Záměrně vynechám všechny konkrétní skutečnosti. Google je mocný a já bych nerada, kdyby se mi tu toulali lidé, kteří by následující řádky jinak nečetli. Ti co ví, ví, ti co neví a znají mě, mohou se zeptat, ostatní nechť čtou na vlastní nebezpečí.
Už se asi nedopočítám, kolik let že to trávím pravidelně 4 dny v lednu na jisté masové akci, jako žena za pultem. Začínalo to před lety nevinně - jako skromná propagační akce, něco málo motání se v kuchyňce, konverzace s neznámými lidmi a maximálně prošlapané botky. Pak se ale zkusilo, co to udělá, pokud se "naše" výrobky budou i prodávat. Letos se naše tržba vyšplhala nad 100 000. Vzhledem k průměrné ceně 20Kč za kus, si asi dovedete představit, že to nebyla procházka růžovým sadem. Byly jsme na to všeho všudy dvě. V mé oficiální práci jsem si musela vzít samozřejmě dovolenou. Lituju toho? Netuším...
Dovedla jsem k dokonalosti multitasking. V jednom plynulém pohybu jsem byla schopná doplnit zboží do regálu, podat objednávku a vrátit peníze na částku, která se objevila v zákazníkově ruce. Chvílemi jsem si už připadala jako stroj, který bez zapnutí registrů v paměti zvládá sčítání i odčítání do 200. Kdybych se živila prodáváním, asi brzo psychicky odumřu.
Lidé jsou různí. Sociolog by zaplesal, mít možnost pozorovat různé skupiny zákazníků, kterak reagují na reklamu, nechávají se strhnout davem, chovají se ke svým penězům, žertují s vámi, nebo naopak mají potřebu vám sdělit své rozhořčení nad světem (jedné paní se tak stýskalo po předrevolučních tatrankách, že z toho musela udělat stranický ohnivý projev). Lidský mozek je v mnohém individuální, ale jako strojek má své zákonitosti a když už za hodinu slyšíte stejnou rádobyvtipnou otázku podesáté, máte chuť po něm něco hodit.
Zvláštní kategorií jsou lidé, pro které je vše zadarmo neuvěřitelně přitažlivé. To takhle dáte na stůl ochutnávku z onoho výrobku a nestačíte se divit. Jsou slušní lidé, kteří přijdou (někteří se dokonce dovolí!), ochutnají (někteří dokonce poděkují!) a odejdou, případně zapředou hovor, či položí dotaz. Další skupinka hladově talíř pár vteřin skenuje, poté udělá rychlý výpad a zahanbeně odchází. No a nakonec jsou tací, kteří si neberou servítky, nachystaný talíř pojmou jako výbornou svačinu (kolem naskládají nejlépe ještě prázdné kelímky od piva) a není jim hloupé se po dojezení zeptat, zda by nebylo ještě něco. (A pak je tu Kája s jeho kumpány, kteří každoročně překračují hranice lidské důstojnosti)
U lidí ještě zůstanu. Nabízí se tu totiž i příležitost sledovat jak svět vyšší společnosti, tak ty, kteří jsou tu za poskoky. Já na této akci nepatřím nikam. I když jakožto žena za pultem si připadám na konci potravního řetězce, jsme na této akci především hosté a každým rokem klesá počet nešťastníků, kteří si u mě chtějí objednat kafe. Tohle totiž schytávají jiní, s úsměvem na rtech chodící kolem stolů, nadávající ve skrytu kuchyňky. Ti druzí, obsluhovaní, většinou honosící se titulem starosta/hejtman, by na takovéto akci měli být dle mého pracovně, pokud něco jako pracovní dobu vůbec mají. Jak je pak možné, že už od rána lítá jedna slivovice za druhou. Žeby výhoda titulu, na který našinec jen těžko dosáhne? Taky pijete tvrdý alkohol v práci? Oficiálně? Není tenhle svět zvrácený?
Směnný obchod se mi zdá jako vcelku perspektivní směr ekonomiky. Mám přívěšek draka. Draka a králíka. A také lázeňské oplatky, propisky, bločky, pastelky, pár lahviček alkoholu, kompas... Takhle to ve skutečnosti funguje. Jen letos nebyl čas se družit v jiných stáncích. On vlastně nebyl čas ani pořádně jíst (obědvala jsem chipsy a malé cibulky uloupené na cizím stole), regál se přeskládával v plném provozu (neměly jsme odvahu postavit před tu frontu ceduli ohlašující 30 minut přestávku). Sem tam si nás někdo fotil a byla jsem zmermomocněna pózovat fotografovi z Lidovek (bylo vidět, že je to profesionál), ale věřím, že nakonec použili fotografii něčeho jiného.
Zase rok klid. Jak se znám, opět zapomenu, jak těhle pár dní dokáže být těžkých. Aspoň si uvědomuju, jaký štěstí na práci mám. Teď jen dospat někde v klidu spánkový deficit, zbavit se toho ekzému, co mám pravděpodobně z manipulace s penězma na ruce, zregenerovat hlasivky a doufat, že manko nebude astronomické (ano, přistihla jsem se zavčas při tom, kterak vracím o 500Kč víc. Měla bych vrátit titul).
Dovedla jsem k dokonalosti multitasking. V jednom plynulém pohybu jsem byla schopná doplnit zboží do regálu, podat objednávku a vrátit peníze na částku, která se objevila v zákazníkově ruce. Chvílemi jsem si už připadala jako stroj, který bez zapnutí registrů v paměti zvládá sčítání i odčítání do 200. Kdybych se živila prodáváním, asi brzo psychicky odumřu.
Lidé jsou různí. Sociolog by zaplesal, mít možnost pozorovat různé skupiny zákazníků, kterak reagují na reklamu, nechávají se strhnout davem, chovají se ke svým penězům, žertují s vámi, nebo naopak mají potřebu vám sdělit své rozhořčení nad světem (jedné paní se tak stýskalo po předrevolučních tatrankách, že z toho musela udělat stranický ohnivý projev). Lidský mozek je v mnohém individuální, ale jako strojek má své zákonitosti a když už za hodinu slyšíte stejnou rádobyvtipnou otázku podesáté, máte chuť po něm něco hodit.
Zvláštní kategorií jsou lidé, pro které je vše zadarmo neuvěřitelně přitažlivé. To takhle dáte na stůl ochutnávku z onoho výrobku a nestačíte se divit. Jsou slušní lidé, kteří přijdou (někteří se dokonce dovolí!), ochutnají (někteří dokonce poděkují!) a odejdou, případně zapředou hovor, či položí dotaz. Další skupinka hladově talíř pár vteřin skenuje, poté udělá rychlý výpad a zahanbeně odchází. No a nakonec jsou tací, kteří si neberou servítky, nachystaný talíř pojmou jako výbornou svačinu (kolem naskládají nejlépe ještě prázdné kelímky od piva) a není jim hloupé se po dojezení zeptat, zda by nebylo ještě něco. (A pak je tu Kája s jeho kumpány, kteří každoročně překračují hranice lidské důstojnosti)
U lidí ještě zůstanu. Nabízí se tu totiž i příležitost sledovat jak svět vyšší společnosti, tak ty, kteří jsou tu za poskoky. Já na této akci nepatřím nikam. I když jakožto žena za pultem si připadám na konci potravního řetězce, jsme na této akci především hosté a každým rokem klesá počet nešťastníků, kteří si u mě chtějí objednat kafe. Tohle totiž schytávají jiní, s úsměvem na rtech chodící kolem stolů, nadávající ve skrytu kuchyňky. Ti druzí, obsluhovaní, většinou honosící se titulem starosta/hejtman, by na takovéto akci měli být dle mého pracovně, pokud něco jako pracovní dobu vůbec mají. Jak je pak možné, že už od rána lítá jedna slivovice za druhou. Žeby výhoda titulu, na který našinec jen těžko dosáhne? Taky pijete tvrdý alkohol v práci? Oficiálně? Není tenhle svět zvrácený?
Směnný obchod se mi zdá jako vcelku perspektivní směr ekonomiky. Mám přívěšek draka. Draka a králíka. A také lázeňské oplatky, propisky, bločky, pastelky, pár lahviček alkoholu, kompas... Takhle to ve skutečnosti funguje. Jen letos nebyl čas se družit v jiných stáncích. On vlastně nebyl čas ani pořádně jíst (obědvala jsem chipsy a malé cibulky uloupené na cizím stole), regál se přeskládával v plném provozu (neměly jsme odvahu postavit před tu frontu ceduli ohlašující 30 minut přestávku). Sem tam si nás někdo fotil a byla jsem zmermomocněna pózovat fotografovi z Lidovek (bylo vidět, že je to profesionál), ale věřím, že nakonec použili fotografii něčeho jiného.
Zase rok klid. Jak se znám, opět zapomenu, jak těhle pár dní dokáže být těžkých. Aspoň si uvědomuju, jaký štěstí na práci mám. Teď jen dospat někde v klidu spánkový deficit, zbavit se toho ekzému, co mám pravděpodobně z manipulace s penězma na ruce, zregenerovat hlasivky a doufat, že manko nebude astronomické (ano, přistihla jsem se zavčas při tom, kterak vracím o 500Kč víc. Měla bych vrátit titul).
1 komentář:
To mi pripomina ... ze bych si dal tvaruzky :) ... jinak, jsem rad, ze jsem rad :)
Okomentovat