K dokázání následujícího textu nemám dostatečné nástroje ani znalosti. Je více než pravděpodobné, že v jiném interpretačním systému může být napadnut, popřen či jinak zašlapán do země.
Člověk, který poslouchá hudbu, ji vnímá jako celek. Její atmosféru, barvu, jednotlivé úseky, ale není schopen zůstat naplno soustředěný tak, aby vnímal i její jemnou strukturu (myslím normální člověk, který nemá z hudby titul či maturitu), notu po notě a jejich umístění v prostoru. Když se ale role otočí a z přijímače se stane vysílač, vše se změní. Rázem je to o každé notě, o propletené struktuře a ten celkový dojem je najednou ztracen. Z malých kostek v prostoru kláves se skládá něco většího. Pomalu. Pravá ruka, levá ruka... skladbu znáte skoro nazpaměť, ale čtením partitury nacházíte stále nové věci, o kterých jste předtím neměli ani tušení.
Clinta Mansella jsem objevila až jedné noci, kdy na ČT2 běželo Requiem for a Dream. Lux aeterna. Ve své podstatě něco zvláštního. Minimalizmus s melodií a přece taková bohatost. Navíc promlouvá k samotné duši (což je dáno samozřejmě i zkušeností z filmem, který byl přes něj propasírován). Zase tolik jsem toho od Clinta neslyšela, ale ať si pustím Fountain, nebo Moon, stále se nemohu zbavit pocitu, že těžiště Mansellovy hudby vězí v hraní si se strukturou. Jedno téma konečně mnohokrát variované, lehce upravované, rozvíjené. Ale i když člověk má tento neodbytný pocit, není ho lehké jen pouhým poslechem verifikovat. A pak se mi Mansell dostal do ruky ve své syrové podobě. Notová osnova se spoustou teček a čárek, legát, pomlk... originál to nebude, ale když jsem teď v této záležitosti posunula své vnímání o něco dál, musím říct, že přepis je to velice věrný. V nadpisu zmíněná skladba mi tak dovolila prozkoumat všechna její zákoutí a detailně poznat každý tón. A ano, variace, kombinace, rafinované skládání známého se špetkou neznámého a sem tam se z této (dalo by se říct až) monotónnosti (která má ale k monotónnosti daleko) vynoří něco překvapivého, co chvíli pobude, doplní se starým známým a už se nevrátí. Jen doufám, že mé nadšení v tomto sdílí i sousedé.
Clinta Mansella jsem objevila až jedné noci, kdy na ČT2 běželo Requiem for a Dream. Lux aeterna. Ve své podstatě něco zvláštního. Minimalizmus s melodií a přece taková bohatost. Navíc promlouvá k samotné duši (což je dáno samozřejmě i zkušeností z filmem, který byl přes něj propasírován). Zase tolik jsem toho od Clinta neslyšela, ale ať si pustím Fountain, nebo Moon, stále se nemohu zbavit pocitu, že těžiště Mansellovy hudby vězí v hraní si se strukturou. Jedno téma konečně mnohokrát variované, lehce upravované, rozvíjené. Ale i když člověk má tento neodbytný pocit, není ho lehké jen pouhým poslechem verifikovat. A pak se mi Mansell dostal do ruky ve své syrové podobě. Notová osnova se spoustou teček a čárek, legát, pomlk... originál to nebude, ale když jsem teď v této záležitosti posunula své vnímání o něco dál, musím říct, že přepis je to velice věrný. V nadpisu zmíněná skladba mi tak dovolila prozkoumat všechna její zákoutí a detailně poznat každý tón. A ano, variace, kombinace, rafinované skládání známého se špetkou neznámého a sem tam se z této (dalo by se říct až) monotónnosti (která má ale k monotónnosti daleko) vynoří něco překvapivého, co chvíli pobude, doplní se starým známým a už se nevrátí. Jen doufám, že mé nadšení v tomto sdílí i sousedé.
Žádné komentáře:
Okomentovat