Mohl to být minimalistický film o tom, jak se kněz zamiloval do dívky, jejíž život byl od začátku nalinkován ženou, která se jí jako malé ujala, vychovala ji a provdala ji za svého odpudivého syna.Mohl, ale nebyl.
Sang-hyeon, udolán tím, co vidívá při své práci v nemocnici, se upíše lékařskému experimentu, který s největší pravděpodobností ve jménu vědy ukončí jeho život a udělá z něj číslo ve statistice. Jenže poslední transfúze v jeho životě mu paradoxně otevře dveře do nového. Sang-hyeon je prvním a posledním, kdo brány ústavu opustí živý. I když je oslavován jako novodobý Kristus, pomalu se v něm probouzí poněkud zneklidňující nutkání. Sang-hyeon je upír. Krev cucá z komatózního pacienta přes infúzi a je odhodlán pokračovat ve svém původním životě. Ač pro něj je stávající stav nevyžádaným prokletím, okolí na něj nahlíží jako na dar. Přijde první smrt (z milosrdenství), druhá smrt (z nedorozumění) a pak už nelze nic vzít zpět. Dodejme jen, že moc dána do rukou utlačovaného, dokáže zrodit psychopata.
Zatímco Hollywood si točí filmy o upírech, kde figurují témata jako ovládnutí světa, vyhlazení lidstva, starobylé rody... Chan-wook Park stvořil naprosto pozemský příběh o lidech, lásce, mezilidských vztazích a boji instinktů a (s)vědomí. Žádné tesáky rostoucí z dásní, žádný hon na tvory noci - celkem se na scéně objeví pouze 2 (a náznak). Ač Slunce i pro jeho upíry představuje ultimátního nepřítele, nežijí v temnotách (nebo zeleně vyfiltrovaných katakombách), ale ve vyběleném, prosvětleném domě.
Park je provokatér a estét. To si z většiny jeho filmů nelze nevšimnout (Oldboy, Sympathy..., Cut, I'm Cyborg... ). Žízeň není stylizovaná, jak je to u něj zvykem, ale podobá se spíše svojí prací s prostorem krátkému filmu Cut z Three Extremes (zadrátovaný klavír - kombinace bílých stěn a rudé krve). K Oldboyovi pak směřuje filozofií neestetična (stříhání jazyka - lámání prstů, otevřená zlomenina, zvracení krve přes flétnu, roztržení ucha háčkem na ryby...) a v neposlední řadě tu potkáme i práci s realitou jako v Kyborgovi (postřílení zaměstnanců ústavu - duch mrtvého manžela sdílející postel s milenci). Ve své podstatě je to ale hloubková (a přes 2 hodiny dlouhá) studie charakteru lidí, pudů (taková neoslavná erotika také hraje svoji roli - vrcholem této stránky chování je slízávání krve z obnažené dívky) a míry lidskosti, která se může, ale nemusí, přechodem na vyšší potravní stupínek ztratit.
Takovýto film může světu rozhodně přiněst víc, než všechny Underworldy a Stmívání dohromady. Ty totiž útočí na primitivní pudy, Park se pokouší oslovovat mozek.
Park je provokatér a estét. To si z většiny jeho filmů nelze nevšimnout (Oldboy, Sympathy..., Cut, I'm Cyborg... ). Žízeň není stylizovaná, jak je to u něj zvykem, ale podobá se spíše svojí prací s prostorem krátkému filmu Cut z Three Extremes (zadrátovaný klavír - kombinace bílých stěn a rudé krve). K Oldboyovi pak směřuje filozofií neestetična (stříhání jazyka - lámání prstů, otevřená zlomenina, zvracení krve přes flétnu, roztržení ucha háčkem na ryby...) a v neposlední řadě tu potkáme i práci s realitou jako v Kyborgovi (postřílení zaměstnanců ústavu - duch mrtvého manžela sdílející postel s milenci). Ve své podstatě je to ale hloubková (a přes 2 hodiny dlouhá) studie charakteru lidí, pudů (taková neoslavná erotika také hraje svoji roli - vrcholem této stránky chování je slízávání krve z obnažené dívky) a míry lidskosti, která se může, ale nemusí, přechodem na vyšší potravní stupínek ztratit.
Takovýto film může světu rozhodně přiněst víc, než všechny Underworldy a Stmívání dohromady. Ty totiž útočí na primitivní pudy, Park se pokouší oslovovat mozek.
Žádné komentáře:
Okomentovat