Cikáni jdou do nebe
Já se nachladím, ty se nachladíš, a dva nachlazení - to už je pandemie.
Cikáni jdou do nebe viděla v dětství v televizi moje máma a i když si už nepamatuje o čem to bylo, toužila po tom setkat se s tímto příběhem - a hlavně písničkami - znovu. Narozdíl od jiných muzikálů, které se horečně překládají z původních jazyků do češtiny, zůstal tento nedotčen - pravděpodobně v romštině. Při úvodním sboru jsem tak přemýšlela, zda všichni zpěváci tak špatně vyslovují, nebo jsem hluchá. Ani jedno.
Klasická ukázka epického příběhu. Máme tu odbojného hrdinu - Lujko Zobara (Martin Havelka), cikánského zloděje koní na úrovni, jeho kumpány (Dušan Vitázek, Jakub Uličník...), stranu zákona (režisér Zdeněk Černín, Lukáš Hejlík...), další cikánskou rodinu s krásnou čarodějnou Radou (Soňa Jányová) a komickým Bučou (Alan Novoný), občany, co se Zobarem obchodují, ale jejich morální zásady prakticky neexistují (Karel Mišurec, Robert Jícha)... Prostor je jak pro akci, tak pro vtip a lásku, obal tvoří chytlavé cikánské melodie většinou doprovázené živou cimbálkou. Jak je z názvu patrno, přesune se během děje notná část protagonistů na onen svět. Tragický konec bezkonkurenčního Buča mi hodně připomněl podobně lazenou tragikomickou postavu Alana Novotného ze Singoally.
Nad vším ale vyčnívá závěr, který jsem popravdě absolutně nečekala (pořád říkám, že se do divadla nerada spoileruju). Poté, co Lujko unikne šibenici a konečně získá svoji lásku, všechno jednoduše zahodí pro své mužské ego a je z toho taková nepěkná spoiler dvoj-vražda (podobně jako většina japonských milostných příběhů končila dvoj-sebevraždou) \spoiler.
Klasická ukázka epického příběhu. Máme tu odbojného hrdinu - Lujko Zobara (Martin Havelka), cikánského zloděje koní na úrovni, jeho kumpány (Dušan Vitázek, Jakub Uličník...), stranu zákona (režisér Zdeněk Černín, Lukáš Hejlík...), další cikánskou rodinu s krásnou čarodějnou Radou (Soňa Jányová) a komickým Bučou (Alan Novoný), občany, co se Zobarem obchodují, ale jejich morální zásady prakticky neexistují (Karel Mišurec, Robert Jícha)... Prostor je jak pro akci, tak pro vtip a lásku, obal tvoří chytlavé cikánské melodie většinou doprovázené živou cimbálkou. Jak je z názvu patrno, přesune se během děje notná část protagonistů na onen svět. Tragický konec bezkonkurenčního Buča mi hodně připomněl podobně lazenou tragikomickou postavu Alana Novotného ze Singoally.
Nad vším ale vyčnívá závěr, který jsem popravdě absolutně nečekala (pořád říkám, že se do divadla nerada spoileruju). Poté, co Lujko unikne šibenici a konečně získá svoji lásku, všechno jednoduše zahodí pro své mužské ego a je z toho taková nepěkná spoiler dvoj-vražda (podobně jako většina japonských milostných příběhů končila dvoj-sebevraždou) \spoiler.
Člověku to nedá a vzpomene si na to, co se děje mezi... teď už romy... například v Brně. Tenhle příběh v sobě nese hodně pravdivého, možná na přelomu minulého a předminulého století i atraktivního, dnes však zcela mimo civilizovaný svět. Na divadle se dalo Lujkovi a jeho bandě při krádeži koní fandit, bylo to "cool", když na sebe dvě cikánské rodiny vytáhly nože, beztrestně tekla krev. Teď už takové chování "cool" není, obávám se.
Síla zvyku
Nenávidíme život. Ale žít se musí. Nenávidíme kvintet Pstruh. Ale hrát se musí.
Klíční kost zabodnutá do spánku. Pohřeb 3. třídy.
Klíční kost zabodnutá do spánku. Pohřeb 3. třídy.
Abychom nezapomněli, že divadlo není jen o spektakulárních akčních nebo výpravných příbězích, letošní první premiéra v MdB je ryze komorní. A náročná (což bylo poznat na divácích, kteří její tíhu neunesly a i přes absenci přestávky začali mizet). Nicméně rozhodně nepatří k těm, které by selhaly. Selhání jsem zatím viděla na divadle jen jedno - Školu manželů, o které doteď nevím, co si myslet.
Ústředním tématem je zde kvintet Pstruh od Schuberta (jak jsme s mámou zjistily, nejméně dvě generace žáků základní školy se Pstruha na hodinách hudební výchovy učily zpívat). Lépe řečeno, ústředním tématem je pokus o nazkoušení onoho kvintetu pěticí nesourodých vyhraněných osob. V centru všeho (a za violoncellem) sedí ředitel cirkusu Caribaldi (neuvěřitelný Jan Mazák). Postava, která je zahleděna do svého snu a ovládána touhou řídit všechno a všechny kolem, neschopná udržet v ruce ani kalafunu. Na nenáviděné housle ho doprovází Žonglér (Viktor Skála) - afektovaný puntičkář v sametu, který se snaží být v očích ostatních něco víc, ale do taktů stále jen kašle. Za kontrabasem se usmívá Šprýmař (roztomilý a ustavičně padající Michal Isteník), pro kterého je klaunství samo o sobě diagnózou a jehož čepičku by mu Caribaldi nejraději přišrouboval k hlavě. Violu v ručkách drží Caribaldiho vnučka (Barbora Jelenová), která je jen dítětem cepovaným dědečkem. A u klavíru chybí věčně opilý, hulvátsky odpudivý Krotitel (Igor Ondříček:)), který nácvik navíc sabotuje svými ustavičnými zraněními.
Dvouhodinová konverzace mezi těmito přesně typově kategorizovanými osobnostmi točící se v kruhu. Věřím, že pro slabší povahy silnější kafe než 2,5 hodinové Čekání na Godota, nebo debata o bílem plátně v Kumštu. Po dlouhé době jsem v pokušení vyhledat si cizí recenze, neboť nevím, zda má interpretace této hry, jako ukázky nemožnosti komunikace mezi nesourodými lidmi s ústředním terorizujícím prvkem, která vede jen ke stagnaci, je záměru autora alespoň trochu blízko. Ono zajímavého se tu najde více, zvlášť na postavě Caribaldiho, jehož dvacetileté tažení za Schubertem plné pseudofilozofických výroků ve změti banalit, opakování a cepování všech okolo, se ke svému konci patrně nikdy nedobere.
A než se v tomto neuchopitelném sama ztratím, půjdu si raději najít, jak to pan Thomas Bernhard vlastně myslel.
Ústředním tématem je zde kvintet Pstruh od Schuberta (jak jsme s mámou zjistily, nejméně dvě generace žáků základní školy se Pstruha na hodinách hudební výchovy učily zpívat). Lépe řečeno, ústředním tématem je pokus o nazkoušení onoho kvintetu pěticí nesourodých vyhraněných osob. V centru všeho (a za violoncellem) sedí ředitel cirkusu Caribaldi (neuvěřitelný Jan Mazák). Postava, která je zahleděna do svého snu a ovládána touhou řídit všechno a všechny kolem, neschopná udržet v ruce ani kalafunu. Na nenáviděné housle ho doprovází Žonglér (Viktor Skála) - afektovaný puntičkář v sametu, který se snaží být v očích ostatních něco víc, ale do taktů stále jen kašle. Za kontrabasem se usmívá Šprýmař (roztomilý a ustavičně padající Michal Isteník), pro kterého je klaunství samo o sobě diagnózou a jehož čepičku by mu Caribaldi nejraději přišrouboval k hlavě. Violu v ručkách drží Caribaldiho vnučka (Barbora Jelenová), která je jen dítětem cepovaným dědečkem. A u klavíru chybí věčně opilý, hulvátsky odpudivý Krotitel (Igor Ondříček:)), který nácvik navíc sabotuje svými ustavičnými zraněními.
Dvouhodinová konverzace mezi těmito přesně typově kategorizovanými osobnostmi točící se v kruhu. Věřím, že pro slabší povahy silnější kafe než 2,5 hodinové Čekání na Godota, nebo debata o bílem plátně v Kumštu. Po dlouhé době jsem v pokušení vyhledat si cizí recenze, neboť nevím, zda má interpretace této hry, jako ukázky nemožnosti komunikace mezi nesourodými lidmi s ústředním terorizujícím prvkem, která vede jen ke stagnaci, je záměru autora alespoň trochu blízko. Ono zajímavého se tu najde více, zvlášť na postavě Caribaldiho, jehož dvacetileté tažení za Schubertem plné pseudofilozofických výroků ve změti banalit, opakování a cepování všech okolo, se ke svému konci patrně nikdy nedobere.
A než se v tomto neuchopitelném sama ztratím, půjdu si raději najít, jak to pan Thomas Bernhard vlastně myslel.
Žádné komentáře:
Okomentovat