Sex, drogy, kontrast

"Prohnat si kulkou hlavu. Nebo prohnat si hlavou kulku?"
"Prostě se zastřelit směrem do hlavy."

Představení spolku Frida Sex, Drugs, Rock&Roll. Ani ne tak o sexu a už vůbec ne o rock&rollu. A teď mi dovolte pokusit se zúročit ty hodiny strávené posloucháním a čtením teoretiků filmu...

*Autorka se soustředí, aby bylo jasné, že to myslí vážně*

Divák je vystaven dvěma narativním rovinám. V té první, simulaci reality, je herec chystající se odehrát představení konfrontován s uklizečem. Publikum je registrováno a jako třetí strana se defakto účastní dění. Druhá rovina se začne odehrávat posléze. Je to samotná hra, ve které i uklízeč dobrovolně-nedobrovolně přijme úlohu jakéhosi vypravěče, příležitostného představitele malých roliček, který ovšem není plně upevněn v rámci fikce, ale místy z ní vypadává, aby vtipně komentoval či glosoval z vnějšího pohledu děj, postavy, nebo jen svoji účast, občas však naopak do děje zabředne natolik, že samotné téma opouští a rozehrává svůj part absurdním směrem navzdory atmosféře, která ovládá zbytek jeviště (přítmí, osudová láska, navozování romantické atmosféry, popelářské autíčko a příchod Simíra).

Do kontrastu s tímto prvkem je postaven herec. Herec, který ve hře zastává všechny mužské postavy, které jsou sami navzájem kontrastní. Ta hlavní, Jim Black, shodou okolností taktéž herec, archetyp smutného klauna, procházející svojí současností stejně těžce jako retrospektivními záblesky, obnažující svoji duši a svůj příběh před člověkem, jenž je spíše karikurou než čímkoli jiným, táhne celý příběh pojednávající vážně o tématech, jako sebevražda, drogy, aids, jehož emociální potenciál je zas a znovu srážen vnějšími vlivy. Ale jen málokdy se podaří uklizeči vytrhnout z role i herce.

V klasickém díle se dají všechny odklony od standardu vysvětlit motivací. Zde se nacházíme v postklasice. Alespoň narativní motivace scény s pršipláštěm, holínkami a plynovými maskami mi uniká (kromě cíle pobavit publikum něčím opravdu absurdním). Někdo by to prohlásil za surrealistické. Tento přídomek si ale schovávám pro poslední scénu. Vybavilo se mi při ní jméno pana Lynche. Obří žlutá duše zabírající většinu prostoru jeviště, monolog postavy z Jimovy minulosti. V klasickém divadelním kusu by po tomto budovaném klimaxu nastala tma a ticho by nechalo diváky zpracovat všechny informace před tím, než opět začnou vnímat realitu. Ne tady. Kontrasty, pamatujete? Hra náhle končí, končí tedy pro herce, kteří ve vteřině ze sebe shodí cizí životy a zapomenou na ně. A tady přichází asi nejzásadnější okamžik. Totiž uklizeč, který se stejně jako divák ve většině divadelních her, nechal přece jen pohltit a přijal odehrávanou hru za obraz reality, odmítá svoji nově nabytou zkušenost odhodit do smetí a vrátit se do stavu, který panoval před začátkem. První narativní linie byla uzavřena, druhá pomalu dobíhá a divák si jejím prostřednictvím defakto klade otázku, do jaké míry je pravdivý prožitek, který ještě před chvílí herci předkládali, a do jaké míry je to pouhá manipulace s emocemi, protože ač je jádro výpovědi zabaleno do (přiznejme si na rovinu) v mnohých místech až podbízivé frašky, stále si zachovalo určité morální a filozofické poselství. Alespoň mě tedy tahle struktura představení donutila k určié sebereflexi diváckého prožitku. Poprvé v životě.

(V hlavní čtvero(ročních)roli Martin Trnavský, v roli uklizeče Radim Novák, v roli osudové lásky a ruské barmanky Lucia Gažiová)