Tři sestry
A pak z nich budou odporné, tupé mrtvoly, jako jejich otcové a matky
Nerada se spoileruji na divadlo dopředu (kromě fotek a obsazení, protože nikdy nevydržím lačně prohlížet nové premiéry v MdB) a tak jsem si myslela, že Tři sestry budou nějaká komedie z pera pana Čechova (ano, ve škole jsem tomuto asi pozornost také nevěnovala). Komedie to nebyla, i když filozofické výstupy plukovníka Veršinina (Petr Štěpán) k tomu neměly daleko. Kdo chtěl, smysl (dokonce hluboký) v tom našel. Kdo nechtěl, mohl si myslet, že je to jen nudná hra o tom, kterak tři sestry neustále chtějí odjet do Moskvy. Patřím k té první skupině. Tři sestry jsou totiž bolestně pravdivý příběh o tom, kterak můžeme být šťastní jen když žijeme ve svých představách. Hned zpočátku bláznivě zamilovaný Andrej (Michal Isteník) požádá o ruku svoji lásku Natálii (Lenka Janíková), ze které se (jak přibývají dluhy a děti) vyklube jeden velký omyl. Máša (Ivana Vaňková) je nešťastně vdaná již několik let, Olga (Markéta Sedláčková) opuštěná a uvázaná na postu ředitelky školy. Jediná Irina (Svetlana Slováková) má vše ještě před sebou. Sní o poctivé práci, o Moskvě a o lásce... ale i té se pomalu její optimizmus hroutí a když se nakonec rozhodne vdát za barona Tuzenbacha (Vojtěch Blahuta), je její štěstí utnuto výstřelem.
Celá scéna i kostými jsou koncipované v odstínech bílé, černé a šedé. Jediná postava, která z této dichromatické kompozice vybočuje, je Natálie, která chodí věčně odívaná v křiklavých barvách i modelech. Dá se považovat za hlavní "zlo" v životě Prozorovů a možná, že je se svými dětmi (a zálety) i jediná šťastná. Nebo spíše žije v jiném světě, kde nemá potřebu o své situaci přemýšlet a jen jedná bez ohledu na své okolí.
Tři sestry mi přišly jako hra, která mi dokonale pasuje do mého vesmíru. Podobně jako odtud vzešla Fontána. Poslední dějství, kdy vojáci odchází z města, z Andreje je troska, Máša přichází o jedinou kotvu v podobě Veršinina, Olga stagnuje a Irině se hroutí budoucnost, pro kterou se těžce rozhodla, bylo opravdu působivé.
Sněhurka a sedm trpaslíkůCelá scéna i kostými jsou koncipované v odstínech bílé, černé a šedé. Jediná postava, která z této dichromatické kompozice vybočuje, je Natálie, která chodí věčně odívaná v křiklavých barvách i modelech. Dá se považovat za hlavní "zlo" v životě Prozorovů a možná, že je se svými dětmi (a zálety) i jediná šťastná. Nebo spíše žije v jiném světě, kde nemá potřebu o své situaci přemýšlet a jen jedná bez ohledu na své okolí.
Tři sestry mi přišly jako hra, která mi dokonale pasuje do mého vesmíru. Podobně jako odtud vzešla Fontána. Poslední dějství, kdy vojáci odchází z města, z Andreje je troska, Máša přichází o jedinou kotvu v podobě Veršinina, Olga stagnuje a Irině se hroutí budoucnost, pro kterou se těžce rozhodla, bylo opravdu působivé.
- Kohout? - V lese? - Blbost.
Nenavážejte se do Šmudly!
Nenavážejte se do Šmudly!
Dověděla jsem se, že jsem vděčný návštěvník divadla. Kdykoliv mi někdo zavolá, že má volné lístky, jdu. A tak jsem mohla vidět Sněhurku hned dvakrát a užít si tak dvoje obsazení.
Pohádku známe všichni, že. Dnes jsem se tak nějak na okraj rozhodla, že svým potomkům nebudu číst Disneyovky, ale Grimmy. A v žádném případě je nebudu brát do divadla a kina, pokud si nebudu jistá, že je dokážu ukočírovat. Když jdete na pohádku, je pravděpodobné, že složení publika bude krapet odlišné, než když se vydáte na operetu. Narozdíl od důchodců mají malé děti tendenci pořád něco žvatlat a courat. Nedej bože když se nudí (nebo sedí v první řadě). To pak mohou začít házet svetrem nad hlavu (nebo strkat hlavu do orchestřiště), aniž by si toho rodiče zaujatí představením všimli. Pro jistotu jsem se ujistila dotazem na moji mámu, že jsem v dětství bylo ukázněné dítko, když mě vzala (opakovaně) na Sny svatojánských nocí (pamatuju si jedno představení u Křižíkovy fontány v Praze jako by to bylo včera) a tím ve mně patrně zasela semínko mé obsese divadlem.
V čem tkví kouzlo Sněhurky, ptáte se? Jednak je to chytlavá, z větší části původní, hudba všemožných žánrů (kankán, pár taktů z Fantoma opery, karibské rytmy...), stylizovaná hravost (oživlý umělý les, pastelově barevné roztančené království, světelné filtry...) a v neposlední řadě herci v karikaturních rolích, které se malému divákovi zavděčí (Jan Apolenář/Milan Němec jako výborná parodie na Macechu, Igor Ondříček, Láry Kolář, Robert Musialek, Jiří Ressler, Jakub Uličník, Vojtěch Blahuta a další jako ti největší trpaslíci na světě), i v ryze pohádkových rolích (Robert Jícha jako princ, Svetlana Slováková jako Sněhurka). Mimo všechny kategorie pak stojí bipohlavní zrcadlo.
Pohádku známe všichni, že. Dnes jsem se tak nějak na okraj rozhodla, že svým potomkům nebudu číst Disneyovky, ale Grimmy. A v žádném případě je nebudu brát do divadla a kina, pokud si nebudu jistá, že je dokážu ukočírovat. Když jdete na pohádku, je pravděpodobné, že složení publika bude krapet odlišné, než když se vydáte na operetu. Narozdíl od důchodců mají malé děti tendenci pořád něco žvatlat a courat. Nedej bože když se nudí (nebo sedí v první řadě). To pak mohou začít házet svetrem nad hlavu (nebo strkat hlavu do orchestřiště), aniž by si toho rodiče zaujatí představením všimli. Pro jistotu jsem se ujistila dotazem na moji mámu, že jsem v dětství bylo ukázněné dítko, když mě vzala (opakovaně) na Sny svatojánských nocí (pamatuju si jedno představení u Křižíkovy fontány v Praze jako by to bylo včera) a tím ve mně patrně zasela semínko mé obsese divadlem.
V čem tkví kouzlo Sněhurky, ptáte se? Jednak je to chytlavá, z větší části původní, hudba všemožných žánrů (kankán, pár taktů z Fantoma opery, karibské rytmy...), stylizovaná hravost (oživlý umělý les, pastelově barevné roztančené království, světelné filtry...) a v neposlední řadě herci v karikaturních rolích, které se malému divákovi zavděčí (Jan Apolenář/Milan Němec jako výborná parodie na Macechu, Igor Ondříček, Láry Kolář, Robert Musialek, Jiří Ressler, Jakub Uličník, Vojtěch Blahuta a další jako ti největší trpaslíci na světě), i v ryze pohádkových rolích (Robert Jícha jako princ, Svetlana Slováková jako Sněhurka). Mimo všechny kategorie pak stojí bipohlavní zrcadlo.
Není čas na umělé dýchání? Princ vypadá, že by mohl mít nějaké zkušenosti. Když se mu holka líbí, tak proč ne. A nevadí mu, že je mrtvá?
Balada o lásce (Singoalla)
Zpět k vážnému tématu. Ehm, ehm, ehm. Když balada, tak severská. Když severská, tak metal. A když o lásce, tak nešťastné. Tentokrát ve velmi atraktivním, dynamickém hávu.
Nejprve potřebujeme ústřední pár. Nechť jím je tedy Erlond (Dušan Vitázek) a Singoalla (Johana Gazdíková). Oba pochází z odlišných kultur, jiných vyznání a ideálně se nikdy neměli zamilovat. Pak přidáme další rohy čtyřuhelníku - Asima (Martin Havelka), kterému je Singoalla zaslíbena, a Helenu (Pavla Vitázková), která zase miluje Erlonda. Přibližně v polovině necháme Erlonda vypít jed. Po přestávce, kdy se nám vše uleželo, se dostaví morová rána a nejen ta klátí jednu postavu za druhou. Erlond žije, ovšem s Helenou. Singoalla se hodlá pomstít prostřednictvím svého a Erlondova syna. Helena čeká dítě a Asim má sekeru. Je to balada. Moc postav tedy světlou budoucnost mít nebude.
Musím říct, že mezi Erlondem a Singoallou to v první polovině neuvěřitelně jiskřilo. Druhá polovina tak přinesla trochu studenou sprchu, neboť tempo a napětí povolilo. První polovina sebou také odnesla asi nejlepší postavu celé hry - Šeka (Alan Novotný), Erlondova nejlepšího přítele a glosátora. V sále asi každý zalitoval.
Jako celek je to ale velmi povedené. Hudebně se pohybujeme od severského folku až po rockovo-metalovou elektroniku (v tomto opravdu odborník nejsem). Musím vyzdvihnout i scénu a kostými. Provokativní černá (umělá kůže?) s červenou, nebo modrou v oku lahodících střizích. Monochromaticky zalité jeviště s minimem kulis a vzpomínky kryté za záclonou. Vizuální vrchol uplynulé divadelní sezóny.
Nejprve potřebujeme ústřední pár. Nechť jím je tedy Erlond (Dušan Vitázek) a Singoalla (Johana Gazdíková). Oba pochází z odlišných kultur, jiných vyznání a ideálně se nikdy neměli zamilovat. Pak přidáme další rohy čtyřuhelníku - Asima (Martin Havelka), kterému je Singoalla zaslíbena, a Helenu (Pavla Vitázková), která zase miluje Erlonda. Přibližně v polovině necháme Erlonda vypít jed. Po přestávce, kdy se nám vše uleželo, se dostaví morová rána a nejen ta klátí jednu postavu za druhou. Erlond žije, ovšem s Helenou. Singoalla se hodlá pomstít prostřednictvím svého a Erlondova syna. Helena čeká dítě a Asim má sekeru. Je to balada. Moc postav tedy světlou budoucnost mít nebude.
Musím říct, že mezi Erlondem a Singoallou to v první polovině neuvěřitelně jiskřilo. Druhá polovina tak přinesla trochu studenou sprchu, neboť tempo a napětí povolilo. První polovina sebou také odnesla asi nejlepší postavu celé hry - Šeka (Alan Novotný), Erlondova nejlepšího přítele a glosátora. V sále asi každý zalitoval.
Jako celek je to ale velmi povedené. Hudebně se pohybujeme od severského folku až po rockovo-metalovou elektroniku (v tomto opravdu odborník nejsem). Musím vyzdvihnout i scénu a kostými. Provokativní černá (umělá kůže?) s červenou, nebo modrou v oku lahodících střizích. Monochromaticky zalité jeviště s minimem kulis a vzpomínky kryté za záclonou. Vizuální vrchol uplynulé divadelní sezóny.
Žádné komentáře:
Okomentovat