Something wicked this way comes

Shakespeare byl bůh (s malým 'b', abychom neevokovali identitu, nýmrž metaforické spodobnění). Jeho hry přežily staletí a ještě pořád mají co nabídnout.

Macbeth

Macbeth mě vždycky lákal. Konfrontace s Kurosawovým Krvavým trůnem jen utvrdila univerzálnost pana Shakespeara. A tak jsem vytáhla kolegu z informatiky na kulturu (nebránil se a pak byl nadšen stejně jako já).

Divadlo u stolu. Never been there, never seen that. Zcela prozaicky okupující sklepní scénu Husy na provázku (že bych tam jako dítě už někdy byla?). V obsazení mě zaujala na první pohled dvě jména - Viktor Skála (Macbeth) a Igor Ondříček (Macduff), kteří jsou doma především v MdB a které považuji za excelentní herce. Nezklamali. A spolu s nimi i další - Helena Dvořáková (jako pomalu šílející Lady Macbeth), nebo Jan Mazák (Duncan).

Příběh o osudu, který se naplňuje jen díky znalosti věcí budoucích z věštby a jejich slepého plnění, příběh o ztrátě rozumu tváří v tvář hrůzným činům, příběh o kráčejícím lese a slovíčkaření. Tři vědmy, naplňující atmosféru erotickým napětím, odříkávájí své "double, double toil and trouble"...

Divadlo má své kouzlo na monumentálním, kulisami zastavěném jevišti, stejně jako na malinké scéně, kde krom dvou plechových zástěn a díry v zemi stojí vše na hercích. To na vás teprve dýchne drtivá atmosféra, která je výhradně postavena na prožitcích živých lidí. Nádherné, doporučuji.

Večer tříkrálový

Přeskočme do jiného žánru i do jiného divadle. Tentokrát je to to s velkým jevištěm, přes které se rozkládá skluzavka/písečná duna/U-rampa - aneb cokoliv chcete.

Bouře na moři na břeh vyplaví Violetu (Hana Holišová), která se, ač truchlí pro svého bratra, kterého moře nevyplavilo, v přestrojení za muže vydává do služeb místního knížete Orsina (Petr Gazdík), který touží po Olivii (Pavla Vitázková), kterážto se zamiluje do Violety, jenž mezitím propadne Orsinovi. Milostný trojúhelník, který může rozeknout jen čtvrtý hráč, kterým nebude nikdo jiný, než Violetin bratr (Hana Holišová).

Vidíte správně. Hana Holišová v dvojroli. Na divadle toto není problém, pokud se obě postavy nevyskytují zaráz na scéně. Ale co když ano? Trocha umělého aranžování, ale jde to a vypadá to dobře. Celý vtip s převlékáním ženy za muže je také velmi dobře vymyšlen. Všichni Orsínovi muži jsou totiž hráni ženami a tak mezi ně Violeta zapadne bez nutného pomrkávání na diváka, jako tomu je běžně ve filmech (Zamilovaný Shakespeare?).

Večer tříkrálový je výborná komedie (i když linie s Orsinem a Olivii je vážná). Na pozadí řádí věčně opilá hláškující a hlouposti vyvádějící dvojice André-Tobiáš (Jan Mazák, Martin Havelka + Irena Konvalinová jako ke špatnostem svolná Marie), jejichž objektem vtipkování je upjatý komorník Malvolio (Viktor Skála), situační komiku tu zastupují dva nemotorní strážníci (Patrik Bořecký, Michal Isteník) a na divnosti přidává queer procesí komediantů. Někde na hraně mezi tím vším stojí smutný klaun v podání geniálního Erika Parduse, kterému diváci rádi odpustili i prasklou gumičku, která ho katapultovala z role. Ovšem vzhledem k naprosté absurditě veškerého dění to bylo celkem jedno.

Člověk se nefalšovaně bavil. Skoro tři hodiny. Díky pane Shakespeare. Díky pane Poláku.

P.S. i skateboardisti byli

Planety v pohybu

Už jsem dlouho nebyla na žádném koncertě. O Holstových Planetách jsem se doslechla jen náhodou. A podobná náhoda mi dala vědět, že se budou hrát i v Brně. Neváhala jsem a naslepo si koupila lístek.

Koncert se konal ve Wannieck Gallery. To je taková stará cihlová tovární hala vedle Vaňkovky. Interiér má své kouzlo - železné sloupy, most pod střechou, rafinovaná architektura. Do toho zástěny s moderním uměním - například polystyrénové cosi s rubínem uprostřed. Nebo krásná labuť polepená neesteticky izolepou na zobáku. Případně čmáranice jak od 5 letého dítěte. Máte pravdu, moc tomuhle nerozumím.
Na přivítanou mě zaskočilo šampaňské (i s 50% studentskou slevou lístek zrovna laciný nebyl). Ještě mít tak nějaký doprovod ke konverzaci a bylo by to dokonalé. Mezi plátny seděl komorní orchestr a hrál. Dle programu to byl vlastně jakýsi 45 minutový koncertík na uvítanou.

Koncert se ukázal být multemediálním projektem ve spolupráci s brněnskou hvězdárnou (v jehož průběhu se ještě stihla rozdat nějaká ta čestná členství ve filharmonii).
První zazněly 2/3 cyklu jménem Saturnálie české autorky Sylvie Bodorové, která ho také uvedla. Donutilo mě to zapřemýšlet nad tím, jak se asi takové věc v hlavě člověka zrodí. Souhra nástrojů, která ladí uším (ne jako u Schnittkeho).

Pak přišly na řadu Planety. Tedy pardon, nejprve krátký úvod od astronoma Zdeňka Mikuláška.
V sále se setmělo a na velkém plátně se s prvními tóny začal objevovat Mars tak, jak ho dnešní moderní technika dokázala zachytit. Poté Venuše a tak dále v závislosti na názvu skladby. Bohužel během Saturnu se něco stalo a technika selhala (naštěstí jen na pár minut).
Celkově Planety stojí za poslech. Každá část má svoje téma, svůj nádech. Všechny ale dohromady ladí. Nedalo mi to a celou dobu jsem uvažovala nad tím, jak je tahle skladba z konce 19. století podobná soundtrackovým počinům ze 70. a 80. let. Daly se v tom celém vytušit postupy Williamse, Hornera nebo Shora. Čímž nechci poukazovat na nějakou možnou inspiraci, ale na globální východiska klasické a soundtrackové hudby těchto dvou období.

Na závěr ale stejně celý nabytý zážitek smazalo Who am I v mém mobilu. Jsem ztracena.

Bez proudu...

... musíte domů pěšky

Taškařice z márnice?

"Dej sem zuby, babo!"

Než se dostanu k tomu vydolovat svoje divadelní zážitky z března (a že jich bylo), proženu digitalizací jeden čerstvý.

O spolku Frida jsem tu již psala. Pánové zaujali. Jádro tvoří jen dva - Radim Novák (oblíbenec mojí mámy) a Martin Trnavský, jehož jsem myslím zahlédla skonávat v Ordinaci (té v růžové zahradě). Hra Už troubějí se v mnohém svojí skladbou podobala Sexu, drogám... i když vyzněla o dost slaběji.

Opět tu máme dvě roviny - rovinu reality, kde herci jsou herci (ovšem schválně schematicky posunuti do extrémů zženštilého, pravděpodobně gaye, a drsného, pravděpodobně hulváta), kteří celou hru otevírají debatou s afektovanou moderátorkou Jelenou (Hana Holišová - skvělá v MdB v Equusu nebo Večeru tříkrálovém). Netřeba dodávat, že tato rovina je prvoplánovitě podbízivě vtipná. Druhá rovina je opět kontrastní - samotná hra, kterou herci performují, je koncipována vážně (tématicky). Herci ze sebe shodí své první charaktery a promění se k nepoznání, což působí příjemně zvláštně - většinou se totiž provádí převod neutrální polohy do extrému. Takto Spartin Tatranský shodí župánek a bačkůrky, sníží hlas o nějakou tu oktávu a rázem je z něj mrtvý gangster v obleku od Hugo Bosse. Vadim Školák se naopak přerodí (dá-li se to tak s humorem nazvat) v mrtvého učitele hudby. A Jelena? Ta hrou prochází jako němá smrt.

O čem jiném by se dvě mrtvoly v márnici mohly bavit, než o životě. V temné atmosféře se tak odkrývají klíčové okamžiky ze života obou, okolnosti jejich smrti, pochody osudu, který je defakto bez jejich vědomí svedl dohromady již dříve. Navíc ve svých smrtích mají tak trochu svůj podíl viny.

Píšu o vážné koncepci, ale i uvnitř samotné hry se tu dialog zvrhne ve scénku ze školních lavic, tu zase vykoukne narážka na soudobé dění ("Kocáb mi mercedes nedá"), nebo je hra přerušena a z postav se opět stávají herci řešící nějaký zádrhel. Konec se mění v katarzi loutkovým stvárněním samotného pohřebního obřadu. Člověk by možná čekal podobný epilog jako v Sexu, drogách..., ale nedočká se, což vůbec není na škodu.
Pro mě se ale tentokrát nepodařilo vychytat ten správný poměr mezi laciným humorem a vážným tónem, který mě tolik oslovil v předchozí hře (což neznamená, že by se mi to nelíbilo). Můj zájem o tento spolek tak stále zůstává. Takže v květnu na Thelmě a Louise.

What's this? IV

Such a beautiful day. And so many reasons to sit here and feel miserable. Because of school of course.

What's on the picture


a) rabbit food
b) Salla's first try to create a life
c) Ocimum basilicum at the age of one week
d) ancestor of organism known as Trifid

Obrazem

Zoo Praha 13. 4. 2009

What's this? III

Because I'm not able to do anything meaningful rigtht now... And I should. I really should.

What's on the picture


a) the number of survivors after first lion attack on Colonial fleet in Africa
b) the exact number of people wandering Prague Zoo 13. 4. 2009 15:08
c) countdown for the next season of popular World War series
d) the temperature of Earth's core as captured at Galapagos Islands

What's this? II

Zhe4 shi4 shen2 me? Er4

What's on the picture


a) group of workers digging a big hole
b) two workers standing in front of a big machine
c) few workers sitting in the middle of the street
d) workers???

What's this?

The worst frightening quiz ever made

What's on the picture

a) voda

b) vodka

c) vodkatini

d) I don't think it's a picture at all

Scon 09

Na jednu stranu pár lidí, které vždy ráda uvidím. Na druhou stranu existence důvodu, proč se mi na Scon nechtělo ani vkročit. Udělala jsem kompromis. Jeden den, žádné bezcílné bloudění. Děkuji tímto za možnost působit jako inventář galavečera, neb jinak bych patrně doma umírala nad modelem k diplomové práci.

Budíček v 5:30 není nikdy příjemný, ale nedalo se nic dělat. V 7 jsem už musela sedět v autobuse, kde mi pro zpříjemnění cesty nefungovala sluchátka. Tak jsem alespoň vyzkoušela hudební a bezdrátový rozsah mého nového telefonu (kterýžto se dnes poprvé z blízka seznámil s kachličkami. Au). Milan k mému překvapení ráno vstal a udělal ze mě kurýra.
Úderem jedenácté na mých analogových hodinkách jsem stála v tělocvičně na ohlášené (skoro) generálce. (Vynechávám 10 minut, kdy jsem litovala absence GPS systému v mé kapse při pokusu zorientovat se v prostoru po vystoupení z pražské MHD). Padmé patří můj dík, neb díky její reakci na moji situaci se mi podařilo veškeré přemítání na ono nemilé téma hodit za hlavu. Pak následovala spousta událostí, jejichž pořadí si příliš nepamatuji...

• zahrála jsem si Go a vyhrála jsem (ovšem jen díky kolemstojícím, kterým připadalo lepší radit mně)
• zjistila jsem, že má povídka na téma Dokonalá romance se umístila čtvrtá, a převzala jsem cenu pro Albi, jejíž povídka byla před mojí (a možná jí ji i předám)
• objevila jsem Cartha a ujistila ho, že mu KOTOR vrátím asi za 5 let
• Landa jsem zasvětila do tajemství map a teleportů. Z naší debaty se zrodila MMS pro Clyda, který se k nám již několik let nehlásí. Nutno dodat, že už asi ani nebude
• viděla jsem, kterak se Aldy holí, a záviděla mu kapsu plnou čínských slovíček
• vylepovala jsem s E-wanem plakáty na Soundtracon
• vnucovala jsem kolemjdoucím conovské placky (jedna úspěšně prodána!)
  

Přípravy na galavečer byly hektické, herci poctivě zkoušeli, technika se sháněla. Samotná hra dopadla výborně. Líbila se mně i publiku. A pak se všichni zvedli, zmizeli z tělocvičny a ze mě vyprchala veškerá energie, o které tedy netuším, kde se v první řadě vzala (kofein mi přestal v těle cirkulovat už někdy kolem poledne). Symbolicky jsem pomohla s úklidem židlí, rozloučila se se všemi a čekala na Goofa, který mi slíbil na večer azyl. Je příjemný jednou jet na con bez obřího zavazadla, které neobsahuje nic jiného než spacák a karimatku.
Goof se tak nějak dostavil a cestou jsme udělali nájezd na zavřené nákupní centrum. Kam se hrabou lesní fanfilmy! Prázdné tiché prostory okupované jen zombie-uklizečkami. Poněkud surrealistické. Ale martini měli. Vyzvedli jsme Lucku a konečně se dostali do Goofova brlohu, kde se to jen hemží potkany (teda potkanem. A není to brloh). Dostala jsem vlastní pokoj i postel, podcenila jsem svůj inteligentní telefon a tudíž jsem byla vzbuzena o hodinu dřív (resp. o dvě) a ráno u kávy a bábovky poprvé v životě viděla závěrečných 20 kol formule. (tímto Goofovi děkuji za ubytování a následný odvoz na Florenc)

Na Florenci už na mě čekal další človíček - soundtrackofil Fighter, se kterým jsem měla domluvený oběd (mimochodem vy-ni-ka-jí-cí!). Díky souhře okolností se nečekaně pohla k pozitivnímu výsledku jistá věc (pokud US mail dá, bude to do FF), rozebrali jsme připravované přednášky na soundtracon a těch pár hodin uběhlo jak voda. Příchod E-Wana a Kalidora přinesl do hovoru poněkud oficiálnější informace ze zákulisí soundtrackového dění a já se pomalu vytratila pryč. Milan mi ještě věnoval trochu svého času, a tak jsme (vlastně už podruhé) udělali nájezd na nedalekou hernu, kde se i přes veškeré obtíže tvořené caparty s kartičkami a figurkami, podařilo najít dvě židle a stůl. Sice mi trvalo, než jsem si na principy EVE vzpomněla, ale už se zase těším, až se sejde koprconovská sestava (mínus pán v černém) - ať už virtuálně, nebo v reálu.

V pět hodin jsem nasedla do autobusu a vydala se zpět do šedivé reality. Nakonec ty dva dny za to stály. Není potřeba si překopat život kvůli jednomu spálení se. I když je pak zas o něco těžší dát vaši důvěru do rukou někomu dalšímu.

V neděli zemřel Maurice Jarre
End of Line