Peklo zvané Země živitelka

Jak pravil klasik: V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Teda až na mě.

Šest dní. Šest dlouhých dní, kdy jsem musela králíka svěřit do rukou své sestry a zamířit na západ do míst, kam by žádný brňák bez donucení nezabloudil. Paradoxem je, že jsem si na tyto galeje byla nucena v mé milované práci (ano, teď si jí zase o fous víc vážím) vzít dovolenou. Navíc se hned druhý večer podařilo poslat Windowsy na notebooku do věčných lovišť. To je tak, když vám po hodině čekání dojde trpělivost a i přes upozornění přibližně ve znění "počítač nevypínejte, vypne se sám"... počítač vypnete. Bude v tom mít patrně prsty tamní motorestová free wi-fi síť (na spolehlivější zaheslovanou jsem se nemohla ani se znalostí hesla dostat), přes kterou si Blue Max začal nešikovně stahovat aktualizace, zatímco já se snažila procedit paket za paketem nejnovějšího dílu Dark Blue.

Šachovnice

Začněme od začátku. Cesta. Cesta byla dlouhá, místy mokrá, definitivně ale chladná, protože jsme se vezli v chladícím Fordu transitu. V kabině samozřejmě. Za skromný oběd ve Staré Hlíně jsme nechali diety na celý den. Kdybych tedy nějaké diety dostala (oběd další den by nás stál diety na zbytek týdne).

Českobudějovické výstaviště je ošklivé, až odporné. Z B4 jsme táhli na F2 a poté zanechali auto na P2. Kolem se pohybovali dámy a pěšáci, které náš sveřepý řidič odmítal přejíždět. Českobudějovický pavilon je zastřešená kostka betonu, o výměru umýváren ve větším autokempu (až na B4, tam se vlezl celý jeden mega stánek, kterých na Ragiontouru v Brně bývá v brněnském pavilonu 30). Pro sebe jsme zde měly přichystáno 9 metrů čtverečních s dřezem a šesti pěti talíři. Naproti se tyčila krásná expozice prostějovského lihovaru, kterou jsme během dvou dnů téměř vykoupily. A vlastně jsme to v F2 docela vyhrály - čaje, rakytník, oleje, medovinka... venku byl celý areál lemován nastřídačku stánky z umělými cukrdlátky, kytkami, vietnamskými vetešárnami, WS strouhači (místy to vypadalo jako oživlý teleshoping) a samozřejmě traktory, kombajny a jinými stroji hrůzy. Musím se přiznat, že pořad "Červený traktůrek", kterým nás Nova ráno budila, mě po třech dnech už značně iritoval.

Kdo neplní plán, plní si míč

Zoufalé bylo i zázemí, které jsme měli k dispozici. Tak například jeden záchod (naposledy opravován patrně za socializmu) pro 3 pavilony. O koš na papírové ručníky jsem vedla konverzaci s uklizeči přes rozpis služeb pověšený na dveřích. Do tří dnů tam byl.
Zásobovací logistika do našeho skromného mrazícího pultu se skládala z dispečera (já) a sofistikovaného vozíčku, který nebyl naučen základní poslušnosti, a tak mě několikrát za ten týden pokousal. Kolemjdoucí zůstali nezraněni.

Tamní Kaufland byl plný překvapení - respektive chaosu. Moje mise byla jednoduchá: 40 rohlíků a 3000 párátek. Rohlíky byla ta jednoduchá část. Párátka byla lokalizována po hodině hledání, kdy jsem zalarmovala i dva zaměstnance. Byla u talířů. Překvapena jsem byla já i zaměstnanci.

Také informace o snadné pěší dostupnosti našeho penzionu se nezakládala na úplně pravdivých faktech. Z 10 minut se vyklubalo 45. A po celém dni za pultem se vám tato doba vězící mezi vámi a sprchou/postelí/jídlem (celý den bylo možné konzumovat pouze fast-foodové pochutiny jako langoše, hořické trubičky, slané oříšky, medovinu, absinth, tequilu...) zdála nekonečná. Dokonce jsem se snížila ke stopu, ale nikdo zrovna nejel kolem. Tento problém byl ráno řešen velmi drahým taxíkem a následně vyřešen zkamaráděním se s velice vtipným panem od medoviny, který vlastnil auto jehož kufr byl plný lahví - a tak jsme cinkali na každém výmolu.

Každé výstaviště má svého Káju

Kája je fantomem brněnského Regiontouru. Je to takový pán staršího data výroby, který se po výstavišti toulá každý den a pokouší se získat vše, co je zdarma. Tudíž k večeru je již opilý jak duha a snaží se zjištně zaplétat konverzaci, která je přinejmenším otravná. A světe div se, i českobudějovické výstaviště má svého Káju. Nepředstavil se nám, ale jeho oblá vousatá postava v šortkách zavalená igelitkami s nasbíranými věcmi nám utkvěla v paměti. Povýšil totiž svoje vtěrkovské metody výše, než dokázal Kája za poslední 3 roky. Nejprve se (samozřejmě opilý) pokoušel moji mámu vylákat na prohlídku náměstí. Byl odmítnut. Asi 5x během hodiny. Druhý den nasadil větší kalibr a rozjel se na více frontách. Jen v našem pavilonu od něj dostaly dáreček tři osoby - studentka po maturitě od pána s medovinou plyšáka, středoškolačka z palírny keramické sluníčko a moje matka prozaicky umělohmotné prostírání. Obávám se, že všechny tři věci vylovil někde v kontejneru. Byla jsem potěšena, že mě pán nepovažuje za dostatečně lukrativní partii, ale ouha - další den mi podával také plyšáka s omluvou, že se mu nepodařilo předchozího dne sehnat papír na zabalení. Plyšáka se bojím dotknout holou rukou...

Pavla V.

Nejvíc mě potěšila Pavlínka. To je moje kamarádka, víte? 31. 8. mi poslala krásnou SMS, kde se mě vyptávala, s kým si zítra ve škole sednu. Obligátní "pls odepiš" na konci přímo vyzývalo k reakci. Musím říct, že Pavlínka poskytla desetiminutovou zábavu pro polovinu pavilonu, kterou její omyl opravdu rozesmál. Bohužel jsem ji musela zklamat - naše kancelář je již plná a tudíž si Pavlínka bude muset sednou s někým jiným. Myslím, že jsem jí nepřivodila svojí odpovědí záchvat smíchu.

I přes příšernou koncepci celé akce jsme si našly pár věcí, za které stálo za to utrácet. A tak máme doma masožravou rosnatku, kterou krmím moly, spoustu šperků pro nás i známé... Taky jsem poznala kluky ze sýrárny Miltra a pod záštitou Klasy a Ministerstva zemědělství popíjela s nějakými lesníky cannabisku v těch několika málo okamžicích, kdy davy polevily.

A málem bych zapomněla na pána, který se velmi podobal Bernardovi z Black Books a přinesl nám na ochutnání jedno jistě velice drahé archivní víno, jehož suchost jsem nedokázala patřičně ocenit.

Sociologie z první ruky

Studovat sociologii, napíšu po tom týdnu celou diplomovou práci. Celý den kolem vás proudí lidé nejrůznějšího věku i příjmové kategorie. Někomu není blbé platit tisícovkou 12 korunovou položku, jiný vše zaokrouhluje na stovky. Někteří zákazníci vám vynadají, že za komunistů vaše výrobky chutnaly líp, jiní se s vámi ochotně dělí o pochutiny, co koupili u jiného stánku. Nejvíce mě dojal starý pár, kdy paní chtěla utratit dvacetikorunu a její nerudný muž na ni z dálky štěkal, že je to drahé. Vesměs ale tolik typů lidí není a po čase se začnou opakovat ty samé scénáře. Až to člověka fascinuje a na nějaké otázky už začne být alergický (například "a co je nejlepší" - to se mi chtělo občas popravdě odpovědět, že mně nechutná nic z toho). Stala se ze mě automatická sčítačka do 200 Kč s možným rozšířením na 1000 a přídavným programem "připravování ochutnávek".

S panem od medoviny jsme připravili pokus inspirovaný stánkem Teekanne, kteří měli každý den nápis AKCE spojený s jinou cenou (den ode dne vyšší). Dopadlo to dle očekávání. Lidé na slovo akce a výprodej slyší velmi dobře a to, že cena není vůbec akční, je už nezajímá (pán od medoviny při své akci ceny zachoval ve stejné výši).

Cesta z konce světa

Díky této super mega akci jsem přišla o paintball. Příští rok jsme rovnou zavrhly. Sice si toho pstruha v motorestu Pegast (kde byla domácí kuchyně opravdu vynikající - ta snídaně, ach bože!) asi už nikdy nedám, pána od medoviny, který nás oblažoval svými životními zážitky, taky už asi nepotkám... ale raději si na pouťový jarmark zajedu někam blíž.