Splnil se mi sen. Většina věcí, co formovala naše vnímání světa, se už nikdy neobjeví. Teď nastala malá výjimka. Sny svatojánských nocí Moši a Merty sformovaly moje vidění divadla. Jan Apolenář (tehdy v roli Puka) byl asi první herec, do kterého jsem se jako 10 letá holčička zamilovala (takovým tím nevinným způsobem samozřejmě :)). Člověk si v mém věku už nepamatuje, co bylo před rokem, ale na některé věci z dětství si vzpomíná, jako by to bylo včera (i když kontext a podrobnosti úplně chybí). Když jsme na Snech byly u Křižíkovy fontány, pršelo. A to zdaleka nebylo první shlédnutí. Jako dnes si pamatuju úvodní tóny, při kterých se vždycky otvíraly poklopy v zemi a ven se valil dým. Roli malého chlapce tenkrát hrála Janika Kolářová, které je dnes už 22 let. Doma jsme samozřejmě měli CD s hudbou a se sestrou uměly každé slovo. Dokonce jsme si některé melodie neuměle vybrnkávaly na klavír, co stojí u babičky (a tenkrát se na něj ještě dalo hrát). I když jsme tenkrát ani nemohly chápat celou podstatu představení, byly jsme tímto muzikálem naprosto uchvácené.
Pak se zapomnělo. CD se někam založilo a vzpomínky začaly blednout.
Až do dnešního dne. Na Biskupském dvoře (což je krásná zahrada u Moravského zemského muzea) opět ožil svět skřítků a víl. Samozřejmě už s jiným obsazením - Zoru Jandovou a Apolenáře v něm už neuslyšíme (zbytek obsazení bych vzhledem k mým tehdejším neznalostem raději neporovnávala). Roli Puka převzal mladý Aleš Slanina a i když Apolenářův typický hlas prostě nic nepřekoná, byl svým způsobem magický a roztomilý zároveň (a to jako hodně!). Celý muzikál se tak trochu vymyká soudobé tvorbě. Po revoluci (premiéra 1991) to muselo být zjevení. Těžko říct, jak to vnímají lidé, co ke Snům nemají vztah z dřívějška (ale nebyla jsem sama, kdo si v publiku celou hodinu a půl v duchu odzpíval).
Celý děj se točí kolem lásky. Rozhádaným táborům žen a mužů se elf Puk rozhodne ukázat svoji moc tím, že je ponoří do sna, kde si s pomocí magické růže hraje s jejich touhami. A tak se tu dočkáme milostných čtyřúhelníků, sodomie (jeden z mužů je proměněn v osla), trochy masochismu, sebelásky, queer vztahů, rodičovské rivality apod... A tenhle aspekt mi došel až teď. A taky mi došlo, jak moc si dokáže dítě vysvětlit svým způsobem věci, co nechápe (např. sousloví "u hrobu onanova"), a jak jiné prostě přejde bez povšimnutí, aniž by se tím zalamovalo a kazilo si vlastní prožitek.
Bylo to nádherné. Pukův posed přímo pod majestátním Petrovem (kuk na dvacku). Hudba u tohoto představení živá asi nikdy ani nebyla. Narozdíl od jiných muzikálů se staví na několika málo chytlavých tématech, které se v průběhu děje vrací a opakují (Já jsem ty a ty jsi já...). Extravagantní lesní kostými posouvají všechno do surrealistična a když k tomu přidáte živý vítr pohrávající si s už tak rozevlátými oděvy, dostanete nevšední podívanou. Jen škoda, že přírodní divadlo neumožňuje tak luxusní výhled na jeviště, jak by si člověk přál. Něco za něco. Doufám, že se mi brzo zase podaří najít ono zapášené CD.
EDIT: tak jsem právě vyzpovídala mámu a poprvé jsme na Snech byly v roce 91. Takže to mi bylo hezkých 6 let.
EDIT2: a když tak o tom přemýšlím, tak to možná tehdy nebylo CD, ale obyčejná kazeta.
Žádné komentáře:
Okomentovat