Líbí se mi, jak je svět prosáknutý náhodami. Minulý týden mi táta napsal, jestli si nechci udělat jednodenní výlet k Vranovské přehradě. Jako tvor lenivý jsem napřed odmítla, ale pak se ve mně ozvala druhá polovina osobnosti, která má po krk městského stereotypu, napsala jsem si dovolenou a kývla jsem. Na hradě (nebo spíše polozbetonované zřícenině) Cornštejn se konala akce skupiny historického šermu
Baštýři, o které jsem do té doby neměla zdání, ale jejímž členem je syn kamarádky rodičů. Táta se svojí nedávno nalezenou potěchou ve filmování a stříhání se tak nějak nabídl, že jejich vystoupení natočí a sestříhá. Moje účast nebyla samozřejmě jen z otcovské lásky vzešlá, nýbrž zcela prokalkulovaná - dostala jsem do ruky stativ a druhou kameru.
Jméno hradu mi bylo povědomé, a tak jsem střelila naslepo, obeslala jistého informátora a zjistila, že se na inkriminovaném místě v tutéž dobu nachází i lítá knihovnice Kendra, která v ruinách zastává roli průvodkyně. Opravdu se mi líbil její překvapený výraz, když jsme se mezi rozbořenými zdmi potkaly. Ještě téhož dne dorazil cestovatel Jekkyl (chudák vyjel z Brna dvě hodiny před námi a dorazil dvě hodiny po nás). Mít víc času, natočili bychom na hradě slušný bollywoodský hororový fanfilm.
Zbytek odpoledne se táhl ve znamení čerstvého vzduchu, dechu historie, potěžkala jsem si kroužkovou košili (uhm, 10 kilo bych na sobě tahat nechtěla), nějaké ty meče a natočili jsme první část vystoupení - průřez zbraněmi a zbrojí v krátkých vtipných etudách z minulosti proložený tanečnicemi a šikovnou borderkou. Na závěr došlo i na sekání zelí (
proč tu máme řepu? Protože je to zelí!) z cválajícího koně.
Chvíli hrozilo, že noc přečkáme pod širákem s ostatními (asi největší problém v takových podmínkách jsou kontaktní čočky), ale pak se objevila záchrana v podobě nedaleké chatky u přehrady. Taky bych si takovou nechala líbit. A je jedno, že tam není tekoucí voda.
Večer jsme se vrátili zpět na Cornštejn. Chystalo se další představení - ohňová show. Jediné, čeho můžu litovat, je fakt, že jsem musela celou dobu koukat na display kamery a pokoušet se uštelovat její rozhořčení nad rychlými světly ve tmě. I tak mělo představení grády, příběh, krásnou choreografii na přesně vybranou hudbu. Diváci si odnesly krásné zážitky, vystupující pár popálenin. Au.
Následoval opět přesun. Tentokrát v kabrioletu. Takový kabriolet, to je vám auto pro dva malé lidi a psa. Byli jsme v něm čtyři, přičemž můj otec má téměř dva metry.
Na chatě jsem poprvé viděla plcha - nebo spíše invazi plchů (chci jednoho domů!!!). Pil se merlot, pojídala se čokoládová bonboniéra a naslouchalo se cákání rybiček. Stát v úplné tmě na kraji přehrady a sledovat hvězdy, to se mi už dlouho nepodařilo.
Kabrioletem jsme se dopravili ráno zpět. To jsme ovšem byli tři a džbán horké kávy jako catering. Pohladila jsem si ještě koníka, koupila místo suvenýru litr a půl medoviny v pet lahvi, naložili jsme Jekkyla a ani ne 24 hodin po příjezdu jsem Cornštejnu zamávala. Příští rok si uděláme delší výlet.
