Ve výkladu pana Trevora Jonese byly pojmenovány skutečnosti, které jsou prostým a jasným faktem a přesto nad nimi nepřemýšlíme. Když se nám hudba líbí, pořídíme si soundtrack, zaposloucháme se do melodie a (v mém případě) do celého zážitku ještě zakomponujeme pocit z filmu. Nic konkrétního, jen mlhavé emoce a barvy. Dohromady promlouvající celek. Ale jak pan Jones zdůraznil, hlavní práce skladatele je titěrná manipulace s políčky filmu a notami. Jejich přesné umisťování, které ale ve finále nevzbuzuje umělý dojem, nýbrž konzistentní skladbu, která by měla být v symbióze s obrazem až téměř náhodně. Zkusili jste se na tohle někdy zaměřit? Já do teď ne. Jen občas, když to bylo příliš nápadné, si člověk něco pomyslí:
- Max Steiner při příjezdu na ostrov kopíruje svoji hudbou každý krok hrdinů a ta tak působí jako komentář akce a ne melodie (King Kong, 1933). Soundtrack jsem samostatně poslouchat nezvládla.
- V Battle of Wits je jedna bitevní scéna, kde jako by střihač krátkou chvíli záběry koncipoval podle rozjetého Kenji Kawaie.
- LoDucova hudba k prvnímu Librarianovi se absolutně s filmem míjela. Ještě nikdy jsem neviděla takovou disharmonii mezi tím, co vidím, a tím, co slyším.
Většinou ale člověk jen chytá témata, která ho svojí melodií buď zaujmou nebo ne.
Proč ale tohle všechno... Právě jsem dokoukala Transportera 3. Na tom by nebylo nic zvláštního. Jenže jsem si při něm vzpomněla na pana Jonese a už nebylo cesty zpět. Vypíchla bych tři scény - počáteční auta v Marseille vs rybaření, bitka v autodílně a finální auto vs vlak.
V prvním případě se občas nádherně povedlo skladateli přepínat plynule rytmicky mezi oběma dějišti. Krása. A když se do střihu netrefil (rytmus je rytmus), byl rozdíl poznat.
Ve druhém případě akce a perkuse dovolují udělat si obrázek o tom, co Jones vysvětloval o načasování zvuku a obrazu. I tady jsou některé momenty mnohem povedenější než jiné.
No a v posledním případě lze vysledovat krásný rozdíl mezi tím, když skladatel reaguje na zastavení auta, ale naprosto ignoruje jeho proskočení do vlaku.
Uhm, doufám, že mě tahle analýza brzo pustí, abych si spíš mohla užívat vypracovaného těla pana Stathama. Ale tohle muselo být sepsáno. Pro další generace, případně pro dlouhé zimní večery autorky.
Žádné komentáře:
Okomentovat