Někdy v únoru... aneb zapomenuto v archívu.
Škola manželů aneb neúplatný
Byla jsem pozvána do Národního divadla (v Brně samozřejmě). Čas a kus byl na mně. A tak se druhá polovina února prohnala filtrem, aby se datum nekrylo mně ani mému doprovodu, a přede mnou se objevil seznam možností. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec si řekla, že Škola manželů nezní tak špatně... i když jsem na Ceceho blogu na ni moc chvály nečetla. A vlastně s jeho postřehy musím naprosto souhlasit. Bylo to podivné.
Chvíli rozpačitě vážno-úsměvné, načež následovalo pár výstředních absurdních výstupů (zvlášť mezi Teodorem a jednou ze služebných). Zážitek to ale byl, takže žádná lítost nad vstupenkou není na místě (zvlášť když jsem byla pozvána i na martini). A ta hudba... ta byla opravdu iritující. Hlasitá přesně tak, aby člověk přemýšlel, jestli hraje do děje, nebo někdo zapomněl v zákulisí vypnout evropský gotický horor na videu. Překrývala se s dialogy a vždycky se ztratila s takovým nepřirozeným zlomem do ticha. Účel?
Mám-li něco pochválit, tak hru se scénou. V prvním plánu zahrada, ve druhém dům, ve třetím průchod sloužící jako most přes řeku (aspoň podle mé imaginace) nebo ochoz v horních patrech budovy.
Teodor Bedřicha Výtiska byl vážně bizarní postavou.
Chvíli rozpačitě vážno-úsměvné, načež následovalo pár výstředních absurdních výstupů (zvlášť mezi Teodorem a jednou ze služebných). Zážitek to ale byl, takže žádná lítost nad vstupenkou není na místě (zvlášť když jsem byla pozvána i na martini). A ta hudba... ta byla opravdu iritující. Hlasitá přesně tak, aby člověk přemýšlel, jestli hraje do děje, nebo někdo zapomněl v zákulisí vypnout evropský gotický horor na videu. Překrývala se s dialogy a vždycky se ztratila s takovým nepřirozeným zlomem do ticha. Účel?
Mám-li něco pochválit, tak hru se scénou. V prvním plánu zahrada, ve druhém dům, ve třetím průchod sloužící jako most přes řeku (aspoň podle mé imaginace) nebo ochoz v horních patrech budovy.
Teodor Bedřicha Výtiska byl vážně bizarní postavou.
Žádné komentáře:
Okomentovat