District 9 v systémové biologii

District 9 si zaslouží trvalejší poznámku. A ne že ne. Byla jsem totiž uhranuta. To podstatné, ale momentálně nejmenší, je divácký zážitek. Komplementárně k tomu tu máme řemeslné umění. Ať dělám, co dělám, nevybavuji si podobný experiment. Fighter po filmu zmínil Cloverfield. Jenže ten je dokumentem neřízeným a první v tomto oboru zazářilo Blair Witch (kam až moje paměť sahá). Samozřejmě to má mnohé společné včetně neokázalosti, s jakou jsou ukazované ty nejpřitažlivější CGI efekty, které v ostatních filmech divákovi vypalují díru do hlavy (a on si to, včetně mě, nechává rád líbit - pokud to neskončí omalovánkou jako byl GI Joe). Loď zaparkovaná ve smogu nad Johannesburgem (takový Emmerich ji nechává viset většinou nad Washingtonem) je jednoduše osvěžující. Jediné, co trochu mrzí, je, že to tvůrci nedotáhli až do konce a neudělali z Districtu 9 jeden velký fiktivní, řízený dokument. Třeba se někdo podobně smělý objeví v budoucnosti, tento koncept totiž má něco do sebe. Na hranici s narací! (a pak hned na Gamera)

Počkat si pár let na nástup na vysokou a (ne)dělala bych teď diplomku do bioinformatiky. Fungování živých organizmů je jedna z nejfascinujících věcí na tomto světě. Ale kde jsou hranice možností? Obávám se, že rapidní kontaminace DNA cizími geny po aplikování blíže nespecifikované kapaliny, a následná metamorfóza lidské ruky v klepítko provedená řádově v hodinách, trochu kazí celý pracně budovaný dojem reálnosti a já tu po nocích přemýšlím, zda je tento proces vůbec realizovatelný. Asi jsem měla raději jít na genetiku. I když na konci tohoto semestru budu možná umět uměle vymodelovat i E. Coli.