Plán A - vezmu si deštník
Plán B - Carth bude mít deštník
Plán C - Will bude mít deštník
Plán D - Fighter bude mít deštník
...
Plán HNO3
28. 5. 2009, Praha
Zmokla jsem. Carth zmokl. Carthův spacák zmokl. Will zmokl. I Willova družina zmokla. A Fighter? Ten našel deštník bez držadla až když nepršelo. Poté přišla od Discorda informace, že v Praze prší. Patrně byl v suchu.
Z cestování společenstva na koncert si rozhodně zmínku (a záznam) zaslouží hledání viaduktu na stanici Kačerov s použitím těch nejmodernějších i nejprimitivnějších metod. Ano, k viaduktu vzdálenému 10 metrů to všeho všudy trvalo 10 minut.
Koncert se konal v Kongresovém centru. Na akustiku (či zvučení) sálu si nemohu stěžovat, i když jsem četla i opačné názory. Holt jsem zvyklá z Brna na nižší úroveň. Andy, který si nechal tuto jedinečnou událost utéct, za sebe poslal jako náhradu muže se syslí tváří. Priority některých lidí nechápu. První polovina - tedy dvě věty ze Společenstva, byla něco neuvěřitelného. Svoji roli samozřejmě hraje i to, že tohle OST mám nejvíc naposlouchané. Konstantní mrazení v zádech, nazvala bych to. Nebojím se říct, že překonala zážitek z Morriconeho ve Vídni. Chlapeček v písni na konci mě málem dohnal k slzám (a to je prostě fakt).
(přestávka o velikosti Intervalu)
Druhá polovina ve znamení Dvou věží a Návratu krále, byla slabší. Ale když se naplno rozlehnou sálem fanfáry z Rohanu, málo co se té chvíli vyrovná. Dokonce i Glumova píseň, které jsem nikdy nepřišla na chuť, zněla v podání Ann De Renais přijatelně. Škoda, že jsem se místy ztrácela v ději. Ono se dá na LOTR symphony nahlížet jako na každou jinou symfonii, ale pokud si k hudbě přiřadíte i mentální obraz, je to mnohem silnější zážitek, neboť to z vás vytáhne vaše pocity ze sledování filmů (ano, připadám si jako emoční pijavice:)).
Člověk dostal možnost trochu nahlédnout pod pokličku Shorova složení orchestru. Potěšil mě cimbál, na jehož přítomnost (hlavně v mé nejoblíbenější pasáži na začátku hobbití výpravy, kde z pole vyskáčí její pozdější účastníci) jsem už zapomněla. Mohutné sbory nezklamou nikdy, ani v elfštině (nechci se rouhat, ale kam se hrabe Carl Orff).
Noční jízda metrem se poněkud zvrhla (to je tak, když se pokusíte s Carthem interpretovat nápis "Nebezpečí vně oken") a doma Fighter zalitoval, že si nevzal na další den dovolenou, neb spát v jednom pokoji s hladovým Carthem a kofeinem napuštěnou Sallou není jen tak. Marně jsme ho přesvědčovali, že pokud chce jet na FF, měl by si začít zvykat.
Ráno jsme zjistili, že Fighter pamatoval na vše a nemá doma ani snídani. Tu jsme bohužel nestihli ani při přesunu na Florenc a plán C - tedy "alespoň se budeme těšit na horkou čokoládu", také zklamal, neboť Student Agency byla beznadějně vyprodána. Přesto se nám díky našemu umu podařilo během deseti minut nalodit k jiné společnosti a bez filmu ve zpola obsazeném (to znamená, že byla zabráno každé druhé sedadlo) bezpečně překonat D1.
Kdyby někoho zajímalo, zda Salla došla do práce na onen meeting, na který plánovala... tak ne. Salla usnula. A meeting se stejně nekonal.
Z cestování společenstva na koncert si rozhodně zmínku (a záznam) zaslouží hledání viaduktu na stanici Kačerov s použitím těch nejmodernějších i nejprimitivnějších metod. Ano, k viaduktu vzdálenému 10 metrů to všeho všudy trvalo 10 minut.
Koncert se konal v Kongresovém centru. Na akustiku (či zvučení) sálu si nemohu stěžovat, i když jsem četla i opačné názory. Holt jsem zvyklá z Brna na nižší úroveň. Andy, který si nechal tuto jedinečnou událost utéct, za sebe poslal jako náhradu muže se syslí tváří. Priority některých lidí nechápu. První polovina - tedy dvě věty ze Společenstva, byla něco neuvěřitelného. Svoji roli samozřejmě hraje i to, že tohle OST mám nejvíc naposlouchané. Konstantní mrazení v zádech, nazvala bych to. Nebojím se říct, že překonala zážitek z Morriconeho ve Vídni. Chlapeček v písni na konci mě málem dohnal k slzám (a to je prostě fakt).
(přestávka o velikosti Intervalu)
Druhá polovina ve znamení Dvou věží a Návratu krále, byla slabší. Ale když se naplno rozlehnou sálem fanfáry z Rohanu, málo co se té chvíli vyrovná. Dokonce i Glumova píseň, které jsem nikdy nepřišla na chuť, zněla v podání Ann De Renais přijatelně. Škoda, že jsem se místy ztrácela v ději. Ono se dá na LOTR symphony nahlížet jako na každou jinou symfonii, ale pokud si k hudbě přiřadíte i mentální obraz, je to mnohem silnější zážitek, neboť to z vás vytáhne vaše pocity ze sledování filmů (ano, připadám si jako emoční pijavice:)).
Člověk dostal možnost trochu nahlédnout pod pokličku Shorova složení orchestru. Potěšil mě cimbál, na jehož přítomnost (hlavně v mé nejoblíbenější pasáži na začátku hobbití výpravy, kde z pole vyskáčí její pozdější účastníci) jsem už zapomněla. Mohutné sbory nezklamou nikdy, ani v elfštině (nechci se rouhat, ale kam se hrabe Carl Orff).
Noční jízda metrem se poněkud zvrhla (to je tak, když se pokusíte s Carthem interpretovat nápis "Nebezpečí vně oken") a doma Fighter zalitoval, že si nevzal na další den dovolenou, neb spát v jednom pokoji s hladovým Carthem a kofeinem napuštěnou Sallou není jen tak. Marně jsme ho přesvědčovali, že pokud chce jet na FF, měl by si začít zvykat.
Ráno jsme zjistili, že Fighter pamatoval na vše a nemá doma ani snídani. Tu jsme bohužel nestihli ani při přesunu na Florenc a plán C - tedy "alespoň se budeme těšit na horkou čokoládu", také zklamal, neboť Student Agency byla beznadějně vyprodána. Přesto se nám díky našemu umu podařilo během deseti minut nalodit k jiné společnosti a bez filmu ve zpola obsazeném (to znamená, že byla zabráno každé druhé sedadlo) bezpečně překonat D1.
Kdyby někoho zajímalo, zda Salla došla do práce na onen meeting, na který plánovala... tak ne. Salla usnula. A meeting se stejně nekonal.
Žádné komentáře:
Okomentovat