Frankie and Johnny

Johnny dostal Frankie, Clyde dostal Bonnie, Tonda dostal dopis.
Sergej je tu se mnou. Sergej je Ukrajinec, ale chlastá jako Dán.

Spolek Frída uvádí ročně přesně jednu novou hru. Před pár dny si premiéru odbyla desátá v pořadí.

Frankie a Johnny je původně divadelní hra (neznám) a film (neviděla jsem). Frída si ale původní koncept přizpůsobila opět na míru. Vznikla tak jednoaktovka, která mapuje jednu noc v životě dvou lidí (Martin Trnavský, Bára Munzarová), kteří se nijak zvlášť neznají, ale osud je svedl do jedné postele. Dvou lidí a přece jsou tam tři. Tím třetím je rozhlasový moderátor (Radim Novák), který zrovna "oslavuje" zrušení svého nočního pořadu (holt neposloucháte reklamní předěly) a celý příběh je defakto jeho představou, tudíž se cítí oprávněn do něj sem tam vstupovat, komentovat ho a také si občas převzít jednu z rolí (ať už Johnnyho nebo Frankie).

Původní teze, která na začátku padne, tvrdí, že lidé občas moc kecají, místo aby mlčeli, s čímž se plně ztotožňuji. Mezi Frankie a Johnnym se tak díky slovům rázem bortí původní atmosféra a nastává tření dvou odlišných zkušeností, kdy ani jedna strana netuší o minulosti toho druhého zhola nic. Ona je servírka, rezervovaná k jakýmkoliv závazkům. On je kuchař, pravděpodobně nedávno propuštěný z vězení, naprosto otevřený a zamilovaný. Cesta je to dlouhá a (ač vtipná), pro postavy bolestivá. Nicméně původní teze je nakonec popřena, neboť ti dva by se patrně beze slov (sice s jistou mírou uspokojení) zase rozešli svými cestami. Takto možná budou šťastní, možná taky ne.

Humor je místy na mě až moc lidový, ale rozhodně většinu času baví. A ta vážná témata v něm zabalená s ním tvoří neotřelou kombinaci. Z toho všeho mírně vybočuje až absurdní popřestávkový předoponní výstup dvou spermií, které vedou vskutku inteligentní rozmluvu. Trochu prvoplánovité, ale kdy v životě ještě něco takového uvidíte?

Najděte 5 rozdílů

A je tu další kolo populární postřehové hry. Tentokrát z prostředí jednoho brněnského činžáku.

Thirst (2009)

Mohl to být minimalistický film o tom, jak se kněz zamiloval do dívky, jejíž život byl od začátku nalinkován ženou, která se jí jako malé ujala, vychovala ji a provdala ji za svého odpudivého syna.

Mohl, ale nebyl.

Sang-hyeon, udolán tím, co vidívá při své práci v nemocnici, se upíše lékařskému experimentu, který s největší pravděpodobností ve jménu vědy ukončí jeho život a udělá z něj číslo ve statistice. Jenže poslední transfúze v jeho životě mu paradoxně otevře dveře do nového. Sang-hyeon je prvním a posledním, kdo brány ústavu opustí živý. I když je oslavován jako novodobý Kristus, pomalu se v něm probouzí poněkud zneklidňující nutkání. Sang-hyeon je upír. Krev cucá z komatózního pacienta přes infúzi a je odhodlán pokračovat ve svém původním životě. Ač pro něj je stávající stav nevyžádaným prokletím, okolí na něj nahlíží jako na dar. Přijde první smrt (z milosrdenství), druhá smrt (z nedorozumění) a pak už nelze nic vzít zpět. Dodejme jen, že moc dána do rukou utlačovaného, dokáže zrodit psychopata.

Zatímco Hollywood si točí filmy o upírech, kde figurují témata jako ovládnutí světa, vyhlazení lidstva, starobylé rody... Chan-wook Park stvořil naprosto pozemský příběh o lidech, lásce, mezilidských vztazích a boji instinktů a (s)vědomí. Žádné tesáky rostoucí z dásní, žádný hon na tvory noci - celkem se na scéně objeví pouze 2 (a náznak). Ač Slunce i pro jeho upíry představuje ultimátního nepřítele, nežijí v temnotách (nebo zeleně vyfiltrovaných katakombách), ale ve vyběleném, prosvětleném domě.

Park je provokatér a estét. To si z většiny jeho filmů nelze nevšimnout (Oldboy, Sympathy..., Cut, I'm Cyborg... ). Žízeň není stylizovaná, jak je to u něj zvykem, ale podobá se spíše svojí prací s prostorem krátkému filmu Cut z Three Extremes (zadrátovaný klavír - kombinace bílých stěn a rudé krve). K Oldboyovi pak směřuje filozofií neestetična (stříhání jazyka - lámání prstů, otevřená zlomenina, zvracení krve přes flétnu, roztržení ucha háčkem na ryby...) a v neposlední řadě tu potkáme i práci s realitou jako v Kyborgovi (postřílení zaměstnanců ústavu - duch mrtvého manžela sdílející postel s milenci). Ve své podstatě je to ale hloubková (a přes 2 hodiny dlouhá) studie charakteru lidí, pudů (taková neoslavná erotika také hraje svoji roli - vrcholem této stránky chování je slízávání krve z obnažené dívky) a míry lidskosti, která se může, ale nemusí, přechodem na vyšší potravní stupínek ztratit.

Takovýto film může světu rozhodně přiněst víc, než všechny Underworldy a Stmívání dohromady. Ty totiž útočí na primitivní pudy, Park se pokouší oslovovat mozek.

Quest for koblihy

Dnes proběhla v Brně folklorní megaakce - celoměstský fašank. Tato akce spočívala ve spoustě maskovaných a krojovaných lidí, kteří zpívali a tančili na netradičních místech. A protože moje babička patří k souboru, který tuto akci na letácích organizoval, dostala úkol obsadit checkpoint v teple Mahenovy knihovny a procházejícím souborům nabízet občerstvení, které se mělo skládat z flašky něčeho ostřejšího a čerstvých koblih. Logistika ovšem selhala a když jsem ze zvědavosti na místo dorazila, zahříval se tu každý z vlastních zásob a o koblihách se pouze hovořilo. Posilněna vínem a povzbuzena přihlížejícími, vydala jsem se do útrob Staré radnice vyhledat slíbený proviant. Mise byla úspěšná a běhajíc s krabicemi po Náměstí Svobody (napoprvé jsem množství pro účinkující hrubě podcenila) jsem si chvíli připadala jako spoluorg. Následuje soubor fotografií na téma "Co, milé děti, můžete o fašanku potkat v knihovně". Foceno samozřejmě pouze mobilem.

Hello, Dolly!

Jsem Arizona, napůl prozkoumaná, napůl divoká.
Irenko, co to máte ve skříni?

Hello, Dolly! mám provždy spojeno s My Fair Lady a komediemi z 60. let, které se čas od času objeví ve víkendové nabídce ČT2... a které mě nikdy nelákaly. My Fair Lady (ze Zelňáku) už prkny MdB procupitala, takže teď došlo i na Dolly.

Elegantní Dolly Leviová (Ivana Vaňková) je velice činorodá osoba, která vyniká především v umění dohazování a manipulace. Jejím vrcholným kouskem ovšem bude přesvědčit zapšklého vdovce a půlmilionáře Horáce Vandergeldera (Petr Štěpán), že právě ona je pro něj ta pravá, a při jednom spáruje i jeho dceru s jistým umělcem. Je to ten typ příběhu, kde nikdo nepřijde zkrátka a když sejde z jedné svatby, za rohem čeká už další, neboť počty chlapců a dívek zde vychází naprosto stejně. Je to taky ten typ příběhu, který se životu nepodobá ani omylem. Plno barev, šťastných lidí, malebných scenérií (při představení Harmonia Garden mi spadla čelist, to se vážně povedlo), překrásných kostýmů a velkolepých hudebních čísel s velice líbivou choreografií ve stylu Broadwaye. Není to nic mimořádného, ale jednou za život by se člověk mohl přecpat něčím načančaně sladkým, ne snad?

Co se nikam nehodí...

... a za nic nestojí

Aneb notně uleželá, okoralá a vyhrabaná "recenze".

Twins Mission (2007)

Na tenhle film bych se dobrovolně nedívala. Ale byla jsem požádána, zda bych neprovedla korekci titulků, a tak jsem ho zhlédla. Dvakrát.

Jacky Wu vám asi nic neříká. Já ho viděla v Tai Chi Masterovi (to je takový dlouhý seriál, ze kterého byl sestříhán dlouhý film, který je krásnou demonstrací tai chi v praxi - postupně se ukáže, že na tai chi prostě žádný jiný styl nemá!). Bohužel se od té doby hrát nenaučil, i když už se pitomě culí jen polovinu času (dle IMDB hraje Assasina #1 v nové Mumii).

Twins Mission je akční parodie (na film). Máme tu starý artefakt, který převáží vagón buddhistických mnichů na výstavu. Máme tu magnáta, co chce koupit staré domy od slečny, jejíž sestřička trpí rakovinou. Máme tu zlý gang skládající se z dvojčat, který pro magnáta hodlá artefakt ukradnout, aby ho mohla dostat slečna pro svoji sestru a podepsat tak smlouvu o prodeji. A pak tu máme skupinu dvojčat z cirkusu, která pro přeživší mnichy z vagónu má tento artefakt získat zpět. Huh, chytáte se ještě? Pro méně náročné jsou připraveny krysy lezoucí z těla ubožáka spáchajícího sebevraždu, policejní tým, co nikdy nic nevyřeší, slečny obalené umělohmotným ovocem, David Copperfield a hroši. Smutné ale je, že scénáristé nějak zapomněli na konec. Všichni se pobijí, artefakt někde po cestě ztratí, holčička pořád umírá. Následují titulky, kde je pár záběrů z natáčení a také to, že se kvůli této volovině několik lidí zranilo, protože čuměli zblízka na vybuchující vlak.

Herci neskutečně přehrávají (to bude tou parodií), většina vtipů není vtipná, ale jedna dobrá akce by se tu našla (nájezd číslo 1 hodných Dvojčat na budovu magnáta). Herci ovládají solidní wire-fu (jak řekl Mistr - i na drátech se to musí umět), ale to je tak všechno. Střih nijak nezaujme a těch pár pěkných dekorací (samé zelenomodré sklo) a exteriérů (úvodní minutový pohled na vlak) rozhodně nevymaže z paměti otřesné digitální triky.
Beware travellers, hic sun digital twin snakes!

Betlém

Tři králové na Štědrý den?

Archanděl s planoucím mečem a sám ďábel svádí boj o lidské pokolení. Ne, to ještě nejsme v Supernatural...

Dlouho jsem hledala výstižné slovo, pro tuhle divadelní hru, až jsem ho našla - překvapivě v oficiálních textech. Betlém je koláž. Výjevy sebrané a poskládané do obrazů. Ústředním těžištěm, jak jinak, je narození Ježíška a jeho oslava. Prolíná se tu cesta Marie a Josefa s cestou tří bačů a tří králů prokládána obrazy ze Starého zákona (především první hřích a vyhnání z ráje) i ozvěnami z budoucnosti. Herodesův ortel nad prvorozenými syny se zrcadlí v cestě Židů do Evropy za 2. světové války. Betlém je místy smrtelně vážný (Ježíš s křížem), místy absurdně vtipný (Gabriel sděluje Marii a následně Josefovi boží plán), plný jemných odkazů na staré umění a náboženské symboly, které mi unikaly (nejvýraznější snad byla Adamova póza odkazující na Michelangelova Davida).

V hlavních rolích dobra a zla se setkává archanděl Gabriel (Petr Šťěpán) - a ano, meč opravdu vzplane a i křídla roztáhne, a ďábel, démon a pokušitel v jednom (výrazně výborný Michal Isteník). Škoda, že v oficiální galerii jsou fotky ve velmi raných kostýmech. Světlá i temná zbroj byla působová.

P.S. když se nad tím zamyslíme, Ježíšek si těch darů, které mu byly přineseny (tak, jak jsou prezentovány v papírových betlémech), moc jako batole neužil. A ještě to s sebou museli táhnout do Egypta.