A je konec. Konec jedné éry něčeho, co nemá nic společného s realitou. Žijeme v příbězích. Někteří z nás ve vlastních, ti ostatní parazitují na emocích, které vznikají montáží barev a zvuků. Hrdinou tohoto konce není ani John Simm ani David Tennant, ani žádný ze scénáristů a režisérů, kteří dokázali zmixovat dětskou naivitu s tématy, které pomalu destruují lidskou psychiku. Hrdinou konce je Murray Gold. Nejgeniálnější z geniálních (promiň Beare), který psal vlastní příběh trvající několik let, aby ty, co chtějí poslouchat, vycvičil ve své řeči. Jeho zásluhou mám tak trochu ten svůj klavír. Takhle jsem naposledy brečela u In Dreams na LOTR Symphony. Keep going and... maybe... we will forgive them. Diky
2. 1. 2010
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat