz (obr 2) a neutrální pohled. Hlavně že je tu plno krve, sekají se prstíky a o hlavu se tu rozbíjí urvané nárazníky. Pár scén vypadá natolik točeno s nadšením, že si až říkáte, jestli to herci přežili bez úhony (například tandemové pády ze schodů).

Rich and Famous II/Heroic Hero/Tragic Hero (1987)

Povšimněte si prosím roku natočení sequelu. Ano, je to neuvěřitelné, ale Kwok, Chai a Young byli ještě téhož roku zpátky. A jak se to povedlo? Nuže, tvůrci pomyslně za úvodní titulky přimysleli "o deset let později". O moc jsme ale nepřišli. Kwok žije kdesi v Malajsii* se ženou a tuctem adoptovaných dětiček, Chai žije tam kde posledně se ženou a synátorem, jen Young se stále užírá a užírá (už se nám stačil vrátit z vězení). Co byste řekli, že za těch deset let jeho chorá mysl vymyslela. Ano, je to pomsta. První hodina je opravdu nudná. Tak ji přeskočíme až do fáze, kdy se kolem Chaie začnou rojit zrádci a je na něj poštvána policie. Když už je téměř domluven plán útěku (i mezi policisty má pár přátel), vtrhne do aranžování situace Chui (to je ta sestřenice, co celou dobu dělala Chaiovi hospodyni a tajně ho milovala) s revolverem a všechno se pokazí (hlavně tedy její motorické funkce vlivem vytečení mozku na koberec). Chai ale utíká (i s rodinou) a utíká neomylně do Malajsie*. Young se ale nevzdává, a tak po menším výbuchu, ve kterém zahynou obě manželky a tucet + jedno dítě, odhazuje Kwok brejličky a Chai se chopí ručního raketometu. Následuje impozantní demolice vily, a i když ke konci naši hrdinové obsahem olova předčí kdejaký strom poblíž D1, celé hnízdo zla i s Youngem vybijí a vypálí.

Chow Yun Fat je jediné, co tento krvavý potok drží v korytě. Pak je tu tedy ještě jeden vtipný bodyguard (jménem 6), jehož nenápadné umývání oken bylo opravdu absurdní a (obávám se, že ne zamýšleně) k smíchu. Efekty se tu omezují na oblast "jak divákům vsugerovat, že jsou v okně díry, když tam nejsou". Zbytek technických nedostatků je vyvážen oním proudem krve, který se valí z rozličných otvorů v lidech víc než v prvním díle. Jako studie toho, co všechno se dalo kdysi ufinancovat a vyrobit, je to zajímavé. Pro ostatní, pokud nejsou fanoušky závěru Smrtonosné zbraně 3, ztráta času*.

* a ono je to vlastně fuk

Andy Lau popáté

And now something completely different

All About Love (2005)

Po všech těch historických bojích, akčních béčkách a policejních vyšetřováních, přišla na řadu romantika. Většina herců dostane ve filmu povolení vypadat dobře. Hrstka šťastlivců potká film, ve kterém může i dobře hrát. A tohle, troufám si říct, byla příležitost pro Andyho (a navíc opět nazpíval všechny písničky - překvapivě mě jako zpěvák vůbec neoslovil).

Jak na romantické filmy pohlížím skrz prsty (když je v háji děj, není žádná akce, která by to zachránila), tentokrát jsem ráda, že jsem udělala výjimku. On je doktor, Ona jeho manželka. On tráví veškerý čas v nemocnici, Ona se doma nudí. On si na ni jeden večer udělá čas, Ona skončí svůj život za volantem auta. Kromě jedné zlomené mužské duše by nebylo o čem dál vyprávět, kdyby o šest let později neskončila v Jeho sanitce Tse Yuen Sam, která tehdy dostala Její srdce. Tse je vdaná za (pravděpodobně) módního návrháře Dereka, který je až osudově podobný Jemu. A když náš truchlící slídil objeví deník dotyčné, rozhodne se, že svoji milovanou (potažmo jediné, co z ní ještě nespočívá na hřbitově) učiní konečně šťastnou. Jenže happyend je v nedohlednu.

Trochu krkolomné a zmatené, já vím. Dokonce ani z poloviny tak opisné, jak bych si přála. Tvůrcům se podařilo do jednoho rámce smíchat tři příběhy našich hrdinů a to tak, že občas netušíte, kde na obraze končí přítomnost a začíná minulost. Ve své podstatě ale všechno z odstupem dává smysl a snímku přidává punc neprvoplánovitého umění.

Podstatní ale jsou lidé. Jejich chování, vztahy, interakce... Nejen Andy Lau v ústřední mužské dvojroli, ale i obě ženy kolem něj mají jedinečné charizma, a ať už je před objektivem kterýkoliv pár, vždy to mezi nimi roztomile jiskří (a to říká neromantická duše jako já). Akorát že tací pánové a vztahy na stromech nerostou...
Vsadím se, že pokud by se tenhle snímek dostal do hledáčku Ameriky, máme za chvíli remake a Keanu Reeves si odnese nejbližšího Oscara (do hlavních ženských rolí bych viděla Meg Ryan a Sandru Bullock).

Note for myself: Pachelbel's Canon variation included

Days of Being Wild (1990)

A teď se s Kar-Wai Wongem přenesme trochu do reality.

Kar-Wai Wong je zvláštní režisér. Nemusím ho, koukám na něj, dostala jsem na něj otázku u kolokvia a pěkně jsme si o něm popovídali s panem docentem. Jeho filmy jsou vlastně o ničem, právě tím, jak moc jsou z reality. Ve svých novějších filmech skoro adoruje ženskou krásu a prokládá ji barevnými filtry (ale neberte mě za slovo, viděla jsem jen In the mood for love a 2046). Pan docent si myslí, že je gay, a neváhal se nás optat při zkoušení na náš názor (a taky položil dotaz, jestli se nám líbí Tony Leung - odpověděla jsem, že není můj typ, kolegyně byla opačného názoru, spolužáci mužského pohlaví otázku přešli).

Days of Being Wild je z mého pohledu zajímavý film pro srovnání s tím, co jsem už od něj viděla. Zase je tu láska v mnoha podobách, zase je tu ústřední mužská postava (na konci si někdo i geluje vlasy), zase všudypřítomná noir atmosféra i hudba, zase ty ženy. Jenže místo zpomalených záběrů na ženské křivky v dešti, tu nechává Wong hrdinovu matku potupně zvracet. V hlavní roli příběhu o bezstarostném mladíkovi, který nemá lepší zábavu než dobývat dívky a pak je odhazovat na ulici, se objevil Leslie Cheung (údajně čínský idol, kterýžto počátkem 21. století spáchal sebevraždu - doporučuji Farewell my concubine). Andy Lau se tu jen mihne, i když jeho finální propletení se s ústředním motivem zanechá víc než jen zvonící telefonní budku.

Sama ještě nemám jasno v tom, co si mám myslet. Na jedné straně mě u tohoto prostého vyprávění, které nic neidealizuje, nestaví dramatické oblouky a na závěr nechává hrdiny krvácet ve vlaku kdesi na Filipínách a debatovat o paměti, něco drželo. Na té druhé toto opravdu nenaplnilo moji vyschlou duši. Mužů, jako je York, po světě chodí bezpočet, a tenhle příběh se beztak někde odehrál. Smutná realita, magické ticho při dialozích. To se jen tak nevidí.

Dong-Jun Korea

Nelze si nevšimnout, že uplynulá desetiletí asijských kinematografií doháním podle jednoduchého klíče: najdu oběť a lovím na síti.

V korejské oblasti mám tyto oběti tři. Režiséra Chan-Wook Parka (na jeho další film si musím ale počkat), Dong-Kun Janga (jediný herec, kterého si pamatuju) a Dong-Jun Leeho - mého oblíbeného skladatele, na jehož fotku se budete moci podívat na letošním FFS. A dnešní exkurze do světa neznámých filmů se ponese v tónech pana Leeho.

Phantom: The Submarine (1999)

Rusové vypustili do moře Rudý říjen, Němci U-571, Korejci Fantoma. Máma má mísu, Ema má maso a Fantom má nukleární hlavice, o kterých nikdo až na pár vyvolených neví. A o Fantomovi se vlastně taky neví. Jeho posádku tvoří samá čísla (konečně si nemusíme pamatovat ta šílená jména!). Hlavním hrdinou je číslo 431. Na začátku to schytá od popravčí čety, má nějaké problémy s minulostí (vyvraždění jeho rodiny nebo co), ale to ho nezastaví v tom, aby neznepříjemňoval poslední plavbu Fantoma komandérovi 202, kterýžto je nacionalistický japanofób bez svědomí. 202 se totiž domnívá, že větší akumulace japonských ponorek v blízkém okolí svědčí o tom, že je velitelství poslalo cíleně na smrt. A tak převezme velení, prohrábne šéfkuchaři vnitřnosti a stane s prstem na spoušti imaginárních nukleárních raket mířících toho času na Okinawu.

Zní to zajímavě, vypadá to zajímavě, ale zajímavé to příliš není. To není hádanka, to je konstatování. Filmy o ponorkách nemám ráda. Ne že by se mi nelíbily. Spíš trpím celou dobu klaustrofóbním pocitem, který mi nedělá dobře. Myslím, že je to tak správně. Když zmlkne Rudý říjen, aby neprozradil svoji pozici, málem ani nedýcháte. Když stichne Fantom, jen se pousmějete, když někde opodál netušící 431 vypálí ze zbraně. Atmosféra stísněnosti a okolní vodní pasti moc nefunguje. Možná tak ten proplouvající keporkak vaše myšlenky na chvíli strhne k nepolapitelné fauně, která žije tam, kde žádný člověk. Už dávno jsem si všimla, že se Korejci vyžívají v brutalitě a jakési estetice krve. Je to možná morbidní, provokativní, ale díky kompozicím i poněkud magické. Pokud už nic jiného, pár netradičních a zajímavých záběrů aspoň trochu potěší oko. Děj se krom odvyprávěného soustředí jen na likvidaci japonských ponorek a hledání záškodníka v útrobách plechového kolosu (občas se vynoří nějaká zajímavá odbočka a zase zajede do hlubin oceánu).

A co pan Dong-Jun Lee? Soundtrack je v našich končinách nesehnatelný. A to i pro mě. Pokud ale mohu soudit ze samotného filmu, je tahle hudba předvojem k Lost Memories a Tae Guk Gi. I s těmi jeho oblíbenými efekty, chorálky a rytmy.

Lump of Sugar (2006)

Rodinný film o tom, kterak cílevědomá dívka našla svého dlouho ztraceného koně a uštvala ho k smrti na dostizích (a pak ještě plakala).

Mělo to být dojemné. Kůň, který pro výhru v Grand Prix položí svůj život. No nevím. Narozdíl od tvůrců mi nepřipadá, že se svět bez žokejů a dostihů neobejde. Je pravda, že je tenhle sport, kde jde jen o peníze, celou dobu kritizován, ale na západní poměry je to něco nevídaně prapodivného. Amerika pořád chrlí filmy o zvířátkách, ke kterým se lidé nechovali moc dobře a kteří nakonec najdou svoje štěstí... Thunder a x koní v procesu tohoto snímku ho nenašli. Pokud tedy nebudeme bláhově věřit myšlence, že vítězství jednoho blbého závodu je stokrát cennější než deset let života.

Ano, je to tak. Tenhle film se mi nelíbil. A to nejen příběhem, ale i proto, že kůň prostě není pes. Nelze mu vysvětlit, aby některé věci hrál. Pak vidíte, jak ty chudáky jezdci rvou za hubu, jen aby zpomalili a vypadalo to, že je jiný kůň rychlejší. Nemám prostě ráda, když pro natočení takového filmu musí byť sebemíň nějaká bytost nedobrovolně trpět.

Jediné, na co se dobře dívalo, bylo těch 20 minut, které se okolo dostihů netočily. Krásná zvláštní korejská krajina a koně. A do toho Dong-Jun Lee, který ani jednou nevytáhl své oblíbené akční motivy, ale pouze chrlil dojemnou lyrickou hudbu.

Andy Lau počtvrté

... tentokrát z kvalitního soudku.

Battle of Wits (2006)

Znělo to jak další obyčejný historický (velko) film, kde se jedno město brání přesile. Znělo to jako Kenji Kawai. První se nepotvrdilo, druhé ano.

Představte si pustinu a v ní město o 4000 obyvatelích (to jest asi 3x velikost Davle). Nechtěla bych tam bydlet. Představte si dobu, kdy roční válka nebyla nikterak dlouhá, kdy volný čas šlo trávit leda tak na poli. Představte si bitvu o Stalingrad v Mandarinštině. Přitom město Liang není nikterak významné. Jen se naskytlo v cestě obrovské armády (přemnoženými lidmi nezatopíte, ale můžete do nich střílet šípy) státu Zhao. Nacházíme se pár století před naším letopočtem v Období válčících států (v době, jejímž spisům jsme se věnovali v čínštině a která mě ergo z principu fascinuje). Zoufalý Liang požádá o pomoc Mozi (těžko se to vysvětluje a ještě hůř skloňuje) - dle vykreslení jakési filozofy, učence a stratégy volně a zdarma k pronájmu v těžkých dobách. A jeden jejich žádost vyslyší (Ge Li - Andy Lau).
Právě jsme se dostali k prvním pěti minutám dvou a čtvrt hodinového eposu z koprodukce celého Dálného východu. Nejde tu jen o válku. I když bitvy tu jsou (divný digitální efekt se objeví tak jednou). To, co mě přikovalo do křesla, bylo zachycení mentality vládců města, vojáků, prostých obyvatel a Ge Liho filozofie. Je zajímavé sledovat pohnutkych každé z těch tří vrstev, které se nachází v klaustrofóbním místě vystavené hrozbě dlouhodobého obléhání, a jejich reakce. Jeden z nejsilnějších momentů je, kdy se Ge Li odmítá radovat z mrtvých nepřátel a s klidným svědomím sděluje, že pokud by ho příště požádalo o pomoc Zhao, neváhal by též. Jak pravil klasik - strana dobra je ta vítězná.
Najdete tu intriky, zradu, nelehká rozhodnutí a pro romatické povahy tu lze vyštrachat i krapet té tragické (posléze značně němé) lásky.

Kenji Kawai vsadil na hudbu stejného ražení jako v Seven Swords. Ne melodií, ale povahou. Ta jeho zlatá uhlazenost a všudypřítomné kousavé trubky. Já si vlastně od něj jinou hudbu nevybavuji, ale mohu konstatovat, že jako jeden z mála skladatelů velkých orchestrálních rozmáchlostí nestaví na tématech, ale podbarvuje scény, a to v takové symbioze s obrazem, že některé střihy úplně slyšíte.

A opět vše završují stovky statistů, ve kterých si moderní lidi těžko představíte.

World Without Thieves (2004)
(konečně název, který si přečtu i v originále)

O 2,5 tisíce let později než Liang téměř lehl popelem, se odehrává naprosto odlišný příběh. Jsou dva - Wang Bo (Andy Lau) a jeho přítelkyně Wang Li, a jsou zatracně dobří. Právě přišli k luxusnímu BMW a na buddhistické seanci si potichu plní kapsy mobilními telefony. Pak se trochu neshodnou ohledně budoucnosti a jejich rozchod zastaví až prostý najivní hlupáček s pořádným balíkem v torně. Jenže nejsou sami, kteří o něj zakopli. Vypadá to, že v Číně je zlodějina povolání, jako každé jiné, má svůj kodex i pravidla. Takže si na úlovek brousí zuby i jiná skupinka (poměrně zajímavých charakterů). A někde v pozadí určitě oko nezamhouří ani policie (konkrétně anti-kapsářská divize, jak praví titulky).

Skoro celý film se odehrává v jednom přecpaném vlaku (případně na něm), ale je tu dost místa jak pro minimalistickou, vzrušující baletní akci (která je mimochodem naprosto skvostně nasnímána), tak pro tiché osnování. Jak už to asijské filmy dokážou, mísí se tu naprosto absurdně vtipné scény (přepadení vlaku koktajícími pošuky) s vážnými (ach ten závěr). Polovinu zásluhy na mém nadšení má na svědomí kamera, hudba a střih. Všechno dohromady tvoří úžasný vizuálně-akustický celek. Sem tam se objeví vstřihnuté políčko, které pravděpodobně nahrazuje záblesky paměti, hudba není čínská ani americká, taková nevtíravá a přitom silná.

O postavách by se dalo psát hodiny. Konfrontovány se světem, ve kterém jsou všichni svatí, s vlastními problémy a vztahy, prochází mnoha rozhodnutími, které se mohou ukázat jako osudné.

Je to zábavné, vypadá to skvěle a i morální pedanti si s našimi antihrdiny dojdou na své (napsala bych nenásilnou formou, ale žiletky říkají něco jiného).

Andy Lau potřetí

... a rozhodně ne naposled (nahrazuji si tak svoji mizernou paměť).

Blood Brothers (2004)

Jeden z těch filmů, kdy o vašem názoru rozhoduje posledních pět minut. I já si říkala, že je to jen další přímočarý film z prostředí triád, ale svůj postoj jsem musela přehodnotit. Stejně jako u Klubu rváčů, i tady druhé shlédnutí dostane druhou dimenzi. A o co tedy jde?

Rodinně založený šéf šéfů Hung (Andy Lau) se svým dlouholetým kamarádem (pan LeftHand) diskutuje o rodině, hodnotách i ovládání těch ozbrojených poskoků, kteří jejich byznys drží při životě. Na talíři jsou tři důležité hlavy, které by Lefty viděl nejradší najemno nasekané, kdežto Hung vcelku. Zatímco tihle dva většinu času sedí ve své prázdné restauraci a konverzují na úrovni, jejich pravé ruky svádí pod rouškou tmy bitvu, která za sebou nechá plno mrtvých těl. A do toho se do příběhu vydávají dva kluci - Wing a Turbo (mimojiné představitelé mladších verzí hlavních hrdinů všech tří Infernal Affairs), které právě jejich šéf pověřil první vraždou.

Je to zajímavá studie propletených vztahů uvnitř organizace, která není tak úplně po chuti zákonům. Zároveň mezi Leftym a Hungem existuje zajímavý vztah, protože by stačilo, aby jeden vytáhnul zbraň a vše by se vyřešilo. A oni sami to moc dobře vědí. Věří si? Mají záložní plán?
Druhá linie putujících mladíků není toliko poutavá (a není mi vůbec jasné proč po cestě přibrali tu prostitutku s přelivem), ale v propojení s finální pointou si divák posteskne, že mu byla tu necelou hodinu a půl upírána.

Tak nějak jsem zjistila, že má obsazovaní Andy Laua pro filmaře jednu nespornou výhodu - písničku do závěrečných titulků si nazpívá/složí sám.

Brothers (2007)

I druhý film je z prostředí triád (patrně hned vedle historických velkofilmů nejvyždímávanější téma). Tentokrát se náš pohled upírá ke dvěma bratrům, které jejich otec v dětství rozdělil, neb mu v chrámu bylo předpovězeno, že jeden rukou druhého skončí svůj život. Ten mladší je proto poslán do Ameriky, starší vychován v Číně/Hong Kongu, aby převzal otcovu organizaci. Když je otec napaden, oba dva se opět setkávají a není úplně jasné, jakým směrem se ubírají jejich záměry.
Andy Laua tentokrát najdeme za tváří nekompromisního zásadového policisty, který s úsměvem na rtech a papírem v ruce znepříjemňuje život gangsterům v okolí. Je to taková hra, kdy na sebe štěkají přes neviditelnou mříž formalit. Kde každý ví, ale nikdo to neřekne nahlas, jen čeká na chybu protivníka.

Tenhle film trpí jednou malou chybkou. Oba dva hlavní hrdinové nemají dostatečné charizma, aby udrželi pozornost (a sem tam naběhnuvší Lau to příliš nezachraňuje). Děj sám o sobě zajímavý je. I když možná je to dáno tím, jakou koncentraci filmů na toto téma jsem v poslední době viděla. Dva bratři, každý vychován jinde a jinak, tvrdá realita podsvětí, nepohodlné součásti končící pod koly. A někde za tím se skrývá vyšší smysl, jehož odhalení bude dostatečne brutální, jak nám ukazuje otevírácí scéna filmu. Možná trochu nadsazené mínění. Myšlenka dosti převyšuje ztvárnění, ale 103 minut opravdu nepotřebovala.

A na závěr jeden opravdu, ale opravdu špatný film.

Island of Greed (1997)

Tchajwan, korupce, politika. Andy Lau tentokrát v roli vůdce protikorupčního komanda (nebo co to bylo), které se snaží položit na lopatky jednoho kandidáta na jakýsi podstatný post na tamní politické scéně. Nedaří se a nedaří. Čtyřčlenný rambo-tým sice odhaluje nelegální kasino za legální hernou, ale je jim to u soudu houby platné, zatímco gangsteři z triád neznají menší číslo než milion a mrtvé prostitutky schovávají v prastarých urnách. Vrcholem všeho je jejich diskuze v lázni, kde přemýšlí, že by si založili vlastní stranu a šli do voleb.

Narovinu - film je děsná nuda. Když už auta vybuchují a létají vzduchem, za chvíli vám dojde, že neexistuje reálný důvod, aby to dělala. Chvílemi mi přišlo, že se tvůrci inspirovali druhořadými akčními americkými filmy 80. a 90. let. Samé archetypy, velké proslovy a žádné zahazování se s psychologickým pozadím postav - čistě dobro proti zlu, kde si nikdo na nic nehraje. Sem tam do náruče gangstera hodit (polo-) nahou ženskou a někomu prostřelit hlavu. K uspokojení diváka to ale nestačí.

S politováním oznamuji, že nejlepší scéna je letecký pohled na stovku německých ovčáků běžících synchronizovaně polem.

Hellboy

Říkala jsem si, kde vzít nějakou oběť, která by se mnou vyrazila na druhého Hellboye. A ono to nebylo tak těžké. Takže jsme v sobotu s Willem a Ondrowanem mezi útokem na Normandii a vyloděním na Omaha Beach usedli před plátno.

Nějak ani nevím, kde jsem se vzala na prvním dílu. Pokud si to někdo pamatujete, směle připomeňte. Vím ale jistě, že se mi to líbilo. A to hodně. Hodně natolik, že jsem ho do dnešního dne viděla několikrát a pokaždé se bavila.

Z druhého dílu mám rozpačitý pocit. Del Tora mám ráda. Atmosféru prostě umí. Ale s druhým Hellboyem si na můj vkus příliš neporadil. Vznikla fantasy pohádka s prvky Nikdykde (ten trh, ach ten trh!), Silmarillionu (a pak ukul korunu, rozlomil ji na 3 části a rozdal) a Faunova labyrintu - rezpektive jeho podzemní části, kterou jsme nikdy pořádně neviděli, ale kde určitě bylo království prince Nuady včetně vápníkožravých Zubniček. A Hellboy byl v tomto naleštěném světě jako pěst na oko. Zatímco ostatní tvůrci tahají komixové světy více do reality, Del Toro Hellboye skopl zase dolu ze strmého kopce. A to jsem po prvním díle opravdu nečekala. Co se stalo? Že by tehdá poprvé držel svoje sny na uzdě?

Místo chapadel, kov a kamení. Golden Army vypadala trošičku jako potvory z Pátého elementu. Co mě potěšilo, byl princ Nuada. Na toho se dalo koukat. Co mě nepotěšilo, byla princezna Nuala. Ten románek byl i s koncem cítit ve vzduchu od 10. minuty. Jaké klišé! Neplivejme ale pořád kolem sebe špínu. Johann/Kosh se mi také líbil - klišé se nekonalo. Jen s tím odlehčeným vtipným tónem, kterým Perlman svého Hellboye obohatil v prvním díle, se tu příliš setkat nedalo. Upřímně jsem se zasmála přesně dvakrát.

Del Torovi se samozřejmě nedá upřít dokonalé vizuální cítění a inspirace Labyrintem je znát. Hlavně na "andělovi", který nám sděluje, že s Hellboyem si ještě aspoň jeden film užijeme. Ale stále ve mně hlodá ten hlásek, který mi říká, že by svoji imaginaci měl dát spíš autorským, tajemným filmům bez slavných herců. Prince bez království jsem nebyla schopná strachy dokoukat, pana Divnobotku si z Mimicu pamatuju do teď. Hellboye se zlatou armádou si v nejbližší době nepustím.

P.S. vsadím se, že pan Wink si na chvíli odskočil z Cantiny v Mos Eisley

(Salla tím chtěla říct, že oba dva světy byly pěkné, ale naroubované do sebe jí opravdu nesedly)

Andy Lau podruhé

A tentokrát snad plně v Hong Kongském stylu

Full Throttle (1995)

Život je jak pneumtika, nikdy nevíš, kam tě doveze...

Jedna nadupaná Honda vedle druhé, noční ulice Hong Kongu a spousta čínských frajírků v overalech. Fast and Furious jsem sice neviděla, ale začátek si představuji podobně (jen s vícestopými vozidly). I nejlepší jezdci Grand Prix si rádi střihnou nějaký ten nelegální závod... ale o tomhle to není.
Joe (Andy Lau) - ve jménech i jízdních pruzích se nezapře nadvláda Královny, je eso mezi závodníky, ale nemá řidičák, aby mohl na nějaký pořádný okruh a získat konečně pohár... už trochu přihořívá. Dále je Joe synem majitele největší závodní stáje, ale dosti to mezi nimi skřípe... zajímavé, ale ne úplně podstatné. Důležité je, že někde v půlce filmu, který byl do teď o machrování na strojích a rodinných dramatech, se uprostřed silnice objeví plechovka a Joe skončí ve svodidlech. Jak každý čeká, od tohoto momentu se začíná odehrávat odvěké drama "jezdit či nejezdit".
A film překvapivě nedává až do úplného konce jasnou odpověď. Kupodivu nechává obě strany sporu vyložit své argumenty (ehm... metafora?) a se sympatiemi docela bruslí. Dokonce diváky chvílemi tlačí do toho, aby fandili Joeovi v jeho boji se strachem říznout zatáčku ve 200km/h, pak se je zase snaží ovlivnit hysterickým výlevem jeho přítelkyně.
Zvrácená logika říká - zemře-li mi kamarád pod koly náklaďáku, když se snažil dokázat, že je lepší než já, vyprosím z tatínka nabušený stroj a dokážu, že jsem nejlepší stále jen já.
Závěr pak nechává na oko vyhrát obě strany. Joe svůj strach překoná (i když nechat ho při tom ohrožovat ještě chudáky ohleduplné řidiče se mi nezdá dvakrát fér) a nakonec odhazuje svoji motorku v dáli (že je největší machr si totiž už dokázal) a dává přednost přítelkyni. Tedy přednost... když nad tím tak přemýšlím, on dosáhl svého a ona musí držet hubu a krok. Zajímavé.

Fulltime Killer (2001)

Fulltime Killer je taková asijská parafráze na Nájemné vrahy (svým způsobem ten film mám docela ráda). Máme tu Japonského chladnokrevného profesionála O (konečně jednoduché jméno!) a čínského exhibicionistu Toka (Andy Lau), jehož nejoblíbenější film je ten s tím mexičanem, jak má tu kytaru. Nejenže jsou tu občas filmy zmiňovány, ale místy i připomínány dějově. Třeba taková Chin - hospodyně O(a) a nedobrovolně dobrovolná přítelkyně Toka (skvělá scéna rande v kavárně - omluv mě na 15 minut, musím jenom někoho zabít). A právě Chin se místy stává Mathildou z Leona (nějak rychle jí přestane vadit, že střílí do policistů) i Carolinou z Desperada.
Hlavním tématem je tu ale 'pissing contest' mezi oběma zabijáky. Respektive Tok má neustále potřebu něco si dokazovat a jen čeká, až se na trhu objeví zakázka na O. Aby to bylo zajímavější, má Tok bratra, skoro zlato z Olympiády a epilepsii (asi). To poslední jmenované se nehodí do krámu, pokud například stojíte pět čísel od projíždějícího metra.
O policii a bezejmeném inspektorovi, kteří se těm dvěma pletou pod nohy, se rozepisovat nehodlám.
V závěru samozřejmě dojde na konečný souboj, na který ovšem oba odjíží jedním autem a v přátelské konverzaci. Samotná akce se odehrává ve skladu zbraní a pyrotechniky s dunícím Beethovenem v pozadí. Estetický zážitek hodný Johna Woo. A vlastně na začátku filmu lze najít i nějaké ty spomalené holuby. Že by další skrytý bonus?