Second Sight

Přes pár nových filmů s Clivem Owenem jsem se propracovala až na přelom tisíciletí k jednomu mně neznámému titulu. Second Sight je 5 dílná krimi minisérie z dílny BBC. Něco podobného formátu jako Vraždy v Midsomeru (na které s oblibou kouká moje máma a jejichž celovečerní délka na díl mě fascinuje).

Hlavním hrdinou je detective chief inspector Ross Tanner (Clive Owen), který v úvodním dvoudílném příběhu zjišťuje, že s jeho viděním není něco v pořádku. Krom zraku ještě nemá tak úplně v pořádku rodinný život, ale to už dávno ví.
Když jste policista, zrak se vám docela hodí a přesně to demonstruje do očí bijící úvodní sekvence, kde Tanner se svým týmem pomocí série kamer zabrání teroristickému útoku. A protože je Tanner vynikající policista, který zrovna dostal přidělenou speciální elitní jednotku vyšetřující vraždy, nehodlá se své kariéry vzdát, ani když se ukáže, že s jeho vadou jdou ruku v ruce i halucinace.

Příběh první (nenesoucí žádný zajímavý podtitul) přinesl na oltář kriminalistů mrtvého chlapce. Podezřelých bylo mnoho včetně jeho nevlastního otce a dvojčete jeho nevlastního otce. Popravdě, absolutně jsem se ztratila. Ani finské titulky (které se na DVD spolu s dánskými, švédskými a norskými vyskytovaly), mi moc nepomohly. Naprosto psychadelická, halucinogenní závěrečná sekvence, která měla pravděpodobně vše objasnit, se rozsypala jak střepy ze skleněné střechy, kterou v závěru Tanner propadl. Poučení? Když nevidíte, neřiďte auto.

Hide and Seek - příběh druhý. Vyšetřování dva roky starého prominentního případu. V roli traumatizovaného devítiletého chlapce třináctiletý Tom "Draco Malfoy" Felton. Poučení? Nekrofílie se nevyplácí.

Parasomnia - příběh třetí. Krvavá vražda provedená náměsíčnou snoubenkou. Tentokrát s nádechem do nadpřirozena, sukuby se tu nešetří a DCI Tannera tak čeká pár strašidelných nocí posílených jeho halucinacemi. Nejzajímavější a nejzáživnější ze všech dílů. Poučení? Když už chlastáš, netelefonuj.

Kingdom of the Blind - příběh čtvrtý a poslední. Vražda balancující mezi rasistickým motivem a kšefty s drogami. Navíc se Tannerovým protivníkem stává slepec, který je i ve své indispozici schopen ohrozit Rossovu "bývalou" rodinu. Poučení? Černý král a černý jezdec nebývají nejlepší kombinací.

Second Sight trpí jedním obrovským nešvarem - jednotlivé epizody se stopáží 100 minut jsou příšerně dlouhé a utahané. Jako samostatné filmy by neměly šanci uspět. Jako uzavřená minisérie (i když jsou příběhy dosti autonomní) se toto dá ospravedlnit, ale jen formálně. Beru to jako stylistické cvičení na téma "Význam zraku a zvuku v našem životě", protože některá témata (důraz na vizuálno v 1. epizodě, neustále přehrávané zvukové záznamy výpovědí svědků v dalších, všudypřítomná role kamer...) k tomuto vybízejí. Dokážu si ale představit mnohem tísnivější atmosféru, která by "tah na bránu" podstatně zagresivněla.

Peklo zvané Země živitelka

Jak pravil klasik: V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Teda až na mě.

Šest dní. Šest dlouhých dní, kdy jsem musela králíka svěřit do rukou své sestry a zamířit na západ do míst, kam by žádný brňák bez donucení nezabloudil. Paradoxem je, že jsem si na tyto galeje byla nucena v mé milované práci (ano, teď si jí zase o fous víc vážím) vzít dovolenou. Navíc se hned druhý večer podařilo poslat Windowsy na notebooku do věčných lovišť. To je tak, když vám po hodině čekání dojde trpělivost a i přes upozornění přibližně ve znění "počítač nevypínejte, vypne se sám"... počítač vypnete. Bude v tom mít patrně prsty tamní motorestová free wi-fi síť (na spolehlivější zaheslovanou jsem se nemohla ani se znalostí hesla dostat), přes kterou si Blue Max začal nešikovně stahovat aktualizace, zatímco já se snažila procedit paket za paketem nejnovějšího dílu Dark Blue.

Šachovnice

Začněme od začátku. Cesta. Cesta byla dlouhá, místy mokrá, definitivně ale chladná, protože jsme se vezli v chladícím Fordu transitu. V kabině samozřejmě. Za skromný oběd ve Staré Hlíně jsme nechali diety na celý den. Kdybych tedy nějaké diety dostala (oběd další den by nás stál diety na zbytek týdne).

Českobudějovické výstaviště je ošklivé, až odporné. Z B4 jsme táhli na F2 a poté zanechali auto na P2. Kolem se pohybovali dámy a pěšáci, které náš sveřepý řidič odmítal přejíždět. Českobudějovický pavilon je zastřešená kostka betonu, o výměru umýváren ve větším autokempu (až na B4, tam se vlezl celý jeden mega stánek, kterých na Ragiontouru v Brně bývá v brněnském pavilonu 30). Pro sebe jsme zde měly přichystáno 9 metrů čtverečních s dřezem a šesti pěti talíři. Naproti se tyčila krásná expozice prostějovského lihovaru, kterou jsme během dvou dnů téměř vykoupily. A vlastně jsme to v F2 docela vyhrály - čaje, rakytník, oleje, medovinka... venku byl celý areál lemován nastřídačku stánky z umělými cukrdlátky, kytkami, vietnamskými vetešárnami, WS strouhači (místy to vypadalo jako oživlý teleshoping) a samozřejmě traktory, kombajny a jinými stroji hrůzy. Musím se přiznat, že pořad "Červený traktůrek", kterým nás Nova ráno budila, mě po třech dnech už značně iritoval.

Kdo neplní plán, plní si míč

Zoufalé bylo i zázemí, které jsme měli k dispozici. Tak například jeden záchod (naposledy opravován patrně za socializmu) pro 3 pavilony. O koš na papírové ručníky jsem vedla konverzaci s uklizeči přes rozpis služeb pověšený na dveřích. Do tří dnů tam byl.
Zásobovací logistika do našeho skromného mrazícího pultu se skládala z dispečera (já) a sofistikovaného vozíčku, který nebyl naučen základní poslušnosti, a tak mě několikrát za ten týden pokousal. Kolemjdoucí zůstali nezraněni.

Tamní Kaufland byl plný překvapení - respektive chaosu. Moje mise byla jednoduchá: 40 rohlíků a 3000 párátek. Rohlíky byla ta jednoduchá část. Párátka byla lokalizována po hodině hledání, kdy jsem zalarmovala i dva zaměstnance. Byla u talířů. Překvapena jsem byla já i zaměstnanci.

Také informace o snadné pěší dostupnosti našeho penzionu se nezakládala na úplně pravdivých faktech. Z 10 minut se vyklubalo 45. A po celém dni za pultem se vám tato doba vězící mezi vámi a sprchou/postelí/jídlem (celý den bylo možné konzumovat pouze fast-foodové pochutiny jako langoše, hořické trubičky, slané oříšky, medovinu, absinth, tequilu...) zdála nekonečná. Dokonce jsem se snížila ke stopu, ale nikdo zrovna nejel kolem. Tento problém byl ráno řešen velmi drahým taxíkem a následně vyřešen zkamaráděním se s velice vtipným panem od medoviny, který vlastnil auto jehož kufr byl plný lahví - a tak jsme cinkali na každém výmolu.

Každé výstaviště má svého Káju

Kája je fantomem brněnského Regiontouru. Je to takový pán staršího data výroby, který se po výstavišti toulá každý den a pokouší se získat vše, co je zdarma. Tudíž k večeru je již opilý jak duha a snaží se zjištně zaplétat konverzaci, která je přinejmenším otravná. A světe div se, i českobudějovické výstaviště má svého Káju. Nepředstavil se nám, ale jeho oblá vousatá postava v šortkách zavalená igelitkami s nasbíranými věcmi nám utkvěla v paměti. Povýšil totiž svoje vtěrkovské metody výše, než dokázal Kája za poslední 3 roky. Nejprve se (samozřejmě opilý) pokoušel moji mámu vylákat na prohlídku náměstí. Byl odmítnut. Asi 5x během hodiny. Druhý den nasadil větší kalibr a rozjel se na více frontách. Jen v našem pavilonu od něj dostaly dáreček tři osoby - studentka po maturitě od pána s medovinou plyšáka, středoškolačka z palírny keramické sluníčko a moje matka prozaicky umělohmotné prostírání. Obávám se, že všechny tři věci vylovil někde v kontejneru. Byla jsem potěšena, že mě pán nepovažuje za dostatečně lukrativní partii, ale ouha - další den mi podával také plyšáka s omluvou, že se mu nepodařilo předchozího dne sehnat papír na zabalení. Plyšáka se bojím dotknout holou rukou...

Pavla V.

Nejvíc mě potěšila Pavlínka. To je moje kamarádka, víte? 31. 8. mi poslala krásnou SMS, kde se mě vyptávala, s kým si zítra ve škole sednu. Obligátní "pls odepiš" na konci přímo vyzývalo k reakci. Musím říct, že Pavlínka poskytla desetiminutovou zábavu pro polovinu pavilonu, kterou její omyl opravdu rozesmál. Bohužel jsem ji musela zklamat - naše kancelář je již plná a tudíž si Pavlínka bude muset sednou s někým jiným. Myslím, že jsem jí nepřivodila svojí odpovědí záchvat smíchu.

I přes příšernou koncepci celé akce jsme si našly pár věcí, za které stálo za to utrácet. A tak máme doma masožravou rosnatku, kterou krmím moly, spoustu šperků pro nás i známé... Taky jsem poznala kluky ze sýrárny Miltra a pod záštitou Klasy a Ministerstva zemědělství popíjela s nějakými lesníky cannabisku v těch několika málo okamžicích, kdy davy polevily.

A málem bych zapomněla na pána, který se velmi podobal Bernardovi z Black Books a přinesl nám na ochutnání jedno jistě velice drahé archivní víno, jehož suchost jsem nedokázala patřičně ocenit.

Sociologie z první ruky

Studovat sociologii, napíšu po tom týdnu celou diplomovou práci. Celý den kolem vás proudí lidé nejrůznějšího věku i příjmové kategorie. Někomu není blbé platit tisícovkou 12 korunovou položku, jiný vše zaokrouhluje na stovky. Někteří zákazníci vám vynadají, že za komunistů vaše výrobky chutnaly líp, jiní se s vámi ochotně dělí o pochutiny, co koupili u jiného stánku. Nejvíce mě dojal starý pár, kdy paní chtěla utratit dvacetikorunu a její nerudný muž na ni z dálky štěkal, že je to drahé. Vesměs ale tolik typů lidí není a po čase se začnou opakovat ty samé scénáře. Až to člověka fascinuje a na nějaké otázky už začne být alergický (například "a co je nejlepší" - to se mi chtělo občas popravdě odpovědět, že mně nechutná nic z toho). Stala se ze mě automatická sčítačka do 200 Kč s možným rozšířením na 1000 a přídavným programem "připravování ochutnávek".

S panem od medoviny jsme připravili pokus inspirovaný stánkem Teekanne, kteří měli každý den nápis AKCE spojený s jinou cenou (den ode dne vyšší). Dopadlo to dle očekávání. Lidé na slovo akce a výprodej slyší velmi dobře a to, že cena není vůbec akční, je už nezajímá (pán od medoviny při své akci ceny zachoval ve stejné výši).

Cesta z konce světa

Díky této super mega akci jsem přišla o paintball. Příští rok jsme rovnou zavrhly. Sice si toho pstruha v motorestu Pegast (kde byla domácí kuchyně opravdu vynikající - ta snídaně, ach bože!) asi už nikdy nedám, pána od medoviny, který nás oblažoval svými životními zážitky, taky už asi nepotkám... ale raději si na pouťový jarmark zajedu někam blíž.

Eliz

Tak k nám dnes do rodiny přibyl nečekaně další (dočasný) přírůstek. Malá králinda, kterou moje máma pojmenovala provizorně Líza (a já ji budu říkat vznešeněji Eliz). Je malinká, hubená a nějaký dobrák ji nechal svému osudu na břehu řeky v Husovicích, kde ji našel malý kluk, který ji vzal domů. Ale jeho babička ho s králíkem vykázala, takže ho hodil na zahradu jiné paní, která ho včera večer našla. A pak se dostala ke mě, protože narozdíl od paní nálezkyně mi doma leží prázdná klec a jídla je tu dost pro celou králičí armádu. Zítra nás čeká výlet na veterinu a pak jí začneme hledat novou milující rodinu.

Třikrát z MdB

Tři sestry

A pak z nich budou odporné, tupé mrtvoly, jako jejich otcové a matky

Nerada se spoileruji na divadlo dopředu (kromě fotek a obsazení, protože nikdy nevydržím lačně prohlížet nové premiéry v MdB) a tak jsem si myslela, že Tři sestry budou nějaká komedie z pera pana Čechova (ano, ve škole jsem tomuto asi pozornost také nevěnovala). Komedie to nebyla, i když filozofické výstupy plukovníka Veršinina (Petr Štěpán) k tomu neměly daleko. Kdo chtěl, smysl (dokonce hluboký) v tom našel. Kdo nechtěl, mohl si myslet, že je to jen nudná hra o tom, kterak tři sestry neustále chtějí odjet do Moskvy. Patřím k té první skupině. Tři sestry jsou totiž bolestně pravdivý příběh o tom, kterak můžeme být šťastní jen když žijeme ve svých představách. Hned zpočátku bláznivě zamilovaný Andrej (Michal Isteník) požádá o ruku svoji lásku Natálii (Lenka Janíková), ze které se (jak přibývají dluhy a děti) vyklube jeden velký omyl. Máša (Ivana Vaňková) je nešťastně vdaná již několik let, Olga (Markéta Sedláčková) opuštěná a uvázaná na postu ředitelky školy. Jediná Irina (Svetlana Slováková) má vše ještě před sebou. Sní o poctivé práci, o Moskvě a o lásce... ale i té se pomalu její optimizmus hroutí a když se nakonec rozhodne vdát za barona Tuzenbacha (Vojtěch Blahuta), je její štěstí utnuto výstřelem.

Celá scéna i kostými jsou koncipované v odstínech bílé, černé a šedé. Jediná postava, která z této dichromatické kompozice vybočuje, je Natálie, která chodí věčně odívaná v křiklavých barvách i modelech. Dá se považovat za hlavní "zlo" v životě Prozorovů a možná, že je se svými dětmi (a zálety) i jediná šťastná. Nebo spíše žije v jiném světě, kde nemá potřebu o své situaci přemýšlet a jen jedná bez ohledu na své okolí.

Tři sestry mi přišly jako hra, která mi dokonale pasuje do mého vesmíru. Podobně jako odtud vzešla Fontána. Poslední dějství, kdy vojáci odchází z města, z Andreje je troska, Máša přichází o jedinou kotvu v podobě Veršinina, Olga stagnuje a Irině se hroutí budoucnost, pro kterou se těžce rozhodla, bylo opravdu působivé.

Sněhurka a sedm trpaslíků

- Kohout? - V lese? - Blbost.
Nenavážejte se do Šmudly!

Dověděla jsem se, že jsem vděčný návštěvník divadla. Kdykoliv mi někdo zavolá, že má volné lístky, jdu. A tak jsem mohla vidět Sněhurku hned dvakrát a užít si tak dvoje obsazení.

Pohádku známe všichni, že. Dnes jsem se tak nějak na okraj rozhodla, že svým potomkům nebudu číst Disneyovky, ale Grimmy. A v žádném případě je nebudu brát do divadla a kina, pokud si nebudu jistá, že je dokážu ukočírovat. Když jdete na pohádku, je pravděpodobné, že složení publika bude krapet odlišné, než když se vydáte na operetu. Narozdíl od důchodců mají malé děti tendenci pořád něco žvatlat a courat. Nedej bože když se nudí (nebo sedí v první řadě). To pak mohou začít házet svetrem nad hlavu (nebo strkat hlavu do orchestřiště), aniž by si toho rodiče zaujatí představením všimli. Pro jistotu jsem se ujistila dotazem na moji mámu, že jsem v dětství bylo ukázněné dítko, když mě vzala (opakovaně) na Sny svatojánských nocí (pamatuju si jedno představení u Křižíkovy fontány v Praze jako by to bylo včera) a tím ve mně patrně zasela semínko mé obsese divadlem.

V čem tkví kouzlo Sněhurky, ptáte se? Jednak je to chytlavá, z větší části původní, hudba všemožných žánrů (kankán, pár taktů z Fantoma opery, karibské rytmy...), stylizovaná hravost (oživlý umělý les, pastelově barevné roztančené království, světelné filtry...) a v neposlední řadě herci v karikaturních rolích, které se malému divákovi zavděčí (Jan Apolenář/Milan Němec jako výborná parodie na Macechu, Igor Ondříček, Láry Kolář, Robert Musialek, Jiří Ressler, Jakub Uličník, Vojtěch Blahuta a další jako ti největší trpaslíci na světě), i v ryze pohádkových rolích (Robert Jícha jako princ, Svetlana Slováková jako Sněhurka). Mimo všechny kategorie pak stojí bipohlavní zrcadlo.

Není čas na umělé dýchání? Princ vypadá, že by mohl mít nějaké zkušenosti. Když se mu holka líbí, tak proč ne. A nevadí mu, že je mrtvá?

Balada o lásce (Singoalla)

Zpět k vážnému tématu. Ehm, ehm, ehm. Když balada, tak severská. Když severská, tak metal. A když o lásce, tak nešťastné. Tentokrát ve velmi atraktivním, dynamickém hávu.

Nejprve potřebujeme ústřední pár. Nechť jím je tedy Erlond (Dušan Vitázek) a Singoalla (Johana Gazdíková). Oba pochází z odlišných kultur, jiných vyznání a ideálně se nikdy neměli zamilovat. Pak přidáme další rohy čtyřuhelníku - Asima (Martin Havelka), kterému je Singoalla zaslíbena, a Helenu (Pavla Vitázková), která zase miluje Erlonda. Přibližně v polovině necháme Erlonda vypít jed. Po přestávce, kdy se nám vše uleželo, se dostaví morová rána a nejen ta klátí jednu postavu za druhou. Erlond žije, ovšem s Helenou. Singoalla se hodlá pomstít prostřednictvím svého a Erlondova syna. Helena čeká dítě a Asim má sekeru. Je to balada. Moc postav tedy světlou budoucnost mít nebude.

Musím říct, že mezi Erlondem a Singoallou to v první polovině neuvěřitelně jiskřilo. Druhá polovina tak přinesla trochu studenou sprchu, neboť tempo a napětí povolilo. První polovina sebou také odnesla asi nejlepší postavu celé hry - Šeka (Alan Novotný), Erlondova nejlepšího přítele a glosátora. V sále asi každý zalitoval.

Jako celek je to ale velmi povedené. Hudebně se pohybujeme od severského folku až po rockovo-metalovou elektroniku (v tomto opravdu odborník nejsem). Musím vyzdvihnout i scénu a kostými. Provokativní černá (umělá kůže?) s červenou, nebo modrou v oku lahodících střizích. Monochromaticky zalité jeviště s minimem kulis a vzpomínky kryté za záclonou. Vizuální vrchol uplynulé divadelní sezóny.