Taškařice z márnice?

"Dej sem zuby, babo!"

Než se dostanu k tomu vydolovat svoje divadelní zážitky z března (a že jich bylo), proženu digitalizací jeden čerstvý.

O spolku Frida jsem tu již psala. Pánové zaujali. Jádro tvoří jen dva - Radim Novák (oblíbenec mojí mámy) a Martin Trnavský, jehož jsem myslím zahlédla skonávat v Ordinaci (té v růžové zahradě). Hra Už troubějí se v mnohém svojí skladbou podobala Sexu, drogám... i když vyzněla o dost slaběji.

Opět tu máme dvě roviny - rovinu reality, kde herci jsou herci (ovšem schválně schematicky posunuti do extrémů zženštilého, pravděpodobně gaye, a drsného, pravděpodobně hulváta), kteří celou hru otevírají debatou s afektovanou moderátorkou Jelenou (Hana Holišová - skvělá v MdB v Equusu nebo Večeru tříkrálovém). Netřeba dodávat, že tato rovina je prvoplánovitě podbízivě vtipná. Druhá rovina je opět kontrastní - samotná hra, kterou herci performují, je koncipována vážně (tématicky). Herci ze sebe shodí své první charaktery a promění se k nepoznání, což působí příjemně zvláštně - většinou se totiž provádí převod neutrální polohy do extrému. Takto Spartin Tatranský shodí župánek a bačkůrky, sníží hlas o nějakou tu oktávu a rázem je z něj mrtvý gangster v obleku od Hugo Bosse. Vadim Školák se naopak přerodí (dá-li se to tak s humorem nazvat) v mrtvého učitele hudby. A Jelena? Ta hrou prochází jako němá smrt.

O čem jiném by se dvě mrtvoly v márnici mohly bavit, než o životě. V temné atmosféře se tak odkrývají klíčové okamžiky ze života obou, okolnosti jejich smrti, pochody osudu, který je defakto bez jejich vědomí svedl dohromady již dříve. Navíc ve svých smrtích mají tak trochu svůj podíl viny.

Píšu o vážné koncepci, ale i uvnitř samotné hry se tu dialog zvrhne ve scénku ze školních lavic, tu zase vykoukne narážka na soudobé dění ("Kocáb mi mercedes nedá"), nebo je hra přerušena a z postav se opět stávají herci řešící nějaký zádrhel. Konec se mění v katarzi loutkovým stvárněním samotného pohřebního obřadu. Člověk by možná čekal podobný epilog jako v Sexu, drogách..., ale nedočká se, což vůbec není na škodu.
Pro mě se ale tentokrát nepodařilo vychytat ten správný poměr mezi laciným humorem a vážným tónem, který mě tolik oslovil v předchozí hře (což neznamená, že by se mi to nelíbilo). Můj zájem o tento spolek tak stále zůstává. Takže v květnu na Thelmě a Louise.