Příběh

Jeden nedávný příběh osudu ze severu naší Republiky, který se opravdu stal. Neprožívat ho virtuálně společně s hlavní aktérkou, neuvěřím.

Začíná obyčejnou koupí králíka. Králík se stane ihned miláčkem rodiny, hlavně malého syna oné paní. Kluk ale začne vykazovat známky alergie. Léčba není účinná, králík musí z domu. Paní je jedna z těch zodpovědnějších a týdny pátrá po nové rodině, každého zájemce, který se jí jen trochu nezdá, odmítne. Několikrát své rozhodnutí mění, ale nakonec s těžkým srdcem králíčka dávají kolegyni jejího manžela, aby věděli, jak se mu daří.

Uplyne nějaký ten týden a paní naprostou náhodou nachází při cestě městem u popelnic v krabici dalšího králíka. Bere ho samozřejmě domů a začíná pro něj hledat nové bydlení. Králík je poněkud zacuchaný a neudržovaný. Každým dnem, co je králík u nich, sílí její podezření, že jí je na něm něco povědomého. Snaží se kontaktovat majitelku jejich původního králíčka, ale ta nereaguje. Celý příběh končí několika fackami. Byl to on. Teď už ho nedá a raději bude dál hledat alternativy. Synovi se prý prozatím alergie znovu neobjevila.

Fastlane (2002)

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Nebo taky, že zlo plodí jen další zlo. Oba tyto slogany mají v tomto případě pravdu. Pod oním počátečním zlem si je nutno představit dvě hodiny strávené u Svítání. Pod druhou částí pak Fastlane. Propojujícím prvkem je Peter Facinelli, který byl snad jediným světlým momentem prvního jmenovaného a jestli mu Meyerová nenapsala do Eclipse víc jak Novoměsíčních 5 minut, tak s ní nadobro končím! Vlastně první zastávkou na této cestě byla Nurse Jackie, jejíž první řada byla taková jednohubka a teď tvoří jen zanedbatelnou položku v úterní dávce emocí (mimochodem, na tenhle seriál se dá dost dobře koukat už jen kvůli postavě Jackie). Ale teď se vraťme do časů, kdy první série měla ještě automaticky 22 dílů. Fastlane u tohoto čísla i zůstal, katové existovali už tehdy, ale narozdíl od poslední doby se celý ten čas bojácně neplazil při zdi a nepřetvařoval se.

- They may be lesbians, but they have not to stay lesbians
- Van thinks he can turn them
- I let you on a little secret. You are the reason lesbians become lesbians

Fastlane začíná pětiminutovou smrští akce na ploché dráze, na jejímž konci je jeden snajperem odstřelený utajený policista, jedno rozmlácené auto, spousta mrtvých padouchů, chybějících 100 000 dolarů a naštvaný policejní důstojník Donovan "Van" Ray. Vítejte u LAPD. Pilot, jako vždy, musí nastavit výchozí pozici pro seriál. Obvykle v něm něco starého končí a něco nového začíná. Stejně tak jako v Unusuals je hlavním spouštěčem smrt partnera ve zbrani a logickým pokračováním získání nového. V tomto případě je jím bratr padlého vystupující pod jménem (detektiv) Deaqon Hayes. A když to není ženská, musí to být samozřejmě černoch. Navíc do hry vstupuje Billie (něco, co uteklo z Beverly Hills, ale nehraje to tak špatně, jak by se dalo čekat), policejní důstojníce řídící unikátní operaci Candy Store s velice výmluvným heslem "What we seize we keep, what we keep we use", takže její centrála je neustále plná zabavených luxusních aut, motocyklů, šperků, peněz, drog... které jí jsou neustále k dispozici. Jediné, co jí chybí, je personál, kterýžto najde právě v Deaqovi a Vanovi. Odznaky jim zamče do trezoru a od té chvíle se stávají nejutajenějšími z utajených policistů, jejichž náplní práce je chovat se jako zločinci pro dobro věci. Sounds like fun?

V první řadě tři písmenka - McG, duchovní otec a producent Fastlane. Z pilota vytvořil nejen zábavnou jízdu, ale především vizuální předurčení celé série. Režisérsky je to takový hybrid Johna Woo (estetika Face Off) a Davida Finchera (průlety kabeláží apod.), všechno je zatraceně cool, nájezdy kamer, výrazy herců, zpomalené záběry, retrospektiva, hraní si z obrazem... všeho všudy jeden z nejlepších seriálů, co se téhle stránky týče. A překvapivě není vypiplaný jen pilot, jak se bohužel v poslední době častěji a častěji stává, ale úroveň se drží stabilně vysoko až do konce. Takhle bych si představovala moderní verzi Miami Vice. Ze současných seriálů se o oživení tohoto žánru snaží Dark Blue (mimochodem také z LA) a spíš než aby oslňovalo, tak pomalu skomírá (i když dalších pár dílů na zkoušku v létě dostane). Oproti Fastlane je ale značně slow a i herecké výkony jsou takové ospalé.

V rámci zachování atraktivity alternativní LA obývají jen badass nigga gangsteři, drogové kartely a ženy s postavou modelek. Naprosto všichni vlastní jednu, lépe dvě, zbraně, které tasí při každé příležitosti. Když se náhodou někde mihne něco jako civilista, poslouží pravděpodobně jako rukojmí. Všichni vlastní luxusní auta s datem výroby v 70. letech. Většinu času tito obyvatelé tráví v klubech, na soukromých večírcích, nebo jiných akcích, kde se všechny ženy v úsporném oblečení vlní v rytmu kalifornského popu, repu apod. Když už jsem u té hudby, tak musím uznat, že se tu pracuje s písničkami velmi dobře (za vrchol geniality považuju sekvence v Defense, kde se střídají montáže boxu a automobilového závodu za zvuků "Time And Time Again" od Papa Roach, což je, předpokládám, nějaká populární formace přelomu tisíciletí). V podstatě stejný mechanizmus, jako Supernatural a rock.
Co mě pobavilo je fakt, že taková akce v utajení může mít dva pozitivní konce. 1. vše půjde podle plánu, získají se potřebné důkazy a zločinecká organizace se otřese v základech. 2. vše nepůjde podle plánu, bad guys budou vyprovokováni, tasí se zbraně a naši policisté budou nuceni všechny postřílet. Ne že bych to počítala, ale ve většině dílů vyhrává konec s číslem 2. Dobré řešení pro stát s přeplněnými věznicemi.
V neposlední řadě je tu takové zajímavé zjištění - hrdinové seriálů tohoto typu nemívají rodinu, nemívají přátele (krom kolegů) a žijí prací. Jedná-li se o muže, jsou většinou promiskuitní (v Slippery Slope Van potká dvě ženy, které v rámci jiných dílů "svedl", a skončí nahý připoutaný k posteli - don't ask). A divákům je to předkládáno jako ideál.

Po dějové stránce se mi líbí vzít si na pomoc obě dvě zmíněné show - tedy Unusuals a Dark Blue. Všechny tři totiž začínají v prvním díle kompozicí nového stavu v zaběhlých kolejích policejního života (2x LAPD, 1x NYPD). Unusuals dál volí poněkud nešťastnou cestu. Snaží se v rámci jednoho dílu vnutit divákovi postavy tím, že naplno odkryje jejich karty a pak vyšle signál - zajímá-li tě problém některé z nich, musíš se dívat dál. Dark Blue je poněkud mírnější, staví spíš na morálních otázkách a diváka chytá na jeho zvědavost, jak moc na temnou stranu ti kladní zajdou, a problémy postav nechávají jako záložní plán (chcete vědět, co to má Carter za prášky? Zajímá vás temná minulost Jaimie? Odejde od týmu Ty protože se mu narodí dítě? Dívejte se dál) . Fastlane je přímočařejší. Akce, akce, akce, cool postavy (ovšem pozor, ploché nejsou v žádném případě), akce, akce, akce. Něco jako děj se objevuje v podobě Rollanda Hilla z Internal Affairs, který chce co? Co? Bohužel jako vždy operaci Candy Store zrušit a sebrat tak klukům jejich zábavu (are they cops that look like criminals, or are they cops that act like criminals?). Občas se v rámci dílu objeví něco z minulosti postav (Billie a drogy, Van a jeho zavřený otec, Deaq a jeho rodina), ovšem tvůrci v žádném případě nic před diváky netají s příslibem budoucího odhalení. A ve finále to zatím Fastlane dotáhl na víc dílů než zbylé dva v součtu.

Popravdě, nedokázala jsem si Facinelliho představit v akční věci. V Nurse Jackie je to takový cocky asshole (abych byla přesná), ve Stmívání zase dobrota sama. Ve Fastlane z Vana vytvořil lamače dívčích srdcí a ultimátního idola (nebýt toho charizmatickýho hlasu, tak ho nepoznám). Myslím, že kdyby byla cílová skupina tohoto seriálu dívky 18+, tak běží do teď. Vůle psát diplomovou práci, když vám něco takového leží jen dvě kliknutí daleko, je na bodu mrazu. Ale úderem července jsem rozhodnutá Fastlane otitulkovat. Zaslouží si to... a nebo si zasloužím já ještě chvíli v tomhle světě strávit.

Edit: Právě jsem zjisila, že na DVD byla písnička Time and time again vyměněna za jinou a dosti mě to rozladilo. Scéně to uškodilo. Původní verzi jsem si ale prozřetelně vystřihla.

Akce Rubín

Denno denně se v republice nachází toulavá zvířata, která potřebují domov. Občas se mezi nimi objeví i králík. V úterý přišla do naší králičí sekty zpráva, že v Brně pobíhá jeden už týden po frekventovaném parku. Tím "parkem" byla myšlena tráva mezi chodnikem, Billou a panelákama. Králíček měl své obydlí v tújích.

Úterý
Vybavení - deky, polystyrén, 1 baterka
Počet lidí: 6
Na místo přicházíme v 19 hodin. V 19:30 králík opouští túje. Vybaveni dekami a polystyrénem se jej snažíme dostat do prostoru, kde proti němu budeme mít šanci. Po třech pokusech hon v 20:30 končíme. Přestává být vidět. Nejmenší vzdálenost od králíka - 1 metr.

Středa
Vybavení - deky, 2x 4 m ohrádka, přepravka na kočky, 2 baterky
Počet lidí: 9 + děti
Na místo přicházíme v 19 hodin s neprůstřelným plánem - ohradit králíkovo obydlí a vyhnat jej do ohrádky, kde bude polapen. V 18:45 se místní děti pouští do akce bez vybavení a dozoru. Králíka vyhání z tújí a ten, honěn v zápětí psem, utíká do mnohem většího a nepřístupného komplexu tújí. Snažíme se králíka najít, ale marně. Ve 20:30 akci končíme. Nenavázán ani oční kontakt.

Čtvrtek
Nikdo nemá čas, králík spatřen večer, potvrzena skutečnost, že se do svého starého obydlí bojí vrátit.

Pátek
Vybavení - deky, prostěradla, polystyrén, 2 x 4m ohrádka, 8 m pletivo, přepravka na kočky, 3 baterky, 1 strážní baterka, odchytová klec na kočky, 2 x 0,7 l bílého vína.
Počet lidí - 9 - 12
Na místo přicházíme v 18:30. Klec je nastražena na oblíbeném vyhřívacím místě. Čekáme. 21 h - je tma, pozorujeme králíka, králík pozoruje nás. Klece si nevšímá. 21:15 - docházíme k závěru, že králík do klece jen tak nevleze.
Rozhodujeme se králíka obklíčit, i když prostor je mnohem větší než možnosti našich ohrádek. Pokoušíme se králíka dezorientovat přímým světlem. Akce se vymyká kontrole, není centrální plán, nervy tečou a králík uniká otevřenou skulinou. Všichni jsou naštvaní, končíme, ohrádky se odnáší k autům.
Králík je spatřen mezi paneláky. Padá nápad pokusit se o odlov ještě jednou. Ohrádky se vrací z auta. Králík spolupracuje a vydává se směrem, který chceme. Opět ho obkličujeme, ovšem bez jedné ohrádky. Králík utíká do svého starého obydlí, což se ukazuje jako jeho největší chyba. Túje obkličujeme, kde nestačí ohrádky, poslouží deky, prostěradla a polystyrén. Králík je uvězněn uvnitř, ovšem není jak ho dostat ven. Je 21:45.
Dvě děvčata se odvážně pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal. Tedy do hlubin tújí, které dlouhé roky sloužily jako smetiště... a radši nedomýšlet. Z útrob prosvítají ven světla baterek, ale králík se úspěšně schovává. Čas běží, akumulátor naší nejsilnější baterky pomalu dochází. Občas honíme kelímek místo králíka.
22:15 králík spatřen, zaměřen a dopaden. Všichni jsme zmrzlí a špinaví. Rozdělujeme se do aut a i s králíkem, pracovně pokřtěným na Damiána, se vydáváme domů.

Dnešní noc Damián stráví u mě, zítra dostane plný veterinární servis a pak se přesune k jedné ze záchranářek, která se postará o jeho rekonvalescenci. A pak... pak Damián dostane novou rodinu.

Zde dokumentace páteční záchrany

Evžen Oněgin

Ačkoliv si ještě dlužím nejméně tři reflexe na divadlo, rozhodla jsem se přeskočit na zážitek nejčerstvější. Čas od času se mi poštěstí získat lístky na nějaké to kulturní představení jako záskok zdarma. To pak volám a píšu a sháním doprovod. Občas se poštěstí, ale tentokrát jsem si musela vystačit sama (a taky to bylo jen 5 hodin dopředu, průměrně mívám tak den). Navíc opera. Že.

Po cestě do Janáčkova divadla jsem byla nucena obdivovat umě rozeseté výkopové práce v centru, které nádherně rozdělovaly město na dvě poloviny. Na tu, kde jsem byla já, a na tu, kde bylo divadlo. To je tak, když se člověk rozhodne projít se trochu pěšky (stihla jsem to!).

Opera dokáže neskutečné věci. Třeba z děje o třech větách vytvořit 3 hodinový opus. Mě na operách nejvíc fascinuje výprava. Nejsem takový nadšenec, abych si doma pouštěla samotné árie, podruhé bych asi na většinu oper nešla, ale fascinují mě. Opera je naprostý opak filmu. Existuje pevně daná hudba a obraz se po staletí mění a podléhá interpretaci režiséra, tudíž vizuálno se tu snaží interpretovat audio.

Evžen Oněgin by se dal shrnout takto: přijede Evžen s Lenským, Taťána se do Evžena zamiluje, Lenský miluje její sestru Olgu, Evžen Taťánu odmítne, Taťána je smutná, Evžen se snaží dělat neviditelného a tancuje celý den s Olgou, Lenský se namíchne, Evžen Lenského v souboji zastřelí, Evžen je smutný a na tři roky zmizí ze scény, Evžen přijíždí ke knížeti Greminovi a zjišťuje, že Taťána je jeho ženou, Evžen se do ní zamiluje, Taťána ho odmítne.
Pokud se mi na ději něco líbilo, tak závěr, jehož pointa "svět se netočí kolem Oněgina a nečeká ,až se milostivě ráčí rozhodnout" rozbila předvídatelný scénář "dva zamilovaní si jsou souzeni a nakonec spolu skončí". Chtělo-li by se mi přemýšlet, našla bych v těch posledních 5 minutách mnohem víc hloubky a myšlenek (například při konfrontaci Taťánina rozhodnutí s její fascinací milostnými romány z úvodu).

Pro naprosté vychutnání si oper postrádám asi to správné nadšení z pěveckého výkonu tohoto typu. Po dlouhých, pomalých áriích mě z mých vlastních myšlenek vytrhly až výkřiky bravo! z publika. Na druhou stranu tu bylo několik vynikajících scén. Vlastně celá druhá polovina (souboj, Greminův ples). Jakožto spíš konzument muzikálů jsem měla vcelku problém s obsazením. Chápu, že jde především o hlas. Ale když na pódium přijde (v úvodu 22 letý) Oněgin v bílém obleku s vycházkovou holí a vizáží Johna Rhys-Daviese (včetně vousů, prosím neplést s Jonathanem Rhys Meyersem)... tak jde aspoň pro mě vyznění většiny myšlenkových pochodů postavy do háje (mladická nerozvážnost vs usedlost muže středního věku). Čajkovského hudba měla sice poměrně zapamatovatelný hlavní motiv, ale než ten mě více oslovovaly dílčí scény (vesnický ples, přechod z místa smrti Lenského přes Oněginův vnitřní zmatek až ke Greminovi).

Takže si teď můžu k Verdimu připsat jednu ruskou čárkou. Zpívaná ruština zní... divně.

A co jste dělali vy, když vám byly dva roky?

Z Felixe je už dvouletý kluk. A je mu to srdečně jedno. Hlavně že mu někdo kupuje jeho oblíbený ibišek, stará se mu o přísun vrbových větví a odpouští mu nahlodanou sedačku, když se zrovna rozhodne, že by se chtěl pomazlit.

Minulý víkend se všechno pokazilo. Nejen taková banalitka jako program do diplomky a grafická karta v desktopu. Pokazil se i králík. Od minulého víkendu mi cuká pravé oko, protože když jde něco do háje, bývá neděle večer. Ještěže náš veterinář je tisíckrát ochotnější a profesionálnější než kdejaký lidský doktor a bez řečí oželí primetime s rodinou. Králík už zase vyvádí lotroviny. Teď už o jeho snězení moc nežertujte, protože vás levněji vyjde i kaviár.

(a pokud by vás zajímalo, co dostal k narozeninám, tak vězte, že je to Furminátor - nějaký levnější padělek samozřejmě. Moc radosti z něj nemá, ale konečně z něj ty chlupy jdou snadněji)

Supernatural (2005 - ?)

- What the hell?
- Guess again.

Začnu poněkud od lesa. Cinepur je první časopis, který na mně zanechává viditelné stopy a nutí mě přemýšlet v kontextech, které by mě před rokem ani nenapadly. Tak například problematika vymezování seriálů (jejichž děj se odehrává v současnosti - i když taková BSG je v tomto se svým závěrem nejexplicitnější) vůči realitě. Momentálně mě nenapadá ani jeden, který by o sobě tvrdil "jsem fikce". Seriál je defakto snapshotem světa (a kultury) v momentě jeho vzniku (a od té chvíle se z něj stává alternate universe aka AU). Tudíž dochází k okamžikům, kdy ve fikčním světě seriálu (který je pro hrdiny realitou) je za fikci považován jiný seriál, který ale pro vnějšího pozorovatele stojí na stejné úrovni. Popkulturní citace a odkazy jsou totiž jedna z věcí, která může diváka přiblížit ("hrdinové viděli stejné filmy/seriály jako já"). A proč mě tohle zrovna zaujalo u Supernaturalu? Patrně proto, že kromě odkazů na uzavřené seriály (X Files) se zde jako fikce berou i ty stále běžící (CSI), což mi připadlo vcelku zajímavé. Za opačný extrém budiž brána koexistence Lost a Flash Forwardu, jejichž realitu spojuje například existence společnosti Oceanic.

Supernatural jsem potkala překvapivě jako trailer v TV, sehnala si pilot a už to se mnou jelo z kopce. V dnešní době se dá za obrovskou přednost považovat fakt, že tvůrci z moderních trendů vybrali směs, která nenudí a funguje. V první řadě se nesnaží plácat na pseudovědeckém brouzdališti, na němž uvízl třeba Lost (ovšem jak si lze všimnout, v 6. sérii zahodili magnetizmus a vzali do ruky pytlíky se solí - nebo popelem?)*. Ani (jako třeba v X Files) nemá potřebu prstem ukazovat, že to, co se děje, do našeho vesmíru nepatří (což je defakto hlavní funkce Scullyové). Divák se prostě v pilotu smíří s tím, že v tomhle AU místo zákonů fyziky vládnou zákony nadpřirozena, a seriál se může věnovat ději a nestavět napětí na "to jste zvědaví, jak to všechno vysvětlíme". Naopak si z balíčku trendů vybrali (jak jsem si to pracovně nazvala) personifikaci náboženství, s čímž se osobitě vypořádává i BSG a SG (a když jsem teď viděla trailer na Legion, nazvala bych to renesancí). Supernatural jde ale dál. Krom toho, že v jeho světě koexistují jak křesťanské, tak pohanské mytologie v hmatatelné formě, personifikují se tu i pohádky, pečetě a plyšoví medvědi.

How do you feel about angels?

Každý seriál založený na epizodních příbězích, se snaží o originalitu v rámci vlastní línie (tzv. případ/monstrum/problém týdne). Meziseriálově tohle ale neplatí a člověk jen čeká, kdy se objeví motiv, který už stokrát viděl, a jak se s ním vypořádá zrovna tenhle tým (kolik by se ušetřilo času, kdyby si scénáristé mezi sebou posílali jen knihu 100+1 nápadů na novou epizodu?).

• cesta do minulosti (SG, ST)
• cesta do budoucnosti (SG)
• zrychlené stárnutí (Dod Kalm jsem nikdy neměla ráda a i jinde mi to přišlo jako stupidní... ovšem všechna čest, že se v Supernatural aspoň vyhli z většiny klasickému naplácávání makeupu)
• alternativní realita (Farscape)
• příběh hrdinů vyprávěný prostřednictvím jiné osoby veřejnosti (SG)
• con (Bones)
• zmrtvýchvstání (Buffy)
• uvíznutí na psychiatrii (Jump Street)
• časová smyčka (X Files, SG)
• upíři (X Files, Buffy, Angel)

Při sledování It's a terrible life jsem měla stále před očima X-Filesovské Folie A Deux (to bude tím telemarketingem a voláním zaměstnanců na kobereček)... doufám, že se nedočkáme dílu "Sam a Dean jsou přesvědčováni, že vše, co do teď zažili, se nestalo" (neboť to mi vždy připadá jako největší vata).
Nutno podotknout, že Supernatural pokaždé z ohraného motivu dokázal udělat originální záležitost (džin, Trickster...).

Na Supernaturalu se dá všimnout dvou výrazných věcí - krve a snahy udělat svět seriálu co nejvíce komplexní a (v rámci jeho pravidel) uvěřitelný. Co se týče prvního jmenovaného - jednou jsem na ulici viděla krvácet člověka (bylo o něj postaráno). Je to něco jiného, než když se doma pořežete, nebo se díváte na televizi. Byl to mžik, ale přitom člověku hlavou projede takový elektrický impulz, který mu připomene, že pod vším se nachází nějaký automatický pud sebezáchovy. Krev je svým způsobem fascinující, protože je nepostradatelnou součástí našeho života, a Supernatural ji, řekněme, staví do pozice hlavního média (krom života a smrti s sebou nese i mystickou funkci). Nelze si nevšimnout, jaká je například věnována pozornost krvi kapající z Deanovy náruče, když v Abandon All Hope nese Jo.

Pod druhé jmenované jsem skryla snahu scénaristů pomalu odkrývat svět divákům a odkryté skutečnosti nepřehlížet, nýbrž stále vracet a přidávat do svého inventáře. Když zapátrám v nejvíce příbuzných X Files, dostane se mi schématu, kde je cílem oslovit originalitou. Tudíž ve světě Muldera a Scullyové žije přesně jeden Muž-tasemnice**, jeden Leonard Betts, jeden černoch bez hypofýzi, jedno vraždící tetování, jeden voodoo klan, jeden El Chupacabra... možná se najdou výjimky (upíři - Bad Blood, 3), ale předchozí "zkušenost" není ani naznačena. Vybočovat ještě může znovuobjevení se úspěšného záporáka (Tooms, Robert Modell) a pak samozřejmě jediná jistota - vše kolem mimozemšťanů v příběhových dílech. Oproti tomu ve světě Supernaturalu originalitu střídá familiérnost. Dost často dochází k situacím, kdy předmět jedné epizody (devil's trap, kolt, dýka na démony, křižovatkové smlouvy s ďáblem, nejrůznější symboly, vymítání, pití krve, čarodějnictví, Croatoan...) je najednou naprosto běžná záležitost, stejně jako lidé procházející dějem, a i u monster (duchové, upíři, shapeshifteři, démoni...) se staví spíše na jak než co (a občas je to jak velice svěží - například Bloodlust nebo Roadkill).

Když jsme u té svěžesti, už v X Files bylo zvykem vytvořit tu a tam dosti odlišný díl (Jose Chung či Bad Blood například). Říkejme tomu experiment. Experimentovalo se v Buffy - Once more, with Feeling, Farscapu - Revenging Angel, Scratch 'N Sniff, Bones - The End in the Beginning, SG1 - 200, SGA - Vegas a experimentuje se i v Supernatural. Ač jsem měla předem mírné obavy z témat jako "černobílá pocta Stokerově Drákulovi" ukázalo se, že tyhle díly jsou perfektní (asi nejvíc mě dostalo Changing Channels).

I don't want to be a clue!

Supernatural má takovou pěknou vlastnost (zvlášť poslední dvě série) proměnit i klasický epizodní příběh na součást hlavního vyprávěcího proudu, ve kterém se pomalu skládá řada skutečností, která vedla k událostem, které můžeme pozorovat. Od chvíle, kdy jsem se na tohle zaměřila (začátek 2. řady), nebyl snad díl, kdy by nepadla byť i sebemenší informace k celé skládačce.

K tomu, aby se mi seriál líbil, potřebuji alespoň jednu oblíbenou postavu (třeba u The Wire se mi ji nepovedlo najít a 3. díl jsem prostě nedokoukala). Tady se to zajímavými charaktery jen hemží. Sam má hezčí vlasy a hlas, Dean je zase zajímavěji napsaný, Castiel svým sociálním chováním velmi vděčný. Ale u těch třech to nekončí, protože jsem se přistihla, že v průběhu dílů poočku na IMDB kontroluji, zda se ta či ona postava nachází v ději i nadále. Scénáristé mají neuvěřitelnou schopnost budovat napětí a bezvýchodné situace, které svojí pointou nakonec překvapí. Zvlášť závěro-sezónové clifhangery jsou jedny z nejméně divák-friendly. Do teď jsem měla možnost pustit si ihned pokračování, ale letos... letos to bude velmi těžké. Zvlášť pokud se po minulých zkušenostech v závěru dá očekávat dlouho připravovaná bratrská konfrontace.

Protože bych se tu mohla rozepisovat ještě další měsíc (ano, tak dlouho mi tu to leží), přejdu ke zkratce...

• líbí se mi humor (některé momenty by mi vydržely půl dne)
• líbí se mi citace z jiných filmů (Ever and ever and ever ze Shining, sex v autě z Titaniku...)
• líbí se mi i názvy epizod (a měnící se úvodní... znělka?)
• líbí se mi naznačená morální dilemata (i když v zájmu zachování posunu je nelze příliš řešit)
• líbí se mi koncepce nebe a pekla
• líbí se mi pravidla v tomto světě fungující
• líbí se mi křídla andělů :)
  

Ať už státnice na konci tohoto semestru udělám, nebo ne, Supernatural poputuje z Amazonu do mojí poličky na DVD. Je tu až moc epizod, co bych si klidně pustila znovu. A ač mám raději králičí packy pevně připevněné ke zbytku králíka, odpustila jsem jim i Bad Day at Black Rock.

I just wait here, then.

Jedinou nevýhodu seriálu je být s ním doma sám. Ono se to nezdá, ale když vám najednou přestanou jet hodiny, telefon v půlce hovoru vypoví službu a v kuchyni něco podivně praská, moc do smíchu vám není. Ještěže je nakoupeno dost soli...

* Jackob stejně nakonec bude Lucifer!!!
** i přes otevřené závěry na podobná stvoření v seriálu už Mulder se Scullyovou nenarazí

Developerské peklo

Jestli mají developeři své peklo, tak v něm jistě skončí tým, který pracuje na systému jménem Choco. Co je to zač, tím se není nutné zatěžovat. Podstatné ovšem je, že je pomocí něj napsána celá má diplomová práce. A já před pár hodinami zjistila, že už půl roku existuje nová, lepší verze, která spočívá v tom, že je vše plus mínus stejné jako v té staré, jen jedna jediná malinká věc je totálně překopaná. A hádejte, co z Choca tvoří srdce mého algoritmu. Ano, správně. Takže... provaz?

Víkendová statistika

Množství sepsaného textu do školy: 0
Množství sepsaného textu do práce: 0
Škoda na textilu: 800 Kč
Naučených akordů: 3
Tutoriál v pěstování hub: splněno
Dominantní barva: zelená
Nápoj týdne: mléko
Počet hodin spánku: 4

The Unusuals (2009)

- Embassy of Andorre. - Endor? Home planet of Ewoks?

K pochopení základních motivací poslouží následující schéma: The Hurt Locker -> The Unusuals, kde katalytické x tvoří Jeremy Renner. Stačí říct, že Bigelow prostě ví, čím oslovit své divačky.

Poslední dobou jsou seriálům hlavy stínány jak na běžícím pásu. The Unusuals se to také nevyhlo (jak se zdá), ale to nevadí. 10 dílů je tak akorát, aby si člověk udělal exkurzi, omrknul si pár věcí, sepsal hlášení (proč? Protože se mi prostě chce) a zase se věnoval... třeba králíkovi, který se rozhodl, že místo granulí raději sežere svůj kočičí záchod.

Tak tedy Unusuals. Formální kříženec z policejního prostředí (NYPD) Dark Blue a Life on Mars (UK verze) - nikoliv co do kvality, ale rozhodně to má k těmto dvěma mnohem blíž, než k Bones nebo Castleovi. Vždycky je zajímavé sledovat, jaký úvod do děje scénáristé zvolí. Hodí nás doprostřed kolektivu? Začneme úplně od začátku? Unusuals začali dost nešťastně, divák si musí připadat jako retard, kterému je třeba všechno přeslabikovat, i když by raději věci okolo postav odhaloval sám a pomalu. Každá postava tu samozřejmě má problém a pokud ho okatě v prvních několika minutách třikrát nezmíní, je tento problém tajemstvím (což třikrát zmíní všichni kolem něj). Tímto mají všichni co řešit ve svých soukromých liniích napříč sezónou (případně, v případě problému-tajemství, se okolí bude snažit toto zjistit a dříve nebo později se samozřejmě tajemný subjekt rozpovídá).

Největší problém ale má detektiv Kowalski, protože právě zemřel. Respektive byl zavražděn. Jeho partnerovi Jasonu Walshovi (Renner) je ihned předhozena mladá krev (detektiv Casey Shraegerová, v tu dobu pracující v přestrojení mezi prostitutkami) a on se, poté, co dodělá omeletu a vyčistí kolegiálně Kowalského skříňku od porna a drog, pouští do vyšetřování...

Jak by se zprvu zdálo, nejde o žádnou "buddy mov... series", ani o schéma "parťáci v sobě pomalu nachází lásku" (Walsh má poměrně dynamický vztah s jinou kolegyní - jeden z dobrých motivů). Casey je nejprve nastrčena jako prostředek pro extrakci tajemství, ale tahle línie vyšumí do ztracena (jeden ze špatných motivů). Následuje klasická směs několika případů (některé jsou vcelku zábavné (neplést s vtipné) - únos, Frank Lutz, vykradení stanice, murder shop, crime slut... vlastně téměř všechny ústřední, některé jsou svojí crazy povahou skoro se nehodící - kočky, no a zbytek je z nutnosti inspirován problémy postav (které nás moc nezajímají) - autobusy, zombie...). Z postav zaujme samozřejmě ústřední duo Walsh - Shreagerová (jejíž "problém" je poněkud nadbytečný) a Cole (křesťan s tajemstvím) - Beaumontová (její "problém" se objeví jen na chvíli, ale protože má Walshe, je nepodstatný). Úplně by se dalo vyškrtnout duo Banks (detektiv neustále se bojící, že zemře) - Delahoy (naprostý opak Bankse s nádorem na mozku). Pak by nám zbyl jen Eddie - muž s knírem jak z minulého století, který slouží scénáristům jako hračka, ne skutečná postava. Každý díl si totiž pro něj vymyslí úkol, který jim Eddie plní po dobu určitou (špatnými prostředky se snaží zapadnout do týmu, snaží se rozkazovat, snaží se o povýšení, je za vola, snaží se o satisfakci - Walsh a Eddie v posteli byl velmi podařený motiv... ).

Unusuals měli potenciál být akční a vtipnou oddechovkou, ale možná i úmyslně je na toto rezignováno (do určité míry) a zbyla taková nekomplikovaná směska s několika peeky co do nadstandardnosti. Mé vědomí na mě ještě mrká, abych nezapomněla zmínit pár inovátorských postupů co do kamery. Sice už nevím, co přesně to bylo, ale působilo to svěže a nápaditě. Na běžícího Rennera není vůbec špatný pohled...

P.S. po 10 dílech se sice většina problémů nevyřeší, ale ono je to celkem fuk.

Together we will live forever

K dokázání následujícího textu nemám dostatečné nástroje ani znalosti. Je více než pravděpodobné, že v jiném interpretačním systému může být napadnut, popřen či jinak zašlapán do země.

Člověk, který poslouchá hudbu, ji vnímá jako celek. Její atmosféru, barvu, jednotlivé úseky, ale není schopen zůstat naplno soustředěný tak, aby vnímal i její jemnou strukturu (myslím normální člověk, který nemá z hudby titul či maturitu), notu po notě a jejich umístění v prostoru. Když se ale role otočí a z přijímače se stane vysílač, vše se změní. Rázem je to o každé notě, o propletené struktuře a ten celkový dojem je najednou ztracen. Z malých kostek v prostoru kláves se skládá něco většího. Pomalu. Pravá ruka, levá ruka... skladbu znáte skoro nazpaměť, ale čtením partitury nacházíte stále nové věci, o kterých jste předtím neměli ani tušení.

Clinta Mansella jsem objevila až jedné noci, kdy na ČT2 běželo Requiem for a Dream. Lux aeterna. Ve své podstatě něco zvláštního. Minimalizmus s melodií a přece taková bohatost. Navíc promlouvá k samotné duši (což je dáno samozřejmě i zkušeností z filmem, který byl přes něj propasírován). Zase tolik jsem toho od Clinta neslyšela, ale ať si pustím Fountain, nebo Moon, stále se nemohu zbavit pocitu, že těžiště Mansellovy hudby vězí v hraní si se strukturou. Jedno téma konečně mnohokrát variované, lehce upravované, rozvíjené. Ale i když člověk má tento neodbytný pocit, není ho lehké jen pouhým poslechem verifikovat. A pak se mi Mansell dostal do ruky ve své syrové podobě. Notová osnova se spoustou teček a čárek, legát, pomlk... originál to nebude, ale když jsem teď v této záležitosti posunula své vnímání o něco dál, musím říct, že přepis je to velice věrný. V nadpisu zmíněná skladba mi tak dovolila prozkoumat všechna její zákoutí a detailně poznat každý tón. A ano, variace, kombinace, rafinované skládání známého se špetkou neznámého a sem tam se z této (dalo by se říct až) monotónnosti (která má ale k monotónnosti daleko) vynoří něco překvapivého, co chvíli pobude, doplní se starým známým a už se nevrátí. Jen doufám, že mé nadšení v tomto sdílí i sousedé.