24. 10. 2009

Kosa s lebkou

Frida: Kosa
On je prakticky mrtvý, mami. To je skoro nekrofílie.
Každý zapřísáhlý abstinent má doma lahvinku - nebo dvě.
Chateau de krabice. Taky ročník 1995?
- 666. - Kam to voláte? - Na ústředí.

A je tu opět chvilka s oblíbenou dvojicí Martin Trnavský - Radim Novák a jejich two-men show, do které tentokrát přibrali na hostování slovenskou herečku Božidaru Turzonovovou.

Jsou Vánoce, poklidný večer, když tu náhle do pokoje osamělého vycpavače zvířat v pyžamu (Trnavský) vpadne oknem Smrt (Novák). Postaví se, představí se a doufá, že jeho první případ půjde stejně hladce, jako školení, která nedávno absolvoval. Ale ono to tak jednoduché nebude.

Kosa je čistá konverzační komedie. Téměř 3 hodiny nepřetržité interakce mezi Trnavským a Novákem, který tentokrát s přehledem celému představení vládne i bez své nové sekačky Exitus. Humor je tu takový lidový, domácký, nic uměle vykonstruovaného. Celý děj-neděj prostě plyne v nepřetržitém proudu od překvapení přes odmítání, pochopení, utěšování, agitační monology, rozčilení, zoufalství, smíření, vysvětlování... až po příchod Smrťákovy matky, která synáčkovi nese jeho první den v práci nějakou tu svačinku, aby ovšem zjistila, že syn všechno pokazil a drahý vycpavač podle určeného scénáře umřít nemůže (a taky ho na podzim čeká stovka bobrů, měl by začít shánět chlupy). Když ani popis posmrtného života nepomůže (-Představte si místnost. -A co v ní je? -Nic. -Nic? -Tak dobře, takový paravan. -Jako na převlíkání? -Byl jste někdy volit? A vy zajdete za ten paravan. -A dál? -Bůh ví. A možná ani ten ne.), nezbývá než drahému vycpavači pustit film jeho života, aby si uvědomil, jak zoufalý život vede. Místo tragédie ale spolu se svoji ochotnickou matkou sehrají frašku všech frašek (včetně splození v ROH posteli a porodu). Celý příběh tak končí, jak začal. Jen lednička je vymetenější a drahý Smrťák na inzerát si musí hledat jinou práci. Co třeba tentokrát Anděl strážný?

Ostatní hry, které jsem od Fridy viděla, měly značný přesah do vážných témat. Kosa je prostě legrace od začátku do konce. Ani tady se ale pánové nevyhnou vystoupení ze svých rolí, a to dosti vtipným můstkem přes své postavy, které konverzují o jiné Friďácké hře. Na pódiu je tentokrát i živá komorní swing-beatová (???) kapela a občas přijde i klavírista ze záhrobí. Nejlepší na tom celém je, že veškeré dění, veškeré texty působí tak trochu jako přirozená improvizace a pokud se někde přetrhne nit, umí to oba dva pánové prodat tak výborně, že se publikum baví dvakrát tolik.

Divadlo U stolu: Život je sen
Cut.

Jsme ve sklepení. Ve výklenku se leskne lebka s čerstvou růží. Na zemi leží člověk (nebo zvíře)? Je to Segismundo (Petr Štěpán - jinak též Darryl ze sobotních Čarodějek) - královský syn, kterého sem po narození, při kterém zemřela jeho matka, zavřel jeho otec beze slova vysvětlení. Nebesa vynesla proroctví, že z jeho syna vyroste tyran. Žeby další příklad sebenaplňujících se vizí? Na zjišťování pravdy je ale pozdě. Je nutné předat vládu země a v králi se hne svědomí. Jeho plán je jednoduchý - na zkoušku nic netušícímu Segismundovi předat vládu a pokud to nevyjde, prostě ho zase zavřít a namluvit mu, že vše, co za tu chvíli prožil, byl jen sen. Není nutné příliš přibližovat, jak psychicky narušený takto izolovaný mladý muž musí být. Během prvních pár chvil svého "procitnutí do sna" se mu podaří jednoho člověka zabít, téměř znásilnit jednu ženu a král se též ocitne na tenké hranici mezi životem a smrtí. Segismundo samozřejmě putuje zpět do svého vězení, ale netrvá dlouho a lid, který se o jeho existenci zrovna dověděl, si pro něj přijde, jako pro svého nového vůdce (dalším dědicem trůnu v pořadí je totiž litevský kníže - tentokrát vážný Alan Novotný - jinak též Karajev z Deníku krále). Čas chopit se zbraní.

Sklepní scéna Husy na provázku má specifické charisma. Komedie by tady asi nevyzněla. Zato psychologické drama topící se v zoufalství, vyhrocených emocích a násilí krásně interaguje s holými cihlovými stěnami. Sice si člověk chvíli před začátkem zoufá, že výhled na malou scénu ze stejně malého hlediště není úplně čistý, ale tohle nepohodlí z čista jasna zmizí a je nahrazeno atmosférou a herci téměř na dosah ruky. Takto z mikropohledu se vyžaduje po hercích naprosté ponoření do postav. Miluju, když prostě člověk nevědomky přejde z reality do osobního vnímání dění před ním a závěrečná děkovačka po 1,5 hodině nepřetržitého napětí, kdy se postavy... tedy už zase herci... usmějí, je jak studená sprcha. Pedro Calderón de la Barca napsal opravdu přímý, morálně frustrující příběh. A celé je to navíc ve verších.

14. 11. je derniéra.

17. 10. 2009

Podzim v Brně - part 4

Krása v diverzitě

Poslední koncert do sbírky. Ale ne na dlouho. U Cinzana jsme s Carthem probrali letošní sezónu a myslím, že jsem konečně nalezla vhodného kulturního kamaráda pro koncertní odbor (divadelní sféra je obsazena (jiným) Ondrou a kino momentálně obstarává euromišoid:)). Takže... more to come. Už bylo na čase.

Zpět ale do sálu Besedního domu, kam na pódium přichází šestice italských virtuózů (ono se to celé jejich uskupení skromně nazývalo I virtuosi Italiani).

Bohuslav Martinů: Smyčcový sextet
Jedním slovem - bizzare. Místy naprosto chaotické, místy naprosto geniální. Ale jisté je, že bych si asi Bohuslava jen tak v neděli odpoledne dobrovolně nepustila. Člověk u tohoto druhu skladby totiž nemůže vypnout mozek a pokud se neobdivuje zajímavým nápadům, tak přemýšlí, jak na něco takového může někdo vůbec přijít. Martinů s tímto sextetem vyhrál i nějakou soutěž.

Luigi Boccherini: Symfonie D dur
K šestici smyčců přibylo ještě více smyčců - včetně jedné slečny, která ovšem seděla tak zastrčeně, že se dá mluvit o man's (string) power. Boccherini je představitel rokoka. Pro mě asi to samé jako baroko. Prostě pěkná hudba, kterou si představí každý druhý pod pojmem "italská klasika". A po pár dnech zážitek prostě vyprchal.

Ennio Morricone: Filmová hudba pro smyčce a flétnu (+ klavír)
Samozřejmě důvod, proč mi tento koncert padl do oka. Flétnu na pódium přinesl takový statný, starší, kulatohlavý muž. Deset minut Morriconeho skladeb (spíše těch lehčích a méně známých) poskládaných bez nějakého většího smyslu za sebe. Poznala jsem pouze Gabriel's Oboe (příčná flétna místo hoboje???) z Mission a jednoho Leoneho (prý Hodný, zlý a ošklivý - mně bohužel tyto věci splývají).

Ottorino Respighi: Dávné tance a árie
Skladatel 20. století, který vychází z baroka. Tudíž opět souhrn skladeb odpovídajících klasické klasice.

Nino Rota: Koncert pro smyčce
Jak programový, tak umělecký vrchol koncertu. Důvod, proč mě napadá jako správná charakteristika tohoto koncertu "diverzita", se skrývá v důmyslném poskládání italských autorů napříč historií i žánry. Máme tu klasika z 18. století, klasika z 20. století a dva zavedené autory filmové hudby a jejich dvě podoby. Rotova "klasická" hudba je v mnohém více podobná filmové hudbě, ale bez nutnosti vázat se na obraz. Hra se zvukem, s nástroji, s postupy... zvlášť krátké, ale bouřlivé finále bylo dokonalým katalyzátorem pocitů, které Rotova směsice tónů dvacet minut budovala.

V hlavě se mi zrodil nový nápad na přednášku na Soundtracon - prozkoumání chronologické koexistence filmové a klasické hudby. Od Prokofjevova Křižníku Potěmkin, přes Milhauda až po Willowa.

13. 10. 2009

Šťastný konec

Po měsíci a kousku konečně Eliz našla novou rodinu. V Praze. Více fotek z prvního dne v novém království zde.

Podzim v Brně - part 3

Dvořák a violoncello

Moravský podzim se pro mě přehoupl do své druhé poloviny. Tentokrát se jako jednoznačné lakadlo ukázala Dvořákova symfonie "Z Nového světa". Stejně jako z "Mé vlasti" jsem určité úryvky slyšela, ale nikdy ne celý komplet. Teď mohu konstatovat, že téma z 2. věty zaznělo v Koljovi a fanfáry uvozující 5. větu jsou znělkou k nějaké každoroční události (Pražské jaro?).

Tentokráte v podání Wiener Symphoniker.

Charles Ives: Nezodpovězená otázka
Pro začátek neznámý autor neznámé skladby, ze které se vyloupla poměrně zajímavá věc. Představte si sedmi minutový konstantní smyčcový podkres - a když říkám konstantní, myslím tím bez jediného zaznamenatelného "nadechnutí". Na jedné straně pak stojí lesní roh, na druhé 4 příčné flétny. A tyto dva nástroje si do nastíněného podkresu nastřídačku povídají.

Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr
Na pódium přichází mladá argentinská slečna v dlouhých modrých šatech a usedá za violoncello. Na půl hodiny pak ovládne celé divadlo. Nástroj běžně tvořící background dostává prostor ukázat, co dokáže. A že je toho dost - klouzavé tóny, piccicato, dvojhlas... slečna se rozhodně nadřela, ale výsledný dojem stál zato. Po dlouhotrvajícím potlesku se vrátila na pódium, aby přidala ještě jednu skladbu, jejíž původ nám zůstal utajen. Tentokrát ale struny svého nástroje rozvibrovala a přidala i svůj vokál - řekněme taková hi-tech artová verze Doctorova tématu od Golda.

Antoním Dvořák: Z Nového světa
Po přestávce přišel zlatý hřeb večera, který byl hned po první větě poznamenán kolapsem jedné postarší posluchačky, která musela být tiše ze sálu vynesena. Creepy. Dvořák je prostě k publiky vstřícný. Krásné, hlasité, plné tóny, zapamatovatelná a v průběhu celé symfonie variovaná témata. Až běhá mráz po zádech. Zdá se, že si těmito koncerty plním svoji databanku oblíbených klasických skladeb, na které vždy ráda zajdu. Dvořák se tak zařadil za Carminu Buranu a Vola na střeše.

Na závěr rozjetý orchestr (kterému padaly i stojany s notami) ještě mimo plán přihodil Strausse. Prý že když už jsou z té Vídně... že bych si zašla na Netopýra?

8. 10. 2009

Podzim v Brně - part 2

Keiko a zmatení důchodci

Nevěřili byste, kolik problémů napáchá nápad začít číslovat řady od čísla 3. To vám pak jsou na jednu židličku i dva zájemci, z nichž ani jeden se nemůže zorientovat. A nejlepší stejně byl pár, který suverenně přišel na koncert o den dřív, a tak se 5 minut před začátkem tiše zvedl a zase odešel (tam byli na židličku zájemci hned tři).

Tento koncert jsem vybrala jen díky třem japonským písním v programu. Ze zvědavosti. Ukázalo se však, že hlavní motto celého večera znělo "varhany". Je to nádherný nástroj, který domů jen tak nenacpete. Poprvé jsem si všimla, že se nejspodnější oktávy hrají nohama a člověk si u toho tedy pohodlně neposedí, jako u klavíru. Také noty panu Bártovi musel otáčet bodyguard v růžovém. Jinak bylo na pódiu v Besedním domě vymeteno. Přibližně na každé druhé číslo vpustila do sálu záhadná ruka obsluhující dveře paní Michiyo Keiko, jejíž soprán byl velmi příjemný a doprovázel ať už v latině, češtině nebo japonštině varhanní (převážně duchovní) skladby. Zazněl Dvořák, Janáček i Martinů (který opět malinko vybočoval ze standardu). Japonskou školu zastupoval skladatel Sakai (kterým vám, mně a ani nikomu jinému nic neříká).

Varhany jsou nástroj postavený spíše na souzvuku mnoha tónů, než na nějakých složitých melodiích. Těch páček, co na nich je. Těch píšťal, co v Besedním domě zabírají polovinu zadní stěny... Jen ten hudebník sedící celou dobu k publiku zády, je takový neosobní.

2. 10. 2009

Podzim v Brně - part 1

Valpruha a fernet v campari

Říjen v Brně. To je možnost užít si koncentrované vážné hudby nejrůznějších autorů i souborů v rámci Moravského podzimu. Na obyvatele našeho krásného města už nějaký ten měsíc z plakátů pomrkává postarší pán s kočkou v ruce. Pokud, podobně jako Carth, kterého jsem letos ukořistila jako spoluposluchače, netušíte, kdo to je, stačí zalistovat v programu. Letos se žádný koncert neobejde bez skladeb Bohuslava Martinů. Prý nějaké výročí - tipla bych tak 50 let od jeho smrti. První letošní koncert jsem vybrala jen čistě podle jmen skladeb. A protože se jednalo o první velký koncert v rámci celého cyklu, neodpustil si Stuttgarter Philharmoniker státní hymnu. Takže vstyk, sednout, počkat až se přeskupí hudebníci a mohlo se začít.

Mendelssohn-Bartholdy: Pohádka o krásné Meluzíně
Takové milé, malé, pěkné dílko, které zalije sál krásnými tóny a pak zase s větrem ve smyčcích zmizí.

Bohuslav Martinů: Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“
Pana Martinů jsem slyšela naposledy (a možná i poprvé vědomě) na předminulém Moravském podzimu. Přišlo mi to zajímavé a zvláštní. Tato symfonie byla po úvodní Meluzíně velkým skokem stranou. Mnohem složitější, rafinovanější, ne tak podlézavé tóny a melodie, proplétající se sekce, pizzicata, výrazná dynamika... trochu chaos, trochu Williams.

Mendelssohn-Bartholdy: První Valpruržina noc
Po přestávce nastoupil do zadních řad Český filharmonický sbor Brno. Patrně ne celý, ale nějakých 50 osob usedlo na připravené židličky. Začátek nás vrátil před Bohuslava Martinů. Do takové jemné, sametové, harmonizující hudby 19. století. Předehra skončila a na řadu přišel zpěv. Ze tří sólistů nás nejvíc zaujal Roman Trekel. Jak poznamenal Carth při jeho příchodu, vypadal opravdu démonicky. Narozdíl od svých kolegů neměl na sobě černobílou kombinaci, ale čistě černý zajímavě střižený (... libovolně doplňte...) s vysoko postaveným límcem. Carth také v jeho textu identifikoval několikrát slovo Teuffel, ale podle wikipedie patrně stvárňoval kněze při pohanských obřadech, které za ním druidský sbor přezpívával. Tím se nám zbortil celý vykonstruovaný příběh a paní zpívající alt tak patrně nebyla Valpruhou, kterou celou její první noc někdo ustavičně rušil. Němčina není vůbec škaredý jazyk. Poslední skladba večera byla dechberoucí a velice zábavná (jak často o hudbě říkáte, že je zábavná?). Tak nějak mě postrčila k tomu, že se právě přehrabuji německým kouskem internetu a hledám si nějakého Wagnera s panem Trekelem. A hned poté se kouknu po Goeteho básni, kterou pan Mendelssohn-Bartholdy tak úchvatně převedl do not.

O přestávce, jak už to u mě bývá zvykem, jsem Cartha zatáhla na martini. Honosné divadlo, vybraná společnost (bylo nám hloupé se jít zeptat, cože je to za lidi v tom VIP salónku), večer s vážnou hudbou... k tomu prostě martini, citron a led patří. A navíc se člověk zasmál, když ho předběhl takový malý, třesoucí se důchodce a poručil si campari s fernetem. Blah. Paní za pultem se musela třikrát zeptat, zda to opravdu má smíchat do jedné sklenice.

Začátek sezóny

Cikáni jdou do nebe

Já se nachladím, ty se nachladíš, a dva nachlazení - to už je pandemie.

Cikáni jdou do nebe viděla v dětství v televizi moje máma a i když si už nepamatuje o čem to bylo, toužila po tom setkat se s tímto příběhem - a hlavně písničkami - znovu. Narozdíl od jiných muzikálů, které se horečně překládají z původních jazyků do češtiny, zůstal tento nedotčen - pravděpodobně v romštině. Při úvodním sboru jsem tak přemýšlela, zda všichni zpěváci tak špatně vyslovují, nebo jsem hluchá. Ani jedno.

Klasická ukázka epického příběhu. Máme tu odbojného hrdinu - Lujko Zobara (Martin Havelka), cikánského zloděje koní na úrovni, jeho kumpány (Dušan Vitázek, Jakub Uličník...), stranu zákona (režisér Zdeněk Černín, Lukáš Hejlík...), další cikánskou rodinu s krásnou čarodějnou Radou (Soňa Jányová) a komickým Bučou (Alan Novoný), občany, co se Zobarem obchodují, ale jejich morální zásady prakticky neexistují (Karel Mišurec, Robert Jícha)... Prostor je jak pro akci, tak pro vtip a lásku, obal tvoří chytlavé cikánské melodie většinou doprovázené živou cimbálkou. Jak je z názvu patrno, přesune se během děje notná část protagonistů na onen svět. Tragický konec bezkonkurenčního Buča mi hodně připomněl podobně lazenou tragikomickou postavu Alana Novotného ze Singoally.

Nad vším ale vyčnívá závěr, který jsem popravdě absolutně nečekala (pořád říkám, že se do divadla nerada spoileruju). Poté, co Lujko unikne šibenici a konečně získá svoji lásku, všechno jednoduše zahodí pro své mužské ego a je z toho taková nepěkná spoiler dvoj-vražda (podobně jako většina japonských milostných příběhů končila dvoj-sebevraždou) \spoiler.

Člověku to nedá a vzpomene si na to, co se děje mezi... teď už romy... například v Brně. Tenhle příběh v sobě nese hodně pravdivého, možná na přelomu minulého a předminulého století i atraktivního, dnes však zcela mimo civilizovaný svět. Na divadle se dalo Lujkovi a jeho bandě při krádeži koní fandit, bylo to "cool", když na sebe dvě cikánské rodiny vytáhly nože, beztrestně tekla krev. Teď už takové chování "cool" není, obávám se.

Síla zvyku
Nenávidíme život. Ale žít se musí. Nenávidíme kvintet Pstruh. Ale hrát se musí.
Klíční kost zabodnutá do spánku. Pohřeb 3. třídy.

Abychom nezapomněli, že divadlo není jen o spektakulárních akčních nebo výpravných příbězích, letošní první premiéra v MdB je ryze komorní. A náročná (což bylo poznat na divácích, kteří její tíhu neunesly a i přes absenci přestávky začali mizet). Nicméně rozhodně nepatří k těm, které by selhaly. Selhání jsem zatím viděla na divadle jen jedno - Školu manželů, o které doteď nevím, co si myslet.

Ústředním tématem je zde kvintet Pstruh od Schuberta (jak jsme s mámou zjistily, nejméně dvě generace žáků základní školy se Pstruha na hodinách hudební výchovy učily zpívat). Lépe řečeno, ústředním tématem je pokus o nazkoušení onoho kvintetu pěticí nesourodých vyhraněných osob. V centru všeho (a za violoncellem) sedí ředitel cirkusu Caribaldi (neuvěřitelný Jan Mazák). Postava, která je zahleděna do svého snu a ovládána touhou řídit všechno a všechny kolem, neschopná udržet v ruce ani kalafunu. Na nenáviděné housle ho doprovází Žonglér (Viktor Skála) - afektovaný puntičkář v sametu, který se snaží být v očích ostatních něco víc, ale do taktů stále jen kašle. Za kontrabasem se usmívá Šprýmař (roztomilý a ustavičně padající Michal Isteník), pro kterého je klaunství samo o sobě diagnózou a jehož čepičku by mu Caribaldi nejraději přišrouboval k hlavě. Violu v ručkách drží Caribaldiho vnučka (Barbora Jelenová), která je jen dítětem cepovaným dědečkem. A u klavíru chybí věčně opilý, hulvátsky odpudivý Krotitel (Igor Ondříček:)), který nácvik navíc sabotuje svými ustavičnými zraněními.

Dvouhodinová konverzace mezi těmito přesně typově kategorizovanými osobnostmi točící se v kruhu. Věřím, že pro slabší povahy silnější kafe než 2,5 hodinové Čekání na Godota, nebo debata o bílem plátně v Kumštu. Po dlouhé době jsem v pokušení vyhledat si cizí recenze, neboť nevím, zda má interpretace této hry, jako ukázky nemožnosti komunikace mezi nesourodými lidmi s ústředním terorizujícím prvkem, která vede jen ke stagnaci, je záměru autora alespoň trochu blízko. Ono zajímavého se tu najde více, zvlášť na postavě Caribaldiho, jehož dvacetileté tažení za Schubertem plné pseudofilozofických výroků ve změti banalit, opakování a cepování všech okolo, se ke svému konci patrně nikdy nedobere.

A než se v tomto neuchopitelném sama ztratím, půjdu si raději najít, jak to pan Thomas Bernhard vlastně myslel.

1. 10. 2009

District 9 v systémové biologii

District 9 si zaslouží trvalejší poznámku. A ne že ne. Byla jsem totiž uhranuta. To podstatné, ale momentálně nejmenší, je divácký zážitek. Komplementárně k tomu tu máme řemeslné umění. Ať dělám, co dělám, nevybavuji si podobný experiment. Fighter po filmu zmínil Cloverfield. Jenže ten je dokumentem neřízeným a první v tomto oboru zazářilo Blair Witch (kam až moje paměť sahá). Samozřejmě to má mnohé společné včetně neokázalosti, s jakou jsou ukazované ty nejpřitažlivější CGI efekty, které v ostatních filmech divákovi vypalují díru do hlavy (a on si to, včetně mě, nechává rád líbit - pokud to neskončí omalovánkou jako byl GI Joe). Loď zaparkovaná ve smogu nad Johannesburgem (takový Emmerich ji nechává viset většinou nad Washingtonem) je jednoduše osvěžující. Jediné, co trochu mrzí, je, že to tvůrci nedotáhli až do konce a neudělali z Districtu 9 jeden velký fiktivní, řízený dokument. Třeba se někdo podobně smělý objeví v budoucnosti, tento koncept totiž má něco do sebe. Na hranici s narací! (a pak hned na Gamera)

Počkat si pár let na nástup na vysokou a (ne)dělala bych teď diplomku do bioinformatiky. Fungování živých organizmů je jedna z nejfascinujících věcí na tomto světě. Ale kde jsou hranice možností? Obávám se, že rapidní kontaminace DNA cizími geny po aplikování blíže nespecifikované kapaliny, a následná metamorfóza lidské ruky v klepítko provedená řádově v hodinách, trochu kazí celý pracně budovaný dojem reálnosti a já tu po nocích přemýšlím, zda je tento proces vůbec realizovatelný. Asi jsem měla raději jít na genetiku. I když na konci tohoto semestru budu možná umět uměle vymodelovat i E. Coli.