Probuzení jara

Občas si říkám, že bych se mohla alespoň lehce dopředu spoilerovat, na co se to vydávám do divadla. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli lidem, které mají tu smůlu, že mi kývnou na nabídku lístku, když jeden přebývá. Probuzení jara je jazz-rockový muzikál, ale také metafora. Takže žádné kytičky na zelené louce, nýbrž mladí lidé objevující erotiku a svět.

Blíží se konec 19. století (ale dost dobře mohou být i 30. léta). Je doba, kdy dospívající děti nesedí u internetu, nemají bravíčka a svým rodičům vykají. Na druhou stranu mají čas přemýšlet, trápit se a vzdorovat autoritám (a to v pouhých 15 letech). Vědomosti o zakázaných věcech se šíří výhradně spisy třídního premianta Melchiora, který je i idolem dívčích srdcí, kterým jejich matky stále tvrdí, že děti nosí čáp. Děj není přímka s drobnými kudrlinkami, jako v případě epických muzikálů, ale spíš čtverec, na jehož ploše najdete vše, co si jen zamanete - od zneužívání (mrazivé "jsi moje, takže mám na tebe právo"), téměř umělecké prostituce, prvních instinktivních doteků, polibků (a to nejen hetero!!!) až po sebevraždy a potraty. A nezapomínejme na to, že je to muzikál, který byl hrán i na Broadwayi. I když se možná chvílemi divák uculuje, většinu času ho mírně mrazí. A vlastně při každé návštěvě hřbitova přímo fest.

V hlavních rolích (v jedné z mnoha alternací) Jiří Mach jako Melchior - a tohle je ten okamžik, kdy jedna role způsobí, že začnu některého herce brát více v potaz, a Vojtěch Blahuta jako tragicky nedostudovaný Moric (a navíc slízl ty nejlepší písničky) - docela by mě v téhle roli zajímal alternující Jackuljak.

Choreografie perfektní (opravdu za to stojí), hudba chytlavá. Druhá z letošních premiér, na které jsem byla, a příčka byla položena zatraceně vysoko. Jen tak dál.