P Wor(l)d

Zašla jsem si na Pottera. Od prvního dílu, na který jsem šla do kina po dlouhém váhání jen kvůli Williamsově hudbě, jsem stihla přečíst všechny knihy a tu poslední si i pořídila v originále (první den prodeje u nás, protože jsem prostě šla kolem knihkupectví a ona na mě koukala). Je to pro mě poněkud neuchopitelný fenomén. Knížky jsem přečetla samozřejmě téměř jedním dechem, ale nemám potřebu se k nim vracet. Neláká mě otevřít nějakou scénu a přečíst si ji. Žádnou takovou snad ani nemám. Naopak při zapojení mozku zjišťuji, že ty knihy nejsou svým stylem pro mé čtenářské já nikterak uspokojivé. Weird.

S filmy je to jinak. Přistoupila jsem na hru Chrise Columbuse (těžko se mi pojmenovává ten naivní velkolepý styl), byla nadšena z vize Alfonse Cuaróna a Newellova barevnost a dotaženost mi také vyhovovala. Kam ale s Yatesem? Z Fénixova řádu jsem byla zklamaná. Ty modro-bílé a zeleno-přeexponované filtry mi pijí docela krev. Navíc ve Fénixově řádu skombinované s Umbridgovskou pastelovou opravdu vražedná kombinace na jeden film. Netušila jsem, že mi někdy bude barva filmu proti srsti. Přitom Yates není špatný režisér. Pod jeho taktovkou vznikly seriály jako The Lakes (viz někde níže) nebo State of Play (originál mi leží na stole). Obě dvě série rozhodně nejsou nic pro děti. Že by se Yates snažil kvůli ratingu držet při zdi natolik, že jeho Potteři jsou nemastní, neslanní, bez výrazné identity?

Na Prince dvojí krve jsem šla bez předsudků a bez očekávání. První dojmy? Lepší než Fénixův řád, ale na svoji délku poněkud chudé. Jak se dalo čekat, mírně stoupla hustota výskytu profesora Snapea (ale stále to není žádní sláva) - a dočkali(y?) jsme se několika pěkných celků (už od prvního dílu mi nejvíc imponuje ten vlající mundůr, což v detailech zaniká). Nebudu se pouštět do generalizování, ale dala bych ruku do ohně, že v každém díle byly aspoň dvě dějové linie. Ta, týkající se Vy víte koho, a jedna odlehčená (turnaj kouzelníků, sbírání bodů pro soutěž kolejí, famfrpálový turnaj...). V Princi by se takto daly identifikovat zaláskované trable, což má za následek 1. více či méně povedenou statickou legraci, 2. roztříštěné zbytečné scény (třeba zrovna famfrpál). V podstatě je tu toho dějového a opravdu důležitého jako šafránu. Jsem ráda, že si knihu příliš nepamatuji, takže nemohu poukazovat na vynechané věci. Trochu mě zamrzelo Snapeovo odbyté "mimochodem, já jsem Princ", ale finální bitva mi nechyběla - celkově se mi toto komorní pojetí i s dojemnou dohrou líbilo. A narozdíl od Fénixova řádu se mi tu líbilo i pár scén - prokletá Katie, peklo rozpoutané Gandalf... eee... Brumbálem, pohled na moře a skály, souboj v umývárce... Jsem zvědavá, do jakých rolí doroste Tom Felton.

Hudba si zaslouží zvláštní pozornost. Už v průběhu filmu jsem si na ruku napsala pár poznámek, abych nezapomněla. Tak v první řadě - Hooperovo opakování témat z Fénixe. Šprýmařský motiv z ohňostroje (trochu zvukem připomínající Doylův famfrpálový world cup) se teď přesunul do nového shopu bří Weasleyových. Potud skvěle. Ale Dumbledor's Army a její objevení se při famfrpálu? Vnitřní smysl mi uniká.

Filmové série, na které si teď vzpomenu, se snaží být hudebně konzistentní. To není totéž jako repetetivní. Prostě mají svoji hudební barvu. Když se řekne Matrix, okamžitě se vám vybaví elektronické úlety Dona Davise (a i chorály ze třetího dílu do tohoto konceptu zapadají). Hudba ze Star Wars se vyvíjí, ale pořád má jisté zákonitosti (že by na vině byly smyčce?). Pán prstenů je další krásnou ukázkou hudební soudržnosti. Indiana Jones a výrazné žestě, Leathal Weapon a jazzový nádech. U Potterů je to poněkud jinak.

Williams nasadil prvním dílem jistý tón a z jeho snahy vzešla dvě témata, která si našla svoji cestu na výslunní filmové hudby (Hedwig's Theme a Harry's Wondrous World), ve druhém díle se držel ve stejné úrovni a přidal nádherné téma fénixe Fawkese. Se třetím dílem jako by úplně otočil a z tmavých smyčcových tónů vynesl Pottera do mnohem světlejšího světa (můj nejoblíbenější díl i soundtrack). Pak otěže převzal Patrick Doyle a opět dal Potterovi jiný směr, ale stále udržel hudbu v určitém spektru pompéznosti a jemnosti.
A jsme u Hoopera. U něj mi připadá, že má pár dobrých nápadů (z Fénixova řádu například téma Umbridgové, fireworks, Dumbledor's Army...) - prapodivné frázování Hedwig's theme raději nezmiňuji. Jenže co téma, to jiný styl, osamělý ostrůvek bez mostu k ostatním. Stejně tak tomu bude u Prince. I tady je pár míst, která stojí za pozornost - třeba až obřadní chorály před bouří v Bradavicích, oslava po famfrpálu nebo nebývale rozmáchlé téma nad mořskou hladinou. Ale v jiných místech filmu odvádí jen standardní práci - zde se mají lidé bát, zde mají plakat, zde se mají smát. Účel to plní, ale oproti těm ostrůvkům to působí jako mořské dno na míle od nich vzdálené. Navíc si nejsem jistá, jestli tu jsou nějaká vyloženě témata (a poslouchat soundtrack se mi zdá ztrátou času).

Účel onoho vyexkalovaného BAF efektu, který se dal čekat a nebyl tedy způsoben ani tak překvapením, jako hrou s divákovými smysly (uvyknutí sluchu na ticho a jeho následné přetížení způsobí vždy nepěknou reakci organizmu), mi uniká. Podlé a přízemní. Cuarónovi mozkomorové ve vlaky byly tisíckrát děsivější.

Na závěr pár vtipných poznámek z kina. Dabing = spousta dětí. Měla jsem opět štěstí. Seděly vedle mě hned dvě s tatínkem. Jedno vypadalo už rozumněji, druhé možná tak na 1. třídu. Nejvíc zařezaně zíraly na trailer na G.I. Joe. U každé "muckací" scény si zakrývaly oči a vydávaly znechucené zvuky (zajímalo by mě, kde to pochytily) doprovázené "řekni až to bude pryč" směrem k tatínkovi. Jejich neustálé štěbetání a výkřiky jako "jsem věděl, že se otráví, ale nevěděl jsem, že spadne tak rychle!" mě opravdu netěšily. Závidím Praze titulky.

P.S. před filmem jsem seděla v McDonaldu u kapučína a pročítala si starý Cinepur. Je v něm článek o výstavě filmů Andyho Warhola v Praze (která bohužel skončila a já bych na ni ráda šla). Idea jen zvolna se měnících filmů v obraze. Idea ze 60. let 20. století. Stejná idea, jako hýbající se fotky v Potterově světě. Zajímavá souvislost.

EDIT: po znovu shlédnutí Fénixova řádu měním lehce stanovisko. Celé to špatné nebylo. Jen konec, konec byl nanejvýš trapný. A i ty barevné filtry se zdají horší ve vzpomínkách, než při sledování filmu.

nadpis vznikl jako parafráze Cinepurovské recenze, kterou jsem stihla v pološeru přeluštit během otravné přestávky.

Transporter a Mr. Jones

Ve výkladu pana Trevora Jonese byly pojmenovány skutečnosti, které jsou prostým a jasným faktem a přesto nad nimi nepřemýšlíme. Když se nám hudba líbí, pořídíme si soundtrack, zaposloucháme se do melodie a (v mém případě) do celého zážitku ještě zakomponujeme pocit z filmu. Nic konkrétního, jen mlhavé emoce a barvy. Dohromady promlouvající celek. Ale jak pan Jones zdůraznil, hlavní práce skladatele je titěrná manipulace s políčky filmu a notami. Jejich přesné umisťování, které ale ve finále nevzbuzuje umělý dojem, nýbrž konzistentní skladbu, která by měla být v symbióze s obrazem až téměř náhodně. Zkusili jste se na tohle někdy zaměřit? Já do teď ne. Jen občas, když to bylo příliš nápadné, si člověk něco pomyslí:

- Max Steiner při příjezdu na ostrov kopíruje svoji hudbou každý krok hrdinů a ta tak působí jako komentář akce a ne melodie (King Kong, 1933). Soundtrack jsem samostatně poslouchat nezvládla.

- V Battle of Wits je jedna bitevní scéna, kde jako by střihač krátkou chvíli záběry koncipoval podle rozjetého Kenji Kawaie.

- LoDucova hudba k prvnímu Librarianovi se absolutně s filmem míjela. Ještě nikdy jsem neviděla takovou disharmonii mezi tím, co vidím, a tím, co slyším.

Většinou ale člověk jen chytá témata, která ho svojí melodií buď zaujmou nebo ne.

Proč ale tohle všechno... Právě jsem dokoukala Transportera 3. Na tom by nebylo nic zvláštního. Jenže jsem si při něm vzpomněla na pana Jonese a už nebylo cesty zpět. Vypíchla bych tři scény - počáteční auta v Marseille vs rybaření, bitka v autodílně a finální auto vs vlak.
V prvním případě se občas nádherně povedlo skladateli přepínat plynule rytmicky mezi oběma dějišti. Krása. A když se do střihu netrefil (rytmus je rytmus), byl rozdíl poznat.
Ve druhém případě akce a perkuse dovolují udělat si obrázek o tom, co Jones vysvětloval o načasování zvuku a obrazu. I tady jsou některé momenty mnohem povedenější než jiné.
No a v posledním případě lze vysledovat krásný rozdíl mezi tím, když skladatel reaguje na zastavení auta, ale naprosto ignoruje jeho proskočení do vlaku.

Uhm, doufám, že mě tahle analýza brzo pustí, abych si spíš mohla užívat vypracovaného těla pana Stathama. Ale tohle muselo být sepsáno. Pro další generace, případně pro dlouhé zimní večery autorky.

Hide my head...

8 let Festivalu fantazie. Není to už dost? Kdysi dávno člověk cestoval přes půl Vysočiny, aby tam pobyl alespoň jeden den...

(prosím nelinkovat)

Letos možná pár poznámek k programu. Ve Star Wars si vždycky ráda zajdu na ty "přednášky", co slibují zábavu (a letos se navíc díky Vaškově novému systému - jsem vážně ráda, že jsem se linie zbavila, přispívalo osobní přítomností i na povodně).

Poprvé jsem v historii FF (díky novému filmu) zabloudila ke Trekkies.

Největší prim hrál ale Soundtracon a Trevor Jones, kterého sem E-Wan a spol. dostali. Nevidět to, neuvěřím. Jeho povídání bylo sice zdlouhavé (je vidět, že přednáší na škole), ale dost podnětné. Jonese, kterého jsem znala jen jako autora Mohykána, Temného krystalu a Excaliburu (pamatuju si na doby, kdy jsem si slibovala, že se některé ze skladeb z tohoto alba naučím doprovázet na cimbál, který už doma 5 let nemáme), teď opravdu považuji za jednu ze stěžejních postav filmové hudby, která si je vědoma toho, že splácat noty dohromady umí kde kdo, ale diváci už mnohdy nedocení preciznost, z jakou je potřeba pospojovat je s obrazem. I můj pohled částečně změnil. Navíc už nikdy nebudu v duchu žertovat o tom, že bych mohla cokoliv vyhrát, neb se to občas i splní (pusu jsem dostala jen na tvář, rozdýchala jsem to tak tak a vše ostatní jsou pomluvy). A z autogramiády jsem si odnesla podepsaného (zatraceně drahého) Posledního Mohykána.

Druhým hostem byl James Fitzpatrick. Velmi zajímavá osobnost, která přinesla vhled do procesu nahrávání hudby k filmům.

Letos jsem si vyčerpala veškeré témata, kterými jsem mohla Soundtraconu přispět já.
První byla hudba v BSG. Tu jsem nijak neplánovala, ale E-Wan (netuším proč) nechtěl slyšet ne. A jsem nakonec ráda. Sice jsem netušila, jestli na ni přijde hrstka lidí, co o téhle hudbě nic neví, nebo naopak hrstka zasvěcených, co chce vidět, co s tématem napáchám... no pojala jsem to ve mě vlastním analytickém duchu s hrstkou faktů a zbytkem vyposlouchaných vlastních postřehů, se špetkou srovnání s Glassem (za tuto část děkuji podnětu od Cartha jednoho večera) a završené obloukem hudebního porovnání seriálové sci-fi tvorby 70. let minulého století a počátku 21. století. Myslím, že se to povedlo. Aspoň ve středu večer se mi dostalo nad tousty nečekaného uznání od neznámé slečny.

Čínská filmová hudba na tom byla poněkud hůř. Dlouho jsem seděla nad konceptem a hodinovým formátem. Rozebírat skladatele nemělo smysl. A tak jsem vsadila na diváctvo (které mohlo aktivně srovnávat, nebo jen pasivně poslouchat) a prohnala jsem je spektrem hudby, kterou v čínských filmech najdeme - od definice tradiční hudby, přes kung fu filmy, historické filmy (symbióza tradic a západu) až po moderní tvorbu (ne nutně myšleno časově). A do toho mi přišlo zajímavé přihodit kontrastní japonskou tvorbu pro čínské filmy a západní přístup k tomu, co se čínskou hudbou nazývá. Opět potěšila nečekaná reakce stran neznámého člověka, kterého jsem zaujala. A pak ještě následná debata a oběd se dvěma soundtrackáři, kteří tuhle hudbu znají, ale některé mé oblíbené filmy jim zatím zůstaly utajeny.

Pokračování trailerové hudby (tentokrát o ES Posthumus, o kterých se nedá mluvit tak vtipně jako o Immediate Music) byla poměrně katastrofa. Nejenže po zkušenostech s přetékáním jsem povídání zkrátila až moc, ale za Posthumusáky prostě mluví tvorba a ne slova, takže nevím, zda se u ukázek publikum příliš nenudilo. Nicméně i po téhle přednášce se objevila slečna, která byla nadšená a které jsem mohla darovat v té chvíli už nepotřebné DVD. Takže aspoň částečný úspěch?

Zúčastnila jsem se obou soundtraconovských soutěží. Tentokrát jsem se konečně chytala - většinu věcí jste slyšeli milionkrát, dokážete to zazpívat, ale zaboha nevíte, co to je (Dragonheart!!!). I tak jsem se (s odřenýma ušima) v SF&F jednodušší části vlezla do první pětky a odnesla si originál nového Star Treku (Sup si za 1. místo odvezl podepsanou BSG season 1 - aspoň si ji konečně poslechne). V té druhé jsem si ani neškrtla (Desplata prostě neposlouchám).

Překvapením pro mě byl Spycon a konečně jsem přišla na to, proč minulý rok Lord přednášel x hodin v kuse. Jeho povídání o... čemkoliv, ale tajných službách především, je poutavé, vtipné a hlavně zasvěcené. Jeho je na úřad škoda. Měl by přednášet na vysoké. Mám chuť začít číst knihy o 2. světové (a studené) válce. Fascinating. I na agenta Smarta jsem zůstala a film už mám shlédnutý.

Všechna čest Blairovi a Lordovi a jejich Spy vs Spy. To jsem si nemohla ujít. Hodinový program ve velkém sále ke 4 minutovém fanfilmu, který vznikal jedno odpoledne u přehrady v archaické analogové kameře mého otce a při kterém počet klíšťat přilepených na Ayle převažoval 4x celý štáb. Navíc Blair vyhrabal Lordův scénář ke Shreckovi 1.5 (na který jsme všichni už zapomněli). Já brečela smíchy, Lord zíral, půlka lidí netušila která bije a dva pánové z publika se v tu chvíli stali fanoušky NK - New Kamino. Myslím, že už jsou hotovy 3 trailery na Spy vs Spy II a za 5 let možná padne první klapka.

Letos jsem konečně mohla zajít na Cosplay. Padmé měla vše pevně v rukou a vytvořila z této ceremonie konzistentní celek. Možná by to příště chtělo usměrnit všechny soutěžící k nějaké formě prezentace, bylo to v některých případech až moc rychlé (a anime bych zakázala).

Co se týče Facebooku... Stíny do společnosti nepatří.

Středeční noc bych škrtla i v dějinách.

Žiju mezi dvěma světy. Na ten reálný jsem příliš najivní. Na ten druhý příliš přízemní. Jsem defel, co nemá svoji identitu, ale přizpůsobuje se svému okolí. Letos... letos jsem se ocitla v noci sama před kinem. Když před rozjetým autem uhýbáte jen ze solidarity k řidiči, je něco špatně. Pomalu ale jistě se se všemi míjím. Poslední výlet do reality mě stál až moc. Možná se v ní jevím jako dýchající hadra, která tak zoufale nechce přemýšlet. Co já vím. A to je ten důvod Ondro, proč s tebou půjdu do divadla, půjdu s tebou na martini, ale nic víc. Ty žiješ v téhle realitě taky a já vím, jak to končí. Bere to iluze a zanechává jen pochybnosti a nechuť brát v potaz společenské konvence. Proč vůbec žijem a jakej to má smysl? Ten můj začíná a končí u těch, které ovlivňuje. Mámě se snažím kompenzovat vše, co jí udělal můj otec, pro kterého byla patrně taky jen stálá položka v bytě. Felix díky mě může aspoň o pár let víc pozorovat svět a kdesi v Indii zaplatí moje peníze šanci na vzdělání jednomu dítěti. Dostačující důvod? Zatím. Maják zhasíná. V mém světě je pyžamo s králíkem naprosto lhostejné.

The Lakes (1997)

Britský seriál a John Simm. Mohla jsem snad uprostřed zkouškových stresů sáhnout po něčém jiném?

David Kavanagh - mladík vyrůstající v Liverpoolu, kde jeho jedinou náplní dne bylo utrácení peníze rodičů sázením na koníčky. Drahá to zábava. Rodičům samozřejmě jednoho dne dojde s flákačským synkem trpělivost, David se v tu chvíli zachová velmi heroicky - naposledy vybere cizí peněženku a nasedne do prvního autobusu do divočiny. Tedy spíš směr Lake District, kde zakotví v prvním nejmenovaném městečku a snad poprvě v životě si najde práci v hotelové kuchyni, která je pravděpodobně odkladním místem místní mládeže. Ve zdejší krásné krajině mezi ovcemi nechtěně zapracuje na svém otcovství a najednou má na krku svatbu s mladou Emmou, což nesou těžce všechny strany včetně příbuzenstva. Ale lidé se mění. Tedy až na Davida, který své gamblerství ovládnout nedokáže a po krátkém pokusu o rodinný život v Liverpoolu (a pobytu za mřížemi) se vrací do jezerního městečka, aby zde Emmu i s dcerkou získal zpět. Jenže do jeho života i života celého města zasáhne tragédie čítající tři děti, jezero a překocenou loďku. Na koho padne vina? Na učitele, který místo hlídání dětí sledoval svoji nevěrnou manželku? Na šéfkuchaře, který dotyčnou zrovna obšťastňoval, nebo na Davida, který byl jediný na místě tragédie? A proč se Emmina matka tak lačně dívá na kněze?

Toliko úvod k první sérii celkem 14 dílného (netradičně 4 + 10 dílů) seriálu. Jak se dá vytušit, vše nějak dopadne a duše dětí dojdou pokoje. Ovšem... ovšem máme tu druhou sérii. Učitelovu ženu zde ve vaně potká hever a je z toho pěkně zapáchající polízanice (pan učitel se půl série pokouší ženy ve vaně zbavit a druhou polovinu se pokouší ignorovat vyplavávající zbytky z jezera). Z Davida se stává podivná postavička předčasně vyspělého otce pohrdající praktikami mládežníků a snažící se (stále) získat zpět Emmu, zbavit se gamblerství a neutopit se. Pan kněz pořídí Emmě sourozence a Emmin otec není šťastný. Šéfkuchař, toho času invalidní po kolizi s autem, jen sleduje manželčinu provokaci (pospává s kým se dá a ještě o tom barvitě referuje) a těší se, až se sádry zbaví (aby mohl také pospávat s kým se dá a ještě pár lidí zramovat). Do města přijíždí nová učitelka, jejíž orientace neodpovídá místním křesťanským ideálům (ale její vztah s doktorkou nějak vyšumí). Pan učitel se snaží prozměnu zabít šéfkuchařova syna. Do toho nějaké to malé znásilnění... o zápletky není nouze. Divím se, že obyvatelstvo tohoto městečka přežilo tak dlouho.

The Lakes není nic světoborného. Spousta postav, spousta osobních příběhů (nejzajímavější jsou trable šíleného pana učitele a nejméně záživné pak morální dilemata kněze a Emminy matky). Celý koncept jako by se chtěl přiblížit Lynchovu Twin Peaks. Jen tu chybí nadpřirozeno. Dokonce je tu jakýsi symbolismus - stíhačka létající nad jezerem, která otevírá a uzavírá některé díly. Dešifrace symbolu je ovšem náročnější než možný benefit, a proto nad ní bylo mávnuto rukou. Stejně jako v Twin Peaks tu máme pár, kde nehodný muž je zneprovozněn a vydán na milost manželce.

Vše se tu točí kolem jezera. A vody. Nebezpečná vana, utopené děti, pár pokusů o sebevraždu, dno jezera jako odkladní místo pro mrtvoly (už bych se tam opravdu nekoupala)...
Nutno uznat, že krajina je tu krásná a člověk by si (nebýt těch páchaných zvěrstev) i povzdechnul, že nemůže vyjít z bytu a shlížet z útesu na nekonečnou klidnou modrou hladinu uprostřed zeleného porostu.

Mimochodem, David skončí sice v obětí, ale bohužel ne své zákonné manželky.

(Poučení? Nemáte-li řidičák, nevražděte. Je to pak komplikovanější.)