Valpruha a fernet v campari
Říjen v Brně. To je možnost užít si koncentrované vážné hudby nejrůznějších autorů i souborů v rámci Moravského podzimu. Na obyvatele našeho krásného města už nějaký ten měsíc z plakátů pomrkává postarší pán s kočkou v ruce. Pokud, podobně jako Carth, kterého jsem letos ukořistila jako spoluposluchače, netušíte, kdo to je, stačí zalistovat v programu. Letos se žádný koncert neobejde bez skladeb Bohuslava Martinů. Prý nějaké výročí - tipla bych tak 50 let od jeho smrti. První letošní koncert jsem vybrala jen čistě podle jmen skladeb. A protože se jednalo o první velký koncert v rámci celého cyklu, neodpustil si Stuttgarter Philharmoniker státní hymnu. Takže vstyk, sednout, počkat až se přeskupí hudebníci a mohlo se začít.
Mendelssohn-Bartholdy: Pohádka o krásné Meluzíně
Takové milé, malé, pěkné dílko, které zalije sál krásnými tóny a pak zase s větrem ve smyčcích zmizí.
Bohuslav Martinů: Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“
Pana Martinů jsem slyšela naposledy (a možná i poprvé vědomě) na předminulém Moravském podzimu. Přišlo mi to zajímavé a zvláštní. Tato symfonie byla po úvodní Meluzíně velkým skokem stranou. Mnohem složitější, rafinovanější, ne tak podlézavé tóny a melodie, proplétající se sekce, pizzicata, výrazná dynamika... trochu chaos, trochu Williams.
Mendelssohn-Bartholdy: První Valpruržina noc
Po přestávce nastoupil do zadních řad Český filharmonický sbor Brno. Patrně ne celý, ale nějakých 50 osob usedlo na připravené židličky. Začátek nás vrátil před Bohuslava Martinů. Do takové jemné, sametové, harmonizující hudby 19. století. Předehra skončila a na řadu přišel zpěv. Ze tří sólistů nás nejvíc zaujal Roman Trekel. Jak poznamenal Carth při jeho příchodu, vypadal opravdu démonicky. Narozdíl od svých kolegů neměl na sobě černobílou kombinaci, ale čistě černý zajímavě střižený (... libovolně doplňte...) s vysoko postaveným límcem. Carth také v jeho textu identifikoval několikrát slovo Teuffel, ale podle wikipedie patrně stvárňoval kněze při pohanských obřadech, které za ním druidský sbor přezpívával. Tím se nám zbortil celý vykonstruovaný příběh a paní zpívající alt tak patrně nebyla Valpruhou, kterou celou její první noc někdo ustavičně rušil. Němčina není vůbec škaredý jazyk. Poslední skladba večera byla dechberoucí a velice zábavná (jak často o hudbě říkáte, že je zábavná?). Tak nějak mě postrčila k tomu, že se právě přehrabuji německým kouskem internetu a hledám si nějakého Wagnera s panem Trekelem. A hned poté se kouknu po Goeteho básni, kterou pan Mendelssohn-Bartholdy tak úchvatně převedl do not.
O přestávce, jak už to u mě bývá zvykem, jsem Cartha zatáhla na martini. Honosné divadlo, vybraná společnost (bylo nám hloupé se jít zeptat, cože je to za lidi v tom VIP salónku), večer s vážnou hudbou... k tomu prostě martini, citron a led patří. A navíc se člověk zasmál, když ho předběhl takový malý, třesoucí se důchodce a poručil si campari s fernetem. Blah. Paní za pultem se musela třikrát zeptat, zda to opravdu má smíchat do jedné sklenice.
Říjen v Brně. To je možnost užít si koncentrované vážné hudby nejrůznějších autorů i souborů v rámci Moravského podzimu. Na obyvatele našeho krásného města už nějaký ten měsíc z plakátů pomrkává postarší pán s kočkou v ruce. Pokud, podobně jako Carth, kterého jsem letos ukořistila jako spoluposluchače, netušíte, kdo to je, stačí zalistovat v programu. Letos se žádný koncert neobejde bez skladeb Bohuslava Martinů. Prý nějaké výročí - tipla bych tak 50 let od jeho smrti. První letošní koncert jsem vybrala jen čistě podle jmen skladeb. A protože se jednalo o první velký koncert v rámci celého cyklu, neodpustil si Stuttgarter Philharmoniker státní hymnu. Takže vstyk, sednout, počkat až se přeskupí hudebníci a mohlo se začít.
Mendelssohn-Bartholdy: Pohádka o krásné Meluzíně
Takové milé, malé, pěkné dílko, které zalije sál krásnými tóny a pak zase s větrem ve smyčcích zmizí.
Bohuslav Martinů: Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“
Pana Martinů jsem slyšela naposledy (a možná i poprvé vědomě) na předminulém Moravském podzimu. Přišlo mi to zajímavé a zvláštní. Tato symfonie byla po úvodní Meluzíně velkým skokem stranou. Mnohem složitější, rafinovanější, ne tak podlézavé tóny a melodie, proplétající se sekce, pizzicata, výrazná dynamika... trochu chaos, trochu Williams.
Mendelssohn-Bartholdy: První Valpruržina noc
Po přestávce nastoupil do zadních řad Český filharmonický sbor Brno. Patrně ne celý, ale nějakých 50 osob usedlo na připravené židličky. Začátek nás vrátil před Bohuslava Martinů. Do takové jemné, sametové, harmonizující hudby 19. století. Předehra skončila a na řadu přišel zpěv. Ze tří sólistů nás nejvíc zaujal Roman Trekel. Jak poznamenal Carth při jeho příchodu, vypadal opravdu démonicky. Narozdíl od svých kolegů neměl na sobě černobílou kombinaci, ale čistě černý zajímavě střižený (... libovolně doplňte...) s vysoko postaveným límcem. Carth také v jeho textu identifikoval několikrát slovo Teuffel, ale podle wikipedie patrně stvárňoval kněze při pohanských obřadech, které za ním druidský sbor přezpívával. Tím se nám zbortil celý vykonstruovaný příběh a paní zpívající alt tak patrně nebyla Valpruhou, kterou celou její první noc někdo ustavičně rušil. Němčina není vůbec škaredý jazyk. Poslední skladba večera byla dechberoucí a velice zábavná (jak často o hudbě říkáte, že je zábavná?). Tak nějak mě postrčila k tomu, že se právě přehrabuji německým kouskem internetu a hledám si nějakého Wagnera s panem Trekelem. A hned poté se kouknu po Goeteho básni, kterou pan Mendelssohn-Bartholdy tak úchvatně převedl do not.
O přestávce, jak už to u mě bývá zvykem, jsem Cartha zatáhla na martini. Honosné divadlo, vybraná společnost (bylo nám hloupé se jít zeptat, cože je to za lidi v tom VIP salónku), večer s vážnou hudbou... k tomu prostě martini, citron a led patří. A navíc se člověk zasmál, když ho předběhl takový malý, třesoucí se důchodce a poručil si campari s fernetem. Blah. Paní za pultem se musela třikrát zeptat, zda to opravdu má smíchat do jedné sklenice.
Žádné komentáře:
Okomentovat