Na filozofické fakultě se patrně dorozumívají telepaticky. Nebo ještě hůře - šifrovanými zprávami na ukrytých nástěnkách. A ani jedno nefunguje spolehlivě.
Pondělí - na přednášce, kde běžně bývá osmdesát lidí, jsme se sešli dva. Já a pan profesor, který byl vyjevenější než já. Chtěl mi jako odškodné pustit v kinosále nějaký film. S díky jsem odmítla.
Úterý - pro změnu přednášková místnost zaplněná až po strop a před plátnem člověk, kterého neznám. Výuka propadá ve prospěch zahraničního hosta. Jako odškodné jsem vyplenila Barviče a Novotného (respektive svoji peněženku).
Po vyčerpávající práci (my brain is fried) a čínštině (placená jazykovka patrně znamená, že není potřeba nic dělat doma a ve výuce zdržovat elementárními neznalostmi) jsem zavítala na Kinoautomat do Skaly. Odkládaje koupi lístku, jsem kolem 17. hodiny dostala už jen 5. řadu. Zájem nebývalý.
Kinoautomat (aneb Člověk a jeho dům) je první interaktivní film na světě. Vznikl v roce 1967 pro výstavu Expo v Montrealu rukou Radúze Činčery, Jána Roháče, Vladimíra Svitáčka, perem Pavla Juráčka s přispěním pana Horníčka. Jde v kostce o to, že (v dnešní zdigitalizované obnovené verzi) dostanete hlasovací přístrojek a v průběhu filmu je demokraticky volen další směr vývoje děje (ujet či neujet, praštit či nepraštit, manželka či sousedka...). Zároveň na jevišti funguje moderátor, který komunikuje jak s diváky, tak s plátnem. V našem případě jím byl (naprosto geniální) Josef Polášek. On i ten film sám o sobě je natočen velmi humorně ("mlha přede mnou, mlha za mnou").Podle náznaků paní Činčerové by se snad do Brna mohl Kinoautomat vrátit na podzim. Docela vážně uvažuji, že bych si na něj zašla znovu. Přeci jen je příběh vždy krapet jiný a i na jevišti je hodně místa pro improvizaci.
1 komentář:
Tak to bych se k tobě asi přidala. Na něco podobného jsem koukala jako malá (něco s Dvořákem), vypadalo to zajímavě...
Okomentovat