Frida: Kosa
On je prakticky mrtvý, mami. To je skoro nekrofílie.
Každý zapřísáhlý abstinent má doma lahvinku - nebo dvě.
Chateau de krabice. Taky ročník 1995?
- 666. - Kam to voláte? - Na ústředí.
Každý zapřísáhlý abstinent má doma lahvinku - nebo dvě.
Chateau de krabice. Taky ročník 1995?
- 666. - Kam to voláte? - Na ústředí.
A je tu opět chvilka s oblíbenou dvojicí Martin Trnavský - Radim Novák a jejich two-men show, do které tentokrát přibrali na hostování slovenskou herečku Božidaru Turzonovovou.
Jsou Vánoce, poklidný večer, když tu náhle do pokoje osamělého vycpavače zvířat v pyžamu (Trnavský) vpadne oknem Smrt (Novák). Postaví se, představí se a doufá, že jeho první případ půjde stejně hladce, jako školení, která nedávno absolvoval. Ale ono to tak jednoduché nebude.
Kosa je čistá konverzační komedie. Téměř 3 hodiny nepřetržité interakce mezi Trnavským a Novákem, který tentokrát s přehledem celému představení vládne i bez své nové sekačky Exitus. Humor je tu takový lidový, domácký, nic uměle vykonstruovaného. Celý děj-neděj prostě plyne v nepřetržitém proudu od překvapení přes odmítání, pochopení, utěšování, agitační monology, rozčilení, zoufalství, smíření, vysvětlování... až po příchod Smrťákovy matky, která synáčkovi nese jeho první den v práci nějakou tu svačinku, aby ovšem zjistila, že syn všechno pokazil a drahý vycpavač podle určeného scénáře umřít nemůže (a taky ho na podzim čeká stovka bobrů, měl by začít shánět chlupy). Když ani popis posmrtného života nepomůže (-Představte si místnost. -A co v ní je? -Nic. -Nic? -Tak dobře, takový paravan. -Jako na převlíkání? -Byl jste někdy volit? A vy zajdete za ten paravan. -A dál? -Bůh ví. A možná ani ten ne.), nezbývá než drahému vycpavači pustit film jeho života, aby si uvědomil, jak zoufalý život vede. Místo tragédie ale spolu se svoji ochotnickou matkou sehrají frašku všech frašek (včetně splození v ROH posteli a porodu). Celý příběh tak končí, jak začal. Jen lednička je vymetenější a drahý Smrťák na inzerát si musí hledat jinou práci. Co třeba tentokrát Anděl strážný?
Ostatní hry, které jsem od Fridy viděla, měly značný přesah do vážných témat. Kosa je prostě legrace od začátku do konce. Ani tady se ale pánové nevyhnou vystoupení ze svých rolí, a to dosti vtipným můstkem přes své postavy, které konverzují o jiné Friďácké hře. Na pódiu je tentokrát i živá komorní swing-beatová (???) kapela a občas přijde i klavírista ze záhrobí. Nejlepší na tom celém je, že veškeré dění, veškeré texty působí tak trochu jako přirozená improvizace a pokud se někde přetrhne nit, umí to oba dva pánové prodat tak výborně, že se publikum baví dvakrát tolik.
Jsou Vánoce, poklidný večer, když tu náhle do pokoje osamělého vycpavače zvířat v pyžamu (Trnavský) vpadne oknem Smrt (Novák). Postaví se, představí se a doufá, že jeho první případ půjde stejně hladce, jako školení, která nedávno absolvoval. Ale ono to tak jednoduché nebude.
Kosa je čistá konverzační komedie. Téměř 3 hodiny nepřetržité interakce mezi Trnavským a Novákem, který tentokrát s přehledem celému představení vládne i bez své nové sekačky Exitus. Humor je tu takový lidový, domácký, nic uměle vykonstruovaného. Celý děj-neděj prostě plyne v nepřetržitém proudu od překvapení přes odmítání, pochopení, utěšování, agitační monology, rozčilení, zoufalství, smíření, vysvětlování... až po příchod Smrťákovy matky, která synáčkovi nese jeho první den v práci nějakou tu svačinku, aby ovšem zjistila, že syn všechno pokazil a drahý vycpavač podle určeného scénáře umřít nemůže (a taky ho na podzim čeká stovka bobrů, měl by začít shánět chlupy). Když ani popis posmrtného života nepomůže (-Představte si místnost. -A co v ní je? -Nic. -Nic? -Tak dobře, takový paravan. -Jako na převlíkání? -Byl jste někdy volit? A vy zajdete za ten paravan. -A dál? -Bůh ví. A možná ani ten ne.), nezbývá než drahému vycpavači pustit film jeho života, aby si uvědomil, jak zoufalý život vede. Místo tragédie ale spolu se svoji ochotnickou matkou sehrají frašku všech frašek (včetně splození v ROH posteli a porodu). Celý příběh tak končí, jak začal. Jen lednička je vymetenější a drahý Smrťák na inzerát si musí hledat jinou práci. Co třeba tentokrát Anděl strážný?
Ostatní hry, které jsem od Fridy viděla, měly značný přesah do vážných témat. Kosa je prostě legrace od začátku do konce. Ani tady se ale pánové nevyhnou vystoupení ze svých rolí, a to dosti vtipným můstkem přes své postavy, které konverzují o jiné Friďácké hře. Na pódiu je tentokrát i živá komorní swing-beatová (???) kapela a občas přijde i klavírista ze záhrobí. Nejlepší na tom celém je, že veškeré dění, veškeré texty působí tak trochu jako přirozená improvizace a pokud se někde přetrhne nit, umí to oba dva pánové prodat tak výborně, že se publikum baví dvakrát tolik.
Divadlo U stolu: Život je sen
Cut.Jsme ve sklepení. Ve výklenku se leskne lebka s čerstvou růží. Na zemi leží člověk (nebo zvíře)? Je to Segismundo (Petr Štěpán - jinak též Darryl ze sobotních Čarodějek) - královský syn, kterého sem po narození, při kterém zemřela jeho matka, zavřel jeho otec beze slova vysvětlení. Nebesa vynesla proroctví, že z jeho syna vyroste tyran. Žeby další příklad sebenaplňujících se vizí? Na zjišťování pravdy je ale pozdě. Je nutné předat vládu země a v králi se hne svědomí. Jeho plán je jednoduchý - na zkoušku nic netušícímu Segismundovi předat vládu a pokud to nevyjde, prostě ho zase zavřít a namluvit mu, že vše, co za tu chvíli prožil, byl jen sen. Není nutné příliš přibližovat, jak psychicky narušený takto izolovaný mladý muž musí být. Během prvních pár chvil svého "procitnutí do sna" se mu podaří jednoho člověka zabít, téměř znásilnit jednu ženu a král se též ocitne na tenké hranici mezi životem a smrtí. Segismundo samozřejmě putuje zpět do svého vězení, ale netrvá dlouho a lid, který se o jeho existenci zrovna dověděl, si pro něj přijde, jako pro svého nového vůdce (dalším dědicem trůnu v pořadí je totiž litevský kníže - tentokrát vážný Alan Novotný - jinak též Karajev z Deníku krále). Čas chopit se zbraní.
Sklepní scéna Husy na provázku má specifické charisma. Komedie by tady asi nevyzněla. Zato psychologické drama topící se v zoufalství, vyhrocených emocích a násilí krásně interaguje s holými cihlovými stěnami. Sice si člověk chvíli před začátkem zoufá, že výhled na malou scénu ze stejně malého hlediště není úplně čistý, ale tohle nepohodlí z čista jasna zmizí a je nahrazeno atmosférou a herci téměř na dosah ruky. Takto z mikropohledu se vyžaduje po hercích naprosté ponoření do postav. Miluju, když prostě člověk nevědomky přejde z reality do osobního vnímání dění před ním a závěrečná děkovačka po 1,5 hodině nepřetržitého napětí, kdy se postavy... tedy už zase herci... usmějí, je jak studená sprcha. Pedro Calderón de la Barca napsal opravdu přímý, morálně frustrující příběh. A celé je to navíc ve verších.
14. 11. je derniéra.
Sklepní scéna Husy na provázku má specifické charisma. Komedie by tady asi nevyzněla. Zato psychologické drama topící se v zoufalství, vyhrocených emocích a násilí krásně interaguje s holými cihlovými stěnami. Sice si člověk chvíli před začátkem zoufá, že výhled na malou scénu ze stejně malého hlediště není úplně čistý, ale tohle nepohodlí z čista jasna zmizí a je nahrazeno atmosférou a herci téměř na dosah ruky. Takto z mikropohledu se vyžaduje po hercích naprosté ponoření do postav. Miluju, když prostě člověk nevědomky přejde z reality do osobního vnímání dění před ním a závěrečná děkovačka po 1,5 hodině nepřetržitého napětí, kdy se postavy... tedy už zase herci... usmějí, je jak studená sprcha. Pedro Calderón de la Barca napsal opravdu přímý, morálně frustrující příběh. A celé je to navíc ve verších.
14. 11. je derniéra.
Žádné komentáře:
Okomentovat