Cyrano z Bergeracu

Jediný důvod, proč pro mě čtvrtek 1. 7. 2010 nebyl poslední měsíc pouze černou skvrnou, kterou bych si v kalendáři mileráda odpustila, byl večer. Podruhé Biskupský dvůr a divadelní představení. Tentokrát se pod věžemi Petrova odehrávala další klasika - Cyrano.

Příběh ošklivého mušketýra/kadeta (Igor Ondříček) s výjimečnou duší, která svým důvtipem a poetikou okouzluje krásnou Roxanu (Alena Antalová) zkrz personifikaci v mladém a krásném (avšak ne toliko nadaném) Kristiánovi (Jiří Mach), je znám snad všem a každý druhý si vzpomene aspoň na slavnou větu se širákem. Co takto z popisu nevynikne, je nádherný způsob, jakým je hra napsána. Vrchlickým přeložené verše, které dávají ožít vzletným a dlouhým proslovům Cyrana, jsou klenoty. První polovina hry je přímo napěchována vtipnými a chytrými scénkami, které staví na (většinou) monologu hlavní postavy - ať už je to úvod s divadelním představením, kde Cyrano předvede na kolik způsobů lze urazit jeho nos, slavná scéna pod Roxaniným balkonem, kde Cyrano napovídá Kristiánovi slova, nebo strhující diverze, která má zpozdit maršálka De Guiche (Viktor Skála), aby mohla proběhnout svatba Roxany a Kristiána. Nádherných "hlášek" padne za celou dobu nepočítaně a Igor Ondříček všechno umí bezchybně vypointovat.

Druhá polovina ztratí na humoru. Kadeti jsou ve válce a De Guiche se Cyranovi a Kristiánovi díky svojí pravomoci mstí. Iluze jednotné postavy s vizáží Kristiána a duší Cyrana, kterou Roxana miluje, se začíná hroutit, ale než dojde k výsledné konfrontaci, která by vše uvedla na pravou míru, Kristián umírá a s ním se ztrácí i Cyranova naděje. O mnoho let později se sice k výsednému prozření postav dobereme, ale jeho katalyzátorem je bohužel fatální faktor, který štěstí dvou zamilovaných zmaří.

Smutný příběh naplněno-nenaplněné lásky v podání trojúhelníku Cyrano-Roxana-Kristián pohne asi každým. Zvlášť když sledujeme Cyrana, který v mnoha situacích musí předstírat a ukrývat své city (například v momentě, kdy ho Roxana žádá o to, aby vzal Kristiána pod svoji ochranu, nebo když zorganizuje pod vlivem jeho projevu s Kristiánem urychleně svatbu). Jeho vnitřní boj je v ostrém kontrastu s vtipem, kterým kolem sebe odráží útoky na svoji osobu. Obsazení je vskutku povedené - Igor Ondříček exceluje snad v čemkoliv, čeho se jen dotkne, Jiří Mach perfektně předvedl zakřiknutého a přízemního chlapce (je zmatená! Musíme toho využít) a Alena Antalová mě zase po dlouhé době dokázala zaujmout a bavit každou minutu, kterou byla na "jevišti".

I tak vynikající příběh samozřejmě umocňovalo i netradiční venkovní prostředí. Tentokrát z 2. řady bylo vidět výborně, takže v tomhle ohledu bez stížností. Scény na balkónu se odehrávaly opravdu na balkónu, Kristián na něj opravdu (i když po žebříku) lezl, noční obloha a kašno-socha (:)) při trapném tichu mezi ním a Roxanou dodávala chvíli na autentičnosti a v neposlední řadě zajímavě osvícené vojenské ležení dostalo nový rozměr (a ani nevím proč mě tak dostalo, když si Cyrano lehl částečně do trávy, než na dlážděné jeviště).

Cyrano z Bergeracu je prostě klenot mezi divadelními hrami. Jak se dívám na stránky divadla, byla to zároveň derniéra této inscenace. Škoda. Nebránila bych se vychutnat si tento zážitek ještě jednou.

Příští rok se prý uvažuje o Romeu a Julii. Tož balkon by byl, budu se těšit!