Oko za oko, niečo za niečo

Protože už i Sid uveřejnila něco málo k Shakespearovským hrám, cítím se povinna tento článeček rychle dokončit též.

Pane Shakespear, to jste opravdu napsal?

Z letošní nabídky Shakepearovských her odehrávajících se na hradě Špilberk, jsme si vybraly mně do té doby neznámý titul Oko za oko. Tešíce se na pořádnou tragédii, jsem až na místě zjistila, že patrně půjde o komedii. Tož proč ne.

V záplavě rudého světla a lidských těl, které se mezi obřími písmeny na začátku objeví, aby demonstrovaly úpadek mravů, jsem si vzpomněla na Neapolskou epizodku BBC Casanovi. Vídeňský vévoda Vincenzio odjíždí a rázem se s ním loučí spořádané dámy v šatech zaplých až k bradě a pánové v nažehlených oblecích. Dozor je předán postaršímu a zásadovému Angelovi, který okamžitě (k nelibosti mužů a těch lehčích žen) začne zjednávat ve Vídni pořádek. A to tvrdě. Až exekučně tvrdě, což přivádí do města budoucí jeptišku Isabellu (sestru jednoho "výtečníka", nad jehož hlavou visí otazník). Jak už to tak bývá, ve světle hesla "kázat vodu a pít víno", se Angelo rozhodne, že život svého bratra může Isabella vykoupit jen svým tělem. Ale to už se na scénu dostává polský kněz, který začne v nastalé situaci osnovat složitý plán "aby se vlk nažral a koza zůstala celá", a není to nikdo jiný, než Vincenzio, který se na své město chtěl podívat trochu s odstupem.

Jak už bývá zvykem, obsazení těchto her (nebo jsem zatím měla to štěstí trefit se do toho schématu) bývá Česko-Slovenské. To znamená, že se tu prolínají oba dva jazyky, což se mi velice líbí (mně se celkově líbí koncept dvou jazyků, které nepotřebují navzájem překlad). V hlavní (dvoj)roli exceluje Martin Trnavský. Celou hru doslova táhne, protože úsek mezi odchodem Vincenzia a příchodem kněze (trvající pár desítek minut) byl celkem utrpením. Oproti tomu v kontrastu stojí Isabella Ivany Jirešová, která jakoby se s celým ansámblem míjela.

Humor, na kterém se staví, je značně přízemní a vyžívá se ve vulgarizmech a slovíčkaření. Jedna z postav (konstábl Loket) je přímo defektovaná, pardon, afektovaná v tomto ohledu (a má deformovanou, pardon, informovanou manželku). On tomu napovídá i výběr polské národnosti kněze, že? Jakkoliv přízemní, dlouhé monology Trnavského prostě člověka k smíchu donutí. Tenhle herec v sobě prostě mísí charizma, umění přirozenosti a improvizace. I když ze zkušeností s Fridy vím, že se od něj improvizace a pečlivě naučený text nedá rozeznat.

Když už jsem zmínila Fridu - konec představení jako by byl tímto spolkem ušit. Do teď nevím, jestli to tak končilo záměrně, nebo omylem (to ví asi jen aktéři a ti, co si zašli i na druhé představení). Jen pro ilustraci - Vincenzio zamilován do Isabelly ji oslovuje Mariano, což Isabellu přiměje odpovědět, že Mariana odešla s Angelem, a zanechat Vincenzia na scéně samotného. Wikipedie konec uvádí jiný. Nicméně to bylo "hilarious". Abych byla přesná.

Vrcholem celého představení ale je jedna malá dekapitace. Famózní!

Návštěva

V pondělí přijdu do práce a v jedné z opuštěných kanceláří je klec s králíkem a morčetem. Kolega odjel na dovolenou a pověřil bratra, aby se mu o zvířata postaral. Nebudu vás napínat - bratr byl poněkud bezradný, a tak jsem je v úterý "unesla" k nám domů. Sledovat králíka v kleci celý den prostě nepřenesu přes srdce.

A tady jsou: Na jedno oko slepá Skippy a morče, jehož jméno ani pohlaví neznám.

Popravdě, s morčetem si nerozumím. Pořád to hloupě kouká, seno to futruje jak kombajn, hladit to nechce, ale pořád by mě to očuchávalo. Ale asi se mu líbím, protože mi ještě neukouslo prst. Jelikož ani nevím, jak takové morče přesvědčit ke spolupráci, udělala jsem mu výběh pouze v kleci a jedné poličce. Díky bohu to není žádný skokan a do pokoje mi zatím neuteklo.

Skippy se nám zamilovala do Felixe - tedy do jeho honosného příbytku (naživo ho ani neviděla) a jednoho odpoledne jsem ji nachytala, jak bezradně běhá s tlamkou plnou sena a hledá, kde by postavila hnízdečko pro jejich společné dětičky (chudák netušila, že Felix nemůže ani kdyby chtěl). Celou noc jsem se modlila, abych ji ráno nenašla orvanou (to by mi kolega neodpustil). Ale krom toho, že zabrala domek a morče muselo spát na záchůdku, to dopadlo dobře pro všechny.

A co na to Felix? No, dnes mi odhryzal šňůrky od kalhot. Takže asi tak.

Use of Weapons

Humanoids are galaxy's way of trying to get rid of all alcohol.

Stydím se, ale od chvíle, kdy jsem nastoupila na vysokou (a tím se nastálo i doma připojila k internetu), jsem přečetla trestuhodně málo knih. Tak nějak jsem si slíbila, že společně s uzavřením této kapitoly svého života, otevřu zase nějakou tu literaturu, která se mi nahromadila za ta léta v knihovně. První titul se tomuto ale trochu vymyká, protože jeho pořízení vzešlo z doporučení. A já byla zvědavá.

Use of Weapons Iana M. Bankse je velice zajímavá kniha. Většinu času ji čtete jako dobrodružné SF ze zajímavého univerza, kde sledujete příběh hrdiny se kterým sympatizujete a soucítíte s ním při odhalování jeho minulosti. Sem tam se dostaví hlubší myšlenka o relativním pojmu dobré a zlé strany konfliktu. Hlavně za začátku vás čeká spousta krásných "obrazů" - s vtipem a vynalézavostí živě vykreslených scén (například maškarní bál na lodi Xenophobe), které by si zasloužily rezervovat místo ve vaší paměti na dobu neurčitou. Jenže pak přichází konec, který přináší na celou čtenářem vystavěnou realitu (motivace postav a jejich charakter) naprosto jinou perspektivu. Podobný pocit, jako po dočtení posledních řádků, jsem měla jen u několika málo filmů (Apocalypse Now, History of Violence) - já tomu pracovně říkám "hřebíkem do lebky".

Být to obyčejný příběh ze života jednoho agenta, jsem spokojená a s radostí knihu zasunuji do poličky. Takto jsem naprosto nadšena a přitom zklamána, že to byla jen kniha, kterou budu muset jednoho dne do té poličky dát. Některé příběhy ve vás zůstávají déle, než je necháte rozplynout se.

... such a use of weapons when anything could become weapon...

Následující odkaz obsahuje SPOILER

První týden

Jsem člověk, který nemá rád změny. Člověk, který žije v noci a rád nad ránem dlouhou zůstává mezi snem a realitou. Člověk, pro kterého je představa dospělého života děsivá.

V první srpnový den jsem dostala výpověď a zároveň novou, delší smlouvu. Takže spousta nových papírů, které nesmím ztratit, spálit, utopit ani jinak znehodnotit (momentálně leží někde kolem, doufám). U nás v práci neexistuje pracovní doba OD-DO. Pouze předepsaný počet hodin, které musíme odpracovat, je nutné se trefit svojí přítomností do některých klíčových meetingů (pro mě jich tolik zatím není) a vhodné se aspoň trochu zesynchronizovat s Amerikou, která se probouzí v 15 hodin našeho času. Osm hodin je neskutečně moc. Přinejmenším je to víc než 6 hodin, které jsem do teď v práci trávila, když už jsem zůstávala z nějakého důvodu déle. Na druhou stranu je to dost hodin na to, aby člověk mohl být v klidu - rozvrhnout si práci, zjistit, co je potřeba, nehonit se, udělat si kávu... Akorát oběd se mi ještě nepodařilo do mého rozvrhu (10 - 18) vecpat (takže si "drobím" do klávesnice něco narychlo vyrobeného doma).

Po týdnu jsem asi 20 minut v mínusu. Může za to dřívější odchod na "team building". Když jsem se zeptala, jak se tenhle deficit řeší, bylo mi odpovězeno, že do konce měsíce času dost. Trochu mě deprimuje, že člověk odejde ráno v 9:30 z domu a přijde zpět až v 1 dalšího dne, aby vlezl do postele a ráno zase odešel spořádaně do práce. Ale zábava byla, tým bych neměnila.

Tento víkend měl pro mě poprvé zvláštní příchuť. Poprvé ostrůvek v týdnu, kde není středobodem práce, ale těch 8 hodin uprostřed něj se dá dělat cokoliv. Navíc se není potřeba jakkoliv zalamovat školními povinnostmi. A tak jsme se zbalily, nasedly na MHD a vyjely k Útěchovu do lesa. Hodina v lese, sbírání hub, spousta zábavy, nádherný relax (a pak samozřejmě výborná večeře). V neděli pro změnu trocha kultury na výstavě Šangri-la a výborné kapučíno se zmrzlinou.

Everything changes.

Stop zelené

Budete-li se mi chtít pomstít, nalejte mi zelenou. Ověrěno v praxi. Dvakrát.

Kvíz pro pokročilé

Seřaďte následující potraviny* dle četnosti výskytu v lednici sdílené několika programátory (od nejčetnějšího).

1) kedlubna
2) mléko
3) hořčice
4) kostkové máslo

K tomuto průzkumu přispěla firma zakoupením větší lednice a iniciativa pisatelky, která půl dne čekala, zda do ní bude obsah přesunut, a poté ze solidárnosti ke kolegům na dovolené neprošlé potraviny roztřídila sama. Nejstarší nalezený artefakt byl oficiálně nepoživatelný od roku 2008. Polovina věcí byla bez milosti zlikvidována dle platných norem o zacházení s biologickými zbraněmi.

* Tyto položky tvořily největší část celého obsahu (některé kedlubny byly až mumifikované).

Inception

Většinou o filmech, které jdou u nás do kinodistribuce, nepíšu, ale Inception si pár slov zaslouží, protože když už nic jiného, táhlé žesťové dunění se mi v hlavě každou chvíli vrací.

Dostali jsme okusit kousek velice zajímavého světa, jehož potenciál je obrovský. Překvapivě mě ani jednou nenapadlo kouknout se na hodinky, naopak jsem doufala, že ve světě pana Nolana budeme co nejdéle. Určitě se na vlně momentálního úspěchu sveze pár komixů. Ale já bych raději knihy. Pořádné knihy, které tenhle svět prozkoumají. Dlouhou dobu jsem neměla chuť něco si tak moc přečíst. Takže prosím, kromě novelizace i něco originálního. Šlo by to?*

V čem tkví krása celého projektu? Ve zneužívání lidské touhy prožívat věci, které v realitě nejsou možné (jak já ráda zůstávám nad ránem ve snech a odmítám otevřít oči a zničit tak celý příběh), a přitom jim předkládat něco, co velmi dobře znají (ony informace o snech typu časoprostorových zákonitostí, probouzení se v okamžiku smrti apod.). Dokonce by se tu objevila i formalizace toho, co bylo v knize Cestování časem v Einsteinově vesmíru nazváno imaginárním časem (tedy časem kolmým k reálnému, ve kterém se pohybujeme ve snech... pravděpodobně).

Postava Cobba je nádherně trojrozměrná a její jednání je naprosto logické (a člověka baví prozkoumávat její motivace, rozklad vnímání reality apod.). Mozek tedy při sledování jede na plné obrátky a nezastaví se ani po titulkách. Některé věci je potřeba si vyjasnit diskuzí s ostatními nad koktejlem, nicméně zákonitosti Limba bude nutné konfrontovat ještě alespoň jednou s filmem (existuje jen jedno pro všechny na světě? Existuje jen jedno pro připojené? Má každý své a lze mezi nimi přecházet? Čas tam plyne individuálně? Vybudované věci tu mají delší poločas rozpadu než v obyčejných snech při odchodu spáče?).

Znám mnohem příjemnější způsoby sebevražd, než si nechat hlavu přejet vlakem. Uhm.

Cotillardová a Edith Piaf v jednom filmu? To nebude náhoda. Obrněným vlak (připomněl mi obrněný kamion), Cillian Murphy s pytlem na hlavě? Batman?

Nechtěla bych být pan Nolan a rozhodovat se, jaký konec svému filmu dám. Na základě posledního záběru mě napadly rovnou tři. Ten Nolanův je poměrně jednoznačný i když mírně popichující. Kdyby káču někdo zastavil před jejím pádem, zůstala by notná nejednoznačnost. A kdyby ji zastavila ženská ruka... tak by to sice bylo poměrně šokující, nicméně by se asi veškerá logická výstavba zhroutila.

* chcete-li něco na DE Amazonu, ozvěte se, poštovné jen za 1 knihu není zrovna přívětivé

Pětiletka

- A co teď, když už není škola?
- Vzdělám sousedy trochu hlouběji v oblasti filmové hudby.

I find it kind of funny

- To se nedá žrát!
- Ale můžete si to uvařit doma!

V tomto reportu se vyskytne neúměrně málo křestních jmen, protože příjezdem do Chotěboře přestávám nejen já být slečnou magistrou, zodpovědnou programátorkou firmy Tekelec, nýbrž jsem jen prostou Sallou. Buďte varováni.

Letošní FF se pro mě zúžilo především na SountraCon. Zleva ohraničeno státnicemi, zprava prací (za poslední měsíc té dovolené bylo až až a je potřeba jí šetřit). A bylo to fajn. Člověk zase po letech potřeboval trochu zabrzdit a najít své místo ve společnosti.

Sobota

Poprvé v životě jsem měla kostým... tedy... byl posbíraný po výprodejích a vietnamcích. Na místě mi k němu Hanaan přikreslila nádherné tetování (nikdy neříkej nikdy a popravdě bych ani proti nebyla) a po 6 letech jsem si zas mohla zkusit trochu toho divadla v rámci Hudebního duelu. Tomu by se dalo vytknout jen (těsné) vítězství Star Wars nad Battlestar Galacticou (Airlock!!!) a poněkud rozsypaný závěr. Snad se povede to, nad čím se po skončení začalo uvažovat, a na kostým se mi nebude jen prášit. Cylon byl krásný!

Večer jsem si zašla poprvé a naposledy na film - Shutter Island. Kdyby se mi nechtělo tak strašně spát, asi by se mi líbil víc.

Pro úplnost - doma jsem zapomněla baterku, deštník a polštář. Na Smetance jsem zapomněla, že bych tak úplně neměla klekat na pravé koleno.

První noc jsem strávila vedle chrápajícího wookieho. Ráno jsem zabrala pro jistotu místo po odjíždějících.

Neděle

Neděle byla ve znamení hostů. Diskuze s Petrem Hapkou překvapila hlavně velice profesionálním moderováním. Nakonec jsem si domů odvezla podepsané CD, které ještě na poslech čeká.

Rick Worthy stál také za to. Zábavný to člověk. Škoda jen, že si nemůžu přilepit podepsanou vstupenku vedle těch od Davida Nykla a Craiga Parkera (tou dobou už jsem byla v Brně).

Vaření Budjiho a Dama byla bezkonkurenčně nejvtipnější věc na celém festivalu. Pánové, za ty hlášky byste zasloužili Oscara.

Večerní sountrackotéka obsahovala minimum instrumentální hudby (a mnou prosazené Captain Jack Theme z Torchwoodu asi moc lidí nedocenilo). Bohužel i když se kostým ukázal jako nejvíce vzdušná věc, kterou jsem s sebou měla, vedro bylo v sále nepředstavitelné, takže jsem závěr trávila sedíc pod okny KD s Bertramem a rozebírajíc... no co jiného než hudbu a tituly (pán je totiž sběratelem obého, zdá se ;)). Tu noc mi ani moc baterka nescházela, protože když jsem vcházela do třídy, prosvítaly oknem první paprsky slunce.

Pondělí

Outsoursing je budoucnost lidstva. S Jekkylem a Lordem jsme objevili volné místo na trhu služeb. Někteří sice namítali, že původní myšlenka outsoursingu tělesného kontaktu je jiná, nicméně narozdíl od konkurence jsme v prvních minutách fungování vydělali 50 korun. Tímto děkuji Budjimu, Willovi a Damovi, že tak rychle přistoupili na hru. Zjistila jsem, že na některé věci nebudu stará nikdy, na některé už stará jsem a že někdo si pomohl z bláta do louže a očividně se v ní ráchá rád. Budiž.

Úterý

Když přemýšlím nad dominantou úterka, napadá mě pouze fenomenální cesta Chotěboř - HavlBrod v Treworově autě. Bez Trewora, bez světýlka, zato s Tommiem a závodním volantem. Prý není vhodné, aby cokoliv, co se za těch pár minut uvnitř odehrálo, proniklo ven, tudíž si to budeme muset odnést do hrobu.

Přednášky, které jsem tak nějak kompletovala během psaní diplomky a dopisovala pár hodin před odjezdem nach Chotěboř, dopadly dobře. S Battlestar jsem se tentokrát vešla do limitu (i když jsem musela obětovat Glasse) - příště musím po vzoru Spyconu donést nějaké odměny pro reagující publikum... a Psychologie hudby ve filmu dopadla ještě lépe. Dokonce mě po skončení odchytl pán z OSA (ano, lekla jsem se, ale ne, nebyl tam pracovně), půl hodiny jsme si povídali o hudbě a v závěru si předali kontakty. Na pokračování se už pracuje :).

Zas jsem po dlouhé době poznala pár nových lidí a příští rok se do téhle jámy lvové vypravím znova. A tentokrát možná i na déle. I když se mnou už není (a ani nebude) zábava jako kdysi.

A co závěrem? Snad jen nekonkrétně: Nemám ráda povýšené lidi. Obecně.

Cyrano z Bergeracu

Jediný důvod, proč pro mě čtvrtek 1. 7. 2010 nebyl poslední měsíc pouze černou skvrnou, kterou bych si v kalendáři mileráda odpustila, byl večer. Podruhé Biskupský dvůr a divadelní představení. Tentokrát se pod věžemi Petrova odehrávala další klasika - Cyrano.

Příběh ošklivého mušketýra/kadeta (Igor Ondříček) s výjimečnou duší, která svým důvtipem a poetikou okouzluje krásnou Roxanu (Alena Antalová) zkrz personifikaci v mladém a krásném (avšak ne toliko nadaném) Kristiánovi (Jiří Mach), je znám snad všem a každý druhý si vzpomene aspoň na slavnou větu se širákem. Co takto z popisu nevynikne, je nádherný způsob, jakým je hra napsána. Vrchlickým přeložené verše, které dávají ožít vzletným a dlouhým proslovům Cyrana, jsou klenoty. První polovina hry je přímo napěchována vtipnými a chytrými scénkami, které staví na (většinou) monologu hlavní postavy - ať už je to úvod s divadelním představením, kde Cyrano předvede na kolik způsobů lze urazit jeho nos, slavná scéna pod Roxaniným balkonem, kde Cyrano napovídá Kristiánovi slova, nebo strhující diverze, která má zpozdit maršálka De Guiche (Viktor Skála), aby mohla proběhnout svatba Roxany a Kristiána. Nádherných "hlášek" padne za celou dobu nepočítaně a Igor Ondříček všechno umí bezchybně vypointovat.

Druhá polovina ztratí na humoru. Kadeti jsou ve válce a De Guiche se Cyranovi a Kristiánovi díky svojí pravomoci mstí. Iluze jednotné postavy s vizáží Kristiána a duší Cyrana, kterou Roxana miluje, se začíná hroutit, ale než dojde k výsledné konfrontaci, která by vše uvedla na pravou míru, Kristián umírá a s ním se ztrácí i Cyranova naděje. O mnoho let později se sice k výsednému prozření postav dobereme, ale jeho katalyzátorem je bohužel fatální faktor, který štěstí dvou zamilovaných zmaří.

Smutný příběh naplněno-nenaplněné lásky v podání trojúhelníku Cyrano-Roxana-Kristián pohne asi každým. Zvlášť když sledujeme Cyrana, který v mnoha situacích musí předstírat a ukrývat své city (například v momentě, kdy ho Roxana žádá o to, aby vzal Kristiána pod svoji ochranu, nebo když zorganizuje pod vlivem jeho projevu s Kristiánem urychleně svatbu). Jeho vnitřní boj je v ostrém kontrastu s vtipem, kterým kolem sebe odráží útoky na svoji osobu. Obsazení je vskutku povedené - Igor Ondříček exceluje snad v čemkoliv, čeho se jen dotkne, Jiří Mach perfektně předvedl zakřiknutého a přízemního chlapce (je zmatená! Musíme toho využít) a Alena Antalová mě zase po dlouhé době dokázala zaujmout a bavit každou minutu, kterou byla na "jevišti".

I tak vynikající příběh samozřejmě umocňovalo i netradiční venkovní prostředí. Tentokrát z 2. řady bylo vidět výborně, takže v tomhle ohledu bez stížností. Scény na balkónu se odehrávaly opravdu na balkónu, Kristián na něj opravdu (i když po žebříku) lezl, noční obloha a kašno-socha (:)) při trapném tichu mezi ním a Roxanou dodávala chvíli na autentičnosti a v neposlední řadě zajímavě osvícené vojenské ležení dostalo nový rozměr (a ani nevím proč mě tak dostalo, když si Cyrano lehl částečně do trávy, než na dlážděné jeviště).

Cyrano z Bergeracu je prostě klenot mezi divadelními hrami. Jak se dívám na stránky divadla, byla to zároveň derniéra této inscenace. Škoda. Nebránila bych se vychutnat si tento zážitek ještě jednou.

Příští rok se prý uvažuje o Romeu a Julii. Tož balkon by byl, budu se těšit!