Vyprávíme my vás, nebo vy nás?
Zklamání? Rozhodně ne. Nadšení? Něco málo tomu chybělo.
Možná byla chyba v mém očekávání. Jako kulturní barbar netušíte do čeho jdete a muzikál o Jánošíkovi ve vás vyvolá představu představení ve stylu Koločavy, Máje nebo Znamení kříže. Prostě takové temnější, epické, akčnější podívané (v hlavní roli s nějakým tím zbojníkem). Jenže vás čeká šok v tom případě. Na skle malované je komedie. Pokud by jméno Jánošíka sem tam nezaznělo, mohla by být o komkoliv. Nesnaží se mapovat jeho život, nebo nějakou jeho kapitolu, ale vytrhává především jeho milostné vzplanutí a to ještě prazvláštním způsobem. A pak prostě Jánošík v působivé scéně (zahrnující krom zpěvu obrovský závoj a těhotnou Smrt) umře.
Jak do tohoto jde namontovat komedie? Jánošík volající na své druhy maďarsky, neb si spletl světovou stranu, Jánošík leštící si svůj dlouhý meč (v publiku seděly i 10 leté děti), anděl sdělující čertovi, co všechno je v nebi učí, Jánošík kmitající valaškou při písničce o vodě (po vzoru Studny)...
Tím, že je celý děj koncipován jako vyprávění a postavy na scéně (mínus tři) tedy reálně neexistují, vás nebudu zatěžovat.
Když muzikál, tak hudba. Oficiální zdroj říká jazz-rock, já říkám folk-rock. Ale houby tomu rozumím. Poslouchatelné to bylo, a to až moc dobře. V Městském divadle zpívají všichni krásně, takže není co řešit (mrkněte na XFactor a věnujte pozornost Al xaidě). Jen závěrečná elektronická agónie rvoucí uši mohla být o pár (desítek) decibelů tišší.
A na závěr - už kvůli Dušanu Vitázkovi v hlavní roli to stojí za to vidět.
Jak do tohoto jde namontovat komedie? Jánošík volající na své druhy maďarsky, neb si spletl světovou stranu, Jánošík leštící si svůj dlouhý meč (v publiku seděly i 10 leté děti), anděl sdělující čertovi, co všechno je v nebi učí, Jánošík kmitající valaškou při písničce o vodě (po vzoru Studny)...
Tím, že je celý děj koncipován jako vyprávění a postavy na scéně (mínus tři) tedy reálně neexistují, vás nebudu zatěžovat.
Když muzikál, tak hudba. Oficiální zdroj říká jazz-rock, já říkám folk-rock. Ale houby tomu rozumím. Poslouchatelné to bylo, a to až moc dobře. V Městském divadle zpívají všichni krásně, takže není co řešit (mrkněte na XFactor a věnujte pozornost Al xaidě). Jen závěrečná elektronická agónie rvoucí uši mohla být o pár (desítek) decibelů tišší.
A na závěr - už kvůli Dušanu Vitázkovi v hlavní roli to stojí za to vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat