Frankie and Johnny

Johnny dostal Frankie, Clyde dostal Bonnie, Tonda dostal dopis.
Sergej je tu se mnou. Sergej je Ukrajinec, ale chlastá jako Dán.

Spolek Frída uvádí ročně přesně jednu novou hru. Před pár dny si premiéru odbyla desátá v pořadí.

Frankie a Johnny je původně divadelní hra (neznám) a film (neviděla jsem). Frída si ale původní koncept přizpůsobila opět na míru. Vznikla tak jednoaktovka, která mapuje jednu noc v životě dvou lidí (Martin Trnavský, Bára Munzarová), kteří se nijak zvlášť neznají, ale osud je svedl do jedné postele. Dvou lidí a přece jsou tam tři. Tím třetím je rozhlasový moderátor (Radim Novák), který zrovna "oslavuje" zrušení svého nočního pořadu (holt neposloucháte reklamní předěly) a celý příběh je defakto jeho představou, tudíž se cítí oprávněn do něj sem tam vstupovat, komentovat ho a také si občas převzít jednu z rolí (ať už Johnnyho nebo Frankie).

Původní teze, která na začátku padne, tvrdí, že lidé občas moc kecají, místo aby mlčeli, s čímž se plně ztotožňuji. Mezi Frankie a Johnnym se tak díky slovům rázem bortí původní atmosféra a nastává tření dvou odlišných zkušeností, kdy ani jedna strana netuší o minulosti toho druhého zhola nic. Ona je servírka, rezervovaná k jakýmkoliv závazkům. On je kuchař, pravděpodobně nedávno propuštěný z vězení, naprosto otevřený a zamilovaný. Cesta je to dlouhá a (ač vtipná), pro postavy bolestivá. Nicméně původní teze je nakonec popřena, neboť ti dva by se patrně beze slov (sice s jistou mírou uspokojení) zase rozešli svými cestami. Takto možná budou šťastní, možná taky ne.

Humor je místy na mě až moc lidový, ale rozhodně většinu času baví. A ta vážná témata v něm zabalená s ním tvoří neotřelou kombinaci. Z toho všeho mírně vybočuje až absurdní popřestávkový předoponní výstup dvou spermií, které vedou vskutku inteligentní rozmluvu. Trochu prvoplánovité, ale kdy v životě ještě něco takového uvidíte?

Josef a pánská jízda

MdB: Josef a jeho pestrobarevný plášť

Na rozdíl od jakéhokoliv jiného muzikálu dvojice Andrew Lloyd Weber - Tim Rice, který jsem viděla, je Josef jako krátká anekdota. S nadhledem a lehkostí proletí v rekordním čase mnoha hudebními žánry a ztratí se v záplavě duhových barev. S sebou přinese čistou zábavu, a písničky, které se vám hned vryjí pod kůži (zaslechla jsem tam fanfáry z (budoucího) Jesus Christ Superstar?). V hlavní roli energický Dušan Vitázek (který sice rozverností nepřekonal svého Cheho z Evity, ale byl velice blízko) a (stage si pro sebe ukradnuvší) elvisovský faraon Petra Gazdíka.

Frida: Pánská jízda

Další z projektů divadelního spolku Frida. Tentokrát čistě komediální výstup na téma "4 členný mužský ochotnický ansámbl nacvičuje Tři sestry". Každá z postav je nějakým způsobem zpitořená (ať už rachitický zapálený knihovník Martina Trnavského, vesnický Romeo Radima Nováka, němý klavírista Davida Rottera* nebo téměř celebrita Barina Tichého), samotná Čechovova hra umělecky znásilněna.

Zde přichází ovšem velké poznání o manipulaci diváky. Pánskou jízdu viděla přede mnou moje máma a tudiž jsme ji mohly porovnat. Ač se zdá, že je většina hry téměř improvizace a několikrát se přihodí něco, co herce odbourá (a diváci se tudiž baví dvakrát tolik, protože se samotnou hrou baví i herci), má to scénář. Ano, věci, na které by si člověk vsadil, že vyplynuly z momentální situace, jsou zahrané. Taková menší zrada, ale o to větší uznání nad skvělou kamufláží.

* jak jsem právě zjistila, autor několika výborných hudebních doprovodů k divadelním hrám Fridy i MdB (Poprask na laguně, Večer Tříkrálový...)

Kosa s lebkou

Frida: Kosa

On je prakticky mrtvý, mami. To je skoro nekrofílie.
Každý zapřísáhlý abstinent má doma lahvinku - nebo dvě.
Chateau de krabice. Taky ročník 1995?
- 666. - Kam to voláte? - Na ústředí.

A je tu opět chvilka s oblíbenou dvojicí Martin Trnavský - Radim Novák a jejich two-men show, do které tentokrát přibrali na hostování slovenskou herečku Božidaru Turzonovovou.

Jsou Vánoce, poklidný večer, když tu náhle do pokoje osamělého vycpavače zvířat v pyžamu (Trnavský) vpadne oknem Smrt (Novák). Postaví se, představí se a doufá, že jeho první případ půjde stejně hladce, jako školení, která nedávno absolvoval. Ale ono to tak jednoduché nebude.

Kosa je čistá konverzační komedie. Téměř 3 hodiny nepřetržité interakce mezi Trnavským a Novákem, který tentokrát s přehledem celému představení vládne i bez své nové sekačky Exitus. Humor je tu takový lidový, domácký, nic uměle vykonstruovaného. Celý děj-neděj prostě plyne v nepřetržitém proudu od překvapení přes odmítání, pochopení, utěšování, agitační monology, rozčilení, zoufalství, smíření, vysvětlování... až po příchod Smrťákovy matky, která synáčkovi nese jeho první den v práci nějakou tu svačinku, aby ovšem zjistila, že syn všechno pokazil a drahý vycpavač podle určeného scénáře umřít nemůže (a taky ho na podzim čeká stovka bobrů, měl by začít shánět chlupy). Když ani popis posmrtného života nepomůže (-Představte si místnost. -A co v ní je? -Nic. -Nic? -Tak dobře, takový paravan. -Jako na převlíkání? -Byl jste někdy volit? A vy zajdete za ten paravan. -A dál? -Bůh ví. A možná ani ten ne.), nezbývá než drahému vycpavači pustit film jeho života, aby si uvědomil, jak zoufalý život vede. Místo tragédie ale spolu se svoji ochotnickou matkou sehrají frašku všech frašek (včetně splození v ROH posteli a porodu). Celý příběh tak končí, jak začal. Jen lednička je vymetenější a drahý Smrťák na inzerát si musí hledat jinou práci. Co třeba tentokrát Anděl strážný?

Ostatní hry, které jsem od Fridy viděla, měly značný přesah do vážných témat. Kosa je prostě legrace od začátku do konce. Ani tady se ale pánové nevyhnou vystoupení ze svých rolí, a to dosti vtipným můstkem přes své postavy, které konverzují o jiné Friďácké hře. Na pódiu je tentokrát i živá komorní swing-beatová (???) kapela a občas přijde i klavírista ze záhrobí. Nejlepší na tom celém je, že veškeré dění, veškeré texty působí tak trochu jako přirozená improvizace a pokud se někde přetrhne nit, umí to oba dva pánové prodat tak výborně, že se publikum baví dvakrát tolik.

Divadlo U stolu: Život je sen

Cut.

Jsme ve sklepení. Ve výklenku se leskne lebka s čerstvou růží. Na zemi leží člověk (nebo zvíře)? Je to Segismundo (Petr Štěpán - jinak též Darryl ze sobotních Čarodějek) - královský syn, kterého sem po narození, při kterém zemřela jeho matka, zavřel jeho otec beze slova vysvětlení. Nebesa vynesla proroctví, že z jeho syna vyroste tyran. Žeby další příklad sebenaplňujících se vizí? Na zjišťování pravdy je ale pozdě. Je nutné předat vládu země a v králi se hne svědomí. Jeho plán je jednoduchý - na zkoušku nic netušícímu Segismundovi předat vládu a pokud to nevyjde, prostě ho zase zavřít a namluvit mu, že vše, co za tu chvíli prožil, byl jen sen. Není nutné příliš přibližovat, jak psychicky narušený takto izolovaný mladý muž musí být. Během prvních pár chvil svého "procitnutí do sna" se mu podaří jednoho člověka zabít, téměř znásilnit jednu ženu a král se též ocitne na tenké hranici mezi životem a smrtí. Segismundo samozřejmě putuje zpět do svého vězení, ale netrvá dlouho a lid, který se o jeho existenci zrovna dověděl, si pro něj přijde, jako pro svého nového vůdce (dalším dědicem trůnu v pořadí je totiž litevský kníže - tentokrát vážný Alan Novotný - jinak též Karajev z Deníku krále). Čas chopit se zbraní.

Sklepní scéna Husy na provázku má specifické charisma. Komedie by tady asi nevyzněla. Zato psychologické drama topící se v zoufalství, vyhrocených emocích a násilí krásně interaguje s holými cihlovými stěnami. Sice si člověk chvíli před začátkem zoufá, že výhled na malou scénu ze stejně malého hlediště není úplně čistý, ale tohle nepohodlí z čista jasna zmizí a je nahrazeno atmosférou a herci téměř na dosah ruky. Takto z mikropohledu se vyžaduje po hercích naprosté ponoření do postav. Miluju, když prostě člověk nevědomky přejde z reality do osobního vnímání dění před ním a závěrečná děkovačka po 1,5 hodině nepřetržitého napětí, kdy se postavy... tedy už zase herci... usmějí, je jak studená sprcha. Pedro Calderón de la Barca napsal opravdu přímý, morálně frustrující příběh. A celé je to navíc ve verších.

14. 11. je derniéra.

Thelma, Louise, Frida

Chlapi, neházejte s tím tělem. Cáká z toho krev a já mám nový boty.

A opět spolek Frida. Opět Radim Novák a Martin Trnavský. Tentokrát doplněni o dvojici Bára Munzarová a Martina Procházková. Opět vážné téma proložené naprostým kabaretem (ano, už jsem pochopila, že takhle to u nich chodí běžně).

Příběh Thelmy a Louise všichni známe. Jejich cestu k ženské svobodě, kterážto se hned v prvním baru zamotá a dopadne to s nimi... až na dno Grand Canyonu.

I tentokrát si tvůrci neodpustili zahrát na hru ve hře. Respektive film v kině, což dovoluje takové krásné úlety, jako sehrát zaseknutý filmový pás, nebo přeskočení na nedabovanou verzi. Většinu času jsme ale ve světě Thelmy a Louise, jejichž představitelkám skládám hold. Bára Munzarová, jako rozumnější Louise, a Martina Procházková, jako husičkoidní Thelma, celou hru velmi dobře táhnou. Oba dva pánové se ujali rolí v defilujícím panoptiku mužských (a v pár případech i ženských) postav, ať už to je osazenstvo baru, řidiči náklaďáků, policejní sbor, nebo reklamy z transparentů podél silnice. Absurdní grotesku karaoke výstupu tu střídá drsné skoro znásilnění. Frida umí rozesmát i zamrazit. To je asi ten důvod, proč na ni tak ráda chodím.

Taškařice z márnice?

"Dej sem zuby, babo!"

Než se dostanu k tomu vydolovat svoje divadelní zážitky z března (a že jich bylo), proženu digitalizací jeden čerstvý.

O spolku Frida jsem tu již psala. Pánové zaujali. Jádro tvoří jen dva - Radim Novák (oblíbenec mojí mámy) a Martin Trnavský, jehož jsem myslím zahlédla skonávat v Ordinaci (té v růžové zahradě). Hra Už troubějí se v mnohém svojí skladbou podobala Sexu, drogám... i když vyzněla o dost slaběji.

Opět tu máme dvě roviny - rovinu reality, kde herci jsou herci (ovšem schválně schematicky posunuti do extrémů zženštilého, pravděpodobně gaye, a drsného, pravděpodobně hulváta), kteří celou hru otevírají debatou s afektovanou moderátorkou Jelenou (Hana Holišová - skvělá v MdB v Equusu nebo Večeru tříkrálovém). Netřeba dodávat, že tato rovina je prvoplánovitě podbízivě vtipná. Druhá rovina je opět kontrastní - samotná hra, kterou herci performují, je koncipována vážně (tématicky). Herci ze sebe shodí své první charaktery a promění se k nepoznání, což působí příjemně zvláštně - většinou se totiž provádí převod neutrální polohy do extrému. Takto Spartin Tatranský shodí župánek a bačkůrky, sníží hlas o nějakou tu oktávu a rázem je z něj mrtvý gangster v obleku od Hugo Bosse. Vadim Školák se naopak přerodí (dá-li se to tak s humorem nazvat) v mrtvého učitele hudby. A Jelena? Ta hrou prochází jako němá smrt.

O čem jiném by se dvě mrtvoly v márnici mohly bavit, než o životě. V temné atmosféře se tak odkrývají klíčové okamžiky ze života obou, okolnosti jejich smrti, pochody osudu, který je defakto bez jejich vědomí svedl dohromady již dříve. Navíc ve svých smrtích mají tak trochu svůj podíl viny.

Píšu o vážné koncepci, ale i uvnitř samotné hry se tu dialog zvrhne ve scénku ze školních lavic, tu zase vykoukne narážka na soudobé dění ("Kocáb mi mercedes nedá"), nebo je hra přerušena a z postav se opět stávají herci řešící nějaký zádrhel. Konec se mění v katarzi loutkovým stvárněním samotného pohřebního obřadu. Člověk by možná čekal podobný epilog jako v Sexu, drogách..., ale nedočká se, což vůbec není na škodu.
Pro mě se ale tentokrát nepodařilo vychytat ten správný poměr mezi laciným humorem a vážným tónem, který mě tolik oslovil v předchozí hře (což neznamená, že by se mi to nelíbilo). Můj zájem o tento spolek tak stále zůstává. Takže v květnu na Thelmě a Louise.

Sex, drogy, kontrast

"Prohnat si kulkou hlavu. Nebo prohnat si hlavou kulku?"
"Prostě se zastřelit směrem do hlavy."

Představení spolku Frida Sex, Drugs, Rock&Roll. Ani ne tak o sexu a už vůbec ne o rock&rollu. A teď mi dovolte pokusit se zúročit ty hodiny strávené posloucháním a čtením teoretiků filmu...

*Autorka se soustředí, aby bylo jasné, že to myslí vážně*

Divák je vystaven dvěma narativním rovinám. V té první, simulaci reality, je herec chystající se odehrát představení konfrontován s uklizečem. Publikum je registrováno a jako třetí strana se defakto účastní dění. Druhá rovina se začne odehrávat posléze. Je to samotná hra, ve které i uklízeč dobrovolně-nedobrovolně přijme úlohu jakéhosi vypravěče, příležitostného představitele malých roliček, který ovšem není plně upevněn v rámci fikce, ale místy z ní vypadává, aby vtipně komentoval či glosoval z vnějšího pohledu děj, postavy, nebo jen svoji účast, občas však naopak do děje zabředne natolik, že samotné téma opouští a rozehrává svůj part absurdním směrem navzdory atmosféře, která ovládá zbytek jeviště (přítmí, osudová láska, navozování romantické atmosféry, popelářské autíčko a příchod Simíra).

Do kontrastu s tímto prvkem je postaven herec. Herec, který ve hře zastává všechny mužské postavy, které jsou sami navzájem kontrastní. Ta hlavní, Jim Black, shodou okolností taktéž herec, archetyp smutného klauna, procházející svojí současností stejně těžce jako retrospektivními záblesky, obnažující svoji duši a svůj příběh před člověkem, jenž je spíše karikurou než čímkoli jiným, táhne celý příběh pojednávající vážně o tématech, jako sebevražda, drogy, aids, jehož emociální potenciál je zas a znovu srážen vnějšími vlivy. Ale jen málokdy se podaří uklizeči vytrhnout z role i herce.

V klasickém díle se dají všechny odklony od standardu vysvětlit motivací. Zde se nacházíme v postklasice. Alespoň narativní motivace scény s pršipláštěm, holínkami a plynovými maskami mi uniká (kromě cíle pobavit publikum něčím opravdu absurdním). Někdo by to prohlásil za surrealistické. Tento přídomek si ale schovávám pro poslední scénu. Vybavilo se mi při ní jméno pana Lynche. Obří žlutá duše zabírající většinu prostoru jeviště, monolog postavy z Jimovy minulosti. V klasickém divadelním kusu by po tomto budovaném klimaxu nastala tma a ticho by nechalo diváky zpracovat všechny informace před tím, než opět začnou vnímat realitu. Ne tady. Kontrasty, pamatujete? Hra náhle končí, končí tedy pro herce, kteří ve vteřině ze sebe shodí cizí životy a zapomenou na ně. A tady přichází asi nejzásadnější okamžik. Totiž uklizeč, který se stejně jako divák ve většině divadelních her, nechal přece jen pohltit a přijal odehrávanou hru za obraz reality, odmítá svoji nově nabytou zkušenost odhodit do smetí a vrátit se do stavu, který panoval před začátkem. První narativní linie byla uzavřena, druhá pomalu dobíhá a divák si jejím prostřednictvím defakto klade otázku, do jaké míry je pravdivý prožitek, který ještě před chvílí herci předkládali, a do jaké míry je to pouhá manipulace s emocemi, protože ač je jádro výpovědi zabaleno do (přiznejme si na rovinu) v mnohých místech až podbízivé frašky, stále si zachovalo určité morální a filozofické poselství. Alespoň mě tedy tahle struktura představení donutila k určié sebereflexi diváckého prožitku. Poprvé v životě.

(V hlavní čtvero(ročních)roli Martin Trnavský, v roli uklizeče Radim Novák, v roli osudové lásky a ruské barmanky Lucia Gažiová)