Konec nudy v Brně

Tak tohle je Deniska. Stihly jsme spolu jit na noveho Deadpoola i Sola. Zbytek roku asi nestihneme uz nic.
Release date: 27.5. 2018
Version: 1.0

Venezuela v Brně

Přednáška, kterou připravují někteří účastníci venezuelské expedice. Nedílnou součástí budu profi fotky. http://www.cafeprah.cz/kalendar-akci/akce-1983 (13/4 Cafe Prah, Brno)

Venezuela 101

Armáda
Všudypřítomná, vládnoucí, buzerující. Nesčetněkrát jsme ukazovali pasy, dvakrát vysypávali všechna zavazadla. Checkpointy na silnicích, totalita, power play. Ať se nediví, že turismus umřel.

Benzín
Litr stojí 1 bolívar. Takže zadarmo. Většině pump došel, nebo musí být na příděl

Canaima
Ráj na zemi.

Dochvilnost
Venezuela je země, kde 5 minut může znamenat až 3 hodiny.

Espanol
Nemluvíte-li Španělsky, do Venezuely nelezte. (my měli vedoucího zájezdu, který mluvil!)

Fronty
U bankomatů a na dotované potraviny.

Gin
And Naranja juice. Nejlepší kombinace pro dlouhé plavby.

Hadi
Pohladila jsem si anakondu.

Chichirivichi
Letovisko u Karibského moře vyznačující se stovkami toulavých psů, minimem turistů a nákupní třídou, kde se dají koupit buď plavky nebo kroksy. A i figuríny mají silikony.

Indiáni
Mimo civilizaci žijící. Žádné vzdělání, žádná budoucnost, jen pletení košíků a dělání dětí.

Junior
And when you learn English you realize, that your name is fucking adjective!

Kapybary
Nádherné.

Los Llanos
Pokud je území rezervací, tak je to jedno z míst, kde je možné pozorovat přírodu. Kajmani, ptáci všech barev, říční delfíni, vydry, kapybary, mravenečníci, piraně...

Moriche
Nevím, jestli plody této palmy hůř smrdí, nebo chutnají. V každém případě se máčí týden v Orinoku.

Noční život
V džungly se stává ze zvuků od nelidského chroptění po údery mačetou do dřeva. To první byl snad hoatzin, to druhé zaseknutý zámek, na který byla potřeba mačeta. Ve městě pak po půlnoci frčí Ozuma  z kufru auta plného hi-fi aparatury.

Orinoko
Hnědá břečka plná vodních hyacintů a piraní.

Peníze
Nejvyšší bankovka měla při příletu hodnotu 100 bolívarů, při odletu začali tisknout 5000 bolívarovky. 100 bolívarů je asi 1 koruna. Kafe na hlavní třídě 1000 bolívarů, pivo 700, litr rumu 15000. Ve Venezuele musí umět počítat.

Retardéry
Fungují zde místo silničního zákona. Proč lidi učit řídit podle pravidel, když můžete postavit retardér.

Salto Anjel
Nejvyšší vodopád světa.

Školy
Vždy a jedině za ostnatým drátem.

Top 10
Nejnebezpečnějších měst světa. 3 jsem již navštívila.

Ubytování
I dobře vypadající pokoje mohou ukrývat v záchodové míse žábu, v rohu švába a v objímce chybějící žárovku. Tma je mnohdy milosrdnější. Ale pořád lepší spát v posteli, než v hamaku.

Vozový park
Spíše vraky.

Zkáza
Jediné muzeum v Makutě bylo zničeno při sesuvu z okolních hor, což jsme se dověděli až když jsme ho nemohli najít. A taky se jim tam zřítil most za dobu našeho pobytu. Obecně se ta jejich socialistická vlast poněkud rozpadá pod rukama.

Foto dokumentace k nalezení zde

And it's done

Wedding is coming

My little heaven

Když si tak čtu poslední příspevěk, asi bych měla začít větou ... a po 12 dnech jsem se zase vrátila a velbloudí ranč byl naprosto perfektní. Jako ostatně celý výlet (divocí damani!)

Už nebydlím v 1+1, ale v krásném dvoupatrovém rodinném domě (poslední rok a něco v rekonstrukci, bez fasády a tak), stále s člověkem, co ještě neviděl Star Wars, a s naprosto hloupoučkým buldočkem, který se není schopen bez asistence ani potmě napít.

Jezdím po světě, pronikám do tajů zrůdného Ruby on Rails, konečně jsem zkompletovala New Jedi Order, mechanické pianino vyměnila za elektronické, na zahradě jsem si zasadila vistarii (která v dubnu zapadla sněhem...) a za oknem mi roste 37 sazeniček jalapeno.

V pondělí se můj ASUS Transformer Prime odmítl začít nabíjet (taky už není nejmladší), v březnu jsem se dožila 30 let (taky už nejsem nejmladší) a než jsem se vrátila z velikonočního výletu za tulipány, zkyslo mi mlíko (... bleh ...).

Toliko citace z výroční zprávy, která by nevznikla, nebyla-li bych tento týden opět slaměnou vdovou. A teď mě omluvte, pes štěká, patrně si uslintnul do misky s vodou a dožaduje se druhého nálevu.

Strangest paths of life

Pořád jsem tu, ve "svém" 1+kk, a pořád si neumím představit, že v něčem tak malém se dá žít. Asi dá. Stejně člověk většinu času tráví v práci a na ten zbytek večera, který mu zbývá, mu úplně stačí postel a klavír. Neumím si ale představit být tu jen tak o víkendu. To nejde. To by se člověk z tak malého prostoru musel jednoduše zbláznit.

Konečně jsem zjistila, co v životě chci. Respektive s kým chci být. I když jsem s tím počítala, nakonec představa nějakého konce byla stejně bolestivá. Nic špatně neskončilo. A já jsem s člověkem, kterého jsem několik let nedokázala vůbec dešifrovat. Podivné jsou cesty osudu. Navíc mi v rohu pokoje leží pytel se psím žrádlem. Až budu velká, pořídím si malou shibičku.

Za pár dní odjíždím na 12 dní do Izraele. K moři, do pouště a tak. Nechť se uvidí, co bude lepší zážitek - veřejné záchody v Číně, nebo noc na velbloudím ranči uprostřed pouště... 

Mod Kobenhavn

I Lord zde má svůj den! Fotky z města bicyklů, vandalství a irské kávy za 250 Kč již tradičně zde.

In 2012 everything changes

Prestehovala jsem se. Sice uz to nejaky ten mesic je, ale nabytek me nasledoval teprve az nyni. Pocitam, ze zvlast z klaviru budou mit sousede radost. Zacinam si konecne po 27 letech pripadat dospele. A bavi me to. Asi by to bylo jinak, kdybych okolo data zapoceti sveho noveho zivota nepotkala jistou osobu, ktera mi tu obcas dela spolecnost. Je to takovy podivny vztah nevztah, ktery jednoho dne dost spatne skonci, coz je nam obema jasne, ale do te doby, cert to vem. A ja asi poprve spadla do neceho, co mi s moji neschopnosti vazat se vyhovuje.

Po nekolika letech se nam prace zacala menit. Spousta lidi odesla (a jeste odejde) kvuli nahle zmene zamereni na ponekud vice in technologie jako C# a .NET, k cemuz nas okolnosti dotlacili. Ja si stezovat nemuzu, nebot jsem momentalne dostala svuj vlastni miniprojekt, ktery je celkem zabavny a uziju si i spoustu konferenci s americany. Ale odchod nekterych lidi me vazne mrzi. 

Konecne me okolnosti donutily poridit si novy notebook. S mezernikem. Ac informatik (nebo prave proto) nemam k nejnovejsim technologiim uplnou duveru. A i kdyz me vzdy ruzne kindly a PDAcka lakaly, vzdy sem odolala. Nicmene osudu se clovek nevyhne a na firemni akci jsem si v tombole vylosovala zbrusu novy Asus Transformer Prime. Asi abych se doma nenudila, kdyz mi zrovna chybi spolecnost. Angry birds forever.

A samozrejme, Edinburgh byl nadherny (fotky). Miluju to mesto asi stejne, jako nemam rada Londyn. Next destination? COPENHAGEN. Coming soon.

Velikonoční mise

Chci svůj vlastní byt, musím šetřit, na Velikonoce jsem si právě pořídila letenku do Edinburghu na prodloužený víkend. Vidíte v tom tu logiku?

Belgická mise 2011

aneb 11th World Soundtrack Awards in Gent

Nejlepším soundtrackem roku se po právu stalo Inception od maestra Zimmera, který se svými sólisty a bruselskou filharmonií tomuto soundtracku věnoval třetinu následujícího koncertu. Howard Shore se nedostavil a Eliot Goldenthal působil, jako by vypil plzeň, kterou Honzík při své stalking akci rozdával (jen se ho zeptejte na jeho dobrodružství s belgickou policií, až ho potkáte!), svoji i pana Zimmera.

Zbylá dokumentace z Bruselu, Gentu a Brugg k nahlédnutí zde.

P. S. Se Stevenem Spielbergem jsme se v Bruselu minuli o jeden jediny den. What a shame!

Big guns

Je to zvláštní pocit, držet v ruce reálnou, nabitou zbraň. Člověka to naplní až úctou k tomu mechanizmu, který dokáže napáchat tolik škody. Když láduje náboje do zásobníku, skoro se mu klepou ruce (a taky to jde opravdu ztuha). U airsoftu kolem vás horké nábojnice nelítají...

Výše zobrazená nábojnice byla vystřelena z M4.

Návrat

Jsem zpět. Bylo to... hodně zajímavé. Díky Aldy, bez tebe by to asi nebylo možný. Někdy v budoucnu tu asi vznikne výčtový seznam důležitých věcí.

Do Brna jsem si dovezla aspoň kousek Číny. Draka. Číňané je pouští i v létě.

A tak jsem mu dnes ukázala Kraví horu.


Lidé na mě zase koukali (no jo, zvykla jsem si za tu chvíli na pozornost). Akorát tentokrát jako na magora. Asi :). Nicméně jsem se po cestě seznámila asi s 50 letým kadeřníkem, kterého zaujal nejen drak, ale i můj účes. Nemohla bych se sakra seznámit někdy taky s někým mladším? :D

Málem bych zapomněla - nějaké ty fotky...

Peking, část první
Xian
Chengdu
Peking, část druhá
Bonus - Caution Wet Floor (protože cedulí a opatrnosti není nikdy dost!)

Farewell

Pamatuju si, jako bych si tě přinesla včera. Jak jsi poskakoval se svými sourozenci po posteli a víc tě zajímalo, co za úžasné věci se skrývá pod ní, než já. A já si tě vybrala. Pamatuju si, jak jsme první den nevěřícně koukaly, kolik máš energie a jestli se někdy vůbec zastavíš a unavíš. To bylo před třemi lety. Krátkými třemi lety. Díky za všechno a sbohem.

Felix (27.3. 2008 - 13.7. 2011)

Krakowská mise 2011

Už čtvrtým rokem se v Krakowě pořádal festival muziky filmové. Ale my se na něj vypravili teprve poprvé. Kdo je to my? Lékárník Robert, novinář Nik a moje maličkost.

Den první - transporty

Do Krakowa cesta dlouhá, drahá a složitá. Letadlo jsme zavrhli z cenových důvodů hned, řídit se nikomu nechtělo (není divu, když řidičák vlastní jen 1/3 výpravy). Tudíž vlaky. Naše krásně naplánovaná cesta čítající 3 přestupy a 7,5 hodiny jízdy skončila v Chropyni. Tedy přesněji tam neplánovaně skončil pravidelný rychlík Brno - Bohumín (odjezd 6:02), který byl stěžejním článkem celé cesty. Pánové vyrážející z Prahy o hodinu dříve na tento vlak měli přestoupit v Ostravě. Jak takovou situaci řeší České dráhy? Přesunou cestující do prvního osobního vlaku na Přerov a nashle. Tedy musím říct, že průvodčí v osobáku byl velmi milý a ochotný a ze všech sil se mi snažil najít spoje, které by nás vrátili k původnímu itineráři. Bohužel se to ukázalo jako nemožné, a tak jsem si vytelefonovala trasu novou. O 3 hodiny delší.

Viděla jsem přerovské nádraží. Asi hodinu. Nejprve jsem se poznala se skupinou důchodkyň na výletě, které se stále nemohly rozhodnout mezi návratem domů a pokračováním (nach Český Těšín), a poté s postarším pánem na cestě do lázní, který se se mnou dal do hovoru a vydrželo mu to až do Ostravy. Nuž, aspoň jsem se dozvěděla, jak šikovného má vnuka (bakaláře s kariérou u vězeňské služby v Olomouci, záliby - zahrada, tetování - žádné) - nevím, zda nečekal, že si řeknu o číslo na něj :). Ale aspoň to čekání rychle uteklo. V Ostravě se naše výpravy o pár hodin později spojily.

Bohumín vypadal jak přímořské letovisko. Dokonce nám nad hlavou proletěl racek, kolem korzovali sluncem zmožení lidé a my seděli pod slunečníky v pizzerii a dělali si legraci z toho, čemu se tam říká pizza. Já si tedy prozřetelně dala kávu a smažené švestky s vaječným likérem. Vypadalo to všelijak, ale po té mizérii jsem si to zasloužila. EC, na které jsme si už k tak drahé jízdence museli přikoupit další místenky, mělo zpoždění.

V Katowicích jsme přestali spílat Českým drahám. Konečně jsme poznali, jak může taková kultura vlakového cestování vypadat. Kdo neviděl tamní nádraží, nechť si představí podchod, kilometr tunelu vpravo, kilometr tunelu vlevo, 5. kolej umístěna kdesi na náměstí, informační stánky zřejmě na koncích tunelu a odjezdová tabule řazená podle kolejí, nikoliv času odjezdu. Pokud se zadařilo, byly na této tabuli i 2 vlaky, přičemž jeden z nich se o pár řádků přesunul jen jedenkrát. 5 minut před odjezdem našeho vlaku pusto prázdno. Hrdina Nik konzultoval papírové jízdní řády a určil pravděpodobnou kolej, na které ale nic nestálo. Mírně nervózní jsme se snažili z okolostojících dostat informace, ale marně. Pak se najednou z davu ozvalo "kolej 3!", patrně průvodčí se zvedla a rychlou chůzí se přesouvala na jiný perón. Vlak s eufemistickým označením intercity byl vytopený courák, jehož sedadla byla potažena jen z estetických důvodů. Následovaly 2 hodiny čirého utrpení.

Kolem 16. hodiny jsme konečně byli v cíli. Dalších 15 minut jsme se snažili dopídit, kde se dají pořídit 3 denní jízdenky na MHD, a následně jsme se na 2. pokus domluvili s tamním monstrózním automatem, který nejprve sežral 100 zlotých, oznámil, že chce menší, chvíli nás napínal a pak nám je vrátil. Krakowské tramvaje vypadaly jako by utekly z technického muzea.

Celou namáhavou cestu nám vynahradilo ubytování. Hostel s vizáží hotelu. Všem můžu vřele doporučit. S majitelkou jsme se dohodli, že než lámanou angličtinou (z její strany), zkusíme to polsko-česky a ňák to půjde. Šlo to. Navíc úžasná poloha u centra, která se nám stokrát vyplatila. A protože jsme dorazili pozdě, netušili, jak takový festival probíhá, kde se koná a tak podobně, napříč únavě jsme vyrazili na koncert Joe Hisaishiho, který dirigoval. To je takový ten japonský pán, který napsal Princeznu Mononoke a další zajímavé věci (note for myself - need to see Nausica, ASAP!).

Koncert se konal půl hodiny jízdy tramvají z centra v areálu staré továrny. Ač jsme na místo dorazili s 2 hodinovým předstihem, zaskočila nás neuvěřitelná fronta. Každý koncert tu navštívilo cca 3500 osob, což je na jednu stranu fenomenální (v ČR by se to nepovedlo), na druhou stranu to poněkud degraduje kulturní atmosféru. Jako slušní lidé jsme totiž (nevěda do čeho jdeme) zvolili společenský oděv (jako jedni z mála). Boty na podpatku jsem pak ještě mnohokrát olitovala. Do samotné haly účastníky svážely zdarma autobusy. Potuď organizace hodná obdivu.

Hala byla monstrózní se stovkami řad a tisícovkami židliček. Takových nepohodlných. Organizátoři měli nepochopitelně největší strach, aby si lidé dovnitř nenosili žádné pití. Každého poctivě šacovali. Překvapivě pak uvnitř byly zdarma barely s vodou, tudíž smysl tohoto opatření mi naprosto uniká. Protože jsme se o festival začali zajímat poněkud pozdě (hodně dlouho taky nebyly k dispozici informace v angličtině), měli jsme lístky za lidové ceny do sektoru B, který se vyznačoval pravidlem - sedni si kam chceš, stejně nic neuvidíš. Tedy kromě velké obrazovky, kam se vše live přenášelo. Ale nebylo to ono. I zvuk byl místo přirozené akustiky prohnán zesilovači a reprobednami.

Nejvíce krev nám ovšem pili moderátoři. Mleli polsky (ač festival se etabluje jako mezinárodní), mleli zbytečně dlouho. Ač byl celý koncert bez přestávky (což bylo na naše unavená těla dosti likvidační), skončil po 23. hodině. Hisaishiho hudba je nádherná. Zvlášť Mononoke, Nausica, Totoro, Kikujiro... Tu chytlavou melodii, co byla mimo jiné použita v Quest for Holocron TK1, jsem si zpívala celý pobyt.

Zmoženi celým dnem, lehce šokováni formou festivalu, netušili jsme, že nás pravé peklo teprve čeká. Organizátoři sice všechny lidi odvezli zpět před komplex, ale tím to haslo. Noční krakowská MHD v těchto končinách se vyznačuje tím, že do centra jede jen 1 autobus 1x za hodinu. A teď si představte, že 1/3 všech lidí chce do centra. Ano, byl to masakr. Chvíli jsme uvažovali, že si s náhodně potkavšimi krajankami objednáme taxíka, poté spolu s jedním angličanem hledali, která zastávka zasypána lidmi, je ta naše, a nakonec jsme učinili pokus dostat se do onoho jediného autobusu, který po půlnoci přijel. Byla to půlhodina nevyžádané socializace s poláky, autobusu nešla otevřít všechna okna a na dalších zastávkách se snažili další lidé nekolegiálně nastupovat. Byli jsme rádi, že dýcháme a při prvních známkách civilizace jsme raději vystoupili a nějaký ten zbývající kilometřík došli temným Krakowem po svých.

Den druhý - Meet&Greet

Do nového dne jsme se probudili s předsevzetím "tohle už nikdy" a vydali se do centra, kde mělo dopoledne v jedné kavárně proběhnout setkání s (živým) Klausem Badeltem (to je ten, co má na svědomí Piráty z Karibiku). Klaus nepřijel, vyluštili jsme z polské cedulky na dveřích kavárny. Víc času na památky. Po výborném obědě jsme se přesunuli za Vislu, kde v centru Mangy mělo být setkání s Joem. A bylo. Mluvilo se japonsko-polsky. Opravdu jsme se toho hodně dověděli (slyšíte tu ironii?). Kdykoliv Joe sklouzl do angličtiny a my se zaradovali, byl opraven, že to není nutné a může mluvit japonsky. Po rozhovoru zmizel se svojí delegací do zákulisí a už se nám neukázal. Jak poznamenal Robert, to bylo to "meet", ale nějak chybělo "greet". Já aspoň nelitovala, že jsem nevzala nic na podpis.

Večerní koncert na téma "Hudba z Final Fantasy" nás moc nezajímal, a tudíž nám nevadilo přijít až těsně před začátkem. Následovala tedy rozpačitá prohlídka Wawelu, loterie "vyberte si trasu a třeba nebudete zklamáni" - byli jsme, krásná katedrála, kde se nesmyslně platí za některé úseky, a dračí sluj, kde jsme se pořádně vyřádili, hrajíce si s tamním automatickým osvětlením.

Večerní koncert začal opět otravnou dvojicí moderátorů, pokračoval nějakou off topic žádostí o ruku, následně únavná polská videa s polskými skladateli hudby k počítačovým hrám a pak se teprve začalo hrát. Nejprve suita z horké novinky Wiedzmin 2, u které jsem dostala chuť 1. vidět znovu stejnojmenný seriál, 2. přečíst si něco od Sapkowského. Bohužel tohle, jak se ukázalo, byl vrchol večera. Pak nastoupil koncert Distant Worlds s hudbou z Final Fantasy a já pochopila, že 1. ta hra má nejméně 3 000 polských fanoušků, 2. nejzajímavější na tom jsou promítané ukázky z jednotlivých dílů, hlavně z těch prvních, kdy byla FF ještě vtipně 2D. V polovině jsme si odhlasovali (2 pro, 1 se zdržel), že odejdeme, protože nechceme vlastně ani zjišťovat, jestli se organizace z minulého večera poučila.

Následovala polská pizzerie s kulisou Jádra s polským voiceoverem, vodka, džus a poslech soundracků od Inception po Prvního rytíře.

Den třetí - všechno zlé je k něčemu dobré

V sobotu jsme si řádně přispali a vyrazili ven až v poledne. Po návštěvě katedrály (která konečně měla otevřeno), jsme zamířili do restaurace s Michelinskou hvězdou na náměstí, abychom si ten náš pobyt náležitě užili. Navíc polské ceny nám připadali vskutku nízké. Když jsme si vychutnávali to umělecké dílo, začala se nad náměstím stahovat mračna. A to nejen ta doslovná. Kolem začaly probíhat policejní manévry, chodit lidé s transparenty... nakonec jsme pochopili, že se tu má odehrávat gay-lesbická parade doprovázená demonstracemi nějakých pseudo-neo-nacistů. Čas prodrat se kordóny těžkooděnců a zmizet. Pak se ale ozvala i ta mračna nahoře a začalo pršet. Ve chvíli, kdy jsme se blížili k židovskému městu, už zuřila kolosální bouřka s hromy a blesky všude kolem. Stojíce pod balkónem, věděli jsme, jak se cítil Noe. Do civilizace jsme došli naprosto promočení. Nika příště nebereme, neprokáže-li se deštníkem! Ještěže jsem měla fén a Robert si mohl usušit ve zbylém čase boty.

Sobotní koncert byl ve znamení nepřijevšího Badelta - Piráti z Karibiku s živou hudbou. Celé dva dny jsme se modlili, aby film nebyl dabovaný. Nebyl! Naděje vysvitla. Sice jsme opět příliš na orchestr neviděli, ale koncert jsme si užili. Efekty ani dialogy hudbu nerušily a mnohem víc vyzněla její geniálnost. Koncert tentokrát skončil rozumně, a tak jsme se dostali domů ještě ne příliš nacpanou tramvají.

Den čtvrtý - návrat ztracené dcery

Na cestě zpět do naší domoviny jsme se opět rozdělili. Pánové vyrazili již ráno - přes Katowice, tudíž s obavami v očích. Já si našla přímý spoj do Bohumína odpoledne. Opuštěna v cizím městě, jala jsem se procházet památky, které jsme nestihli (což byla většina) a utrácet peníze. Nejprve jsem po pokusu najít galerii s Da Vinciho Dámou s hranostajem skončila ve sbírce starých předmětů z Řecka, Říma a Egypta (včetně mumie) - nutno poznamenat, že zdarma, a z tamních pokladních jsem vypáčila informaci o tom, že se mnou hledaná galerie zrovna rekonstruuje.

Uprostřed krakowského náměstí stojí starobylá budova a v té budově se nachází desítky stánků se šperky z jantaru. A dá se tam platit kartou. Zlo je to. Ale udělala jsem si radost. Nakonec mi zbylo 7 zlotých (cca 50 Kč) a 2 hodiny času. Krakowská zmrzlina nic moc.

Nazpět jsem sice jela přímo, nicméně osobákem, který prokřižoval snad půlku Polska. Několikrát dokonce změnil směr o 180°. Do Brna jsem se dostala až za tmy. Aspoň že cesta zpět šla podle plánu.

Kompletní fotodokumentace zde.

Upcoming summer adventure

Léto je ještě daleko, ale je třeba myslet dopředu. Dnes jsem koupila zpáteční letenku do Pekingu a necelé 2 týdny hodlám strávit s Aldym (který tam tou dobou bude končit studijní pobyt) poznáváním Dálného východu. Čas ukáže, jestli jsem se náhodou nezbláznila.

Val Gardena 2011

Už dlouho se mi nepovedlo jet na hory 2x za sezónu. God bless SDE!

Marmolada - nejvyšší hořa Dolomitů (3 343 m.n.m.)

Tentokrát to byla spíš "rodinná" akce jednoho našeho manažera, kam ale každoročně bere partu lidí od nás z firmy. V italském Ortisei uprostřed Dolomitů jsme měli základnu v jednom místním pronájmu (= několik nemovitostí se spoustou pokojů pro turisty).
Přes den se lyžovalo, v podvečer se vařilo a koukalo na filmy (Misfits, Ať žijí duchové...) a večer se pilo převážně víno a hrály se společenské hry (bang, aktivity).

Za 7 dní jsem najezdila něco málo přes 400 kilometrů. Jak jsem pochopila v Rakousku, s Michalem a Milanem se prostě jedna sjezdovka víc jak 2x nejede, takže jsme projezdili spousty propojených areálů a já se snažila celou dobu hlavně neztratit (což bylo ve změti bílého sněhu, modré oblohy a milionů lanovek docela těžké).

Příští rok si plánuju pořídit pořádné lyže! Žádná černá není dostatečně černá!

Obrazová dokumentace zde. Mě byste marně hledali, ale pár kolegů se mi občas do záběru vecpalo.

Operatica Brno

Čím to, že na opery to nikoho v mém okolí netáhne? A přitom...

Kam se hrabe Lucas, to se nedá srovnat!

Wagner. Jeho Jízdu Valkýr zná snad každý, ale většinou se mu pod ní díky kinematografii vybaví Vietnam a vrtulníky (nebo Vietnam a Dr. Manhattan). Někdy před prázdninami 2010 Palace Cinemas uvedla první díl Prstenu Nibelungů - Rýnské zlato. Zašla jsem si na něj. Takové zajímavé fantasy ze světa severských bohů, obrů, trpaslíků, na jehož konci vznikne Valhalla. V prosinci následovala Valkýra (oboje přímý přenos z La Scaly). Poněkud rozsáhlejší dílo (3 dějství, 2 přestávky, 5 hodin). Mocný prsten je zmíněn asi jednou. Na začátku se zde opětovně setkají dva sourozenci - dvojčata, kteří se do sebe zamilují a jakmile zjistí, čím si doopravdy jsou, tak (ne, nepřijde Han Solo) spáchají incest a ve druhém dějství již čekají potomstvo. Valkýra vlastně jen připravuje půdu pro příchod hrdinného Siegfrieda (což je ten produkt incestu). Ale i tak je ohromující. Až tak, že mám doma lístek na přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku, který proběhne v Mahenově divadle v květnu. A s kolegyní jsme na ni přemluvili kolegu - zarytého metalistu. Krom zmiňované Jízdy Valkýr, která otevírá 3. dějství, se ke konci objevuje ještě jeden drobný motiv, který byl později vykraden a použit v jednom z témat v Zimmerově Crimson Tide.

Klasika - checked

To jsem zase měla slabou chvilku, týden samoty před sebou a Petra na Skypu. Dopadlo to objednáním lístku na La Traviatu. Ze záhadného názvu se vyklubal příběh prostitutky, která našla konečně svoji osudovou lásku, ovšem na naléhání otce jejího vysněného objektu ji opustila. A taky nějak moc kašlala celou dobu.
Důležitý poznatek - když si nekoupíte program, netušíte, kolik přestávek a dějství vás čeká. Byla jsem tedy okolnostmi nucena se při druhé děkovačce (při které se roznášely kytky) otázat vedle sedící důchodkyně, jestli to ještě bude pokračovat. Bylo mi řečeno: Ještě musí přece umřít! Ale klaní se, jako by už byl konec. A taky že umřela. Bylo to takový smutný. Poslední dějství se celé odehrávalo v prosté místnosti, kam se hrdinka na své poslední dny uchýlila. Napřed se přišel omluvit otec, pak vše konečně došlo její lásce... no a pak se jí nechtělo umřít, ale to už nijak neovlivnila. A kolem jezdil pohřební vůz.

Sice se to do oper moc nehodí, ale poté, co jsme s výše zmíněnými kolegyní a kolegou zašli na Black Swan (nikdy si od nikoho nenechám stříhat nehty!) už vlastníme lístky na červnové představení Labutího jezera. Ano, i ten náš metalista :). Pěkně do 3. řady, aby baletkám (dle jeho přání) viděl na očička.

Are you alive?

Tak se zdá, že s nástupem do práce na plný úvazek člověk umře. Nebo naopak začne žít. V hlavě se mi hromadí texty, které je potřeba zaznamenat, a jejichž doba trvanlivosti pomalu expiruje. Určitou "vinu" na tom nese protagonista z ilustračního obrázku někde níže (akorát ne způsobem, který si hned každý představí), velký podíl si ukrajuje práce, protože nepatřím mezi ty, co si jdou co nejdříve odsedět těch 8 hodin, ale pokud jdu domů v 18 hodin, jdu ještě brzo. Ale nestěžuju si, protože jednak práce supluje můj sociální život a druhak je to paráda vrtat se v útrobách takového gigantického projektu (a povídat si s Indy).

Přitom tu a tam zajdu do divadla, na koncert nebo na operu... zrovna dnes (teda už včera), s Carthem. Klavírní recitál. Spousta Chopina, který pro mě má teď zvláštní význam (k Vánocům mi Petr přivezl sešit not), ďábelský Liszt. A když je chvíle volna o víkendu, sedí se u piána.

A taky jsem si po mnoha letech od nedohrání KOTORu II nainstalovala Mass Effect. ZLO!

Happiness

Sometimes we can be happy only when drunk.