21. 2. 2010

Thirst (2009)

Mohl to být minimalistický film o tom, jak se kněz zamiloval do dívky, jejíž život byl od začátku nalinkován ženou, která se jí jako malé ujala, vychovala ji a provdala ji za svého odpudivého syna.

Mohl, ale nebyl.

Sang-hyeon, udolán tím, co vidívá při své práci v nemocnici, se upíše lékařskému experimentu, který s největší pravděpodobností ve jménu vědy ukončí jeho život a udělá z něj číslo ve statistice. Jenže poslední transfúze v jeho životě mu paradoxně otevře dveře do nového. Sang-hyeon je prvním a posledním, kdo brány ústavu opustí živý. I když je oslavován jako novodobý Kristus, pomalu se v něm probouzí poněkud zneklidňující nutkání. Sang-hyeon je upír. Krev cucá z komatózního pacienta přes infúzi a je odhodlán pokračovat ve svém původním životě. Ač pro něj je stávající stav nevyžádaným prokletím, okolí na něj nahlíží jako na dar. Přijde první smrt (z milosrdenství), druhá smrt (z nedorozumění) a pak už nelze nic vzít zpět. Dodejme jen, že moc dána do rukou utlačovaného, dokáže zrodit psychopata.

Zatímco Hollywood si točí filmy o upírech, kde figurují témata jako ovládnutí světa, vyhlazení lidstva, starobylé rody... Chan-wook Park stvořil naprosto pozemský příběh o lidech, lásce, mezilidských vztazích a boji instinktů a (s)vědomí. Žádné tesáky rostoucí z dásní, žádný hon na tvory noci - celkem se na scéně objeví pouze 2 (a náznak). Ač Slunce i pro jeho upíry představuje ultimátního nepřítele, nežijí v temnotách (nebo zeleně vyfiltrovaných katakombách), ale ve vyběleném, prosvětleném domě.

Park je provokatér a estét. To si z většiny jeho filmů nelze nevšimnout (Oldboy, Sympathy..., Cut, I'm Cyborg... ). Žízeň není stylizovaná, jak je to u něj zvykem, ale podobá se spíše svojí prací s prostorem krátkému filmu Cut z Three Extremes (zadrátovaný klavír - kombinace bílých stěn a rudé krve). K Oldboyovi pak směřuje filozofií neestetična (stříhání jazyka - lámání prstů, otevřená zlomenina, zvracení krve přes flétnu, roztržení ucha háčkem na ryby...) a v neposlední řadě tu potkáme i práci s realitou jako v Kyborgovi (postřílení zaměstnanců ústavu - duch mrtvého manžela sdílející postel s milenci). Ve své podstatě je to ale hloubková (a přes 2 hodiny dlouhá) studie charakteru lidí, pudů (taková neoslavná erotika také hraje svoji roli - vrcholem této stránky chování je slízávání krve z obnažené dívky) a míry lidskosti, která se může, ale nemusí, přechodem na vyšší potravní stupínek ztratit.

Takovýto film může světu rozhodně přiněst víc, než všechny Underworldy a Stmívání dohromady. Ty totiž útočí na primitivní pudy, Park se pokouší oslovovat mozek.

16. 2. 2010

Quest for koblihy

Dnes proběhla v Brně folklorní megaakce - celoměstský fašank. Tato akce spočívala ve spoustě maskovaných a krojovaných lidí, kteří zpívali a tančili na netradičních místech. A protože moje babička patří k souboru, který tuto akci na letácích organizoval, dostala úkol obsadit checkpoint v teple Mahenovy knihovny a procházejícím souborům nabízet občerstvení, které se mělo skládat z flašky něčeho ostřejšího a čerstvých koblih. Logistika ovšem selhala a když jsem ze zvědavosti na místo dorazila, zahříval se tu každý z vlastních zásob a o koblihách se pouze hovořilo. Posilněna vínem a povzbuzena přihlížejícími, vydala jsem se do útrob Staré radnice vyhledat slíbený proviant. Mise byla úspěšná a běhajíc s krabicemi po Náměstí Svobody (napoprvé jsem množství pro účinkující hrubě podcenila) jsem si chvíli připadala jako spoluorg. Následuje soubor fotografií na téma "Co, milé děti, můžete o fašanku potkat v knihovně". Foceno samozřejmě pouze mobilem.















14. 2. 2010

Hello, Dolly!

Jsem Arizona, napůl prozkoumaná, napůl divoká.
Irenko, co to máte ve skříni?

Hello, Dolly! mám provždy spojeno s My Fair Lady a komediemi z 60. let, které se čas od času objeví ve víkendové nabídce ČT2... a které mě nikdy nelákaly. My Fair Lady (ze Zelňáku) už prkny MdB procupitala, takže teď došlo i na Dolly.

Elegantní Dolly Leviová (Ivana Vaňková) je velice činorodá osoba, která vyniká především v umění dohazování a manipulace. Jejím vrcholným kouskem ovšem bude přesvědčit zapšklého vdovce a půlmilionáře Horáce Vandergeldera (Petr Štěpán), že právě ona je pro něj ta pravá, a při jednom spáruje i jeho dceru s jistým umělcem. Je to ten typ příběhu, kde nikdo nepřijde zkrátka a když sejde z jedné svatby, za rohem čeká už další, neboť počty chlapců a dívek zde vychází naprosto stejně. Je to taky ten typ příběhu, který se životu nepodobá ani omylem. Plno barev, šťastných lidí, malebných scenérií (při představení Harmonia Garden mi spadla čelist, to se vážně povedlo), překrásných kostýmů a velkolepých hudebních čísel s velice líbivou choreografií ve stylu Broadwaye. Není to nic mimořádného, ale jednou za život by se člověk mohl přecpat něčím načančaně sladkým, ne snad?

10. 2. 2010

Co se nikam nehodí...

... a za nic nestojí

Aneb notně uleželá, okoralá a vyhrabaná "recenze".

Twins Mission (2007)

Na tenhle film bych se dobrovolně nedívala. Ale byla jsem požádána, zda bych neprovedla korekci titulků, a tak jsem ho zhlédla. Dvakrát.
Jacky Wu vám asi nic neříká. Já ho viděla v Tai Chi Masterovi (to je takový dlouhý seriál, ze kterého byl sestříhán dlouhý film, který je krásnou demonstrací tai chi v praxi - postupně se ukáže, že na tai chi prostě žádný jiný styl nemá!). Bohužel se od té doby hrát nenaučil, i když už se pitomě culí jen polovinu času (dle IMDB hraje Assasina #1 v nové Mumii).

Twins Mission je akční parodie (na film). Máme tu starý artefakt, který převáží vagón buddhistických mnichů na výstavu. Máme tu magnáta, co chce koupit staré domy od slečny, jejíž sestřička trpí rakovinou. Máme tu zlý gang skládající se z dvojčat, který pro magnáta hodlá artefakt ukradnout, aby ho mohla dostat slečna pro svoji sestru a podepsat tak smlouvu o prodeji. A pak tu máme skupinu dvojčat z cirkusu, která pro přeživší mnichy z vagónu má tento artefakt získat zpět. Huh, chytáte se ještě? Pro méně náročné jsou připraveny krysy lezoucí z těla ubožáka spáchajícího sebevraždu, policejní tým, co nikdy nic nevyřeší, slečny obalené umělohmotným ovocem, David Copperfield a hroši. Smutné ale je, že scénáristé nějak zapomněli na konec. Všichni se pobijí, artefakt někde po cestě ztratí, holčička pořád umírá. Následují titulky, kde je pár záběrů z natáčení a také to, že se kvůli této volovině několik lidí zranilo, protože čuměli zblízka na vybuchující vlak.

Herci neskutečně přehrávají (to bude tou parodií), většina vtipů není vtipná, ale jedna dobrá akce by se tu našla (nájezd číslo 1 hodných Dvojčat na budovu magnáta). Herci ovládají solidní wire-fu (jak řekl Mistr - i na drátech se to musí umět), ale to je tak všechno. Střih nijak nezaujme a těch pár pěkných dekorací (samé zelenomodré sklo) a exteriérů (úvodní minutový pohled na vlak) rozhodně nevymaže z paměti otřesné digitální triky.
Beware travellers, hic sun digital twin snakes!

4. 2. 2010

Betlém

Tři králové na Štědrý den?

Archanděl s planoucím mečem a sám ďábel svádí boj o lidské pokolení. Ne, to ještě nejsme v Supernatural...

Dlouho jsem hledala výstižné slovo, pro tuhle divadelní hru, až jsem ho našla - překvapivě v oficiálních textech. Betlém je koláž. Výjevy sebrané a poskládané do obrazů. Ústředním těžištěm, jak jinak, je narození Ježíška a jeho oslava. Prolíná se tu cesta Marie a Josefa s cestou tří bačů a tří králů prokládána obrazy ze Starého zákona (především první hřích a vyhnání z ráje) i ozvěnami z budoucnosti. Herodesův ortel nad prvorozenými syny se zrcadlí v cestě Židů do Evropy za 2. světové války. Betlém je místy smrtelně vážný (Ježíš s křížem), místy absurdně vtipný (Gabriel sděluje Marii a následně Josefovi boží plán), plný jemných odkazů na staré umění a náboženské symboly, které mi unikaly (nejvýraznější snad byla Adamova póza odkazující na Michelangelova Davida).

V hlavních rolích dobra a zla se setkává archanděl Gabriel (Petr Šťěpán) - a ano, meč opravdu vzplane a i křídla roztáhne, a ďábel, démon a pokušitel v jednom (výrazně výborný Michal Isteník). Škoda, že v oficiální galerii jsou fotky ve velmi raných kostýmech. Světlá i temná zbroj byla působová.

P.S. když se nad tím zamyslíme, Ježíšek si těch darů, které mu byly přineseny (tak, jak jsou prezentovány v papírových betlémech), moc jako batole neužil. A ještě to s sebou museli táhnout do Egypta.

28. 1. 2010

Memento Mori


One sad anniversary to remind us, how the life is fragile. Just a blackness at the end of the road. The world will stay, we will be gone. Nothing will matter. But meanwhile the Universe is all around us...

16. 1. 2010

Message from hell

Říkám tomu lekce pokory. Aneb važme si toho, co děláme, nebo můžeme skončit... třeba za pultem. Zatím mi rukama prošlo kolem 90.000. Ve dvacetikorunách. A podle toho moje ruce vypadají. Přidejme škrábance od kartónů (jak jsem byla ráda, že je opodál stánek s bezplatnou demonstrací nových náplastí!) a možná bych to viděla na akutní potřebu tetanovky.

Zase je ze mě sčítačka. Vždycky jsem chtěla kouknout na čísla a znát výsledek. Po třech dnech drilu stačí jeden pohled na položky nákupu a je to. Dělat to měsíc, umřu.

Tyrolák a Kája se nám vyhýbají obloukem. Že by konečně pochopili? Jejich třetí kamarád ale po 3 dnech dorazil... koupit si jednu malou věc a vyptat se obligátní "a co je tohle". Buď už senilní, nebo zapomněl, že si ho za těch 5 let už pamatuju - stejně jako dalších cca 200 lidí. Někteří chodí i 3x denně.

Pán ''paní šéfová" je ovšem nechutně drzý stále. Ochutnávečku (jak tomu říká) si plete s bufetem a pokud na něj zítra máma bude opět slušně milá, vložím se do toho já. Některé lidi by měl někdo naučit, jak se pozná, že překračují meze...

Stařešina stále žije. A stále mu připadá 12 korun opravdu neskutečně moc. A opět nám to sdělil. Dvakrát. Vstup na výstaviště ho musel přijít na mnohem víc.

Všude jsou kamery a foťáky. Na lidi ovšem mají nezaměnitelný repelentní účinnek. Já bohužel utéct nemohla...

Spolupráce navázána s Valašskem. Slivovici mají dobrou (na to, že mi většinou nechutná). A taky mají u stánku Wii. My jen automobilový trenažér. Obávám se, že na něj nebude čas.

Olomoucký kraj má tentokrát mandle ve skořici. Mňam. Bod pro Lorda.

One to go...

11. 1. 2010

Strange (2003)

Strange je malý, nenápadný, britský seriál, jehož 6 dílů se dá najít bez problémů na youtube a který mi dělal kulisu při ubíjejících pracech na zprovoznění simulací pro diplomku. Existuje i pilotní film, ale ten jsem prozřetelně vyškrtla. Hlavní důvodem zvolení tohoto materiálu byl totiž (a zase) Andrew Lee Potts (a jeho roztomilý přízvuk), který se v pilotu nevyskytuje.

Strange je poněkud strange, ale nic objevného nepřináší. John Strange je ex-kněz, který bojuje proti démonům, jejichž existenci církev popírá a občas (zdá se) po nich i zametá. Na jeho straně stojí mentálně postižené parapsychologické médium Kevin, který přes den dělá zahradníka na místní diecézi, geek Toby, jehož práce spočívá v googlení démonů :) (připojení k internetu je jediná služba, na kterou má Strange peníze - jinak žije o svíčkách), a zdravotní sestra Jude, jejíž syn byl pravděpodobně jedním démonem splozen. Protivníci tohoto týmu jsou rozmanití. Od naprosto mimózní obdoby SGA wraitha jezdícího doubledeckerem, přes incuba (jako by vypadl z Primeval), jehož embria šílený plastický chirurg ukrývá do prsních implantátů, až po obživlý lidožroutský strom z Rumunska, který vypadá jako amatérský pokus o enta. Nejlepším (nebo nejzajímavějším) dílem je prostřední Costa Burra tvářící se jako temnější verze příběhu z Doctora Who skřížená s Vozkou smrti.

Jen pro fanoušky Richarda Coylea (já o něm tedy slyšela poprvé), nebo výzkumníky v oboru "temná zákoutí představivosti britských scénáristů".

9. 1. 2010

Primeval (2007 - 2009?)

Upozornění: Pisatelka na obrázku vlevo vidí něco velice roztomilého. Pokud to není váš případ...

Primeval proběhl už i Českou televizí, stánky, dokonce můj otec ho už dávno viděl a já stále nic. Hádejte... nebo raději ani ne.

Jsou filmy/seriály, u kterých vám hlavou probleskne jejich nelogičnost (Horizont události), u kterých vám nelogičnost dojde až napotřetí (Alice) a pak ty, u kterých kroutíte hlavou každých 5 minut. Primeval patří do skupiny třetí.

Lehký úvod do problematiky: časoprostorový portál si umíme představit? Umíme. Mno... a jak jím něco prochází také? Také. A teď k tomu zábavnému.

Už samotný koncept je poněkud vtipný. Skupina vyvolených - univerzitní profesor Nick Cutter, jeho asistent (asi?) Stephen, studentík Connor a zoologička Abby se nachomýtnout k jednomu takovému portálu a od té chvíle se stávají (občas za podpory několika vojáčků) experty na tyto anomálie. Nutno dodat, že o nich ví kulové a s pravěkými živočichy, kteří prochází skrz, si moc rady neví. Tedy Connor umí googlit a zbytek osazenstva fascinovaně zírá (u Cuttera to došlo tak daleko, že pobaveně-udivenou tvář sundává jen tehdy, představuje-li klonovanou zombii, ne však čelí-li nebezpečí) a doufá, že živočichové zase zalezou zpět a portál se uzavře. Nutno dodat, že tuhle práci by zvládl kdokoliv, ale náš tým si ji nemilosrdně hlídá.

Naprosto všichni se chovají nelogicky. Dokonce i počítačová zvířata občas stojí a vrčí (nebo předvádí jiná klišoidní gesta), místo aby už někoho sežrala. Navíc většina z nich není ani hezky udělaná (obzvlášť umělí jsou predátoři z budoucnosti), výjimkou budiž lizardík Rex, dodo a párek dinosauřích mláďat, který v našem světě uvízne.

Další naprosto zmatečná věc jsou ony portály/anomálie. Objevují se patrně jen v okolí Londýna (aby náš tým nemusel daleko), dokáží jedno své ústí přemisťovat v prostoru (ale jelikož by to bylo pro náš tým logisticky náročné, demonstrují tuto nepěknou vlastnost jen jednou), pokud scénáristům nezbývá mnoho stránek do konce epizody, dokáží se zavřít za posledním zvířátkem. Dají se předpovědět (neb struktura tunelů je ve 4D světě pevně daná), ovšem... není problém portál přivolat, máte-li s sebou jistou malou krabičku. Nejsměšněji pak působí situace, když člověk v čase t spěchá, aby otevřel portál do času t-1000, do kterého se dostal v čase t-1 někdo, koho chce zastihnout. Toto chování by napovídalo, že pokud je propojeno v čase místo A a místo B, pak otevření portálu v čase t v místě A způsobí otevření portálu v místě B v čase t-x, zatímco otevření portálu v čase t+1 zapříčiní přesun do času t-x+1. Na tuto hru by se dalo přistoupit, pokud by nám již v 1. sérii nebylo ukázáno, že otevření portálu v čase t vede do času t-x a otevření stejného portálu v čase t+1 nás uvede do času t-x-10. Nutno pak dodat, že některé časy jsou pro portály lákavější než jiné (a tak se hrdinové vrací na místa činu), ovšem nikdy se nestane, že by narazili na své druhé já, které se také potuluje kolem (což je třeba ve frekventované budoucnosti na malém kusu skály obdivuhodné).

Dále tu máme úchvatný detektor anomálií. Postavený, jak jinak, Connorem. Na studenta archeologie (či čeho) je to obdivuhodný výkon (vzpomeňme si, že na začátku pouze googlil), který si vysvětluji tím, že na konci 1. série jistá událost způsobila, že se celý život věnoval fyzice a kybernetice. Kéž by naše programy v práci měly také tu pěknou vlastnost, že se přes GUI dá během pár vteřin změnit celá funkcionalita systému, aniž by toto použití kdy předtím programátora napadlo (mám na mysli přeměnění detektoru anomálií na sledovač mobilního telefonu, kde je jediným vstupem telefonní číslo*).

Po těchto odstavcích vyvstává tedy otázka - je Primeval naprostá ztráta času? S vlastním zděšením odpovídám - není. I tak totiž pobaví. Tvůrci nevsadili jen na epizodní strukturu vyprávění - otevře se portál - honíme nějaké nové zvířátko - zavře se portál, ale vpletli do ní i jinou línii. Línii, která začíná jako pátrání po Cutterově manželce, pokračuje pátráním po původu záhadného artefaktu a končí maniakálními plány se světem přes celou lidskou evoluci. Každý díl má něco do sebe (a když už nic jiného, některé scény jsou sakra vtipné), já přestala pochybovat po 4. dílu. A v neposlední řadě jsou tu zajímavé postavy, ze kterých si každý vybere tu svoji (Abby je blondýnka).

Primeval možná skončil, možná ne. Dveře jsou otevřené.

*pisatelka se pohybuje v oboru programování nástrojů pro monitoring telekomunikačních služeb

2. 1. 2010

The Universe will sing

A je konec. Konec jedné éry něčeho, co nemá nic společného s realitou. Žijeme v příbězích. Někteří z nás ve vlastních, ti ostatní parazitují na emocích, které vznikají montáží barev a zvuků. Hrdinou tohoto konce není ani John Simm ani David Tennant, ani žádný ze scénáristů a režisérů, kteří dokázali zmixovat dětskou naivitu s tématy, které pomalu destruují lidskou psychiku. Hrdinou konce je Murray Gold. Nejgeniálnější z geniálních (promiň Beare), který psal vlastní příběh trvající několik let, aby ty, co chtějí poslouchat, vycvičil ve své řeči. Jeho zásluhou mám tak trochu ten svůj klavír. Takhle jsem naposledy brečela u In Dreams na LOTR Symphony. Keep going and... maybe... we will forgive them. Diky