Ačkoliv si ještě dlužím nejméně tři reflexe na divadlo, rozhodla jsem se přeskočit na zážitek nejčerstvější. Čas od času se mi poštěstí získat lístky na nějaké to kulturní představení jako záskok zdarma. To pak volám a píšu a sháním doprovod. Občas se poštěstí, ale tentokrát jsem si musela vystačit sama (a taky to bylo jen 5 hodin dopředu, průměrně mívám tak den). Navíc opera. Že.
Po cestě do Janáčkova divadla jsem byla nucena obdivovat umě rozeseté výkopové práce v centru, které nádherně rozdělovaly město na dvě poloviny. Na tu, kde jsem byla já, a na tu, kde bylo divadlo. To je tak, když se člověk rozhodne projít se trochu pěšky (stihla jsem to!).
Opera dokáže neskutečné věci. Třeba z děje o třech větách vytvořit 3 hodinový opus. Mě na operách nejvíc fascinuje výprava. Nejsem takový nadšenec, abych si doma pouštěla samotné árie, podruhé bych asi na většinu oper nešla, ale fascinují mě. Opera je naprostý opak filmu. Existuje pevně daná hudba a obraz se po staletí mění a podléhá interpretaci režiséra, tudíž vizuálno se tu snaží interpretovat audio.
Evžen Oněgin by se dal shrnout takto: přijede Evžen s Lenským, Taťána se do Evžena zamiluje, Lenský miluje její sestru Olgu, Evžen Taťánu odmítne, Taťána je smutná, Evžen se snaží dělat neviditelného a tancuje celý den s Olgou, Lenský se namíchne, Evžen Lenského v souboji zastřelí, Evžen je smutný a na tři roky zmizí ze scény, Evžen přijíždí ke knížeti Greminovi a zjišťuje, že Taťána je jeho ženou, Evžen se do ní zamiluje, Taťána ho odmítne.
Pokud se mi na ději něco líbilo, tak závěr, jehož pointa "svět se netočí kolem Oněgina a nečeká ,až se milostivě ráčí rozhodnout" rozbila předvídatelný scénář "dva zamilovaní si jsou souzeni a nakonec spolu skončí". Chtělo-li by se mi přemýšlet, našla bych v těch posledních 5 minutách mnohem víc hloubky a myšlenek (například při konfrontaci Taťánina rozhodnutí s její fascinací milostnými romány z úvodu).
Pro naprosté vychutnání si oper postrádám asi to správné nadšení z pěveckého výkonu tohoto typu. Po dlouhých, pomalých áriích mě z mých vlastních myšlenek vytrhly až výkřiky bravo! z publika. Na druhou stranu tu bylo několik vynikajících scén. Vlastně celá druhá polovina (souboj, Greminův ples). Jakožto spíš konzument muzikálů jsem měla vcelku problém s obsazením. Chápu, že jde především o hlas. Ale když na pódium přijde (v úvodu 22 letý) Oněgin v bílém obleku s vycházkovou holí a vizáží Johna Rhys-Daviese (včetně vousů, prosím neplést s Jonathanem Rhys Meyersem)... tak jde aspoň pro mě vyznění většiny myšlenkových pochodů postavy do háje (mladická nerozvážnost vs usedlost muže středního věku). Čajkovského hudba měla sice poměrně zapamatovatelný hlavní motiv, ale než ten mě více oslovovaly dílčí scény (vesnický ples, přechod z místa smrti Lenského přes Oněginův vnitřní zmatek až ke Greminovi).
Takže si teď můžu k Verdimu připsat jednu ruskou čárkou. Zpívaná ruština zní... divně.
Po cestě do Janáčkova divadla jsem byla nucena obdivovat umě rozeseté výkopové práce v centru, které nádherně rozdělovaly město na dvě poloviny. Na tu, kde jsem byla já, a na tu, kde bylo divadlo. To je tak, když se člověk rozhodne projít se trochu pěšky (stihla jsem to!).
Opera dokáže neskutečné věci. Třeba z děje o třech větách vytvořit 3 hodinový opus. Mě na operách nejvíc fascinuje výprava. Nejsem takový nadšenec, abych si doma pouštěla samotné árie, podruhé bych asi na většinu oper nešla, ale fascinují mě. Opera je naprostý opak filmu. Existuje pevně daná hudba a obraz se po staletí mění a podléhá interpretaci režiséra, tudíž vizuálno se tu snaží interpretovat audio.
Evžen Oněgin by se dal shrnout takto: přijede Evžen s Lenským, Taťána se do Evžena zamiluje, Lenský miluje její sestru Olgu, Evžen Taťánu odmítne, Taťána je smutná, Evžen se snaží dělat neviditelného a tancuje celý den s Olgou, Lenský se namíchne, Evžen Lenského v souboji zastřelí, Evžen je smutný a na tři roky zmizí ze scény, Evžen přijíždí ke knížeti Greminovi a zjišťuje, že Taťána je jeho ženou, Evžen se do ní zamiluje, Taťána ho odmítne.
Pokud se mi na ději něco líbilo, tak závěr, jehož pointa "svět se netočí kolem Oněgina a nečeká ,až se milostivě ráčí rozhodnout" rozbila předvídatelný scénář "dva zamilovaní si jsou souzeni a nakonec spolu skončí". Chtělo-li by se mi přemýšlet, našla bych v těch posledních 5 minutách mnohem víc hloubky a myšlenek (například při konfrontaci Taťánina rozhodnutí s její fascinací milostnými romány z úvodu).
Pro naprosté vychutnání si oper postrádám asi to správné nadšení z pěveckého výkonu tohoto typu. Po dlouhých, pomalých áriích mě z mých vlastních myšlenek vytrhly až výkřiky bravo! z publika. Na druhou stranu tu bylo několik vynikajících scén. Vlastně celá druhá polovina (souboj, Greminův ples). Jakožto spíš konzument muzikálů jsem měla vcelku problém s obsazením. Chápu, že jde především o hlas. Ale když na pódium přijde (v úvodu 22 letý) Oněgin v bílém obleku s vycházkovou holí a vizáží Johna Rhys-Daviese (včetně vousů, prosím neplést s Jonathanem Rhys Meyersem)... tak jde aspoň pro mě vyznění většiny myšlenkových pochodů postavy do háje (mladická nerozvážnost vs usedlost muže středního věku). Čajkovského hudba měla sice poměrně zapamatovatelný hlavní motiv, ale než ten mě více oslovovaly dílčí scény (vesnický ples, přechod z místa smrti Lenského přes Oněginův vnitřní zmatek až ke Greminovi).
Takže si teď můžu k Verdimu připsat jednu ruskou čárkou. Zpívaná ruština zní... divně.
Žádné komentáře:
Okomentovat