13. 7. 2009

Hide my head...

8 let Festivalu fantazie. Není to už dost? Kdysi dávno člověk cestoval přes půl Vysočiny, aby tam pobyl alespoň jeden den...

(prosím nelinkovat)

Letos možná pár poznámek k programu. Ve Star Wars si vždycky ráda zajdu na ty "přednášky", co slibují zábavu (a letos se navíc díky Vaškově novému systému - jsem vážně ráda, že jsem se linie zbavila, přispívalo osobní přítomností i na povodně).

Poprvé jsem v historii FF (díky novému filmu) zabloudila ke Trekkies.

Největší prim hrál ale Soundtracon a Trevor Jones, kterého sem E-Wan a spol. dostali. Nevidět to, neuvěřím. Jeho povídání bylo sice zdlouhavé (je vidět, že přednáší na škole), ale dost podnětné. Jonese, kterého jsem znala jen jako autora Mohykána, Temného krystalu a Excaliburu (pamatuju si na doby, kdy jsem si slibovala, že se některé ze skladeb z tohoto alba naučím doprovázet na cimbál, který už doma 5 let nemáme), teď opravdu považuji za jednu ze stěžejních postav filmové hudby, která si je vědoma toho, že splácat noty dohromady umí kde kdo, ale diváci už mnohdy nedocení preciznost, z jakou je potřeba pospojovat je s obrazem. I můj pohled částečně změnil. Navíc už nikdy nebudu v duchu žertovat o tom, že bych mohla cokoliv vyhrát, neb se to občas i splní (pusu jsem dostala jen na tvář, rozdýchala jsem to tak tak a vše ostatní jsou pomluvy). A z autogramiády jsem si odnesla podepsaného (zatraceně drahého) Posledního Mohykána.

Druhým hostem byl James Fitzpatrick. Velmi zajímavá osobnost, která přinesla vhled do procesu nahrávání hudby k filmům.

Letos jsem si vyčerpala veškeré témata, kterými jsem mohla Soundtraconu přispět já.
První byla hudba v BSG. Tu jsem nijak neplánovala, ale E-Wan (netuším proč) nechtěl slyšet ne. A jsem nakonec ráda. Sice jsem netušila, jestli na ni přijde hrstka lidí, co o téhle hudbě nic neví, nebo naopak hrstka zasvěcených, co chce vidět, co s tématem napáchám... no pojala jsem to ve mě vlastním analytickém duchu s hrstkou faktů a zbytkem vyposlouchaných vlastních postřehů, se špetkou srovnání s Glassem (za tuto část děkuji podnětu od Cartha jednoho večera) a završené obloukem hudebního porovnání seriálové sci-fi tvorby 70. let minulého století a počátku 21. století. Myslím, že se to povedlo. Aspoň ve středu večer se mi dostalo nad tousty nečekaného uznání od neznámé slečny.

Čínská filmová hudba na tom byla poněkud hůř. Dlouho jsem seděla nad konceptem a hodinovým formátem. Rozebírat skladatele nemělo smysl. A tak jsem vsadila na diváctvo (které mohlo aktivně srovnávat, nebo jen pasivně poslouchat) a prohnala jsem je spektrem hudby, kterou v čínských filmech najdeme - od definice tradiční hudby, přes kung fu filmy, historické filmy (symbióza tradic a západu) až po moderní tvorbu (ne nutně myšleno časově). A do toho mi přišlo zajímavé přihodit kontrastní japonskou tvorbu pro čínské filmy a západní přístup k tomu, co se čínskou hudbou nazývá. Opět potěšila nečekaná reakce stran neznámého člověka, kterého jsem zaujala. A pak ještě následná debata a oběd se dvěma soundtrackáři, kteří tuhle hudbu znají, ale některé mé oblíbené filmy jim zatím zůstaly utajeny.

Pokračování trailerové hudby (tentokrát o ES Posthumus, o kterých se nedá mluvit tak vtipně jako o Immediate Music) byla poměrně katastrofa. Nejenže po zkušenostech s přetékáním jsem povídání zkrátila až moc, ale za Posthumusáky prostě mluví tvorba a ne slova, takže nevím, zda se u ukázek publikum příliš nenudilo. Nicméně i po téhle přednášce se objevila slečna, která byla nadšená a které jsem mohla darovat v té chvíli už nepotřebné DVD. Takže aspoň částečný úspěch?

Zúčastnila jsem se obou soundtraconovských soutěží. Tentokrát jsem se konečně chytala - většinu věcí jste slyšeli milionkrát, dokážete to zazpívat, ale zaboha nevíte, co to je (Dragonheart!!!). I tak jsem se (s odřenýma ušima) v SF&F jednodušší části vlezla do první pětky a odnesla si originál nového Star Treku (Sup si za 1. místo odvezl podepsanou BSG season 1 - aspoň si ji konečně poslechne). V té druhé jsem si ani neškrtla (Desplata prostě neposlouchám).

Překvapením pro mě byl Spycon a konečně jsem přišla na to, proč minulý rok Lord přednášel x hodin v kuse. Jeho povídání o... čemkoliv, ale tajných službách především, je poutavé, vtipné a hlavně zasvěcené. Jeho je na úřad škoda. Měl by přednášet na vysoké. Mám chuť začít číst knihy o 2. světové (a studené) válce. Fascinating. I na agenta Smarta jsem zůstala a film už mám shlédnutý.

Všechna čest Blairovi a Lordovi a jejich Spy vs Spy. To jsem si nemohla ujít. Hodinový program ve velkém sále ke 4 minutovém fanfilmu, který vznikal jedno odpoledne u přehrady v archaické analogové kameře mého otce a při kterém počet klíšťat přilepených na Ayle převažoval 4x celý štáb. Navíc Blair vyhrabal Lordův scénář ke Shreckovi 1.5 (na který jsme všichni už zapomněli). Já brečela smíchy, Lord zíral, půlka lidí netušila která bije a dva pánové z publika se v tu chvíli stali fanoušky NK - New Kamino. Myslím, že už jsou hotovy 3 trailery na Spy vs Spy II a za 5 let možná padne první klapka.

Letos jsem konečně mohla zajít na Cosplay. Padmé měla vše pevně v rukou a vytvořila z této ceremonie konzistentní celek. Možná by to příště chtělo usměrnit všechny soutěžící k nějaké formě prezentace, bylo to v některých případech až moc rychlé (a anime bych zakázala).

Co se týče Facebooku... Stíny do společnosti nepatří.

Středeční noc bych škrtla i v dějinách.

Žiju mezi dvěma světy. Na ten reálný jsem příliš najivní. Na ten druhý příliš přízemní. Jsem defel, co nemá svoji identitu, ale přizpůsobuje se svému okolí. Letos... letos jsem se ocitla v noci sama před kinem. Když před rozjetým autem uhýbáte jen ze solidarity k řidiči, je něco špatně. Pomalu ale jistě se se všemi míjím. Poslední výlet do reality mě stál až moc. Možná se v ní jevím jako dýchající hadra, která tak zoufale nechce přemýšlet. Co já vím. A to je ten důvod Ondro, proč s tebou půjdu do divadla, půjdu s tebou na martini, ale nic víc. Ty žiješ v téhle realitě taky a já vím, jak to končí. Bere to iluze a zanechává jen pochybnosti a nechuť brát v potaz společenské konvence. Proč vůbec žijem a jakej to má smysl? Ten můj začíná a končí u těch, které ovlivňuje. Mámě se snažím kompenzovat vše, co jí udělal můj otec, pro kterého byla patrně taky jen stálá položka v bytě. Felix díky mě může aspoň o pár let víc pozorovat svět a kdesi v Indii zaplatí moje peníze šanci na vzdělání jednomu dítěti. Dostačující důvod? Zatím. Maják zhasíná. V mém světě je pyžamo s králíkem naprosto lhostejné.

1. 7. 2009

The Lakes (1997)

Britský seriál a John Simm. Mohla jsem snad uprostřed zkouškových stresů sáhnout po něčém jiném?

David Kavanagh - mladík vyrůstající v Liverpoolu, kde jeho jedinou náplní dne bylo utrácení peníze rodičů sázením na koníčky. Drahá to zábava. Rodičům samozřejmě jednoho dne dojde s flákačským synkem trpělivost, David se v tu chvíli zachová velmi heroicky - naposledy vybere cizí peněženku a nasedne do prvního autobusu do divočiny. Tedy spíš směr Lake District, kde zakotví v prvním nejmenovaném městečku a snad poprvě v životě si najde práci v hotelové kuchyni, která je pravděpodobně odkladním místem místní mládeže. Ve zdejší krásné krajině mezi ovcemi nechtěně zapracuje na svém otcovství a najednou má na krku svatbu s mladou Emmou, což nesou těžce všechny strany včetně příbuzenstva. Ale lidé se mění. Tedy až na Davida, který své gamblerství ovládnout nedokáže a po krátkém pokusu o rodinný život v Liverpoolu (a pobytu za mřížemi) se vrací do jezerního městečka, aby zde Emmu i s dcerkou získal zpět. Jenže do jeho života i života celého města zasáhne tragédie čítající tři děti, jezero a překocenou loďku. Na koho padne vina? Na učitele, který místo hlídání dětí sledoval svoji nevěrnou manželku? Na šéfkuchaře, který dotyčnou zrovna obšťastňoval, nebo na Davida, který byl jediný na místě tragédie? A proč se Emmina matka tak lačně dívá na kněze?

Toliko úvod k první sérii celkem 14 dílného (netradičně 4 + 10 dílů) seriálu. Jak se dá vytušit, vše nějak dopadne a duše dětí dojdou pokoje. Ovšem... ovšem máme tu druhou sérii. Učitelovu ženu zde ve vaně potká hever a je z toho pěkně zapáchající polízanice (pan učitel se půl série pokouší ženy ve vaně zbavit a druhou polovinu se pokouší ignorovat vyplavávající zbytky z jezera). Z Davida se stává podivná postavička předčasně vyspělého otce pohrdající praktikami mládežníků a snažící se (stále) získat zpět Emmu, zbavit se gamblerství a neutopit se. Pan kněz pořídí Emmě sourozence a Emmin otec není šťastný. Šéfkuchař, toho času invalidní po kolizi s autem, jen sleduje manželčinu provokaci (pospává s kým se dá a ještě o tom barvitě referuje) a těší se, až se sádry zbaví (aby mohl také pospávat s kým se dá a ještě pár lidí zramovat). Do města přijíždí nová učitelka, jejíž orientace neodpovídá místním křesťanským ideálům (ale její vztah s doktorkou nějak vyšumí). Pan učitel se snaží prozměnu zabít šéfkuchařova syna. Do toho nějaké to malé znásilnění... o zápletky není nouze. Divím se, že obyvatelstvo tohoto městečka přežilo tak dlouho.

The Lakes není nic světoborného. Spousta postav, spousta osobních příběhů (nejzajímavější jsou trable šíleného pana učitele a nejméně záživné pak morální dilemata kněze a Emminy matky). Celý koncept jako by se chtěl přiblížit Lynchovu Twin Peaks. Jen tu chybí nadpřirozeno. Dokonce je tu jakýsi symbolismus - stíhačka létající nad jezerem, která otevírá a uzavírá některé díly. Dešifrace symbolu je ovšem náročnější než možný benefit, a proto nad ní bylo mávnuto rukou. Stejně jako v Twin Peaks tu máme pár, kde nehodný muž je zneprovozněn a vydán na milost manželce.

Vše se tu točí kolem jezera. A vody. Nebezpečná vana, utopené děti, pár pokusů o sebevraždu, dno jezera jako odkladní místo pro mrtvoly (už bych se tam opravdu nekoupala)...
Nutno uznat, že krajina je tu krásná a člověk by si (nebýt těch páchaných zvěrstev) i povzdechnul, že nemůže vyjít z bytu a shlížet z útesu na nekonečnou klidnou modrou hladinu uprostřed zeleného porostu.

Mimochodem, David skončí sice v obětí, ale bohužel ne své zákonné manželky.

(Poučení? Nemáte-li řidičák, nevražděte. Je to pak komplikovanější.)

20. 6. 2009

3 + 1 z Dokořán

Adéla ještě nevečeřela (Slovácké divadlo, Uherské hradiště)


- Jste statečné děvče, Květuško?

- Jsem dcera národa Jana Žižky!
- Tak toho pána neznám.

Když jsem uviděla Adélu v programu festivalu Dokořán, zvítězila čirá zvědavost. Původní film mám hodně ráda. Taky tvoří podstatnou součást mého dětství. Ale jak vypadá na jevišti? Skvěle. Pražská verze se dostala až do televizních novin, jenže neznámé tváře mají něco do sebe, než ty, co na vás koukají každodenně z Ordinace a jiných seriálů kolujících éterem.

Celé představení bylo neuvěřitelně dynamické a vtipné. Písničky Radka Baláše a Ondřeje Brouska chytlavé - řekla bych, že odkaz na Bonda byl do hudby propašován záměrně. Na celém souboru bylo úplně vidět nadšení, s jakým hru sehrávali. Zvlášť Tomáš Šulaj jako elegantní, vždy připravený Nick Carter zářil (i v latexovém pracovním oděvu). Adéla byla jako živá, Květuška tak trochem afektovaná, Von Kratzmar naprosto šílený a průvodkyně spoře oděné. Při úvodním defilé zločinných zjevů nechyběl ani doktor Lecter (a Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě). Až jsem zalitovala, že takto skvělý divadelní soubor je zastrčený mimo civil... tedy Brno.

Kolik skvělých představení zmizí každoročně z repertoáru, aniž by oslovila všechny diváky, kteří je dokáží ocenit...

Modrá ruža (Divadlo Andreje Bagara, Nitra)

- Jste ako zlatá minca.
- Taká vzácná?

- Ne, kolujete z ruky do ruky.

Už dlouho se mi nestalo, že bych byla v divadle věkem skoro nejmladší. Znáte Modrou ružu? Přiznám se bez mučení - já ne. Zná ji ale moje máma, babička a pravděpodobně publikum Evy a Vaška. Jedná se totiž o slovenskou operetu autorů Pavla Braxatorisa a Gejzy Dusíka. Ale to by nebylo Nitranské divadlo, které minulou sezónu přivezlo přetavený Divotvorný hrnec, aby Dusíka trochu neokysličili.

Po úvodní televizní parodii Muzikál storočia (až doma jsem zjistila, že muzikály Bathoryčka a Cyrano z předměstí nejsou jen vtipem) se na jevišti střetne zahleděná starší generace s hip hoperskými zjevy a společně se pustí do rekonstrukce Modré ruže. Nakolik jsou zásahy do děje původní, nemohu posoudit. Nuda to ale nebyla. Tango a swing střídala elektronika, bílá saka a dlouhé šaty tanečníci oděni do modelů, na kterých se látkou opravdu šetřilo. Důchodkyně od nás napravo se vyloženě bavila. Zbytek asi čekal něco trochu zdrženlivějšího (před koncem někdo i horečně sál opouštěl).

Celý děj se odehrává na lodi Denisa (taková loď zabere skoro celé jeviště) a na místech jejího zakotvení při cestě po Středozemním moři, na kterou se vydává, aby před světem skryla dokončující experimenty jistého vědce vynalézajícího smrtonosný prášek. Na palubě se nachází společnost opravdu vybraná. Pan továrník a majitel lodi i patentu v jednom, jeho budoucí manželka lačnící po všem, co má te správný tvar rozkroku, továrníkova schovanka Žaneta, sada námořníků/francouzských policistů v utajení, jeden novinář načerno (můj oblíbený Milan Ondrík), vědcova dcera a její snoubenec/gróf/terorista a v neposlední řadě podřadný sluha, který je klíčem ke všemu. Nemůže následovat nic jiného, než párování dotyčných postav, napravování pokřivených charakterů, odhalování zrad... a do toho se tři hodiny zpívá a tančí. Některé ty písničky špatné věru nebyly.

Divadlo Andreje Bagara od Adama Šangaly v MdB opravdu můžu kdykoliv a při čemkoliv. Bohužel ale Adama jen tak něco nepřekoná. Už rok plánuju zajet si do Nitry podívat se i na něco dalšího mimo sporadické hostování v Brně na Dokořán. Zatím se nepovedlo. Tak snad příští sezónu.

Milan Ondrík bude k vidění v Mcbethovi na Letních Shakespearovských dnech. Tomu se nedá odolat.

František z Assisi (Nová scéna, Bratislava)

Na scénu přichází profesionálové na slovo vzatí a předchozí muzikálově-operetní zážitky nechávají jen ve svém stínu v podobě zábavných hříček. Mělo to eleganci, švih, myšlenku, oku lahodící kostými i scénu.

Celý muzikál mapuje (jak jinak) život Františka z Assisi. Začíná (nepočítaje úvodní flashforward) jeho nerozvážným, divokým mládím, pokračuje jeho prozřením tváří v tvář smrti na bitevním poli, zastaví se pod rozkvetlým stromem, kde František dá pomyslné základy novému řádu, a neodvratně přes křížovou výpravu směřuje až k zničení všech Františkových ideálů a jeho smrt. Na cestě ho provází jeho ideály (bíle oděné baletky) - chudoba, prostota, láska, i démoni (černě odění tanečníci), sem tam zaskočí i rudá smrt.
Vyprávěním provázel bratr Lev, pro něhož bylo toulání se a žebrání jasná volba. Až setkání s Františkem trochu překopalo jeho vidění, ale povolání stejně nezměnil. V příběhu sehrával roli vtipného komentátora - podobné mnižské postavy jsou celkem oblíbené a divácky vděčné, jak to dokládá třeba Bathory, Van Helsing, nebo i Jméno růže.

František z Assisi byl masochista a člověk, který mamon a zkaženost celého světa obracel proti sobě a v důsledku se jeho řád stal opět jen součástí církevní "armády" (ach ty tančící zlaté sochy andělů). Když umíral, z hlediště to vzlykalo. Já ale přemýšlela nad tím, jak je defakto celý muzikál popřením zobrazovaného obsahu. Nemohu tak úplně s ústřední postavou sympatizovat, neboť jeho hlásání - tedy že lidská existence se musí protrpět ideálně jen chozením a kázáním o lásce (i když opodstatněným) a pravý život přijde až po smrti, je poněkud neaplikovatelné na jakoukoliv dobu (brzo by svět zamrzl v prapodivném stavu, kdy nikdo nemá nic, všichni žebrají a nepracují). I když v dnešní době by se podobnou myšlenkou mohlo zdát ignorování těch všech facebooku a twitteru ukládajících lidskou duši do virtuálního světa.

Nevím, zda můžu tento muzikál označit přídomkem "rockový". Hudba nebyla živá, a tak se složení orchestru spolu s hudebními žánry měnilo každou chvíli. Scéna se sultánem byla jasnou parafrází na Heroda z Jesus Christ Superstar. Pěvecké (i přes trochu zlobící techniku) i taneční výkony nakonec zvedly zaslouženě ze sedaček celý sál. Choreografie byla rozpracována do několika plánů a člověk (zvlášť ve 4. řadě) nevěděl, co sledovat dřív.

V hlavní roli Stano Slovák - herec (Peklo a mnoho dalších) a režisér (Sněhurka - o tom více příště) především Městského divadla Brno. Tentokrát nezvykle mluvící po slovensky. Zbytek až na pár výjimek (Radomir Milič, který si střihl roli sluhy Edmonta v Modré ruži, jistý blonďák, který hrál minulý rok v Divotvorném hrnci, a herec, který jako by Sawyerovi z oka vypadl) samé neznámé tváře, ale obrovské talenty.

Třikrát se na ciferníku dotkla velká ručička dvanáctky a byl konec. Matka by nikdy neměla přežít vlastního syna.

Viva Verdi (Polská scéna těšínského divadla)

Znáte Arriga Boita? Skladatele a básníka z dob Verdiho, Rossiniho a Wagnera? Jeho údělem bylo stát vždy ve stínu ostatních, nechat sebou opovrhovat a své sny si plnit jen prostřednictvím těch slavnějších. Jako skladatel oper se úspěchu nedočkal (jeho vysněný Neron byl dopsán až po jeho smrti). Jeho texty se ale staly součástí několika Verdiho oper (Othello, Falstaff...). Byl napůl Polák, napůl Ital. Jeho původ ho pronásledoval všude. Jeho vztah s Verdim byl zvláštní. Verdi byl Othello, Boito se nazýval jeho Jagem - pro něj postavou v právu.

Životopisné filmy o skladatelích se více vyjímají na plátně než na divadle. Bohužel nemám srovnání - Amadea, kterého kdysi v MdB hráli, jsem neviděla. Poláci určitě neměli lehký úkol, když se jali vyprávět Boitův příběh. Použili oblíbený rámec starého vypravěče (samotného Arriga), který (své) mladé (pravděpodobně milence) Anděle vypráví o starých časech, kdy italská a německá opera soupeřila o místo na zemi. Na scéně se tak většinou odehrávají dva děje vzdálené od sebe desítky let, což je krásný trik, který by na plátně nefungoval. Samotná scéna je dosti strohá a sama od sebe působí magicky. Šero, všude hořící svíčky, klavíry (na které nikdo nebude hrát, ale poslouží k jiným účelům). Jenže děj se vleče. Jednak je to dáno nutností koukat na (dost špatně "načasované") titulky překládající dialogy, druhak celkovou utahanou náladou. Je to první polský soubor, co vidím hrát, ale od nás jsem zvyklá na trochu víc energie, i když se jedná o takovouto nedramatickou hru. Bogdan Kokotek (to jsou mi ale jména) v hlavní roli starého Boita byl opravdu sympatický (a tak nějak mi dal vzpomenout na Zaklínače, i když s ním má společný jen polský původ) a kdykoliv se ujal vedení scény, stálo to za to. Zbytek herců mě nepřesvědčil, že bych se o jejich postavy měla zajímat.

Hudební doprovod tvořily samozřejmě výňatky z oper - vždy vázány na postavy o kterých se na jevišti mluvilo (Verdi, Wagner, Rossini). Jen ten Pochod židů z Nabucca hráli až mockrát.

Takže příště ubrat vlajek, přidat energie a trochu šetřit s kouřem, neboť zadní plán (jakási otočná konstrukce, na které v jistých okamžicích dokola defilovala procesí, vlajkonoši apod.) se v hustém oparu úplně ztrácel. Jako lekce z hudebních dějin ale neocenitelné.

19. 6. 2009

Pohled z okna


Tenkrát v Národním

Někdy v únoru... aneb zapomenuto v archívu.

Škola manželů aneb neúplatný

Byla jsem pozvána do Národního divadla (v Brně samozřejmě). Čas a kus byl na mně. A tak se druhá polovina února prohnala filtrem, aby se datum nekrylo mně ani mému doprovodu, a přede mnou se objevil seznam možností. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec si řekla, že Škola manželů nezní tak špatně... i když jsem na Ceceho blogu na ni moc chvály nečetla. A vlastně s jeho postřehy musím naprosto souhlasit. Bylo to podivné.

Chvíli rozpačitě vážno-úsměvné, načež následovalo pár výstředních absurdních výstupů (zvlášť mezi Teodorem a jednou ze služebných). Zážitek to ale byl, takže žádná lítost nad vstupenkou není na místě (zvlášť když jsem byla pozvána i na martini). A ta hudba... ta byla opravdu iritující. Hlasitá přesně tak, aby člověk přemýšlel, jestli hraje do děje, nebo někdo zapomněl v zákulisí vypnout evropský gotický horor na videu. Překrývala se s dialogy a vždycky se ztratila s takovým nepřirozeným zlomem do ticha. Účel?

Mám-li něco pochválit, tak hru se scénou. V prvním plánu zahrada, ve druhém dům, ve třetím průchod sloužící jako most přes řeku (aspoň podle mé imaginace) nebo ochoz v horních patrech budovy.
Teodor Bedřicha Výtiska byl vážně bizarní postavou.

18. 6. 2009

Thelma, Louise, Frida

Chlapi, neházejte s tím tělem. Cáká z toho krev a já mám nový boty.

A opět spolek Frida. Opět Radim Novák a Martin Trnavský. Tentokrát doplněni o dvojici Bára Munzarová a Martina Procházková. Opět vážné téma proložené naprostým kabaretem (ano, už jsem pochopila, že takhle to u nich chodí běžně).

Příběh Thelmy a Louise všichni známe. Jejich cestu k ženské svobodě, kterážto se hned v prvním baru zamotá a dopadne to s nimi... až na dno Grand Canyonu.

I tentokrát si tvůrci neodpustili zahrát na hru ve hře. Respektive film v kině, což dovoluje takové krásné úlety, jako sehrát zaseknutý filmový pás, nebo přeskočení na nedabovanou verzi. Většinu času jsme ale ve světě Thelmy a Louise, jejichž představitelkám skládám hold. Bára Munzarová, jako rozumnější Louise, a Martina Procházková, jako husičkoidní Thelma, celou hru velmi dobře táhnou. Oba dva pánové se ujali rolí v defilujícím panoptiku mužských (a v pár případech i ženských) postav, ať už to je osazenstvo baru, řidiči náklaďáků, policejní sbor, nebo reklamy z transparentů podél silnice. Absurdní grotesku karaoke výstupu tu střídá drsné skoro znásilnění. Frida umí rozesmát i zamrazit. To je asi ten důvod, proč na ni tak ráda chodím.

15. 6. 2009

Rehabilitace Kačera Donalda

Je nějaké zvláštní období, kdy se mi vrací a do nového světla staví věci, nad kterými jsem dumala jako malá. Nejprve John Williams a Cavatina, teď mě náhlé prozření zavedlo ještě hlouběji do minulosti.

Kačer Donald - či před tím Mickey Mouse. Jediný komix, který jsem kdy masově četla. Když jsem byla nemocná a nemohla do školy, listovala jsem si starými čísly. První díl, který jsem vlastnila, obsahoval příběh se zelenými potvorami a přepadením výletní lodi. Víc nevím. Všechny výtisky putovaly ještě před dokončením základní školy malým bratrancům, kteří je určitě nikdy neotevřeli. Možná ani nechci vědět, co se s nimi stalo.

Ale proč tato litanie, že? Jeden příběh si vždy získal moji pozornost. Byl o Kačeru Donaldovi, který řídil nákladní loď. Celý příběh řešil, že netuší, jestli pravobok je na lodi vpravo, nebo vlevo. Blbost, řeknete si. Ale mému malému mozečku to nedalo a strávila jsem poměrně dlouhý čas (tak dlouhý, že si to doteď pamatuji) nad filozofováním o tom, jestli je Donald opravdu takový hňup, nebo jsou na lodích nějakým zvláštním způsobem přeházené strany. Pointa, že pravobok je vpravo, mě tehdá vůbec neuspokojovala a tenhle příběh jsem bytostně nesnášela.

Došlo mi to předevčírem. Nevím, jestli na Terminátorovi, nebo před ním, ale spouštěcím mechanizmem bylo slovíčko "port side". Jistě, mé trauma z dětství bylo způsobeno jednoduše tím, že v češtině rozdílné označení stran lodí prostě nevyzní. Tímto se Kačeru Donaldovi veřejně omlouvám.

13. 6. 2009

LOTR Symphony

Plán A - vezmu si deštník
Plán B - Carth bude mít deštník
Plán C - Will bude mít deštník

Plán D - Fighter bude mít deštník
...
Plán HNO3

28. 5. 2009, Praha

Zmokla jsem. Carth zmokl. Carthův spacák zmokl. Will zmokl. I Willova družina zmokla. A Fighter? Ten našel deštník bez držadla až když nepršelo. Poté přišla od Discorda informace, že v Praze prší. Patrně byl v suchu.

Z cestování společenstva na koncert si rozhodně zmínku (a záznam) zaslouží hledání viaduktu na stanici Kačerov s použitím těch nejmodernějších i nejprimitivnějších metod. Ano, k viaduktu vzdálenému 10 metrů to všeho všudy trvalo 10 minut.

Koncert se konal v Kongresovém centru. Na akustiku (či zvučení) sálu si nemohu stěžovat, i když jsem četla i opačné názory. Holt jsem zvyklá z Brna na nižší úroveň. Andy, který si nechal tuto jedinečnou událost utéct, za sebe poslal jako náhradu muže se syslí tváří. Priority některých lidí nechápu. První polovina - tedy dvě věty ze Společenstva, byla něco neuvěřitelného. Svoji roli samozřejmě hraje i to, že tohle OST mám nejvíc naposlouchané. Konstantní mrazení v zádech, nazvala bych to. Nebojím se říct, že překonala zážitek z Morriconeho ve Vídni. Chlapeček v písni na konci mě málem dohnal k slzám (a to je prostě fakt).

(přestávka o velikosti Intervalu)

Druhá polovina ve znamení Dvou věží a Návratu krále, byla slabší. Ale když se naplno rozlehnou sálem fanfáry z Rohanu, málo co se té chvíli vyrovná. Dokonce i Glumova píseň, které jsem nikdy nepřišla na chuť, zněla v podání Ann De Renais přijatelně. Škoda, že jsem se místy ztrácela v ději. Ono se dá na LOTR symphony nahlížet jako na každou jinou symfonii, ale pokud si k hudbě přiřadíte i mentální obraz, je to mnohem silnější zážitek, neboť to z vás vytáhne vaše pocity ze sledování filmů (ano, připadám si jako emoční pijavice:)).

Člověk dostal možnost trochu nahlédnout pod pokličku Shorova složení orchestru. Potěšil mě cimbál, na jehož přítomnost (hlavně v mé nejoblíbenější pasáži na začátku hobbití výpravy, kde z pole vyskáčí její pozdější účastníci) jsem už zapomněla. Mohutné sbory nezklamou nikdy, ani v elfštině (nechci se rouhat, ale kam se hrabe Carl Orff).

Noční jízda metrem se poněkud zvrhla (to je tak, když se pokusíte s Carthem interpretovat nápis "Nebezpečí vně oken") a doma Fighter zalitoval, že si nevzal na další den dovolenou, neb spát v jednom pokoji s hladovým Carthem a kofeinem napuštěnou Sallou není jen tak. Marně jsme ho přesvědčovali, že pokud chce jet na FF, měl by si začít zvykat.

Ráno jsme zjistili, že Fighter pamatoval na vše a nemá doma ani snídani. Tu jsme bohužel nestihli ani při přesunu na Florenc a plán C - tedy "alespoň se budeme těšit na horkou čokoládu", také zklamal, neboť Student Agency byla beznadějně vyprodána. Přesto se nám díky našemu umu podařilo během deseti minut nalodit k jiné společnosti a bez filmu ve zpola obsazeném (to znamená, že byla zabráno každé druhé sedadlo) bezpečně překonat D1.

Kdyby někoho zajímalo, zda Salla došla do práce na onen meeting, na který plánovala... tak ne. Salla usnula. A meeting se stejně nekonal.

9. 6. 2009

Návrh?

Vy, jichž se to týká (a rádi vzpomínáte na Oddyseiu):

Co?
Deník krále (MdB)

Kdy?
21. /22.9.

Proč?
1. Salla má neodbytný pocit vidět to podruhé
2. spojení Victora Huga a zasazení do moderní doby oslovuje jak milovníky klasiky, tak milovníky soudobých příběhů
3. akce, humor, mystika, romantika pro dámské duše i pastva pro lačné pánské oči - tedy představení pro všechny

Cena?
Příznivá pro studenty i pracující

Kdo by se tedy přidal?

What's this? VI

Věnováno zrádnému Andymu a Simonu Peggovi. A ano, souvislosti tu jsou vždy přítomny.


What's on the picture


a) Minskus machinus, zvaný též Květ zoufalství
b) lopatkovec, zvaný též Japanese peace lilly
c) banánovník po třech dnech mého opatrování
d) Picus viridis, zvaná též žluna zelená, schovávající se před fotoaparátem