Star Trek beats Wolverine

Protože kina se plní dobrými filmy a já věčně nemám čas, rozhodla jsem se stihnout dva za jeden den. Stejně by mě to dříve či později čekalo, případně mrzelo. A ke každému mám pár postřehů, ze kterých se potřebuju vypsat.

Wolverine

Svět nepotřebuje Briana Singera. Ale X-Men očividně ano. Jak bylo napsáno v propagačním návodu k X3, X-Men staví na postavách, což ve trojce přestalo tak nějak platit - respektive se postavy staly nezajímavými. Origin se tedy vrací ke kořenům. Nebo by spíš chtěl. Několikrát se mu podaří divákům předhodit postavy, které ho zaujmou (Wade ve své (ehm) nezmutované podobě, Gambit, Bradley), a v zápětí je zašantročit do zapomnění. Takže nám zbývá jen Wolverine, přičemž Jackmana musel někdo při hraní patrně krotit, protože každá "lidská" scéna je co nejrychleji odbyta a smazána (za vrchol filmu považuju pobyt na statku) a Wolverin je zase plochý jak prkno. Na druhou stranu - sluší mu to.

Výhrady mám i k logice - tak především: seskok do moře s tělem plným adamantia, následný plavecký výkon a zázračné usušení se za svitu luny? Strykera na tom mostě z ostrova nikdo nepotkal? Logan se zapomněl podívat, jestli jeho milovaná na sobě má nějaké smrtelné zranění, ze kterého by pocházel ten litřík krve? Chyby skriptu vynechávám, ale Wadovi alespoň jednou zmizel meč ze zad.

Po leaknuvší verzi jsem tušila, že narativ se už zachránit nedá (konfrontace mezi hrdiny jsou nechutně schématické a předvídatelné), takže co hudba? Zmizel Skorpinok a objevilo se... nic. Powell nasadil vysokou laťku Phoenixem i ostatními tématy. Gregson-Williams se ve filmu moc nevytáhl (kdyby aspoň v závěru s Xavierem střihl variaci na main theme!). Maximálně chorálně podkreslená titulní sekvence skvěle padnula a spolu se střihem, stop-záběry a celkovou kompozicí tvořila druhou nejlepší věc celého filmu (ta první viz výše). Dokonce jsem u ní zapomněla, že Liev Schreiber mi už od Koule byl krajně nesympatický.

Star Trek

Má bilance - v kině jsem na Star Treku nikdy nebyla. Od začátku do konce jsem viděla jen Generations. Ze seriálů mi byla nejblíž Next Generation a Enterprise. Cestování časem ve Star Treku považuji za zrůdnost. Na jedné přednášce na Kopru, kam jsem omylem zabloudila, jsem se Johansona zcela vážně dotázala, co je to TOSka.

Dámy a pánové, drazí Romulané, Vulkánci, tribblové a Adoriánci, bylo to výborné. Sice mi naprosto uniká chronologie mezi jednotlivými částmi Star Trek Univerza, vztahy mezi Hvězdnou flotilou a zbytkem vesmíru, takže jsem netušila, zda se předpokládá nějaká elementární znalost určitých událostí (třeba mám být překvapená, že Kirkův otec se nedožil ani úvodních titulků).

Nový Star Trek je vším, čím Wolverin není - vyváženou směsicí zajímavých charakterů, vtipu a akce. Zajímavé je, že v tomto případě neodtahovalo herecké obsazení od postav (Bana, Urban, Pegg(!!!)). Dokonce ani na Sylara jsem si nevzpomněla. Winnonu Ryder jsem pro jistotu ani nepoznala.

Hudba perfektní. Ač při poslechu samotného soundtracku to není úplně ono, k filmu seděla. Zvlášť chorály při nádherných záběrech na romulanskou lodičku v černé díře braly dech. Odklon od Wagnerovského orchestru do typických Giacchinovských barev přidal tomuto filmu na jinosti, podobně jako více dokumentární kamera, vyžívání se v širokoúhlém zabírání krásy digitálních efektů a nejrůznější klouzavé průlety a otočky (zvlášť jedna sekvence na můstku Enterprise ještě s kapitánem Pikem). Sem tam lze zaslechnout Lost (markantní je to u Titanu), nebo v titulkách podobně koncipovaný kus, jako je Roar!. I skladatelé, jako malíři, mají svůj rukopis.

Tvůrcům se podařilo zkloubit jak nejlepší zásady kinematografie atrakcí, tak odkaz do minulosti - nejen "starými" známými postavami, ale i epizodkou s úprkem na ledové planetě před místní zvířenou (připomíná nejen plavbu do Theedu z Epizody I, ale podle mě i staré seriální epizody, kde se vždy neřešilo jen ohrožení globální, nýbrž i lokální, které hrdinům znesnadňovalo cestu, ale hlavní dějové linie se netýkalo).

Ve vesmíru bylo konečně ticho!

Škoda že TOSka i po tomto geniálním prequelu pořád zůstává objektem hodným zkoumání spíše z hlediska filmové historie než příběhu a postav.