Letos žádné Dokořán. Červen se musí obejít bez každoročního přísunu Nitranského divadelního souboru. Avšak čas vymezený pro tento malý mezinárodní festival, se stal základem pro nový - mnohem větší ne co do doby trvání, ale do nabídky. Což ale má svá úskalí, že? Jak si v té škále zajímavých nabídek vybrat a všechno stihnout? Třeba soubor z Jižní Koreje se mi opravdu nepodařilo vměstnat do rozvrhu. Divadelní svět se neodehrává jen v MdB, ale na mnoha scénách po celém městě a téměř v každou ranní či večerní hodinu.
Člověk se ani nenaděje a skončí hned na zahajovacím představení. To si takhle kupuje lístky na Shakespeara a zpoza pultu se ozve kouzelné "a nechcete lístky na dnešek do Městského"? No jistěže chceme. A tak jsem po půl roce opět viděla Probuzení jara. A opět se mi to líbilo ("soundtrack" z broadwayské inscenace už je na disku).
Edith a Marlene - Divadlo Nová scéna, Bratislava
Pro slovenská divadla mám nějakou slabost. Na druhou stranu, pro šansony ani ne. Ale moje máma ano, a jelikož mě nebaví obrážet divadla stále jen sama (protože mě nebaví nikoho přemlouvat, aby se přidal), řekla jsem si, že tohle bude to správné představení, na které se mi povede mámu vytáhnout. Kupodivu jsme nelitovaly ani jedna.
Filmy o Edith Piaf jsem neviděla, její písničky znám jen z náhodného zaslechnutí. A teď jsem se ocitla ve vyprodaném sále a na jevišti klečí postava zpívající Non, je ne regrette rien. Edith je mrtvá a k jejímu hrobu přichází celá Paříž a... Marlene Dietrich. Tak začíná divadelní pouť jedním životem. Edith - doslova dítě ulice - drzá, oprsklá s hlasem, který lidi zastavuje. Sledujeme její zpívání na ulici, první stálejší angažmá v klubu La Gerny, kde je jí na míru ušita její budoucí image, přeskakujeme její vzlet a ocitáme se v Americe, kde se úspěšná zpěvačka opět setkává s nepochopením a utápí se v alkoholu, lécích a Marcelovi. Hra se soustředí především na tu odvrácenou tvář slávy a Edithin vztah k Marlene Dietrich, který je vykreslen velmi zajímavě. Ty dvě se setkávají poprvé v La Gerny, kde tehdejší hvězda zazpívá Edithinu píseň. Obě si jsou navzájem protiklady - Marlene vysoká, bohatá blondýnka s vybranými způsoby, Edith krpatá, chudá, nevychovaná bruneta. Den a noc. Ale jak říká v jednom momentě Marlene - "Ty jsi stejně tak vrabčák, jako já válečná hrdinka. Vzešly jsme z té samé reklamy". V Americe obě vystupují ve stejném varieté. Marlene, která nenávidí neúspěch (dokonce i cizí), se snaží Piaf vnutit publiku, a nakonec se jí to i podaří, což má za následek rivalitu mezi oběma, která vygraduje opravdu roztomilým rozhovorem na jevišti kabaretu. Zároveň s prvním Edithiným vystoupením v Olympii se ovšem její život hroutí díky smrti Marcela.
Poslední část hry se soustředí na nemocnou Piaf upoutanou na vozík - její vyšinutou a nezlomnou povahu, která místní ošetřovatelky dohání k šílenství a z řeckého kadeřníka Thea ("Marcel byl ten, koho milovala, Theo je ten, na kterého čekala") se snaží vycepovat zpěváka, kterého si chce vzít a vystupovat s ním ("Napiš nám písničku. Ale nezapomeň, že Theo neumí zpívat!"). A pak... po svém vysněném vystoupení... umírá. A Marlene spolu s Paříží přichází k jejímu hrobu.
A po dvou hodinách byl konec a já stojím a tleskám. Kristína Turjanová v titulní roli byla naprosto dokonalá (a to říkám já, která většinou kouká jen po pánech). Spolu s Marlene Karin Olasové stvořily opravdu intenzivní zážitek. Především ale Kristína, která se celou dobu potácela z jednoho extrémního emočního rozpoložení do dalšího a přitom celou dobu božsky zpívala. Zastínila tak všechno a všechny ostatní. A to jsem si původně šla šansony jen přetrpět. Myslím, že na konci i slza ukápla.
Amadeus - Slovenské národné divadlo, Bratislava
Amadeus byl od začátku už jinší kafe. Na Amadea se musí jít, i kdyby na chleba nebylo. A to i přesto, že ani ne před měsícem jsem byla na Mozart!ovi. Představení bylo tentokrát situované do Mahenova divadla a už při odchodu ze šatny jsem se ve dveřích potkala s Jiřím Machem (třeba hlavní role v Probuzení jara), takže večer začal příjemně.
Co si pamatuju z filmu? Zívajícího císaře, Salieriho, Requiem... no moc toho není. Hra Petera Shaffera ve mně zůstane asi o hodně déle. Příběh dvorního skladatele Salieriho u císaře Jozefa II., který se náhle cítí ohrožen, když do Vídně přijíždí bývalé zázračné dítě - nyní neotesaný spratek a ještě k tomu ze Salzburgu - Mozart, zná asi každý. Vidět ho ale naživo ve 3 hodinách je něco neuvěřitelného.
Když jsem pak šla nočním Brnem pěšky domů, spustila se kaskáda myšlenek. Proč máme za potřebí se ubíjet podobnými příběhy? Proč zas a znovu usedáme do sedadel, abychom hltali příběh, který se nám na dosah ruky odehrává, během několika okamžiků si zamilovali postavy, smáli se s nimi, plakali pro ně a najednou pár minut potlesku a všechno je pryč. Nic nebylo skutečné a už se to nikdy nezopakuje. Mozartův život nebyl před pár minutami tak nemilosrdně utnut a zašlapán do země žárlivým Italem. A co teprve herci? Každé představení opakující prostřednictvím svých rolí ty samé chyby. Je to zvláštní věc takhleta schopnost předávat a přijímat emoce. Jak pijavice se připojit na cizí život... to bude možná ten důvod, proč žádný nehledám. Tohle je mnohem opojnější a zajímavější. A navíc každý večer ve společnosti někoho jiného. V Amadeovi to byl především trojúhelník Salieri - Mozart - císař (neboli naprosto bravurní Martin Huba - tragický i výstřední Ondrej Kovaľ - roztomile vznešený Vladimír Kobielsky).
Bylo zajímavé srovnat některé momenty se zmiňovaným Mozart!em z MdB (bez Salieriho). Každé se soustředí na jiný aspekt a zachovává jen podobně laděnou postavu Mozarta (i když ten Kovaľův na konci dospěje mnohem výrazněji).
Mozartova hudba je stále ve vzduchu, většinou na živo obstarávaná komorním smyčcovým orchestrem posazeným hluboko ve scéně, v operních útržcích, nebo v klavírním podání některé postavy. Nádherná scéna se odehrává při prvním (tedy vlastně druhém) setkání obou skladatelů, kdy Salieri Mozartovi složí přivítací pochod a Mozart jej v mžiku převariuje v Non piu andrai.
Je tam příliš mnoho not.
Ne, je tam přesně tolik not, kolik je potřeba.
A už jsem říkala, že mám Slováky ráda?
Tramvaj do stanice Touha - Divadelní a taneční škola, University of Florida
Když už jsem nestihla Korejce, rozhodla jsem se, že navštívím jiné cizojazyčné představení (Slováky nepočítám a Polákům nerozumím). Tennesse Williams. Kočka na rozpálené plechové střeše byla taková... jiná... než hry, na které jsem zvyklá. Tramvaj do stanice Touha dvojnásobně.
Prvně si stále nemůžu v hlavě urovnat svůj dojem z celého ztvárnění. Nevím, jestli to bylo tím, že člověk není zvyklý koukat na hry v angličtině, nebo mají za oceánem jinou metodologii divadla. Celé to působilo tak nějak zvláštně, vzdáleně, trochu afektovaně, místy dost realisticky surově (když si postavy šly po krku). O postavách člověk přemýšlel, ale nijak s nimi nesoucítil. Nicméně představiteli havní mužské role Stanleyho se podařilo, že byl od začátku do konce tak odpudivě děsivý, že ocitnout se s ním osamotě v jedné místnosti, uteču pryč (a to i s vědomím, že to byla pouze role) - to se mi snad ještě nestalo.
Příběh sám o sobě není nic světoborného a z mikrohlediska je docela nudný. To takhle přijíždí Blanche (zvyklá na pohodlí a přepych) do New Orleans (zajímavě celou dobu podkreslované živým klavírem a trumpetou) za svojí sestrou Stellou (toho času těhotnou) a jejím manželem Stanleym (takový primitiv). Se sebou si kromě kufru šatů a šperků přiváží i pár kostlivců ve skříni (například poměr se 17 letým studentem). Těžko popisovat děj, když není toliko důležitý. V podstatě jde o postavu Blanche, která se divákům pomalu a postupně odkrývá, na povrch slušná dáma se snaží svést všechno mužské, co se jí ocitne v dohledu, až nakonec skončí potupně znásilněna Stenleyem na podlaze obývacího pokoje. Přitom nejde ani tak o to, že by postavy procházely nějakým vývojem. Ono v nich všechno je již na začátku, pouze se to správnou konstelací událostí vyplaví ven. Strange.
Strange.
Člověk se ani nenaděje a skončí hned na zahajovacím představení. To si takhle kupuje lístky na Shakespeara a zpoza pultu se ozve kouzelné "a nechcete lístky na dnešek do Městského"? No jistěže chceme. A tak jsem po půl roce opět viděla Probuzení jara. A opět se mi to líbilo ("soundtrack" z broadwayské inscenace už je na disku).
Edith a Marlene - Divadlo Nová scéna, Bratislava
Pro slovenská divadla mám nějakou slabost. Na druhou stranu, pro šansony ani ne. Ale moje máma ano, a jelikož mě nebaví obrážet divadla stále jen sama (protože mě nebaví nikoho přemlouvat, aby se přidal), řekla jsem si, že tohle bude to správné představení, na které se mi povede mámu vytáhnout. Kupodivu jsme nelitovaly ani jedna.
Filmy o Edith Piaf jsem neviděla, její písničky znám jen z náhodného zaslechnutí. A teď jsem se ocitla ve vyprodaném sále a na jevišti klečí postava zpívající Non, je ne regrette rien. Edith je mrtvá a k jejímu hrobu přichází celá Paříž a... Marlene Dietrich. Tak začíná divadelní pouť jedním životem. Edith - doslova dítě ulice - drzá, oprsklá s hlasem, který lidi zastavuje. Sledujeme její zpívání na ulici, první stálejší angažmá v klubu La Gerny, kde je jí na míru ušita její budoucí image, přeskakujeme její vzlet a ocitáme se v Americe, kde se úspěšná zpěvačka opět setkává s nepochopením a utápí se v alkoholu, lécích a Marcelovi. Hra se soustředí především na tu odvrácenou tvář slávy a Edithin vztah k Marlene Dietrich, který je vykreslen velmi zajímavě. Ty dvě se setkávají poprvé v La Gerny, kde tehdejší hvězda zazpívá Edithinu píseň. Obě si jsou navzájem protiklady - Marlene vysoká, bohatá blondýnka s vybranými způsoby, Edith krpatá, chudá, nevychovaná bruneta. Den a noc. Ale jak říká v jednom momentě Marlene - "Ty jsi stejně tak vrabčák, jako já válečná hrdinka. Vzešly jsme z té samé reklamy". V Americe obě vystupují ve stejném varieté. Marlene, která nenávidí neúspěch (dokonce i cizí), se snaží Piaf vnutit publiku, a nakonec se jí to i podaří, což má za následek rivalitu mezi oběma, která vygraduje opravdu roztomilým rozhovorem na jevišti kabaretu. Zároveň s prvním Edithiným vystoupením v Olympii se ovšem její život hroutí díky smrti Marcela.
Poslední část hry se soustředí na nemocnou Piaf upoutanou na vozík - její vyšinutou a nezlomnou povahu, která místní ošetřovatelky dohání k šílenství a z řeckého kadeřníka Thea ("Marcel byl ten, koho milovala, Theo je ten, na kterého čekala") se snaží vycepovat zpěváka, kterého si chce vzít a vystupovat s ním ("Napiš nám písničku. Ale nezapomeň, že Theo neumí zpívat!"). A pak... po svém vysněném vystoupení... umírá. A Marlene spolu s Paříží přichází k jejímu hrobu.
A po dvou hodinách byl konec a já stojím a tleskám. Kristína Turjanová v titulní roli byla naprosto dokonalá (a to říkám já, která většinou kouká jen po pánech). Spolu s Marlene Karin Olasové stvořily opravdu intenzivní zážitek. Především ale Kristína, která se celou dobu potácela z jednoho extrémního emočního rozpoložení do dalšího a přitom celou dobu božsky zpívala. Zastínila tak všechno a všechny ostatní. A to jsem si původně šla šansony jen přetrpět. Myslím, že na konci i slza ukápla.
Amadeus - Slovenské národné divadlo, Bratislava
Amadeus byl od začátku už jinší kafe. Na Amadea se musí jít, i kdyby na chleba nebylo. A to i přesto, že ani ne před měsícem jsem byla na Mozart!ovi. Představení bylo tentokrát situované do Mahenova divadla a už při odchodu ze šatny jsem se ve dveřích potkala s Jiřím Machem (třeba hlavní role v Probuzení jara), takže večer začal příjemně.
Co si pamatuju z filmu? Zívajícího císaře, Salieriho, Requiem... no moc toho není. Hra Petera Shaffera ve mně zůstane asi o hodně déle. Příběh dvorního skladatele Salieriho u císaře Jozefa II., který se náhle cítí ohrožen, když do Vídně přijíždí bývalé zázračné dítě - nyní neotesaný spratek a ještě k tomu ze Salzburgu - Mozart, zná asi každý. Vidět ho ale naživo ve 3 hodinách je něco neuvěřitelného.
Když jsem pak šla nočním Brnem pěšky domů, spustila se kaskáda myšlenek. Proč máme za potřebí se ubíjet podobnými příběhy? Proč zas a znovu usedáme do sedadel, abychom hltali příběh, který se nám na dosah ruky odehrává, během několika okamžiků si zamilovali postavy, smáli se s nimi, plakali pro ně a najednou pár minut potlesku a všechno je pryč. Nic nebylo skutečné a už se to nikdy nezopakuje. Mozartův život nebyl před pár minutami tak nemilosrdně utnut a zašlapán do země žárlivým Italem. A co teprve herci? Každé představení opakující prostřednictvím svých rolí ty samé chyby. Je to zvláštní věc takhleta schopnost předávat a přijímat emoce. Jak pijavice se připojit na cizí život... to bude možná ten důvod, proč žádný nehledám. Tohle je mnohem opojnější a zajímavější. A navíc každý večer ve společnosti někoho jiného. V Amadeovi to byl především trojúhelník Salieri - Mozart - císař (neboli naprosto bravurní Martin Huba - tragický i výstřední Ondrej Kovaľ - roztomile vznešený Vladimír Kobielsky).
Bylo zajímavé srovnat některé momenty se zmiňovaným Mozart!em z MdB (bez Salieriho). Každé se soustředí na jiný aspekt a zachovává jen podobně laděnou postavu Mozarta (i když ten Kovaľův na konci dospěje mnohem výrazněji).
Mozartova hudba je stále ve vzduchu, většinou na živo obstarávaná komorním smyčcovým orchestrem posazeným hluboko ve scéně, v operních útržcích, nebo v klavírním podání některé postavy. Nádherná scéna se odehrává při prvním (tedy vlastně druhém) setkání obou skladatelů, kdy Salieri Mozartovi složí přivítací pochod a Mozart jej v mžiku převariuje v Non piu andrai.
Je tam příliš mnoho not.
Ne, je tam přesně tolik not, kolik je potřeba.
A už jsem říkala, že mám Slováky ráda?
Tramvaj do stanice Touha - Divadelní a taneční škola, University of Florida
Když už jsem nestihla Korejce, rozhodla jsem se, že navštívím jiné cizojazyčné představení (Slováky nepočítám a Polákům nerozumím). Tennesse Williams. Kočka na rozpálené plechové střeše byla taková... jiná... než hry, na které jsem zvyklá. Tramvaj do stanice Touha dvojnásobně.
Prvně si stále nemůžu v hlavě urovnat svůj dojem z celého ztvárnění. Nevím, jestli to bylo tím, že člověk není zvyklý koukat na hry v angličtině, nebo mají za oceánem jinou metodologii divadla. Celé to působilo tak nějak zvláštně, vzdáleně, trochu afektovaně, místy dost realisticky surově (když si postavy šly po krku). O postavách člověk přemýšlel, ale nijak s nimi nesoucítil. Nicméně představiteli havní mužské role Stanleyho se podařilo, že byl od začátku do konce tak odpudivě děsivý, že ocitnout se s ním osamotě v jedné místnosti, uteču pryč (a to i s vědomím, že to byla pouze role) - to se mi snad ještě nestalo.
Příběh sám o sobě není nic světoborného a z mikrohlediska je docela nudný. To takhle přijíždí Blanche (zvyklá na pohodlí a přepych) do New Orleans (zajímavě celou dobu podkreslované živým klavírem a trumpetou) za svojí sestrou Stellou (toho času těhotnou) a jejím manželem Stanleym (takový primitiv). Se sebou si kromě kufru šatů a šperků přiváží i pár kostlivců ve skříni (například poměr se 17 letým studentem). Těžko popisovat děj, když není toliko důležitý. V podstatě jde o postavu Blanche, která se divákům pomalu a postupně odkrývá, na povrch slušná dáma se snaží svést všechno mužské, co se jí ocitne v dohledu, až nakonec skončí potupně znásilněna Stenleyem na podlaze obývacího pokoje. Přitom nejde ani tak o to, že by postavy procházely nějakým vývojem. Ono v nich všechno je již na začátku, pouze se to správnou konstelací událostí vyplaví ven. Strange.
Strange.
Žádné komentáře:
Okomentovat