Axiomy v barvě bílé

Axiom: Jednoduché věci se vždy zkomplikují

Je pátek večer, 18 hodin. Stojíme na parkovišti plném lidí, batohů a lyží. Čekáme a přílěžitostně mrzneme. Autobus má půl hodiny spoždění. A bude hůř. Itálie je na jihu, right? Tudíž plně chaoticky naložený dvoupatrový autobus zamíří do Prahy (toho večera trochu krutý žert osudu). Za tři hodiny je tam (ano, nezbytná zbytečná půlhodinová přestávka za Brnem u benzínky). Nastává zmatek, lidé se přelévají z jednoho vozidla do druhého, snaží se ve tmě neztratit zavazadla, nesebrat cizí lyže... taková zábavná vsuvka.
Je půlnoc a stále jsme někde mezi Plzní a Německem. Sedím u dveří a při každé půlhodinové pauze uprostřed noci tiše trpím pod lyžařskou bundou. Cesta je vždy to nejhorší a musí se přežít.
Fascinuje mě, že silnice, tunely a mosty, které míjíme, někdo vyprojektoval, postavil a provázal. A všechno se stihlo za míň jak 100 let. O rozvedení elektřiny do těch malebných městeček schovaných mezi majestátními horami ani nemluvím. Hory, které jednoho tisíciletí vyrostly na tektonickém zlomu...
V 11 jsme na místě po třech hodinách couravé jízdy po skalních silničkách.

Axiom: Chceš-li podnikat v turismu, nauč se alespoň trochu anglicky (německy/česky)

Aprica je taková malá česká lyžařská destinace. Spousta restaurací má menu přeložené do češtiny, dovnitř lákají české cedule... Ale člověk se nesmí nechat zmást. Problém by nenastal, kdyby moje sestra nebyla vegetarián. Italové definici tohoto slova pravděpodobně nerozumí, takže vám jsou schopni donést rohlík se šunkou, když jim třikrát zopakujete, že byste rádi něco vegetariano. Obsluha uměla anglicky stejně piccolo jako já italsky. No, aspoň jsem jim po druhém chybném pokusu jakž takž vysvětlila, že česko slovo sýr neznamená slanina a že mě opravdu nezajímá, s jakým slovníkem v ruce tvořili ono menu. To byla restaurace.
V hotelu se dalo domluvit o něco lépe (oni nerozumněli, ale uměli se aspoň trošku vyjádřit). Vybírání večeří se ale také stalo sázkou do loterie. Očividně není smažená šunka jako vaječná omeleta a zelenina nemusí být vždy zeleninou (o knedlíčkách, které byly obyčejnými těstovinami neradno mluvit). Ale vařili dobře, jen opět měli poněkud problém se slovíčkem vegetariano a trefili se až třetí večer. Všichni jsme si oddechli.
Vrchol absurdity se pak dostavuje, když si kýchajíce a kašlajíce objednáte Thé a místo horkého nápoje před vámi přistane plechovka poctivě vychlazeného ledového čaje.

Axiom: Není pět korun jako pět Euro

Tak vám nevím, jestli se na Euro těším, nebo ne. Zjistila jsem totiž, že udělat nákup za 5 Euro provází mnohem euforičtější pocit, než u nás vytáhnout 150Kč. Přepočítávání se v rámci udržení si zdravého rozumu brzo zavrhlo a předražené obědy bolely míň.

Axiom: Nepátrej po smyslu, nenajdeš ho

Nekonečné jízdy lanovkami na vrcholky hor (kam se hrabe Sněžka, to se nedá srovnat) nutí člověka přemýšlet (knihu jsem si nikdy na svah nevzala). Co nás tak fascinuje na pohybu z kopce dolů na dvou vratkých prknech? Zvlášť, když míjíte sanitku s člověkem, který ještě před chvílí nehybně ležel na sjezdovce, je tahle otázka neúprosná. Stojí to za to? (Asi jo?)

Axiom: Co nemáš v očích, musíš mít v kolenou

Aprica má krásné sjezdovky. V průměru dlouhé mezi 1 a 6 kilometry, prudké, mírné, každý si vybere. A snad kromě jedné, kde po většinu dne byl pohyb ve znamení slalomu mezi hady těl otrocky kopírující instruktorovy pomalé obloučky, se před vámi rozevírala prázdná bílá třpytící se prázdnota, pečlivě udusaná pásy rolby. A kolem vás ty hory, co nemají oči a na nichž by se dinosauři snadno dali přehlédnout (a co teprve lidi).

Axiom: Kde ani smrt nebere, vypomůže Blue Max

Před pátou hodinou každý den ustal ruch všech strojů, poslední nešťastníci hledali ve spleti nekonečných sjezdovek cestu do tepla hotelu (v tom našem očividně stále šetřili plynem... a vlastně i světlem), hodnoty na digitálním teploměru začaly klesat, a tak zbývalo uchýlit se do náruče společenských her, písmenek, seriálů a filmů.
Musím říct, že Cinepur mě mile překvapil. Nečekala jsem, že bych měla na filmy stejný pohled, jako jeho přispivatelé (a taky že ne), ale neuvěřitelně mě bavilo hltat myšlenkové pochody, kterých bych nikdy nebyla schopna. Navíc speciál věnovaný Kinematografii atrakce byl zajímavým pojmenováním věcí, na které koukáme s jistou tupou samozřejmostí.
Pak přišli na řadu Extras - dvě řady britského komediálního seriálu ze zákulisí komparzistů. Orlando Bloom a jeho sebestřednost vyhráli na plné čáře, za nimi pár metrů klopýtá Daniel Radcliffe se svým kondomem a Ian McKellen se svým "Ian McKellen, Ian McKellen, Ian McKellen, You cannot pass!, Ian McKellen, Ian McKellen".
Protože podle zákona schválnosti na horách vždy někdo něco chytí, strávila jsem téměř celou středu v posteli s Hankem Moodym. Možná je to zvrácené, ale Californication má něco do sebe a navíc mi tak nějak pomohlo urovnat si myšlenky ze svého vlastního života.

Axiom: Když ne do hajzlu, tak aspoň do koše

Je sobota, 17 hodin. Opouštíme Apricu. Po cestě míjíme rozsvícená horská městečka, minuty se vlečou a já přemýšlím o tom, jaké to bylo vtrhnout na pár dní do světa jiných lidí, kteří dál zůstávají v zasněžené krajině, chodí zde do školy, každý den spouští lanovky, vaří každý týden jiným tvářím. A když tak projíždíme dalšími městy, naše osudy na chvíli protnou i jejich existenci, aniž by to někdo výrazněji zaznamenal. Tolik lidí, tolik příběhů. Jeden je nepatrné nic. Pár hodin a člověk bude zase ve svém stereotypu, kde dokáže predikovat svoje kroky v nadcházejících hodinách. Jaké by to bylo odstřihnout se od toho všeho. Chtělo by to vůli. Vůli vymazat svůj virtuální život, nevrátit se k četným diskuzím, které mu za ten týden nechyběly, zapomenout, zmizet... Ale to už je tma, poslední hory se staly stíny na hvězdném pozadí. Ve 3 ráno mi píše T-Mobil.

Zasloužilo by si to tu vtipnou tečku. Bude jí tedy představa, kterak autorka před hlavním nádraží v Praze v 6 hodin ráno hledá v autobusovém odpadkovém koši mobil, který jí do něj ze dvou metrů neomylně spadl. Je na tři kusy. Najít baterku bylo opravdu těžké.