Felix in the l(a)unch tube

Clone Wars

Když už jsem se minulý rok do fanartové soutěže na Koprcon "rozkreslila", chtěla jsem něco stvořit i pro další ročník. Téma se dalo lehce odhadnout. Bohužel soutěž se nekonala, a tak ve mně zůstaly jen ty představy a hlodaly ve mně tak dlouho, než jsem je hodila na papír. Nápady jsou, ale ten talent chybí. Měla bych mít svého otroka, který by je za mě realizoval. Takže jen tak skicovitě (pokus číslo 2) Variability:

(Digital art možná, někdy... až se dostanu k nějakému 3D programu)

Home One

Poškrábaná od pletiva, popíchaná od rýsováčků (které se nakonec ukázaly jako slepá ulička), pořezaná od pilky, popálená od tavné pistole (jsem děsně šikovná), ale kotec stojí! Finančně vyšel na cca 2000 Kč, ve dvou nám zabral 4 měsíce práce a vymýšlení (čisté práce bylo jen pár víkendů), nespočetněkrát jsme se nad realizací pohádaly. Teď jen doufat, že Felix bude rozumný a v noci bude spát, nikoliv mě budit.

Čínské Veselí

I did it. Prostě jsem se před měsícem rozhodla, v pátek sbalila spacák a karimatku, obrala bankomat o pár papírků, sedla na vlak a sama odjela do Veselí nad Moravou. Nevím jak je to u ostatních, ale mně se nikdy samotné nikam nechtělo. Člověk si pak připadá v cizím prostředí bez nějaké kotvy tak nějak nepatřičně a nejistě. Ale stalo se a nelituji. I když bych teď po dvou dnech "festivalových" filmů potřebovala pořádný vizuální mainstreamový zákusek.

Pátek

Seminář čínských filmů, jak se akce oficiálně jmenovala, začínal už ve tři odpoledne, tudíž jsem ve dvě hodiny už stála na nádraží. Příště raději 1,5 hodinovou jízdu vlakem využiji jinak než spekulováním o tom, jak velká bude asi u registrace fronta, bude-li kde spát... Pravdou totiž je, že jsem dorazila (asi) první. Zaplatila jsem, dostala jsem slušivý "prago/istro - conovský" náramek a po dotazu na místo spaní (a odložení batohu) jsem byla odkázána po schodech nahoru... kde byl pouze prázdný kinosál. Chvíli jsem hleděla, snažila se pochopit, načež mi po dalším hloupém dotazu bylo potvrzeno, že víc toho tady už nenajdu. Batoh jsem samozřejmě jen tak válet v pustém sále nenechala a vzala ho na prohlídku Veselí. Hledala jsem hlavně kavárnu, kde bych do prvního filmu přečkala s kamarádem Cinepurem č. 61 (opravdu kvalitní čtení, i když taky dost "festivalové"). A našla. Dokonce jsem objevila Jednotu, kde jsem za celých 22Kč udělala nákup na dalších 24 hodin. Popis výborného kapučína zdobeného kakaem přeskočím (neb se mi opět sbíhají sliny) a přenesu se rovnou k prvnímu filmu. To jsme se už sešli tři - nepočítaje organizátory.

Předesílám, že následující filmy nehodlám pitvat v rámci kulturního, politického či sociologického diskurzu, ale pouze o nich referovat z osobního zaujatého pohledu.

Odkaz předků (1982)
První film, který se z čínské produkce dostal v 80. letech do české distribuce po dlouhé odmlce. Vypráví o rodu umělců - výrobců hliněných figurek. Po krátkém historickém úvodu "kterak (pra?)děda ke slávě přišel" se děj přesouvá na počátek 20. století, kdy potomky Mistra (pro lepší orientaci jim pracovně říkejme Bratr a Sestra) pod svá křídla vezme místní obchodník (dále jen Obchodník), shodou okolností potomek Mistrova společníka (na jehož charakteru už tehdy nebylo něco v pořádku). A tento Obchodník se snaží z Bratrova talentu a Mistrova renomé vyždímat co nejvíce penízků. Bratrovi se to samozřejmě nezamlouvá, rozhodne se osamostatnit, ale to už Obchodník kuje plány zahrnující Bratrovu manželku a jejich dlouho očekávaného syna (ach ty hloupé tradice). Synek sice přežije, ale jeho matka vyřeší své zajetí velmi chytrým melodramatickým skokem ze skály (tohle jsem tedy nečekala). Následují slzy, pomsta, nějaké té lásky se dostane i Sestře (ovšem Bratr jí zakáže se vdát - smysl mi unikl)... všechno dobře dopadne a Mistrovo dědictví může přežít v dalším potomkovi rodu.

První film byl poněkud vlažný. Líbil se mi kostýmní skok mezi dvěma nepříliš vzdálenými historickými érami, který nebyl nijak drastický, přesto mnou zaznamenaný a oceněný. Líbily se mi figurky. Děj mě nechal daleko za sebou (v některých postavách jsem se začala orientovat až skoro na konci), používaná logika byla také poněkud primitivní na dnešní dobu (lidé se divili informacím, které již jim byly sděleny dříve).
A jako u většiny ostatních promítaných filmů, byl tento v mandarínštině, takže poněkud negativní pohled vyvažovala radost z toho, že jsem několika větám skoro i rozuměla.

Amulet pro štěstí (1982)
Příběh z období kulturní revoluce v Číně vyprávějící o nenaplněné lásce mezi postarším školníkem a bývalou aristokratkou, na které si po sociální revoluci její bývalá služka vybírá daň za své mládí.

Místy se dá objevit pár vizuálních zajímavostí (třeba záběry na začátku a na konci evokující jakési rámování příběhu), ale bez nějakých širších znalostí kulturního a politického kontextu budete zmateni podobně jako já. Komunizmus, kapitalizmus, perzekuce některých postav... Nemluvě o příběhové pointě, která mi opravdu nedošla a nedochází (Ona přijde k Němu domů, pohlédne na stůl, zdvihne hadru, zahlédne Cosi a zděšeně(?) uteče).

Následovalo zahájení Semináře s krátkou účastí lidí z čínského velvyslanectví. To už v sále sedělo kolem dvacítky diváků.

Vesnická klinika doktora Ma (2008)
První z vrcholů semináře. Naučím se číst anotace. Jinak bych kromě informace, že před pár týdny tento film vyhrál cenu pro nejlepší asijský film na Berlinale, věděla, že se jedná o 3,5 hodinový dokument. Asi na půl hodiny z celé stopáže se dostaneme do okolí v názvu uvedené kliniky. Zúčastníme se pohřbu vysoko v horách, projdeme se po silnici kolem uhelných dolů, posedíme na ulici místní vesnice. Zbylý čas pozorujeme dění na klinice - tedy jedné malé místnosti s postelí, židlemi, stolem, doktorem a spoustou kašlajících a trpících postarších čínských lidí, kteří bezelstně klábosících o životě, dětech, neúrodné půdě...

Musím říct, že první hodinu a půl jsem měla krizi. Zaprvé jsem čekala film, ne dokument. A když dokument, ne téměř statický dokument, kde bez režisérovy kontroly probíhá spontánní klebetění téměř o ničem. Ona ta cena z Berlinale bude dvojsečná. Řekla bych, že nelze dát cenu žádnému fikčnímu dílu, pokud se postaví vedle jiného, které vypovídá o realitě. To vítězství bude z většiny morální, než divácké.
Ve druhé (větší) polovině jsem už na hru přistoupila a podvolila se pravidlům. Dokument se pak stal snesitelnějším. Sice se řeči často stáčely zpět k orání a setí, do toho se ale přimíchaly i informace o stylu života, na který civilizovaný člověk v 21. století jen nevěřícně hledí a říká si, zda to ti lidé mají zapotřebí, takhle žít, zakládat rodiny, když jim výdělek sotva stačí na základní potřeby... Nevěsty z jiných vesnic se tu kupují přes překupníky a musí se hlídat, aby neutíkaly. Prostě nepředstavitelné podmínky pro někoho, kdo sedí za počítačem a trápí ho jen to, že mu nefunguje zvuk u mobilu. Být tenhle film o polovinu kratší, byl by i divácky přitažlivější. Takto se asi sotva dočká větší odezvy. I když záměr chápu a podporuju (s odstupem se mi o něm přemýšlí v lepším světle).
Protože snímek nebyl nikde jinde v Evropě uváděn, byl k dispozici jen na DVD s anglickými titulky. Kvituji rychlost s jakou byly vyrobeny české titulky (i když pár chyb se tam objevilo), oceňuji nápad do projekce umístit další projekci, která je přenáší z počítače, ale vlivem nulového časování bylo nutné manuální přepínání jednotlivých titulků, což neustále ústilo v předbíhání, spomalování se, nebo hektické hledání příslušného nápisu, který panu u přístroje někam utekl, čímž byl člověk opticky rušen i u čtení těch anglických.

Číňan (2005)
Těsně před půlnocí se v sále setmělo po čtvrté a pro mě začal jeden z nejlepších filmů semináře (což se projevilo i tím, že jsem rázem přestala hypnotizovat zabalený spacák).
Číňan je dánský film, který prošel i naší distribucí. Hlavní hrdina, momentálně uprostřed rozvodu, souhrou mokrých náhod pronikne až do světa za kuchyní v čínském bistru, kde žije rozvětvená rodina milého pana Fenga včetně jeho sestry bez víza. A podobně jako v Koljovi, i zde se odehraje fingovaná svatba. Jen zde nefiguruje žádný ruský výrostek, nýbrž čínská kráska. Jazyková i kulturní bariéra zůstává, imigrační je také ve střehu, do toho se bývalá manželka rozmyslela a odrostlý synek by raději v rodině žádné číňany neměl.
Místy usměvavé, milé, místy smutné. Asi typ filmu, který si dokážu užít. Je možné, že jsem nikdy žádný dánský film neviděla? Shame on me!

První den skončil. Našla jsem si svůj metr čtvereční mezi první řadou a pódiem, rozbalila spacák, nastavila nezvonící budík na osmou hodinu (neplánovala jsem nechat se vzbudit až první ranní projekcí), pod hlavu smotala svetr a vypravila se do říše snů. Patrně se mi i něco zdálo, neboť si matně vzpomínám, jak jsem uprostřed noci kolem sebe něco zoufale hledala (a pak se přesvědčovala, že hledám zbytečně).

Sobota

Vstala jsem, jak jsem si usmyslela. Při návratu z koupelny na místním WC (opravdu pěkné to tam mají) mě hned do sedadla přikoval další film.

Prolomené ticho (2000)
Gong Li v roli, ve jaké ji u nás nemáme běžně šanci potkat - tedy charakterní. Představuje rozvedenou matku, která se stará o hluchého syna, snaží se jej naučit dobře mluvit a za každou cenu jej dostat do normální školy. Do toho jsou jí do cesty staveny překážky v podobě financí, ztráty zaměstnání, předsudků...
Scénář mi trochu připomněl korejské Sympathy for Mr. Vengeance. Ne námětem, ale scénárististickým přístupem, který neustále divákum dokazoval, že vždy může být hůř (a než se vše obrátilo, došlo téměř i na znásilnění). Film, který demonstruje, že být neslyšícím v Číně není nic příjemného. A že matka musí být připravena se vzdát pro své dítě opravdu hodně věcí.

15 minut přestávky bylo tak akorát na prozkoumání nabídky místního "conovského" bufetu. Ceny minimální, kafe si člověk moc nevychutnal. Ale kofein v něm byl.

Rudé pole (1987)
Film, na který jsem se velmi těšila. Debut Zhang Yi-moua (to je ten, co režíroval Olympiádu a například Hrdinu), debut i Gong Li.
Ocitáme se někde v minulosti. Přes vyprahlou zemi putují nosítka a v nich nevěsta. Z přání rodiny je nesena novému muži. Bohatému výrobci proslavené pálenky, který žije na samotě se svými zaměstnanci a leprou. Pár dní po svatbě muž umírá, pravděpodobně rukou jednoho ze svých lidí. Ten se totiž do mladé krásky zakoukal.
Pobavilo mě, že jsem si ihned k tomuhle filmu našla analogii v Austrálii a ta mi vydržela až do konce. Mladá dívka se totiž nehodlá vrátit domů, ale ujme se palírny, naleje do svých lidí nový život a postaví tamní uzavřený svět opět na nohy. A pak přijdou Japonci. Z neupřesněné minulosti se tak stává začátek 20. století. Místní problémy (např. s bandity) se stávají nepodstatnou banalitou, když po místním poli začne téct čínská krev a odboj, který tato žena, nyní již matka malého dítěte, zorganizuje, skončí tragickým masakrem.

Konečně film, který vás do sebe vtáhne a nedovolí vám o něm přemýšlet jinak, než v rámci děje. Není to žádná vyšperkovaná malovaná Austrálie. Je to místy naivní, čínsky dětinské, ale zároveň i syrové a znepokojující. Zvlášť když si představíte, co byste dělali vy, kdyby se všemocným Japoncům prostě chtělo někoho zaživa stáhnout z kůže.

Čas na oběd, řekla jsem si a vyrazila najít nějakou slušnější hospodu. Našla jsem. Jen na stěnách viselo více vyleštěných lebek, než kolik bylo v místnosti židlí.

Poslední císařovna (1986)
Čínská reakce na Poslední císaře od Bertolucciho, který byl na pořadu promítání večer a kterého si budu muset doplnit samostudiem. Jak už je z názvu patrné, zaměřuje se na císařovnu. Bohužel mi tu chybí místo na manévrování v prostoru komparací, ale předpokládám, že Bertolucci svého císaře podává jako kladnou postavu. Zde tomu tak totiž není. Císař tu je politicky vykreslen jako loutka v rukou Japonců (i když cosi jako mírná snaha o vlastní názor by tu bylo), lidsky je to zase samec, jehož jediným cílem je obklopovat se krásnými ženami, které ho budou bezmezně milovat. Neštítí se tedy (když je upozorněn, že císařovna již 5 měsíců čeká dítě) do ní vztekle kopat před zraky všech.

Poslední císařovna bude spíše dílem zajímavým z pohledu své realizace. Totiž vyjádření postoje Čínské lidové republiky k císařství. Po divácké stránce není moc čeho se chytit. Císař je charakterově naprosto mimo, císařovna celou druhou polovinu předvádí šílenství hodné MacBethovy manželky, když už se objeví zajímavý motiv (románek s japonským velitelem stráží, spřízněná duše v podobě mladé konkubíny), je zabit (i s japonským velitelem stráží a konkubínou). Navíc český dabing je poněkud... divný. V čínštině některé situace mohly vyznít poněkud lépe.

Následovala hodinová přednáška Viery Langerové o čínské kinematografii. Bohužel hodina je příliš krátká doba, aby se dalo nějaké téma pořádně pojmout. Ale pár zajímavých postřehů zaznělo. Sál už obývala čtyřicítka lidí.

Nepoznané rozkoše (2002)
Velký skok od všeho, co bylo doposud promítáno. Snímek představitele zatím poslední generace čínských filmařů. Nezávisle na digitální formát natočený pohled na dospívající mládež v jednom čínském městě. Soustředí se hlavně na dva přátele - Bin Bina a Xiao Jia (s emo sestřihem a nihilistickým postojem k životu), z nichž druhý jmenovaný se zamiluje do mladé zpěvačky propagující Mongolský královský likér (jejíž přítel je ale velké zvíře). V pomalých skoro dokumentárních záběrech, majících ale své kouzlo, se tak řeší láska, peníze i budoucnost obou mladíků.

Po filmařské stránce jsem byla nadšena. Mělo to estetickou kvalitu, mělo to spád, mělo to význam. Možná že stál inspirací Tarantino (hlavně teda jeho oblíbené scény - postavím kameru na jedno místo a nechám před ní herce hrát bez střihu), což by vysvětlovalo doslova nevyřčený, ale ukázaný odkaz na Pulp Fiction. Po dějové stránce jsem byla chycená až do poslední třetiny, kdy jsem se opravdu ztratila. Zpěvačka, která se k Jiovi nakonec dostane, se totiž ztrácí z hledáčku zájmu a naposledy ji potkáme až ve scéně, kdy ji Jiův (asi) otec nabízí peníze (za služby?). Biao s Jiem se pokusí s atrapou bomby vyloupit neúspěšně banku a v závěrečné scéně Biao zpívá na policejní stanici, zatímco Jia zrazuje jeho motocykl uprostřed dálnice. Asi jsem příliš zmlsaná komerční tvorbou, která si nedovolí nechat diváky bez návodu na sestavení konce celého příběhu.

Závěrem

Dva dny uběhly jako voda, venku se setmělo, alžírská káva v nedaleké kavárně zkrátila čekání na vlak, a já se zase vypravila do civilizace, pozastavujíce se nad skutečností, že někteří lidé jsou místo MHD odkázáni na železniční dopravu.

Byl to příjemný zážitek. Setkání s filmy, co pravděpodobně už nikdy neuvidím. Jediné, co bych vytkla, je fakt, že se uvaděč jednotlivých filmů dopředu nenaučil výslovnost režisérů, s čímž také souvisí nekonzistentnost údajů v brožurce, kde i v rámci jednoho filmu je střídán pinyin s českým standardním přepisem čínštiny.

Pokud se příští rok objeví na programu nějaký zajímavý stát, určitě si udělám opět malý výlet. Jen by to pro příště chtělo přibalit nějakého jiného filmového příznivce, neboť za celé dva dny pronést jen pár slov při placení je poněkud creepy.

Sex, drogy, kontrast

"Prohnat si kulkou hlavu. Nebo prohnat si hlavou kulku?"
"Prostě se zastřelit směrem do hlavy."

Představení spolku Frida Sex, Drugs, Rock&Roll. Ani ne tak o sexu a už vůbec ne o rock&rollu. A teď mi dovolte pokusit se zúročit ty hodiny strávené posloucháním a čtením teoretiků filmu...

*Autorka se soustředí, aby bylo jasné, že to myslí vážně*

Divák je vystaven dvěma narativním rovinám. V té první, simulaci reality, je herec chystající se odehrát představení konfrontován s uklizečem. Publikum je registrováno a jako třetí strana se defakto účastní dění. Druhá rovina se začne odehrávat posléze. Je to samotná hra, ve které i uklízeč dobrovolně-nedobrovolně přijme úlohu jakéhosi vypravěče, příležitostného představitele malých roliček, který ovšem není plně upevněn v rámci fikce, ale místy z ní vypadává, aby vtipně komentoval či glosoval z vnějšího pohledu děj, postavy, nebo jen svoji účast, občas však naopak do děje zabředne natolik, že samotné téma opouští a rozehrává svůj part absurdním směrem navzdory atmosféře, která ovládá zbytek jeviště (přítmí, osudová láska, navozování romantické atmosféry, popelářské autíčko a příchod Simíra).

Do kontrastu s tímto prvkem je postaven herec. Herec, který ve hře zastává všechny mužské postavy, které jsou sami navzájem kontrastní. Ta hlavní, Jim Black, shodou okolností taktéž herec, archetyp smutného klauna, procházející svojí současností stejně těžce jako retrospektivními záblesky, obnažující svoji duši a svůj příběh před člověkem, jenž je spíše karikurou než čímkoli jiným, táhne celý příběh pojednávající vážně o tématech, jako sebevražda, drogy, aids, jehož emociální potenciál je zas a znovu srážen vnějšími vlivy. Ale jen málokdy se podaří uklizeči vytrhnout z role i herce.

V klasickém díle se dají všechny odklony od standardu vysvětlit motivací. Zde se nacházíme v postklasice. Alespoň narativní motivace scény s pršipláštěm, holínkami a plynovými maskami mi uniká (kromě cíle pobavit publikum něčím opravdu absurdním). Někdo by to prohlásil za surrealistické. Tento přídomek si ale schovávám pro poslední scénu. Vybavilo se mi při ní jméno pana Lynche. Obří žlutá duše zabírající většinu prostoru jeviště, monolog postavy z Jimovy minulosti. V klasickém divadelním kusu by po tomto budovaném klimaxu nastala tma a ticho by nechalo diváky zpracovat všechny informace před tím, než opět začnou vnímat realitu. Ne tady. Kontrasty, pamatujete? Hra náhle končí, končí tedy pro herce, kteří ve vteřině ze sebe shodí cizí životy a zapomenou na ně. A tady přichází asi nejzásadnější okamžik. Totiž uklizeč, který se stejně jako divák ve většině divadelních her, nechal přece jen pohltit a přijal odehrávanou hru za obraz reality, odmítá svoji nově nabytou zkušenost odhodit do smetí a vrátit se do stavu, který panoval před začátkem. První narativní linie byla uzavřena, druhá pomalu dobíhá a divák si jejím prostřednictvím defakto klade otázku, do jaké míry je pravdivý prožitek, který ještě před chvílí herci předkládali, a do jaké míry je to pouhá manipulace s emocemi, protože ač je jádro výpovědi zabaleno do (přiznejme si na rovinu) v mnohých místech až podbízivé frašky, stále si zachovalo určité morální a filozofické poselství. Alespoň mě tedy tahle struktura představení donutila k určié sebereflexi diváckého prožitku. Poprvé v životě.

(V hlavní čtvero(ročních)roli Martin Trnavský, v roli uklizeče Radim Novák, v roli osudové lásky a ruské barmanky Lucia Gažiová)

Prozření

Právě se mi zhroutil svět... vlastně ne, tak tragické to není.

Noch einmal bitte (und bitte langsam).

Právě jsem zjistila, jak dlouho jsem žila s vědomím něčeho, co byla očividná lež. A ono stačilo pár vteřin googlit.

Před deseti lety

Salla má narozeniny. Salla vlastně ještě ani neví, že jednoho dne se bude takto nazývat. Co ale ví je, že jí do života zasáhly Hvězdné války. A to se vším všudy. Budoucí Salla má nejlepší kamarádku. Tato kamarádka má mámu, která učí hudební výchovu. A všechny tyto předpoklady vedou k faktu, že budoucí Salla dostala noty. A ne ledajaké noty! Noty, na kterých je uveden jako autor John Williams, skladba je nazvaná Cavatina a je z Lovce jelenů. Budoucí Salla jásá a následující rok (až tři) se učí notu po notě přehrát náročnou látku. Co si naposledy pamatuji, uměla první stranu zpaměti.

O 8 hodiny dříve

Dojíždějí poslední vteřiny BSG 2x15. V popředí Kara Thrace a Karl Aghaton, na pozadí subtilní kytarové tóny. Tóny, které nepatří Bearovi, ale z paměti vytahují něco povědomého. Cavatina? Nebo jen nějaký zkrat mezi neurony? Pár správných slov do Googlu a je to tu přátelé. Ony tóny skutečně patří této krásné skladbě. A jak je to s tím Williamsem? Jméno stejné, člověk jiný. Jde o kytaristu, který tuto skladbu kdysi nahrál.

Vtipné, jak po deseti letech učiníte objev tak banální, že vás vyvede z míry (a všichni kolem to už dávno vědí).

Současnost
V průběhu procesu jsem našla velmi zajímavý rozbor témat z BSG. Už když jsem si přinesla domů Minisérii a vyměnila celý obsah mptrojky za všechna alba tohoto seriálu (až klesne dolar, pravděpodobně udělám nájezd na Amazon), jsem si říkala, že by bylo zajímavé něco takového odsledovat. Ale bohužel mě stále děj strhává do víru událostí na obrazovce natolik, že nejsem schopná vyfiltrovat jen hudbu. Ještěže existují fanatici, co to udělají za nás.

Nová vlna

Antoš Rudolf* se ve škole možná nudil, ale já tento semestr odmítám. Konec státem placeného vzdělávání se blíží a já svůj zbylý čas hodlám zneužít a vyždímat, co to půjde. Tak tedy diplomová práce, něco málo informatiky, aby se neřeklo, ale hlavně moje oblíbená teorie filmu.

Nejprve to lehčí - Klasický/postklasický Hollywood. Předmět, který by měl umožnit náhled do fungování továrny na sny. Hned první přednášku nám byl puštěn dokument o vývoji Hollywoodského systému 60. - 80. let. Nebyl opomenut král béček Roger Corman, ani začátky nejslavnějších režisérů té doby. A protože přednáška nebyla dostatečně dlouhá, pan profesor se rozhodl jednu kapitolu přeskočit (prý že bez ní žít můžeme). A víte, čeho se týkala? No jistě, pana Lucase a jeho trilogie. Ironie, že?

Dostáváme se ale pomalu k tomu důležitému. Stydím se. Viděla jsem víc asijských filmů, než českých. Ta naše kinematografie mě stále míjí. Tudíž jsem se rozhodla na sebe ušít boudu a zapsat se na Českou novou vlnu. Nevím, jestli si v květnu poděkuju. Předpokladem k dokončení je shlédnutí asi padesátky titulů z 60. let, teoretický test a esej (!!!) + 2 hodiny přednášek a 2 hodiny projekcí týdně. Jde z toho pomalu strach. Ale já jsem prostě masochista. Možná to ve finále nebude vůbec špatné (až na tu esej (!!!)). Začalo to totiž velmi zajímavě (a teď už u toho důležitého konečně jsme).

Konec jasnovidce - Vladimír Svitáček, Ján Roháč (1957)
Měla jsem dát starým českým filmům šanci dřív. Jsou černobílé, technologicky nedokonalé, ale můžou mít duši. Třeba hned tato první, půlhodinová (skoro) anekdota s Milošem Kopeckým v roli veleváženého jasnovidce, jehož práci jednoho krásného dne znárodní stát a z něj udělá úředníka na jasnovidecké divizi se vším, co k tomu patří (rutina, fronty, sekretářky, papírování, úřední doba...). Celý sál plný mladých lidí se dobře bavil.
Navíc si člověk uvědomí, že nejen teď je doba, kdy ve filmech vidíme ty samé tváře (Trojan, Macháček, Holubová, Dušek...), i tehdy byla oblíbená skupina herců, kteří snad hráli všude (Bohdalová, Lipský, Kemr, Horníček...).

Černobílá Sylva - Jan Schmidt, Pavel Juráček (1961)
Sylva je budovatelsky založená zednice z party Máni Wolfové. Jediný problém je, že právě vypadla z filmu do dnešní reality. Nejenže se na stavbách v centru Prahy radostně nezpívá, dokonce si soudruzi opravují ornamenty pro soukromý sektor. Nakonec Sylva skončí v rukou studentů FAMU, z nichž někteří by z ní udělali seminární práci, ti teoretičtí by se pokusili znásilnit myšlenku a zjistit, zda zanikne. Do toho se kolem motá Sylvin duchovní otec (tedy pan režisér) a přemýšlí, jak by ji co nejvíce využil.
Černobílá Sylva je absolventský film dvojice uvedené výše a stejně jako Konec jasnovidce byla na pár let zakázána. A já se nedivím. Pro soudruhy asi těžko stravitelná porce vtipu a kritiky. Výborné.

Jsem zvědavá na pondělí.

*Antoš Rudolf - dítě kolotočnické - inventář jedné povídky, kterou jsem asi před 10 lety recitovala v rámci dramaťáku a jejíž úryvky se mi občas vybaví.

Les Miserables

Knížka - přečtena
Film - viděn
Muzikál - viděn
Skóre 3/3 - good work!

---

Mám takový dojem, že to zahájilo HBO. Liam Neeson, Geoffrey Rush, Uma Thurman, Poledourisova pěchotní hudba. Dvakrát, třikrát... to už si ani nepamatuju. Načež přišla kniha (že by povinná četba?) a Bídníci mě vážně zaujali. Ale muzikál? Pamatuji si, že Americké psycho bylo plné plakátů (které teď zdobí Brno) a rozhovorů o tomto divadelním kusu. Zdálo se, že patří k bontonu vyšší vrstvy na Bídníky chodit a bavit se o nich. A co já na to? Nic.

(o pár let později)

Taky míváte ten neopodstatněný strach, že se vám něco nového nebude líbit? Že si zkazíte iluze, zjistíte, že nejste schopní přijmout něco, co neznáte... Mně se to stává často. Nejsou to jen knihy mých oblíbených autorů, nejsou to jen soundtracky mých oblíbených skladatelů, jsou to i muzikály. Jesus Christ Superstar, Evita, Sen noci svatojánské... viděla jsem milionkrát a miluju je. A co ty další? Promluví k nám hudba dostatečně silně (i když už nejsme formující se děti), aby po chvíli nezapadla do zapomnění a opět neudělala místo těm starým jistotám? Čarodějky, Peklo, dokonce i ten Šumař na střeše - všechno výborné věci, ale hudba? Ta už mi v hlavě nehraje a snad ani po představení nehrála.

Asi s takovými otázkami jsem se vypravila na předpremiéru v titulku uvedeného muzikálu do Městského divadla. Sláva předplatnému. Nestojíte nervózně v den předprodeje kilometrovou frontu a svoje místečko v 9. řadě máte jisté.

Děj netřeba komentovat. Tudíž hned k dojmům.
Znovu bych nešla. Bylo to výborné. Přesně tak, jsem zmatená. Vím tak trochu proč, ale neptejte se. Z hudbou ani herci to nesouvisí. Vlastně jakmile vyjde celé brněnské aranžmá na CD, budu první ve frontě. Po skončení jsem ale váhala. Některé pasáže skvostné (především druhá polovina - barikády, stoka...), některé méně (úvodní rychlokurz děje). Jenže když se po dvou dnech chytíte, jak si ústřední melodii potichu přehráváte v hlavě, něco se stát muselo.

Velký muzikál - mnoho alternací. Nic není předem jisté. Přála jsem si za Javerta Ondříčka. Nepovedlo se. Ale Lukáš Vlček zpíval dobře a aspoň se přání splnilo mámě.
V hlavní roli se alternuje brněnský matador Petr Gazdík a Jan Ježek (kterýžto má z Valjeanem už hojné zkušenosti). Nám zpíval první a jelikož nemám srovnání, nedovolím si nic smysluplného o výkonu zprostředkovat. A proč kritizovat, když to můžeme vzít z druhé strany. Robert Jícha (málem jsem ho ostříhaného nepoznala) jako Enjolras perfektní. Thénardierovi (Sagher, Bartolšicová) správně slizcí. Tomáš Novotný jako Marius také zaujal, ale největší potlesk výběru dětských herců. Krásně zpívali, přesvědčivě hráli, Gavrochův konec měl stejný emocionální dopad jako na stránkách knihy pana Huga.

Pořád mě fascinují kulisy. Asi se toho jen tak nezbavím. A pokud si tvůrčí tým pohraje správně se světlem, vznikají krásné scenérie. Do toho všechny možné jevištní vysouvací a zasouvací vychytávky... Nejvíc ve mně zanechala otisk stoka - taková jednoduchá hra se světlem, tmou a uzavřením prostoru nad hlavami herců. A pak samozřejmě závěrečná Javertova scéna na mostě. Pohled pro bohy.

Do you hear the people sing?
Singing a song of angry men?
It is the music of a people
Who will not be slaves again!

Těším se na Evitu.

Pracovní odpoledne

Aneb lehká práce s pilkou na železo, umělou hmotou a dřevotřískou. Ale vím, že snowborďákovi konkurovat nemůžu.

Axiomy v barvě bílé

Axiom: Jednoduché věci se vždy zkomplikují

Je pátek večer, 18 hodin. Stojíme na parkovišti plném lidí, batohů a lyží. Čekáme a přílěžitostně mrzneme. Autobus má půl hodiny spoždění. A bude hůř. Itálie je na jihu, right? Tudíž plně chaoticky naložený dvoupatrový autobus zamíří do Prahy (toho večera trochu krutý žert osudu). Za tři hodiny je tam (ano, nezbytná zbytečná půlhodinová přestávka za Brnem u benzínky). Nastává zmatek, lidé se přelévají z jednoho vozidla do druhého, snaží se ve tmě neztratit zavazadla, nesebrat cizí lyže... taková zábavná vsuvka.
Je půlnoc a stále jsme někde mezi Plzní a Německem. Sedím u dveří a při každé půlhodinové pauze uprostřed noci tiše trpím pod lyžařskou bundou. Cesta je vždy to nejhorší a musí se přežít.
Fascinuje mě, že silnice, tunely a mosty, které míjíme, někdo vyprojektoval, postavil a provázal. A všechno se stihlo za míň jak 100 let. O rozvedení elektřiny do těch malebných městeček schovaných mezi majestátními horami ani nemluvím. Hory, které jednoho tisíciletí vyrostly na tektonickém zlomu...
V 11 jsme na místě po třech hodinách couravé jízdy po skalních silničkách.

Axiom: Chceš-li podnikat v turismu, nauč se alespoň trochu anglicky (německy/česky)

Aprica je taková malá česká lyžařská destinace. Spousta restaurací má menu přeložené do češtiny, dovnitř lákají české cedule... Ale člověk se nesmí nechat zmást. Problém by nenastal, kdyby moje sestra nebyla vegetarián. Italové definici tohoto slova pravděpodobně nerozumí, takže vám jsou schopni donést rohlík se šunkou, když jim třikrát zopakujete, že byste rádi něco vegetariano. Obsluha uměla anglicky stejně piccolo jako já italsky. No, aspoň jsem jim po druhém chybném pokusu jakž takž vysvětlila, že česko slovo sýr neznamená slanina a že mě opravdu nezajímá, s jakým slovníkem v ruce tvořili ono menu. To byla restaurace.
V hotelu se dalo domluvit o něco lépe (oni nerozumněli, ale uměli se aspoň trošku vyjádřit). Vybírání večeří se ale také stalo sázkou do loterie. Očividně není smažená šunka jako vaječná omeleta a zelenina nemusí být vždy zeleninou (o knedlíčkách, které byly obyčejnými těstovinami neradno mluvit). Ale vařili dobře, jen opět měli poněkud problém se slovíčkem vegetariano a trefili se až třetí večer. Všichni jsme si oddechli.
Vrchol absurdity se pak dostavuje, když si kýchajíce a kašlajíce objednáte Thé a místo horkého nápoje před vámi přistane plechovka poctivě vychlazeného ledového čaje.

Axiom: Není pět korun jako pět Euro

Tak vám nevím, jestli se na Euro těším, nebo ne. Zjistila jsem totiž, že udělat nákup za 5 Euro provází mnohem euforičtější pocit, než u nás vytáhnout 150Kč. Přepočítávání se v rámci udržení si zdravého rozumu brzo zavrhlo a předražené obědy bolely míň.

Axiom: Nepátrej po smyslu, nenajdeš ho

Nekonečné jízdy lanovkami na vrcholky hor (kam se hrabe Sněžka, to se nedá srovnat) nutí člověka přemýšlet (knihu jsem si nikdy na svah nevzala). Co nás tak fascinuje na pohybu z kopce dolů na dvou vratkých prknech? Zvlášť, když míjíte sanitku s člověkem, který ještě před chvílí nehybně ležel na sjezdovce, je tahle otázka neúprosná. Stojí to za to? (Asi jo?)

Axiom: Co nemáš v očích, musíš mít v kolenou

Aprica má krásné sjezdovky. V průměru dlouhé mezi 1 a 6 kilometry, prudké, mírné, každý si vybere. A snad kromě jedné, kde po většinu dne byl pohyb ve znamení slalomu mezi hady těl otrocky kopírující instruktorovy pomalé obloučky, se před vámi rozevírala prázdná bílá třpytící se prázdnota, pečlivě udusaná pásy rolby. A kolem vás ty hory, co nemají oči a na nichž by se dinosauři snadno dali přehlédnout (a co teprve lidi).

Axiom: Kde ani smrt nebere, vypomůže Blue Max

Před pátou hodinou každý den ustal ruch všech strojů, poslední nešťastníci hledali ve spleti nekonečných sjezdovek cestu do tepla hotelu (v tom našem očividně stále šetřili plynem... a vlastně i světlem), hodnoty na digitálním teploměru začaly klesat, a tak zbývalo uchýlit se do náruče společenských her, písmenek, seriálů a filmů.
Musím říct, že Cinepur mě mile překvapil. Nečekala jsem, že bych měla na filmy stejný pohled, jako jeho přispivatelé (a taky že ne), ale neuvěřitelně mě bavilo hltat myšlenkové pochody, kterých bych nikdy nebyla schopna. Navíc speciál věnovaný Kinematografii atrakce byl zajímavým pojmenováním věcí, na které koukáme s jistou tupou samozřejmostí.
Pak přišli na řadu Extras - dvě řady britského komediálního seriálu ze zákulisí komparzistů. Orlando Bloom a jeho sebestřednost vyhráli na plné čáře, za nimi pár metrů klopýtá Daniel Radcliffe se svým kondomem a Ian McKellen se svým "Ian McKellen, Ian McKellen, Ian McKellen, You cannot pass!, Ian McKellen, Ian McKellen".
Protože podle zákona schválnosti na horách vždy někdo něco chytí, strávila jsem téměř celou středu v posteli s Hankem Moodym. Možná je to zvrácené, ale Californication má něco do sebe a navíc mi tak nějak pomohlo urovnat si myšlenky ze svého vlastního života.

Axiom: Když ne do hajzlu, tak aspoň do koše

Je sobota, 17 hodin. Opouštíme Apricu. Po cestě míjíme rozsvícená horská městečka, minuty se vlečou a já přemýšlím o tom, jaké to bylo vtrhnout na pár dní do světa jiných lidí, kteří dál zůstávají v zasněžené krajině, chodí zde do školy, každý den spouští lanovky, vaří každý týden jiným tvářím. A když tak projíždíme dalšími městy, naše osudy na chvíli protnou i jejich existenci, aniž by to někdo výrazněji zaznamenal. Tolik lidí, tolik příběhů. Jeden je nepatrné nic. Pár hodin a člověk bude zase ve svém stereotypu, kde dokáže predikovat svoje kroky v nadcházejících hodinách. Jaké by to bylo odstřihnout se od toho všeho. Chtělo by to vůli. Vůli vymazat svůj virtuální život, nevrátit se k četným diskuzím, které mu za ten týden nechyběly, zapomenout, zmizet... Ale to už je tma, poslední hory se staly stíny na hvězdném pozadí. Ve 3 ráno mi píše T-Mobil.

Zasloužilo by si to tu vtipnou tečku. Bude jí tedy představa, kterak autorka před hlavním nádraží v Praze v 6 hodin ráno hledá v autobusovém odpadkovém koši mobil, který jí do něj ze dvou metrů neomylně spadl. Je na tři kusy. Najít baterku bylo opravdu těžké.