27. 3. 2008

Sem si dosaďte řadu sprostých slov

Někteří lidé se v práci nudí. Osazenstvo společnosti UPC toto řeší po svém. Zřejmě si myslí, že jejich klienti nemají rádi stereotyp, a tak sem tam naprosto překopou nabízené kanály (při troše štěstí svůj oblíbený po půl hodině hledání naladíte na druhé straně vlnového spektra). Do teď jsem to tolerovala a jen tiše nadávala, když jsem musela babičce každý čtvrtrok přeskládávat těch 30 programů. Jenže... jenže dnes jsem zjistila, že šáhli i do nepodřadných kanálů (s tí, že nás opustilo PRO7 a RTL2, jsem nějaký ten rok smířená) - obětí se stalo BBC Prime. Nechápu to. Místo něj je jakýsi paskvil DEKO, který se tváří jako reklama na IKEA. Na analogu ani stopy, na digitále také nic. A to jsem na něm v sobotu sledovala Doctora Who. Bravo, hlavně že naladíme Zone Romantica.

25. 3. 2008

Ceny Alfréda Radoka

Když se tak ohlédnu (nebo spíš upřu před sebe), zjišťuju, že se ze mě za poslední dva roky stal pořádný divadlofil. Letos jsme se doma dohodly, že si konečně pořídíme naše vysněné předplatné na všechny premiéry v Městském divadle na příští sezónu (budou se inscenovat takové pecky jako Bídníci, Evita nebo Kočka na rozpálené plechové střeše - a samozřejmě i nějaké autorské projekty).

Proč ale ten nadpis, že? Letos jsem televizní přenos nějak nestihla. A zrovna úspěch slavilo výše jmenované divadlo, a to hrou Smrt Pavla I. O té ode mě nenajdete ani čárku a kaji se za to, neb co není psáno, rychle z hlavy zmizí. Hlavně z té mé. Náhodou jsem totiž seděla na veřejné generálce, kde uprostřed hlediště ještě stál režisérský pultík a kolem se pohyboval výstřední modrý skladatel hudby, která si jednu sošku také odnesla.
Předem bych chtěla upozornit, že hra nemá nic společného s žádným papežem, jak jsem se domnívala, nýbrž se jedná o dosti psychologicky náročné drama z carské Rusy (zábavné momenty se také najdou). Nemá cenu lovit půl roku staré dojmy zapadlé v mozku. Erik Pardus je jedna z největších osobností Městského divadla, jak komediální scény (Poprask na laguně jsem už viděla dvakrát), tak vážných her (třeba někde níže zastrčené V jámě lvové). Cenu si zasloužil právem, umíral opravdu působivě.

(v dubnu plánuji Deník krále, v květnu Šumaře na střeše. A Equus je prý taky pořádná ulítlost)

21. 3. 2008

State of Play (2003)

Prosím pozor. Hlášení.
Režie: David Yates (to je ten, co natočil Fénixův řád)
Hudba: Nicholas Hooper (thrillerový minimalizmus mu sedí výborně)

Hrají: sexy John Simm (ale to zajímá jen mě), sarkastický Bill Nighy (oblečený po celou dobu), akční James McAvoy (mládí vpřed), David Morrissey (vévoda z Norfolku), Polly Walker (prý nějaká Římanka) a Philip Glenister, kterýžto si po drsném poldovi v Life on Mars střihl civilizovaného poldu.

Oč jde? O thriller z prostředí investigativních novinářů londýnského Heraldu.
Není to jednoduchá látka. 6 dílů kontinuálního příběhu, který odhaluje okolnosti sebevraždy asistentky jistého politika a vraždy mladého drogového dealera.
Zapomeňte na českou Redakci. BBC opět předvádí, jak se točí dobrý příběh, aniž by bylo potřeba donekonečna natahovat a přidávat zápletky o ničem, nad kterými se diváci na konci pousmějí. Pocit z úplného závěru a posledních několika bezeslovných scén je srovnatelný s pocitem po dočtení Noční hlídky. Ach ta morální rozervanost. Usmívat se nelze. John Simm je bůh, ale to už všichni víme.
Mám vám State of Play doporučit?
Nevím. Neptejte se mě. Buď se jím prokoušete (není to záležitost na tři odpoledne), nebo se bez něj obejdete. Defakto se obejdete i bez jakékoliv knížky, takže proč je číst, že.
Myslím, že jsem našla další přehlédnuté dílo, které si zaslouží české titulky. Ale bude to bolet.

(Vyhlašuji pogrom na Univerzal. Udělat remake je další ze smrtelných hříchů. Papežovi to dám klidně písemně.)

18. 3. 2008

On Earth

Zemřel Arthur C. Clarke. Člověk, který pro mě definoval sci-fi. Člověk, který mi otevřel oči a donutil mě dívat se na svět z perspektivy. Děkuju

Divanovela

"Co je černé, nemusí se nutně jevit jako bílé"

Divadelní spolek Slawjena prostě umí. Doma jsme se shodly, že si pravděpodobně pohlídáme všechny jejich premiéry (není jich za rok tak moc). V komorní sestavě sedmi lidí (mimo jiné Mišurec, Kolářová, Smysl, Ressler + Musialek) předvedli dvě divadelní telenovely (mexickou a českou - jak jinak než z prostředí ordinace) a dokonalou vsuvku v podobě parodické diskuzní debaty.
Vše se neslo v naprosto absurdním duchu - což telenovely docela i vystihuje. Žádnou myšlenku si z představení divák neodnese, zato hodí za hlavu veškerou realitu, která na něj za dveřmi sálu neúprosně čeká.

Hrdinou všeho byl Olda Smysl, kterýžto nenajdouc cheroch svedl monolog (pečlivě každé 'ks' substitujíc za 'ch') při kterém odboural jak publikum, tak sebe. Člověk by nevěřil, kolik slov 'x' potřebuje (a také se zde nachází vysvětlení k xFactorové al xaidě).
Česká Velmi křehká ordinace v ulici vedle růžové pojišťovny byla o fous méně povedená, ale na slimáka se jen tak nezapomíná.

Další představení bude v květnu. Docela přemýšlím, že se na ty dvě hodiny půjdu odreagovat ještě jednou (navíc za cenu jednoho lístku (která je srovnatelná s cenou lístku do kina) dostanou studenti MUNI hned dva). Přidá se někdo?

9. 3. 2008

Life on Mars

Před týdnem se na BBC Prime objevila ukázka na seriál Life on Mars (BBC mám puštěné tak hodinu týdně, tudíž to byl osud). Zaujala. Ne moc, ale donutila mě napsat si na nástěnku - "středa 0:00". Ze 3/4 byla zapříčiněna moje zvědavost Johnem Simmem, kterýžto se objevil jako Master v Doctorovi Who a na celé dva díly na sebe strhl veškerou pozornost. Na nástěnku jsem se podívala samozřejmě až ve čtvrtek, takže když to shrnu - 3 dny, 16 dílů.

Sam Tyler je manchesterský D.C.I. (detective chief inspector) a po psychicky náročném dni v práci je odměněn čelní srážkou s autem. Když otevře oči zjistí, že je v roce 1973 a zrovna byl přeložen na místní policejní stanici, kde přes cigaretový dým není vidět, detektivové se pohybují na hraně zákona, nikde žádný počítač, jen stohy složek, kterými se nikomu nechce probírat. A k tomu všemu neprofesiální přístup, šovinismus a hitovky 70. let.
Co je realita a co jen výplod Samovy mysli? Jak daleko může zajít, aby nepřekročil svoji soudnost? Je blázen, když si povídá s holčičkou, která za ním chodí z televize? Leží opravdu v komatu někde v budoucnosti? Co je cílem hry? Zemřít? Přežít? Využít druhou šanci? A co na to Desmond?

Po prvním dílu jsem už nebyla schopna vycouvat. Kam se hrabou americké seriály. Life on Mars (podle klíčové písničky od Bowieho) představuje retro ve stylu Starsky a Hutch (Miami Vice... whatever) se vším, co k tomu patří (umocněno kontrastem s moderními kriminálkami představovanými Tylerem), a nad to staví nadpřirozenou surrealistickou klenbu, která by v některých momentech strčila svojí nereálnou reálností do kapsy i Lost. Obě Samovy reality jsou propojeny (elektronickými kanály většinou) a navzájem se ovlivňují (možná nejzajímavější část dílů) ať už jedním směrem (selhání podpory života způsobí výpadek elektřiny), nebo druhým (to se těžko popisuje).

Dalším velkým plusem je John Simm. Jeden z herců, z jejichž excentrického herectví čiší neuvěřitelná energie (něco jako David Tennant nebo David Hewlett). A scénáristé jsou na něj zlí, neboť Sam Tyler se pohybuje nejčastěji mezi depresí a zoufalstvím, svoje profesionální postupy musí přehodnocovat a snažit se vyřešit svoji neuvěřitelnou situaci.

16 dílů. Žádné zbytečné nastavování. 16 případů pro detektivní oddělení, 16 (krizových) situací na nemocničním lůžku. A pak jednoduché, naprosto šílené zakončení, které vám veškeré odpovědi nedá, ale pokud máte vlastní mozek, složíte si svoji vlastní interpretaci. Možná nápověda leží ve Spin offu Ashes to Ashes (první díl rozhodne o jeho osudu u mě).

Nějaká stížnost? Nechte mě přemýšlet... snad jen uši rvoucí výslovnost některých slov (up, enough) v britské angličtině. A absence českých titulků (že bych se poprvé pokusila, i když se obávám, že se pak několik dokonalých hlášek mine účinkem?)

Američané letos natáčí remake. Damn you bloody pricks. (jakákoliv napodobenina z USA bude jen plýtvání penězi)

(pro odvážné minutové intro)

7. 3. 2008

K čemu nadpis?

"Ty seriály se dneska nějak vlečou" - máma poté, co došlo doma červené víno

Hlava mi vzkazuje, že jestli s ní něco do půl hodiny neudělám, budu litovat. Kombinace topinky s jogurtem na žaludek, co celý den strávil na kafi, taky nic moc. Jenom sedět a snažit se chápat, obdivovat eleganci s jakou je vystavěna teorie programů s orákulem. 9 hodin. Kdyby bylo alespoň nějaké cvičení a čas se tak nevlekl.

Zemřel docent Pokorný. V prosinci. Byl ředitelem brněnské hvězdárny. V roce 1999 jsem k němu chodila na kurzy astronomie spolu s dalšími, na které si už nevzpomenu (jen vím, že ta druhá holka dala přednost fotbalu, a jeden kluk jedl pijáky). Poprvé a naposledy jsem viděla Jupiter. A někteří lidé se živí tím, že pozorují výbuchy supernov, které se odehrály před milióny lety. Přece jen cestujeme časem.

Dnes jdu na Slawjenu (jak hráli toho Rybu) - divadelní parodie na telenovaly prý. You bet I will enjoy it.
Dnes doufám vstanu dřív než v poledne...

4. 3. 2008

Postesknutí

Živí tvorové malým dětem do ruky nepatří. Člověkem až cloumá vztek, když na podoktnutí, že v dané kleci se králík nemůže pomalu ani otočit (a to ještě dvakrát tak vyroste), dostane odpověď, že klec je malá, ale byla drahá (následováno osmdesáti vykřičníky). Ale už máme plán. Zahrnuje onu klec, kámen, pilu a brčáloidní rybník u vesnice Ladná.

(a pak jsou tu osoby, co by vzhledem ke svému věku měly mít rozum a přesto vystresovaného králíka rvou do svetýrku pro čivavu, aby mu nebyla zima)

Na druhou stranu trochu naděje do celého světa háží lidé, co jsou ochotni na vlastní náklady "ukrást" králíka se zlomenou páteří rodině až ze Slovenska a po dvou dnech, kdy o něj nikdo nejevil zájem, ho konečně odvézt do Brna na veterinu.

Stojí za to všechny ty nervy? Upozorňovat na zřejmé, snažit se, aby pár životů bylo spokojených? Stojí.
Před a po vyčerpávající debatě s jedním dítětem.

3. 3. 2008

Na skle malované

Vyprávíme my vás, nebo vy nás?

Zklamání? Rozhodně ne. Nadšení? Něco málo tomu chybělo.
Možná byla chyba v mém očekávání. Jako kulturní barbar netušíte do čeho jdete a muzikál o Jánošíkovi ve vás vyvolá představu představení ve stylu Koločavy, Máje nebo Znamení kříže. Prostě takové temnější, epické, akčnější podívané (v hlavní roli s nějakým tím zbojníkem). Jenže vás čeká šok v tom případě. Na skle malované je komedie. Pokud by jméno Jánošíka sem tam nezaznělo, mohla by být o komkoliv. Nesnaží se mapovat jeho život, nebo nějakou jeho kapitolu, ale vytrhává především jeho milostné vzplanutí a to ještě prazvláštním způsobem. A pak prostě Jánošík v působivé scéně (zahrnující krom zpěvu obrovský závoj a těhotnou Smrt) umře.

Jak do tohoto jde namontovat komedie? Jánošík volající na své druhy maďarsky, neb si spletl světovou stranu, Jánošík leštící si svůj dlouhý meč (v publiku seděly i 10 leté děti), anděl sdělující čertovi, co všechno je v nebi učí, Jánošík kmitající valaškou při písničce o vodě (po vzoru Studny)...
Tím, že je celý děj koncipován jako vyprávění a postavy na scéně (mínus tři) tedy reálně neexistují, vás nebudu zatěžovat.

Když muzikál, tak hudba. Oficiální zdroj říká jazz-rock, já říkám folk-rock. Ale houby tomu rozumím. Poslouchatelné to bylo, a to až moc dobře. V Městském divadle zpívají všichni krásně, takže není co řešit (mrkněte na XFactor a věnujte pozornost Al xaidě). Jen závěrečná elektronická agónie rvoucí uši mohla být o pár (desítek) decibelů tišší.

A na závěr - už kvůli Dušanu Vitázkovi v hlavní roli to stojí za to vidět.