Čínské Veselí

I did it. Prostě jsem se před měsícem rozhodla, v pátek sbalila spacák a karimatku, obrala bankomat o pár papírků, sedla na vlak a sama odjela do Veselí nad Moravou. Nevím jak je to u ostatních, ale mně se nikdy samotné nikam nechtělo. Člověk si pak připadá v cizím prostředí bez nějaké kotvy tak nějak nepatřičně a nejistě. Ale stalo se a nelituji. I když bych teď po dvou dnech "festivalových" filmů potřebovala pořádný vizuální mainstreamový zákusek.

Pátek

Seminář čínských filmů, jak se akce oficiálně jmenovala, začínal už ve tři odpoledne, tudíž jsem ve dvě hodiny už stála na nádraží. Příště raději 1,5 hodinovou jízdu vlakem využiji jinak než spekulováním o tom, jak velká bude asi u registrace fronta, bude-li kde spát... Pravdou totiž je, že jsem dorazila (asi) první. Zaplatila jsem, dostala jsem slušivý "prago/istro - conovský" náramek a po dotazu na místo spaní (a odložení batohu) jsem byla odkázána po schodech nahoru... kde byl pouze prázdný kinosál. Chvíli jsem hleděla, snažila se pochopit, načež mi po dalším hloupém dotazu bylo potvrzeno, že víc toho tady už nenajdu. Batoh jsem samozřejmě jen tak válet v pustém sále nenechala a vzala ho na prohlídku Veselí. Hledala jsem hlavně kavárnu, kde bych do prvního filmu přečkala s kamarádem Cinepurem č. 61 (opravdu kvalitní čtení, i když taky dost "festivalové"). A našla. Dokonce jsem objevila Jednotu, kde jsem za celých 22Kč udělala nákup na dalších 24 hodin. Popis výborného kapučína zdobeného kakaem přeskočím (neb se mi opět sbíhají sliny) a přenesu se rovnou k prvnímu filmu. To jsme se už sešli tři - nepočítaje organizátory.

Předesílám, že následující filmy nehodlám pitvat v rámci kulturního, politického či sociologického diskurzu, ale pouze o nich referovat z osobního zaujatého pohledu.

Odkaz předků (1982)
První film, který se z čínské produkce dostal v 80. letech do české distribuce po dlouhé odmlce. Vypráví o rodu umělců - výrobců hliněných figurek. Po krátkém historickém úvodu "kterak (pra?)děda ke slávě přišel" se děj přesouvá na počátek 20. století, kdy potomky Mistra (pro lepší orientaci jim pracovně říkejme Bratr a Sestra) pod svá křídla vezme místní obchodník (dále jen Obchodník), shodou okolností potomek Mistrova společníka (na jehož charakteru už tehdy nebylo něco v pořádku). A tento Obchodník se snaží z Bratrova talentu a Mistrova renomé vyždímat co nejvíce penízků. Bratrovi se to samozřejmě nezamlouvá, rozhodne se osamostatnit, ale to už Obchodník kuje plány zahrnující Bratrovu manželku a jejich dlouho očekávaného syna (ach ty hloupé tradice). Synek sice přežije, ale jeho matka vyřeší své zajetí velmi chytrým melodramatickým skokem ze skály (tohle jsem tedy nečekala). Následují slzy, pomsta, nějaké té lásky se dostane i Sestře (ovšem Bratr jí zakáže se vdát - smysl mi unikl)... všechno dobře dopadne a Mistrovo dědictví může přežít v dalším potomkovi rodu.

První film byl poněkud vlažný. Líbil se mi kostýmní skok mezi dvěma nepříliš vzdálenými historickými érami, který nebyl nijak drastický, přesto mnou zaznamenaný a oceněný. Líbily se mi figurky. Děj mě nechal daleko za sebou (v některých postavách jsem se začala orientovat až skoro na konci), používaná logika byla také poněkud primitivní na dnešní dobu (lidé se divili informacím, které již jim byly sděleny dříve).
A jako u většiny ostatních promítaných filmů, byl tento v mandarínštině, takže poněkud negativní pohled vyvažovala radost z toho, že jsem několika větám skoro i rozuměla.

Amulet pro štěstí (1982)
Příběh z období kulturní revoluce v Číně vyprávějící o nenaplněné lásce mezi postarším školníkem a bývalou aristokratkou, na které si po sociální revoluci její bývalá služka vybírá daň za své mládí.

Místy se dá objevit pár vizuálních zajímavostí (třeba záběry na začátku a na konci evokující jakési rámování příběhu), ale bez nějakých širších znalostí kulturního a politického kontextu budete zmateni podobně jako já. Komunizmus, kapitalizmus, perzekuce některých postav... Nemluvě o příběhové pointě, která mi opravdu nedošla a nedochází (Ona přijde k Němu domů, pohlédne na stůl, zdvihne hadru, zahlédne Cosi a zděšeně(?) uteče).

Následovalo zahájení Semináře s krátkou účastí lidí z čínského velvyslanectví. To už v sále sedělo kolem dvacítky diváků.

Vesnická klinika doktora Ma (2008)
První z vrcholů semináře. Naučím se číst anotace. Jinak bych kromě informace, že před pár týdny tento film vyhrál cenu pro nejlepší asijský film na Berlinale, věděla, že se jedná o 3,5 hodinový dokument. Asi na půl hodiny z celé stopáže se dostaneme do okolí v názvu uvedené kliniky. Zúčastníme se pohřbu vysoko v horách, projdeme se po silnici kolem uhelných dolů, posedíme na ulici místní vesnice. Zbylý čas pozorujeme dění na klinice - tedy jedné malé místnosti s postelí, židlemi, stolem, doktorem a spoustou kašlajících a trpících postarších čínských lidí, kteří bezelstně klábosících o životě, dětech, neúrodné půdě...

Musím říct, že první hodinu a půl jsem měla krizi. Zaprvé jsem čekala film, ne dokument. A když dokument, ne téměř statický dokument, kde bez režisérovy kontroly probíhá spontánní klebetění téměř o ničem. Ona ta cena z Berlinale bude dvojsečná. Řekla bych, že nelze dát cenu žádnému fikčnímu dílu, pokud se postaví vedle jiného, které vypovídá o realitě. To vítězství bude z většiny morální, než divácké.
Ve druhé (větší) polovině jsem už na hru přistoupila a podvolila se pravidlům. Dokument se pak stal snesitelnějším. Sice se řeči často stáčely zpět k orání a setí, do toho se ale přimíchaly i informace o stylu života, na který civilizovaný člověk v 21. století jen nevěřícně hledí a říká si, zda to ti lidé mají zapotřebí, takhle žít, zakládat rodiny, když jim výdělek sotva stačí na základní potřeby... Nevěsty z jiných vesnic se tu kupují přes překupníky a musí se hlídat, aby neutíkaly. Prostě nepředstavitelné podmínky pro někoho, kdo sedí za počítačem a trápí ho jen to, že mu nefunguje zvuk u mobilu. Být tenhle film o polovinu kratší, byl by i divácky přitažlivější. Takto se asi sotva dočká větší odezvy. I když záměr chápu a podporuju (s odstupem se mi o něm přemýšlí v lepším světle).
Protože snímek nebyl nikde jinde v Evropě uváděn, byl k dispozici jen na DVD s anglickými titulky. Kvituji rychlost s jakou byly vyrobeny české titulky (i když pár chyb se tam objevilo), oceňuji nápad do projekce umístit další projekci, která je přenáší z počítače, ale vlivem nulového časování bylo nutné manuální přepínání jednotlivých titulků, což neustále ústilo v předbíhání, spomalování se, nebo hektické hledání příslušného nápisu, který panu u přístroje někam utekl, čímž byl člověk opticky rušen i u čtení těch anglických.

Číňan (2005)
Těsně před půlnocí se v sále setmělo po čtvrté a pro mě začal jeden z nejlepších filmů semináře (což se projevilo i tím, že jsem rázem přestala hypnotizovat zabalený spacák).
Číňan je dánský film, který prošel i naší distribucí. Hlavní hrdina, momentálně uprostřed rozvodu, souhrou mokrých náhod pronikne až do světa za kuchyní v čínském bistru, kde žije rozvětvená rodina milého pana Fenga včetně jeho sestry bez víza. A podobně jako v Koljovi, i zde se odehraje fingovaná svatba. Jen zde nefiguruje žádný ruský výrostek, nýbrž čínská kráska. Jazyková i kulturní bariéra zůstává, imigrační je také ve střehu, do toho se bývalá manželka rozmyslela a odrostlý synek by raději v rodině žádné číňany neměl.
Místy usměvavé, milé, místy smutné. Asi typ filmu, který si dokážu užít. Je možné, že jsem nikdy žádný dánský film neviděla? Shame on me!

První den skončil. Našla jsem si svůj metr čtvereční mezi první řadou a pódiem, rozbalila spacák, nastavila nezvonící budík na osmou hodinu (neplánovala jsem nechat se vzbudit až první ranní projekcí), pod hlavu smotala svetr a vypravila se do říše snů. Patrně se mi i něco zdálo, neboť si matně vzpomínám, jak jsem uprostřed noci kolem sebe něco zoufale hledala (a pak se přesvědčovala, že hledám zbytečně).

Sobota

Vstala jsem, jak jsem si usmyslela. Při návratu z koupelny na místním WC (opravdu pěkné to tam mají) mě hned do sedadla přikoval další film.

Prolomené ticho (2000)
Gong Li v roli, ve jaké ji u nás nemáme běžně šanci potkat - tedy charakterní. Představuje rozvedenou matku, která se stará o hluchého syna, snaží se jej naučit dobře mluvit a za každou cenu jej dostat do normální školy. Do toho jsou jí do cesty staveny překážky v podobě financí, ztráty zaměstnání, předsudků...
Scénář mi trochu připomněl korejské Sympathy for Mr. Vengeance. Ne námětem, ale scénárististickým přístupem, který neustále divákum dokazoval, že vždy může být hůř (a než se vše obrátilo, došlo téměř i na znásilnění). Film, který demonstruje, že být neslyšícím v Číně není nic příjemného. A že matka musí být připravena se vzdát pro své dítě opravdu hodně věcí.

15 minut přestávky bylo tak akorát na prozkoumání nabídky místního "conovského" bufetu. Ceny minimální, kafe si člověk moc nevychutnal. Ale kofein v něm byl.

Rudé pole (1987)
Film, na který jsem se velmi těšila. Debut Zhang Yi-moua (to je ten, co režíroval Olympiádu a například Hrdinu), debut i Gong Li.
Ocitáme se někde v minulosti. Přes vyprahlou zemi putují nosítka a v nich nevěsta. Z přání rodiny je nesena novému muži. Bohatému výrobci proslavené pálenky, který žije na samotě se svými zaměstnanci a leprou. Pár dní po svatbě muž umírá, pravděpodobně rukou jednoho ze svých lidí. Ten se totiž do mladé krásky zakoukal.
Pobavilo mě, že jsem si ihned k tomuhle filmu našla analogii v Austrálii a ta mi vydržela až do konce. Mladá dívka se totiž nehodlá vrátit domů, ale ujme se palírny, naleje do svých lidí nový život a postaví tamní uzavřený svět opět na nohy. A pak přijdou Japonci. Z neupřesněné minulosti se tak stává začátek 20. století. Místní problémy (např. s bandity) se stávají nepodstatnou banalitou, když po místním poli začne téct čínská krev a odboj, který tato žena, nyní již matka malého dítěte, zorganizuje, skončí tragickým masakrem.

Konečně film, který vás do sebe vtáhne a nedovolí vám o něm přemýšlet jinak, než v rámci děje. Není to žádná vyšperkovaná malovaná Austrálie. Je to místy naivní, čínsky dětinské, ale zároveň i syrové a znepokojující. Zvlášť když si představíte, co byste dělali vy, kdyby se všemocným Japoncům prostě chtělo někoho zaživa stáhnout z kůže.

Čas na oběd, řekla jsem si a vyrazila najít nějakou slušnější hospodu. Našla jsem. Jen na stěnách viselo více vyleštěných lebek, než kolik bylo v místnosti židlí.

Poslední císařovna (1986)
Čínská reakce na Poslední císaře od Bertolucciho, který byl na pořadu promítání večer a kterého si budu muset doplnit samostudiem. Jak už je z názvu patrné, zaměřuje se na císařovnu. Bohužel mi tu chybí místo na manévrování v prostoru komparací, ale předpokládám, že Bertolucci svého císaře podává jako kladnou postavu. Zde tomu tak totiž není. Císař tu je politicky vykreslen jako loutka v rukou Japonců (i když cosi jako mírná snaha o vlastní názor by tu bylo), lidsky je to zase samec, jehož jediným cílem je obklopovat se krásnými ženami, které ho budou bezmezně milovat. Neštítí se tedy (když je upozorněn, že císařovna již 5 měsíců čeká dítě) do ní vztekle kopat před zraky všech.

Poslední císařovna bude spíše dílem zajímavým z pohledu své realizace. Totiž vyjádření postoje Čínské lidové republiky k císařství. Po divácké stránce není moc čeho se chytit. Císař je charakterově naprosto mimo, císařovna celou druhou polovinu předvádí šílenství hodné MacBethovy manželky, když už se objeví zajímavý motiv (románek s japonským velitelem stráží, spřízněná duše v podobě mladé konkubíny), je zabit (i s japonským velitelem stráží a konkubínou). Navíc český dabing je poněkud... divný. V čínštině některé situace mohly vyznít poněkud lépe.

Následovala hodinová přednáška Viery Langerové o čínské kinematografii. Bohužel hodina je příliš krátká doba, aby se dalo nějaké téma pořádně pojmout. Ale pár zajímavých postřehů zaznělo. Sál už obývala čtyřicítka lidí.

Nepoznané rozkoše (2002)
Velký skok od všeho, co bylo doposud promítáno. Snímek představitele zatím poslední generace čínských filmařů. Nezávisle na digitální formát natočený pohled na dospívající mládež v jednom čínském městě. Soustředí se hlavně na dva přátele - Bin Bina a Xiao Jia (s emo sestřihem a nihilistickým postojem k životu), z nichž druhý jmenovaný se zamiluje do mladé zpěvačky propagující Mongolský královský likér (jejíž přítel je ale velké zvíře). V pomalých skoro dokumentárních záběrech, majících ale své kouzlo, se tak řeší láska, peníze i budoucnost obou mladíků.

Po filmařské stránce jsem byla nadšena. Mělo to estetickou kvalitu, mělo to spád, mělo to význam. Možná že stál inspirací Tarantino (hlavně teda jeho oblíbené scény - postavím kameru na jedno místo a nechám před ní herce hrát bez střihu), což by vysvětlovalo doslova nevyřčený, ale ukázaný odkaz na Pulp Fiction. Po dějové stránce jsem byla chycená až do poslední třetiny, kdy jsem se opravdu ztratila. Zpěvačka, která se k Jiovi nakonec dostane, se totiž ztrácí z hledáčku zájmu a naposledy ji potkáme až ve scéně, kdy ji Jiův (asi) otec nabízí peníze (za služby?). Biao s Jiem se pokusí s atrapou bomby vyloupit neúspěšně banku a v závěrečné scéně Biao zpívá na policejní stanici, zatímco Jia zrazuje jeho motocykl uprostřed dálnice. Asi jsem příliš zmlsaná komerční tvorbou, která si nedovolí nechat diváky bez návodu na sestavení konce celého příběhu.

Závěrem

Dva dny uběhly jako voda, venku se setmělo, alžírská káva v nedaleké kavárně zkrátila čekání na vlak, a já se zase vypravila do civilizace, pozastavujíce se nad skutečností, že někteří lidé jsou místo MHD odkázáni na železniční dopravu.

Byl to příjemný zážitek. Setkání s filmy, co pravděpodobně už nikdy neuvidím. Jediné, co bych vytkla, je fakt, že se uvaděč jednotlivých filmů dopředu nenaučil výslovnost režisérů, s čímž také souvisí nekonzistentnost údajů v brožurce, kde i v rámci jednoho filmu je střídán pinyin s českým standardním přepisem čínštiny.

Pokud se příští rok objeví na programu nějaký zajímavý stát, určitě si udělám opět malý výlet. Jen by to pro příště chtělo přibalit nějakého jiného filmového příznivce, neboť za celé dva dny pronést jen pár slov při placení je poněkud creepy.