Vánoce

A je to zase za námi. Tentokrát mě potěšil civilní duch, ve kterém se tento povinný svátek u nás doma nesl. Sice se tu zrodilo několik rodinných dramat, které si osud mohl odpustit, ale ty se brzo rozplynuly. Bylo vyřčeno plno ukrývaných myšlenek a každý z nás se snad poučil.

Jen Felix své první Vánoce těžce nesl. Nejprve šílel ze stromku, který vyrostl místo stolu s počítačem, poté mu bylo zasednuto křeslo. Ale smířil se s tím, i když svůj protest mi demonstroval vskutku nehorázným způsobem. Ale dárkové balení dobrot ho zase převedlo na světlou stranu.

A co dárky? Mám děrovačku ve tvaru králíčka (všichni schovávejte papíry!), pár párů ponožek, něco málo kosmetiky, DVDs (Better Tomorrow, Musa the Warrior), která jsem Ježíškovi podstrčila do nákupního vozíku, akvárko se začalo zase hemžit rybičkami, na mlsání tu přibyla exotická pětihvězdičková švýcarská čokoláda s příchutí banán-kokos-kari (vážně chutná po kari!!!)... Jen maminka z toho šejkru a knihy koktejlů nadšeně nevypadala (ale byly to dárky jen do počtu, zbytek udělal radost nesmírnou). Takže zase za rok. Ale tentokrát schánět dárky zavčas, ano?

Čas zázraků

Čas Vánoc - čas zázraků. Dnes se jeden stal. Na adventní neděli přišla pošta. V poště byla černá obálka a v té obálce Cinema. A tento malý předvánoční zázrak mi zkazil náladu hned z kraje dne. Proč? Stačí si ji prolistovat a zběžně kouknout na jména odpovědná za všechny články. Nebo prostě zalovte na Lopuchu.

Rigoletto

Před nedávnem jsem napsala, že netuším, jestli jsem toho pravého Rigoletta viděla. Tak nyní můžu pronést bez pochybností "už jo".
Opět jedna z těch akcí, kdy vám večer zazvoní telefon a v něm zazní neodolatelná nabídka lístku na představení, které se v tom lepším případě koná za 24 hodin. A já samozřejmě nikdy neodmítnu. Takže sukni do kabele, půl dne v práci, dvouhodinovka čínštiny a už jsem stála před Janáčkovým divadlem.

Jeden rok a třetí variace na jedno téma (král se zamiluje do dcery Rigoletta, kterýžto se rozhodne krále zabít a doplatí na to jeho dceruška), tentokrát ta nejpůvodnější doprovázena Verdiho hudbou. Zajímavé sledovat, jak tentýž příběh může být stylizovanou skoro statickou operou, erotikou nabitým muzikálem nebo akční gangsterkou. Dost mě překvapilo, jak se v některých momentech (a občas i trochu koncepcí scény - umístění Rigolettova domova do samostatného bloku) slovenský muzikál Král sa zabává (hlasící se ale spíš k Hugovu přepisu) a opera podobaly.

Z nedostatku zkušeností mi nikterak nepřísluší kvalitativně provedení opery hodnotit. Zpívali, hráli, procházeli se v barokních (? obrazy kolem byly barokní, ale postavičky působily jako vybarvený Rembrant) kostýmech, které ale narozdíl od muzikálové verze vypadaly jako z půjčovny. Mělo to své nudné chvíle, mělo to velmi zajímavé momenty. Ponejvíce poslední jednání odehrávající se za noci v bouřce na břehu mlhou zahalené řeky. Hlavně sbory nahrazující vítr a doprovázející akusticky záblesky blesků byly mrazivé. Nejednou jsem si posteskla, že nikdo nikdy už neuvidí jakékoliv operní představení tak, jak ho vidívali lidé v době, kdy bylo na vrcholku společenské zábavy. Jak znělo? Jak vypadalo? A jací byli lidé, pro které bylo napsání takovéto konzistentní dvouhodinové opery rutinou?

P.S. Reklamy jsou zlo (Ristorante?).

Obraz s kostrou

Dva týdny, dvě divadelní představení, dvakrát Lukáš Hejlík.

Kumšt

Jestli já jsem já, protože ty jsi ty, a ty jsi ty, protože já jsem já, pak já nejsem já a ty nejsi ty.
Uznejte přátelé, že to jsem si musel napsat!

Dva přátelé - Viktor (Skála) a Erik (Pardus), se dívají na obraz. Jeden se dychtivě usmívá, druhý se nevěřícně mračí. Obraz je bílý - bílý s bílými proužky (které jdou takhle šikmo. Asi). Navíc neuvěřitelně drahý. Práce renomovaného umělce. Kýč? Blbost? Umění? A pak je tu ještě Lukáš (Hejlík), jehož názor se mění podle toho, ve které sféře vlivu se momentálně nachází (a místo, aby ty dva postřílel, raději navštíví psychologa).

Víc netřeba. Kumšt je defakto konverzační komedie na vážné téma, která je rozpoutaná právě oním obrazem. Je to test přátelství, možnost pitvat ho a nacházet zajímavá fakta, která zúčastněným byla dlouhé roky skryta.
Ale ani tak nejde o ty tři na pódiu, jako o diváky. Je to zábavné sledovat? Částečně. Pár hluchých míst to má, přiznávám. Ale zbytek uspokojí a pobaví. Krátká stopáž je tak akorát, aby se člověk nezačal nudit - ono to téma zas tak široké není.
Pardus i Skála jsem jednoznačně hvězdy MdB na poli (nejen) komedie. Hejlíka jsem registrovala pořádně poprvé (před tím jsem ho zahlédla v Poprasku na laguně, ale netušila jsem, kdo to je). Jeho postava dodává ději pořádný komický prvek (Krucifix, kde je ten fix?), i když ho na konci ti dva přivedou k pláči. Navíc si scénáristé neodpustili ani drobnou narážku na jistý seriál (po shlédnutí jednoho dílu musím konstatovat, že je to dekadentní ptákovina).

Listování - Smrtislav Hezoun

Valkýra Kainová? Poněkud morbidní. Ale já mám co říkat, když jsem prakticky po smrti.

Přenesme se do Hadivadla. Moje druhé Listování a opět utvrzení v tom, že tento nápad má něco do sebe. Na pořadu večera byla kniha Dereka Landyho - Smrtislav Hezoun (doporučuji podívat se alespoň na obálku, abych nemusela popisovat vizáž hlavního hrdiny). Žánr? Fantasy parodie pro mládež.
Protože 261 stran obsahuje hodně postav (upíra s vyraženými zuby, arcilotra s dutými poskoky, sněm starých mágů, trolla, notáře, udatnou bojovnici a v neposlední řadě Smrtislava a malou Štěpánku), bylo potřeba více herců. A to čtyři - Věra Hollá, Pavel Oubram (tihle dva zmákli bravurně minulého Lolnesse), Lenka Janíková (lze ji potkat na prknech MdB) a Lukáš Hejlík (jehož kostým Smrtislava věrně napodoboval obálku i Willyho Wonku - to bude těmi brýlemi a bílým obličejem).
Hlavním hrdinou knihy je tedy Štěpánka - dědička strašidelného panství, které ukrývá nejedno tajemství, a Smrtislav Hezoun - veterán Druhé světové, kostlivec s náhradní hlavou metající fairbally (nebo basket bally? :D), majitel bentleye a detektiv v jednom. Společně se vydávají odkrýt okolnosti za útokem jednoho upíra a potažmo smrtí strýčka Štěpánky... a pak se do toho zamotává Žezlo prapředků... prostě hodina a něco čiré akční zábavy. Naprosto jedinečný zážitek, kdy se mezi jednotlivými výbuchy smíchu nemáte pomalu čas nadechnout.
- Budeš tu v naprostém bezpečí.
- Ale co ty vyražené dveře?
- Pravda. Budeš v naprostém bezpečí, pokud nikdo nepůjde předním vchodem.

Pokud někdo vlastníte v příbuzenstvu dítě, které si rádo přečte i knihu, s čistým svědomím doporučuji (a pak mi ji půjčíte, ano?)

Kterak Salla jela nakupovat

Je sobota večer. Většina lidí douklízí a sedá si k večeři, ke zprávám a tak podobně. Jenže u nás právě tehdy padl návrh vyrazit na nákup. A rovnou do Olympie (to jest taková hodina cesty MHD). Proč? Protože záclona. Nemusely jsme se bát, že zatmíme, neb tma už byla (že by se dala krájet). KIKA je taková třípatrová kopie IKEI s méně věcmi i méně lidmi. Záclona nakonec vybrána nebyla, lustr také ne (a to jsem se pokoušela protlačit jeden, který vypadal jako Cylonská Base star!!!), ale všude kolem byly Vánoce. Co mě ale dostalo, byli losi. Ano, přátelé. Letos sáně panu Clausovi netáhnou sobové, ale losi. Nevím, kdo na to přišel, nicméně tolik plyšových, keramických a proutěných losů jsem ještě neviděla. Největší úlet jsou vykrajovátka na perníčky ve tvaru losí hlavy. A nejen ta - hodných pár minut jsme se bavily nad dešifrováním divných tvarů - důlní vozík, holeň obutá v brusli, žirafa, sáňky (připomínající chodidlo po amputaci) a něco, co jsme opravdu neidentifikovaly (nejvíc mi ten tvar připomínal žirafí hlavu s nádorem nad pravým víčkem). U pokladny jsme koupily alespoň svíčku s Rafaelovými andílky (aby nám ta cesta nocí nepřipadala zbytečná). A protože nám vyžíznilo, upíchly jsme se do Hypernovy.
Probírat se slevněnými DVDs by mi někdo měl zakázat. Zrovna když jsem přišla k oběmnému kontejneru, kolemjdoucí slečna do něj hodila jeden disk. Better Tomorrow od Johna Woo. Asi nemusím říkat, kdo se po něm tak dychtivě vrhnul (další kopie už nebyla nalezena). Začínám na sobě pozorovat, že asijské filmy pro mě mají magickou auru i v obchodech. A proto přiznám, že jsem musela vzít Zítřkům i kamaráda - Musa the Warrior. Když jsem tenhle film kdysi viděla na Film+, nijak mě nezaujal. Ale ta cena byla tak směšně nízká (řekněme, že si tolik vydělám za dobu potřebnou k přečtení všech došlých mailů za 3 dny), že jsem ho tam nemohla nechat. Zbytek by byl jen nudným "a ještě mrkev pro králíka", kdyby Hypernova nevymyslela bojovou hru pro otrávené zákazníky. U pokladny dostanete instrukce s losem. Los setřete a objevíte šifrovanou zprávu (např. "získáváte dózu"). Podíváte se na instrukce a v bodě 3 je napsáno, že pokud usoudíte, že jste něco vyhráli, máte si to i vyzvednout. Nevím jak vám, ale mně se pod slovem dóza vybaví okrasná keramická věc. A ty já ráda. Proto jsem ihned zamířila na informační stánek a dožadovala se dalších indicií. Za pultem na mě zíral hybrid (stvoření s vizáží muže a hlasem ženy). Oznámil mi, že není telepat a mám se odebrat do prodejny do oddělení domácích potřeb. Hra se mi už trochu přestávala líbit. Vyrazila jsem tedy do (patrně) domácích potřeb (byly tam talíře) a hledala kontakt. Ten jsem po chvíli opravdu spatřila a po nasazení hodně útrpného výrazu ho i přemluvila, aby mi napověděl, co se v této části hry od soutěžícího očekává. Odpověď zněla "hledej šmudlo". A tak jsem hledala, hledal i kontakt, hledal i přítel na telefonu a nakonec jsme dózu našli! Tedy dózu. Jednalo se o dva čtveraté, bílé, umělohmotné do mikrovlnky... za celých 40 Kč. Poděkovala jsem tedy a s vědomím, že mě tímto teoreticky Musa přišel jen na dvacku, odkráčela zpět do zimy a tmy. S hypermarketem už příště nehraju.

Hollywoodsky nehollywoodský

Trocha invence v nadpisu, ale stále jedno a to samé. Tentokrát dva příběhy bez šťastného konce.

Wait Till You Are Older (2005)

Malý Kwong žije se svým otcem, macechou, nevlastním bratříčkem a vzpomínkami na svoji maminku. Většinu času tráví mimo domov, tátu odírá o peníze a šetří si na svůj vysněný útěk. Jednoho dne ale narazí na (po čínsku) šíleného vědce, který s napětím všech sil vyrobil pár mililitrů zázračného lektvaru, kterýžto způsobuje zrychlení růstu živých organizmů. A Kwonga nenapadne nic lepšího, než svůj definitivní útěk od macechy zrealizovat poněkud nekonvenčně. Jednoho večera se tak probudí na lavičce o nějaký ten metr delší a desítku kil těžší (prostě jako Andy Lau) a může začít legrace. Ta ovšem trvá jen chvíli - kdo by čekal nějaké infantilní řádění, musí se spokojit jen s destrukcí macešina obydlí (a jejího nákupu), případně úsměvně skoro pedofilní scénkou s Kwongovým nejlepším kamarádem ve sprchách. Pak se ale nějak na našeho hrdinu přenáší i vyslovené "čím větší, tím chytřejší" a i když je pořád svým způsobem najivní, začíná se čím dál více nořit do světa dospělých a rozumět jim.

On to totiž není dětský film, jak by se z úvodní animace zdálo (a pokud je, tak čínské děti snesou hodně!). Kwong má jen tři dny na to, aby našel cestu zpět k otci, překlopil svoji lásku k učitelce v něco víc (uhm - ale ne až tak daleko) a dověděl se, že jeho představy o pravé mamince nejsou tak úplně pravdivé. S každým ránem přibývá šedých vlasů a konec se nevyhnutelně blíží.
Člověk tak nějak čeká, že se každou chvíli objeví šílený vědec s protilátkou. Ale marně. Kwong zjišťuje, jak velkou chybu udělal, že je to on, kdo si za všechno mohl a že dospělí mají svoje důvody.

Konec se mi opravdu nelíbil. Když nebereme v potaz onu vidinu blízkého hrobu, tak klepající se stařičký Kwong debatující (3 dny od jeho proměny z 10 letého kluka) se svým otcem na stromě na úrovni až filozoficky mentorské... Ale do té chvíle je to zajímavé, zábavné a bez patetické příchutě. Navíc co divák, to jiný pohled. A chudák paní učitelnica nemá na konci ani milence, ani... no asi opět milence.

A Fighter's Blues (2000)

Mong Fu (Andy Lau) - přezdívaný tygr (protože Fu je čínsky tygr), byl Hongkongským přeborníkem v Muay Thai, těšil se zájmu veřejnosti a především jedné thajsko-čínské dokumentaristky. Ale jednoho dne v návalu emocí (způsobených dokumentaristkou) rozbil thajskému borci o šatní skříňky hlavu tak dokonale, že to už nerozchodil. A tak jeho kariéra šla do kytek paralelně s jeho odchodem do lochu.

To bychom měli podstatnou, nýbrž pouze útržkovitou, retrospektivní část vyprávění za sebou. Film totiž nevypovídá o sportovci, ale o otci. Poté, co dá vězení nadobro sbohem, totiž Mong zjišťuje, že jeho dokumentaristka zahynula (při natáčení dokumentu) a kdesi v Thajsku mu zanechala (nyní 14 letou) dceru. Mongovy kroky tedy skončí před katolickým sirotčincem, který vede sympatická sestra Mioko. První kolo s dcerkou, která víc než v kostele tráví čas na ulici mezi kapsáři, může začít. Vzájemné poznávání, oťukávání, zjišťování výhod vlastnění otce s boxerskou minulostí (+ rozvíjející se vztah s "jeptiškou")... ale všechno jednou skončí. Členové místní Muay Thai obdoby Sokola v Mongovi poznají "vraha" jejich kolegy a rozhodnou se, že ho v Thajsku nechtějí. Mong ale asi viděl až nezdravě mockrát Rockyho, a tak se začne dávat do formy, aby to Thajcům natřel.

Byl by to skvělý krásný film, kdyby to opět nekazil konec. Takové šťastné naplňující setkání otce s dcerou, kdy on ji neznal vůbec, ona jeho z videí své matky. I ta kompilace ala Rocky se dá snést (běhající Lau, Lau dělající kliky v moři, Lau boxující...). Se závěrečným utkáním to tak naneštěstí není. Je dobře natočený (tzn. za 3), Andy to pěkně hraje (tzn tak za 2), ale je to úplně nesmyslné. Podobně jako s níže uvedenými dostihy mám s boxem problém. Opět si myslím, že se svět bez něj obejde a mužnost se neměří na počet úderů do ksichtu.

Jak jsem na začátku naznačovala, dobře to neskončí. A přestože nás postava Monga celou dobu citově vydírala s jistou elegancí, na konci vše zahazuje (jako svoje dosavadní budované vztahy) a jde do ringu s jediným cílem. Co na tom, že dcerka vříská za provazy, že sestra Mioko při první kapce krve pochopila svoji předchůdkyni a zjistila, že legrace už dávno skončila... Prostě chlap, který se najednou stydí za to, že prohlásil, že box je pro něj jen práce... no tak si to teď ve svých čtyřiceti vyžere až do dna. Buď zajímavá scénáristická logika, nebo jen laciný trik, jak rozplakat nalomené publikum. V obou případech zcela nefunkční.

FFS 08

Festival fantazie speciál většinou rovnou přeskakuju, ale letošní jsem si nemohla nechat ujít. Probíhal totiž premiérový Soundtracon. Nelituju, že jsem se dvěma přednáškama upsala k povinné účasti, neb teď mi společnost dělá soundtrack vlastnoručně podepsaný panem Bearem McCrearym. Ale od začátku...

Vlak mě tentokráte minul. Uvolnilo se místo v autě, které okupoval Luke, Rhox a Alne (ne, emo boy mu už říkat nebudu, slibuju), a tak jsem se vezla a do navigace pokud možno nekecala. Na místě se dalo potkat pár známých tváří - Andy, Archie a spol., kolega ze školy Velin (kterého všichni znají, jen figurkáři znají jeho sestru), Sovog, Ewan a osazenstvo Lopuchového OST klubu (se kterými tedy byla příležitost seznámit se podrobně později), vrátkař Jiří (už si to do příště zapamatuju), vrátkař Mireček (hm... tu vizitku nepoužiju) a radioaktivně zářící Dragon Lord. Později se objevil i Cece s Jekkylem spolu s novou posilou týmu Hackem (chudák neví, do jaké společnosti se to dostal), Lando, Kája FF, Artoo... bylo jich až překvapivě dost.

Soundtracon

... se povedl. Ewanův rozbor Indyho motivů (druhou půlku jsem bohužel strávila příjemným rozhovorem o asijské tvorbě s Fighterem na chodbě) a průřez půlstoletím SF hudby od Hanaan patřili k tomu nejzajímavějšímu, co se mi podařilo chytit. Jsem potěšena, že i na mých přednáškách někdo byl a (i když to s panem Jo nebude tak růžové, jak jsem si myslela) pár lidí jsem zaujala - obě dvě DVD s materiály už mají nové šťastné majitele a do mého contact listu pár jmen přibylo. A hlavně Vivaldi:)
Soutěž byla mnohem jednodušší než na OST(inzích/ingách), ale stejně dala zabrat - z těch poznatelných jel Helsing, Time Machine, Mononoke Hime, Halloween... z těch nepoznatelných Peter Gunn, Wilde, Skřivánci v kleci. Byla jsem 6. z 9 (cen bylo 10). Díky bohu přede mnou byli samí fajnšmekři a i podepsaná Eureka jim připadala málo umělecká. Ale já ji chtěla. Moc.

Krabička X a další souvislosti

Kung Fu Panda je zlo. Zvlášť část s tygřicí a bouchadlem. Ale ve velmi poučném kung fu pexesu jsem vyhrála! V Guitar Hero neměli žádné soundtracky a Gear Wars mi připadalo značně depresivní. Tak jsem maximálně fandila z povzdálí.
Ve stolních hrách jsme tentokráte pronikali do tajů Citadely. Ani jednou jsem nevyhrála, ale podařilo se mi vydeptat čarodějem Rhoxe natolik, že vyhrožoval odkoupením mého sedadla v autě, zamával své knihovně a odkráčel raději koukat na Indyho.

Cinematoskop

FFS se také ukázalo jako vhodná příležitost dohnat letošní filmovou tvorbu za malý peníz na velkém plátně.

Mumie: Hrob dračího císaře - prvních 10 minut byl takový béčkový čínský historický film. Ale pak... pak se scénáristé na lineární trati předháněli, kdo vymyslí větší absurditu. Yetti? Drak?? Zmutovaná giga opice??? Další hřebík do kariéry Jeta Li.
Sirotčinec - musela jsem přemluvit Rhoxe, aby šel se mnou. Věděla jsem, že se budu bát, a nechtěla jsem se bát sama. Jak jsem tušila od začátku, pointa (wow!!!) za to utrpení stála. Ale než přišla, měla jsem střídavě zavřené oči a zacpané uši. Tak bacha na sanitky a nikdy neresuscitujte ženskou bez půlky ksichtu.

Další lákavé filmy byly v pondělí. V pondělí jsem slíbila, že dojdu do práce. Ale skvělé osazenstvo a program kina mě přiměli sehnat internet (děkuji Affaie za zapůjčení PDA) a napsat, ať mě v Brně nečekají.

Wall-E - that was totally cute. Prostě krásnej film:).
Clone Wars - takže pilota bychom měli. Bohužel bych spíš ocenila 22 minut než stávající stopáž. Pár scén jsem viděla jen v polobdělém stavu, ale šlo to. Jen to Huttě vypadalo nějak... degenerovaně.

Bene, Bene, Bene

Kdo vymyslel trávit noci (večery a jednou i ráno) v Bene? Za celé 4 dny nebyli schopní sehnat martini. Griotku už nemůžu vidět, ale historky, co padaly, jsou legendary... uhm... HIMYM nesleduju, ale po FFS o ni můžu z fleku přednášet. Jsem ráda, že jsem slušné děvče, co nevyužívá umyvadlo, nerozbíjí sklo a neleze lidem do oken.
Vlastně jsme párkrát došli i na medovinu na bar a já pokračovala v načatém martini ve Vočích (zdá se mi, že tu láhev piju už třetím rokem).

Musím říct, že jsem si letošní FFS skvěle užila. Když byla chvíle nudy, stačilo se rozhlédnout kolem (oběd v pizzérii v 9 lidech u stolu se 4 místy), nebo vytočit nějaké číslo (nechci vidět účet za telefon).
Koprcon je za dveřmi.

Systematické prohledávání nekonečna - part 2

Zaprášeny leží i obálky naplněné písmeny. Nebojte, nehodlám tu ventilovat jakékoli soukromé věci, ale jednu přece jen...

Cantina, to byly časy, co jsme tam (někteří) trávili většinu času. Pomalu tam žili...

Autora neuvádím:). Datováno do roku 2001.

Sláva!!! Už jsem pochopila, co znamená MTFBWY. Už to chápu. Mimochodem, pozdravuj všechny na chatu. (...) Moc mi ty hádky chybí. A navíc bych ráda věděla, jak skončilo to budování flotily, které tak horoucně započalo.

(...)

Pro Hana je ideální Leia, proto bys jí ho neměla brát. (...) Darth JBr se k ní příliš nehodí už proto, že ona je Jedi a on Sith. Co se týče Borgů, chtělo by to lepší plán než vybudovat flotilu a zaútočit na ně. Např. po předstíraném přátelství zajmout vrchního Borga.

(...)

Co se týče nedělního chatu, to asi nepůjde. (...) **** se těší na Sallu, ale i na Scully, Leiu O., Darth JBr... Taky bych konečně chtěla poznat Tess. Vždyť je pro mě skoro jako mýtus nebo legenda. Popros Scully, aby mi ke scénáři Epizody VII poslala nějaké své pohnutky.

Proč už mi takové dopisy nechodí? Proč mi vlastně nechodí žádné dopisy??? A kdo k sakru je JBr?

Systematické prohledávání nekonečna - part 1

Započal úklid a s ním se ze skříní vyplazilo dětství. Ani nevím, proč to sem dávat. Možná abych nezapomněla (věci poputují zase zpět).

Záhada bílého papíru
Na papíru datovaném do roku 2002 je přesně 100 postav ze Star Wars. K některým je přidělán křížek, k jiným otazník. Účel neznámý.

Záhada prázdné krabice
Na obrázku vidíme půlroční kapesné dvou děvčat bez občanky. Datováno před Bitvu o Naboo. Sestra byla tak odvážná, že vlezla do obchodu a zakoupila to.

Záhada mysteriózního komixuVlevo vidíme komix, vpravo složku, ve které byl uložen spolu s mnoha stranami o Aktech X vyrvanými z nejrůznějších časpisů, plakáty a podobně. Původ nápisu Godzilla neznámý.

Záhada černého šanonuČlověk má snad geneticky zakódováno shraňovat na jednom místě spoustu podobných věcí. Někdo sbírá tácky od piva, jiný známky. My pomocí nůžek zbavovaly bezprizorní časopisy čehokoliv, co se týkalo filmu (těch Cinem, co tehdy padlo za vlast!!!). Ale pak jsou tu i jiné zajímavé věci. Člověk si ani nepamatuje, že si je schoval...

Vytištěné instrukce k Raukonu 2000. Uh... 8 let na conech.

Jaktože už nejsou Star Wars lízátka???

A na závěr koláž (rozstříhaný Level, Pepsi, ledňák). Není pěkné mít posedlost koníčka?

Peklo

Jsi ještě větší hajzl než debil

První část plánované trilogie. Vůbec netuším, zda další díly mají navazovat na ústřední dvojici, zaběhlé postavy, nebo pouze tvořit jeden myšlenkový celek. Danteho Peklo jsem opět nečetla, tudíž část ohledně porovnání s inspirační předlohou rovnou škrtám.

Byly dvě - Lucie (Hana Holišová) a Lena (Radka Coufalová). Obě se dostaly na baletní konkurz, jen jedna zaujala režiséra (Olda Smysl). A tak se příběh rozdvojuje - Lena na výsluní vyšší společnosti, Lucie mezi squaterskou spodinou. Lena získá postaršího aristokrata Sebastiana von Steinberga (o 20 let zestárnuvší Petr Štěpán - který, jak jsem se nedávno dověděla, hraje v Ošklivce Katce), Lucie zase přežívá se zkrachovalcem Tomem (Ján Jackuljak). Lenin svět je plný moderního baletu, Luciin se topí ve street dance (jak jsem byla upozorněna, choreografii dělala Qaša - patrně někdo známý). Pak na scénu Sebastian přivádí sochaře Davida (Stano Slovák), který má jeho mladou ženu zvěčnit. Ač homosexuál (Všichni to říkají. Kdo všichni? Mám jednoho přivést? Ne. Mám přivést všechny?), Leninu kouzlu pomalu propadne. Sebastian se tak ocitá tváří v tvář stejné situaci, do které postavil svoji první ženu (Alena Antalová - momentálně k vidění v Pojišťovně štestí). Ona si vzala život. On se ale své lásky tak snad nevzdá. A tak první polovina hry končí spolu s mrtvou Lenou.

Druhá část je dějově i scénograficky chudčí, o to víc psychologická. Z Leniny smrti je obviněn David a v úzkém rodiném kruhu (Sebastian a Lucie) se za pomoci trochy chemie začne odehrávat pokroucená parafráze na příběh z Ovidiových Proměn - to pravé peklo pro Davida. Sebastian ale současně obelhává i sám sebe... nakonec musí pravda vystoupit ze skleněného vězení a Lucie si musí vybrat.

Velmi pěkné a v druhé polovině i velmi sugestivní. První, co se mi vybaví při vzpomínání, jsou scénické triky. Autorům se podařilo pohrát si s lidskou pozorností natolik dobře, že za rozbíjení skla by se ani Copperfield nemusel stydět. A ten krásný vteřinový střih, kdy se pod plným světlem změní pohřeb ve svatbu... nezbývá, než zaklapnout ústa a vydat nezřetelné wow.

U Pekla jsem si poprvé při pročítání obsazení posteskla, že nevím, kterou alternaci bych raději viděla. A i teď si říkám, že Dušan Vitázek jako Tom musí být také skvělý, mezi Havelkou a Apolenářem v roli Sebastiana bych se také nemohla rozhodnout. Snad jen jako bodyguarda Matyáše bych chtěla vidět Igora Ondříčka (ale pan Zmidloch byl taky fajn).

Písničky se mi už z hlavy vykouřily, vizuální prožitek vyprchal a zbyla jen zvědavost na další vývoj událostí. Bude? Jak? Proč? S kým? O čem?

A kdy?