Alice (2009)

Upozornění: Pisatelka na obrázku vlevo vidí něco velice roztomilého. Pokud to není váš případ, nahlížejte na následující text kritickým okem.

Nedá mi to a musím sáhnout k nedávno viděnému Tin Manovi. Tyto dva projekty jsou totiž jako dvojčata (narozená s rozestupem 2 let). Oba berou velmi známé příběhy a předělávají je na něco definovatelného jako "moderní pojetí". Oboje má režijně na svědomí Nick Willing (který už za sebou má jednu předělávku Alenky v Říši divů - svého času běžela na HBO), stanice SyFy a paralel tu lze najít víc než dost. Alenka (či asi správněji Alice) Plecháče poráží na plné čáře.

Vezměmě si nejprve hlavní hrdinky, které se dostanou do podivného světa. Zoey Deschanel byla přinejmenším... otravná. To Caterina Scorsone je mnohem snesitelnější. Nehraje si totiž na afektovanou puberťačku, ale je to normální mladá žena (instruktorka juda). Hurá. Stejně jako Dorotka má i Alenka svoje nevyřešené rodinné záležitosti a traumata z dětství, která si v novém světě samozřejmě vyřeší. Důležité ale je, že oněch osobních flashbacků je v Alence řádově méně a dají se tudíž přežít bez duševní újmy.

Oba filmy reflektují staré verze příběhu. V Tin Manovi je stará Dorotka součástí mytologie hlavní postavy, v Alice se Carrollův příběh smrskne na "There was once a girl..." - tudíž se zdá, že všechny hrdinky v Říši divů se vyznačují stejným křestním jménem. Ve svém důsledku je ale pointa sehrána tak dobře, že je úplně jedno, jestli je vztah mezi oběma verzemi logický, či nikoliv. Zde, víc než jinde, platí ono známé "Bylo - nebylo".

Teď ovšem k tomu podstatnému - svět a postavy. Moderní pojetí může vypadat různě. V Alice se podařilo vydestilovat to nejlepší z Tin Mana (nepohádkový, špinavý svět), přidat pár věcí, co vypadají, že utekly z Machinaria (Scarab, výtah v knihovně), pohrát si se starými známými postavami (pod kódovým označením Housenka se skrývá vůdce rezistence), Žvahlav je zase pěkná potvůrka, která by se vyjímala na pláních Naboo. Ústřední trojici putující oběma díly tvoři Alenka, bílý rytíř a především Kloboučník (anglické Hatter zní líp:)). Hatter (roztomilý Andrew Lee Potts - Primeval) je takový excentrický, (opravdu strašně) roztomilý živel s morálkou Hana Sola, který provozuje Tea Shop (něco jako holandský coffee shop). Oponenty jim tvoří kasino, kterým protéká celá ekonomika vládnoucí kasty (tedy něco jako narkotika, které se ždímají z lidí), respektive srdcová královna a její posluhovači (v čele s Colmem Meaneyem a vzadu s poručíkem Gaetou).

Když v Tin Manovi byla ústředním tématem přímočará cesta, Alice volí poněkud klikaté frenetické pobíhání, kdy je potřeba doběhnout semhle, doběhnout támhle, utéct těmto, vrátit se onam, zachránit tamtoho a nakonec samozřejmě učinit přítrž nepěknému chování a zlomit pár srdcí.

Je to zábavné, je to nápadité, ale věřím, že mé nadšení nemusí sdílet každý. Každopádně milovnicím anglických akcentů doporučuji.

Blackpool (2004)

Cesta Blackpoolem začíná před několika lety, kdy mi byla v průběhu titulkování (britského) Life on Mars ukázána jedna scéna ve stylu "nic tak šíleného jsi už dlouho neviděla". A dotyčný měl pravdu. Byl v ní (stále zajímavý) David Tennant a (stále zajímavější) David Morrissey (mimochodem oba v roli Doctora ve speciálu The Next Doctor), kteří tančili a zpívali "These boots are made for walking". Tady by se slušelo prohodit, že Blackpool, ač má svá komediální místa, je chvílemi celkem temný. Ve městečku hazardu na severu Anglie totiž začínáme rovnou s vraždou, která tvoří červenou línii celé minisérie čítající 6 dílů. Tehdy jsem Blackpool samozřejmě sehnala, ale přesto, že jsem zvládla bez originálních titulků (britský) Life on Mars i (britský) State of Play, Blackpool jsem po pár dílech vzdala. A jelikož jsem někde neprozřetelně prohlásila, že pokud vyjdou anglické titulky, pustím se do překladu, a jelikož má někdo větší vytrvalost i paměť než já - here we go. České titulky jsou na světě.

Ale zpět k tomu důležitému - tedy magnátovi Ripleymu (podle vzoru Disney) Holdenovi, jeho hazardnímu království, prostopášnému životu, dceři randící se čtyřicátníkem, charitativně zaměřené manželce i poněkud znepokojivě pubertálnímu synovi. Vynechejme fakt, že v jeho bytovém komplexu se čile daří prostituci a jeho kamarádi na vysokých místech také nejsou žádní spořádaní občané. Do slibně rozjeté cesty k britskému Las Vegas ale vstoupí cizinec - detektiv Peter Carlisle se svým teriéřím noshledem, zatím nezkaženým (a v průběhu děje čím dál sympatičtějším) konstáblem Blythem, který celou dobu doufá, že v Blackpoolu nakonec zvítězí spravedlnost nad těmi všemi lžemi a pletkami kolem (tedy Blythe, Carlisle sejde z cesty v momentě, kdy potká Ripleyho manželku, a je totálně ztracen, když se s ní ocitne v posteli). Všech 6 hodinových dílů tak proplétá dohromady osudy nejrůznějších ztracených, poškozených a jinak pokroucených existencí, které se náhodou (či řízením osudu, chcete-li) ocitli v jednom malém prohnilém městě.

V čem je ale Blackpool jiný? Jak bylo naznačeno v úvodu (a nebyla to náhoda), zpívá se tu. A tančí. Staré hitovky (například od Queens nebo Elvise Presleyho - víc těch interpretů neznám) jsou použity jako zkratka dějem - třeba prohlídka herny investory se změní v jedno velké taneční číslo. Texty písní jsou tu používány jako dialogy postav. Patrně největší plus celého projektu, neb z melodramatu, které by mohlo za chvíli nudit, činí vcelku originální show. Tohle, společně s působivým psychózním pseudofinále, kterého se nám ale dostane o epizodu dřív, než bychom chtěli (a ve kterém se nejen hrotí všechny emoce, ale figuruje tu i kanistr benzínu v rytmu chytlavé písničky), opět dokázalo, že britská seriálová tvorba (i mimo britskou komediální školu, která mě ale nijak neoslovuje), má své nesporné kvality a dokáže se od té americké dost úspěšně vyhranit. Škoda jen úplného finále, které dosti nepříjemně zbouralo nasazenou příčku a předvedlo variaci na přeslazené téma. Nerada to přiznávám, ale tentokrát Morrisey Tennanta přehrál.

Tin Man (2007)

Bylo nebylo, jedno sobotní odpoledne jsem na IMDB objevila zajímavý odkaz na minisérii stanice SyFy (či SciFi toho času). A protože se v obsazení objevoval jistý cylon a Alan Cumming, nedalo mi to.

Tin Man je jednoznačná bastardizace (neboli tolik populární re-imagining) Čaroděje ze země Oz (zde OZ = Outer Zone). Více jak 2/3 času patrně budete přemýšlet, v jakém vztahu je tento nový pohled ke starému filmu a tu zbylou třetinu (kdy už to víte), se budete patrně smát příšernému scénáři.

Nový "look" staré pohádky se snaží být víc cool pro moderní publikum. Takže svět kouzel a magie je proložen steam punkovou vrstvou, v hlavním městě jsou noční kluby a v uličkách postávají kurtizány. Postavy také doznaly značných změn. Z Dorotky je DG (a ne, není to TA Dorotka, ovšem shoda jmen není náhodná) - slečna neurčitého věku (na puberťačku příliš dospělá vzhledem, na dospělou příliš okleštěna o rozum). Samozřejmě při své cestě Zónou potká tři společníky. Místo strašáka bez mozku tu je vynálezce bez mozku, který vypadá, jako něco z Tita (Alan), Plecháč je šerif jak vystřižený z westernu (s vizáží jistého blonďatého člena Band of Brothers) a nepostrádá srdce, nýbrž rodinu, Lev byl nahrazen humanoidní telepaticko-empatickou formou života, která patrně utekla ze Star Wars (podobně jako umpalumpové obývající ewocká městečka v korunách stromů). Na straně zla (aby to bylo kompletní) se nalézá hromada gestapáckých kleriků v čele se cylonem a zlá čarodějnice z libovolného merlinovského filmu s obřím dekoltem a létajícími opičkami pana Burnse.

Silná zápletka tu spočívá v hledání jistého smaragdu, který zlá čarodějnice urychleně potřebuje, ale najít jej může jen DG. Zde je nutné podotknout, že čarodějnice si za svůj ultimátní cíl vybrala uvrhnout celý svět do tmy. Není to tak náročné jako genocida, pár lidí to jistě naštve (už teď se po kraji šíří rezistence), ale že by to bylo pro vládu nějak výhodné? Místo, aby těch pár dnů do zatmění sluncí (ano, jsme na Tatooine) DG někde přečkala, protáhne diváky sentimentálním příběhem svého dětství, kde demonstruje, jaké byly se sestřičkou kamarádky, než vlezly do té batmanovské jeskyně. Pár světlých momentů se tu najde, ale zahrnují především scény s Cummingem, cylonem, nebo frízskými koníky (případně malým, roztomilým pejskem), zbytek je tak nějak monotónní cesta lesem, sem tam po sněhu, ani ta žlutá cihlová cesta už není, co bývala. Všude samý robot, hologram, Síla (škrcení na dálku se zde také provozuje)...

A pak přijde grandiózní finále, při kterém se musíte smát (koukat moc není na co, neboť celá polovina dobrých postav - tedy cylon - je zavřena až do konce v potapěčském skafandru). Tak si představte, že máte ultimátní hyper super zbraň (něco jako, přiznejme si to, mega-turbo laser - tedy "huge beam of light") a armáda vojáčků hlídá ciferníky, místo aby třebas jen zamkla místnost, kde se válí ovladací panel. Taky samotná zbraň má výborný zabezpečovací mechanizmus, který patrně zmíněný vědec vymyslel až po odstranění mozku (což nám kvůli PG ratingu není ukázáno, stejně jako jeho navrácení).

Tin Man je jeden z těch počinů, které nejsou úplně nezajímavé, zanechají stopu v podobě záznamu a poputují tam, odkud přišly. Nicméně aspoň další tak trochu ujetá role pro Alana Cumminga do sbírky.

Second Sight

Přes pár nových filmů s Clivem Owenem jsem se propracovala až na přelom tisíciletí k jednomu mně neznámému titulu. Second Sight je 5 dílná krimi minisérie z dílny BBC. Něco podobného formátu jako Vraždy v Midsomeru (na které s oblibou kouká moje máma a jejichž celovečerní délka na díl mě fascinuje).

Hlavním hrdinou je detective chief inspector Ross Tanner (Clive Owen), který v úvodním dvoudílném příběhu zjišťuje, že s jeho viděním není něco v pořádku. Krom zraku ještě nemá tak úplně v pořádku rodinný život, ale to už dávno ví.
Když jste policista, zrak se vám docela hodí a přesně to demonstruje do očí bijící úvodní sekvence, kde Tanner se svým týmem pomocí série kamer zabrání teroristickému útoku. A protože je Tanner vynikající policista, který zrovna dostal přidělenou speciální elitní jednotku vyšetřující vraždy, nehodlá se své kariéry vzdát, ani když se ukáže, že s jeho vadou jdou ruku v ruce i halucinace.

Příběh první (nenesoucí žádný zajímavý podtitul) přinesl na oltář kriminalistů mrtvého chlapce. Podezřelých bylo mnoho včetně jeho nevlastního otce a dvojčete jeho nevlastního otce. Popravdě, absolutně jsem se ztratila. Ani finské titulky (které se na DVD spolu s dánskými, švédskými a norskými vyskytovaly), mi moc nepomohly. Naprosto psychadelická, halucinogenní závěrečná sekvence, která měla pravděpodobně vše objasnit, se rozsypala jak střepy ze skleněné střechy, kterou v závěru Tanner propadl. Poučení? Když nevidíte, neřiďte auto.

Hide and Seek - příběh druhý. Vyšetřování dva roky starého prominentního případu. V roli traumatizovaného devítiletého chlapce třináctiletý Tom "Draco Malfoy" Felton. Poučení? Nekrofílie se nevyplácí.

Parasomnia - příběh třetí. Krvavá vražda provedená náměsíčnou snoubenkou. Tentokrát s nádechem do nadpřirozena, sukuby se tu nešetří a DCI Tannera tak čeká pár strašidelných nocí posílených jeho halucinacemi. Nejzajímavější a nejzáživnější ze všech dílů. Poučení? Když už chlastáš, netelefonuj.

Kingdom of the Blind - příběh čtvrtý a poslední. Vražda balancující mezi rasistickým motivem a kšefty s drogami. Navíc se Tannerovým protivníkem stává slepec, který je i ve své indispozici schopen ohrozit Rossovu "bývalou" rodinu. Poučení? Černý král a černý jezdec nebývají nejlepší kombinací.

Second Sight trpí jedním obrovským nešvarem - jednotlivé epizody se stopáží 100 minut jsou příšerně dlouhé a utahané. Jako samostatné filmy by neměly šanci uspět. Jako uzavřená minisérie (i když jsou příběhy dosti autonomní) se toto dá ospravedlnit, ale jen formálně. Beru to jako stylistické cvičení na téma "Význam zraku a zvuku v našem životě", protože některá témata (důraz na vizuálno v 1. epizodě, neustále přehrávané zvukové záznamy výpovědí svědků v dalších, všudypřítomná role kamer...) k tomuto vybízejí. Dokážu si ale představit mnohem tísnivější atmosféru, která by "tah na bránu" podstatně zagresivněla.