26. 6. 2010

Sny svatojánských nocí

Splnil se mi sen. Většina věcí, co formovala naše vnímání světa, se už nikdy neobjeví. Teď nastala malá výjimka. Sny svatojánských nocí Moši a Merty sformovaly moje vidění divadla. Jan Apolenář (tehdy v roli Puka) byl asi první herec, do kterého jsem se jako 10 letá holčička zamilovala (takovým tím nevinným způsobem samozřejmě :)). Člověk si v mém věku už nepamatuje, co bylo před rokem, ale na některé věci z dětství si vzpomíná, jako by to bylo včera (i když kontext a podrobnosti úplně chybí). Když jsme na Snech byly u Křižíkovy fontány, pršelo. A to zdaleka nebylo první shlédnutí. Jako dnes si pamatuju úvodní tóny, při kterých se vždycky otvíraly poklopy v zemi a ven se valil dým. Roli malého chlapce tenkrát hrála Janika Kolářová, které je dnes už 22 let. Doma jsme samozřejmě měli CD s hudbou a se sestrou uměly každé slovo. Dokonce jsme si některé melodie neuměle vybrnkávaly na klavír, co stojí u babičky (a tenkrát se na něj ještě dalo hrát). I když jsme tenkrát ani nemohly chápat celou podstatu představení, byly jsme tímto muzikálem naprosto uchvácené.

Pak se zapomnělo. CD se někam založilo a vzpomínky začaly blednout.

Až do dnešního dne. Na Biskupském dvoře (což je krásná zahrada u Moravského zemského muzea) opět ožil svět skřítků a víl. Samozřejmě už s jiným obsazením - Zoru Jandovou a Apolenáře v něm už neuslyšíme (zbytek obsazení bych vzhledem k mým tehdejším neznalostem raději neporovnávala). Roli Puka převzal mladý Aleš Slanina a i když Apolenářův typický hlas prostě nic nepřekoná, byl svým způsobem magický a roztomilý zároveň (a to jako hodně!). Celý muzikál se tak trochu vymyká soudobé tvorbě. Po revoluci (premiéra 1991) to muselo být zjevení. Těžko říct, jak to vnímají lidé, co ke Snům nemají vztah z dřívějška (ale nebyla jsem sama, kdo si v publiku celou hodinu a půl v duchu odzpíval).

Celý děj se točí kolem lásky. Rozhádaným táborům žen a mužů se elf Puk rozhodne ukázat svoji moc tím, že je ponoří do sna, kde si s pomocí magické růže hraje s jejich touhami. A tak se tu dočkáme milostných čtyřúhelníků, sodomie (jeden z mužů je proměněn v osla), trochy masochismu, sebelásky, queer vztahů, rodičovské rivality apod... A tenhle aspekt mi došel až teď. A taky mi došlo, jak moc si dokáže dítě vysvětlit svým způsobem věci, co nechápe (např. sousloví "u hrobu onanova"), a jak jiné prostě přejde bez povšimnutí, aniž by se tím zalamovalo a kazilo si vlastní prožitek.

Bylo to nádherné. Pukův posed přímo pod majestátním Petrovem (kuk na dvacku). Hudba u tohoto představení živá asi nikdy ani nebyla. Narozdíl od jiných muzikálů se staví na několika málo chytlavých tématech, které se v průběhu děje vrací a opakují (Já jsem ty a ty jsi já...). Extravagantní lesní kostými posouvají všechno do surrealistična a když k tomu přidáte živý vítr pohrávající si s už tak rozevlátými oděvy, dostanete nevšední podívanou. Jen škoda, že přírodní divadlo neumožňuje tak luxusní výhled na jeviště, jak by si člověk přál. Něco za něco. Doufám, že se mi brzo zase podaří najít ono zapášené CD.

EDIT: tak jsem právě vyzpovídala mámu a poprvé jsme na Snech byly v roce 91. Takže to mi bylo hezkých 6 let.

EDIT2: a když tak o tom přemýšlím, tak to možná tehdy nebylo CD, ale obyčejná kazeta.

25. 6. 2010

Becket aneb Čest Boží

Poslední představení letošního předplatného skončilo před pár hodinami. Když se mě máma zeptala, co se mi na něm nejvíc líbilo, odpověděla jsem, že nemožnost shrnutí celé hry jednou větou (ona si odpověděla, že hudba). Tříhodinový příběh Jindřicha II Plantageneta a Tomáše Becketa. Nebylo to jednoduché (publikum z předplatného je bohužel dosti odlišné od publika festivalového a ruší!!! Nesnesete-li dlouhé hry, informujte se dopředu a nelezte na ně. Děkuji).

Samotný rámec děje je zasazen do 12. století mezi šlechtu a soustředí se na výše zmíněné postavy, které i přes svůj odlišný původ začínají jako přátelé a posléze končí jako... chtělo by se říct nepřátelé, ale je to složitější. Hloubka všeho totiž tkví hlavně ve vykreslení světů, ve kterých jednotlivé postavy žijí (požitkářský světský anglický dvůr, kde je myšlení považováno za nezdravé, lidské morální nitro, které si vybírá cestu dobra i přes logické nevýhody, církevní sféra a intrikující Řím) a především v nádherně odsouzeníhodné postavě Jindřicha II., s nímž člověk občas soucítí (i kdyby neměl). Petru Štěpánovi se povedlo do ní dostat neuvěřitelný život, že její reálnost a zmítání se ve svém omezeném pohledu na svět až zamrazilo. Aspoň na divadle nemám pocit, že jsem ošizena o postavy a místo nich mi jsou vnucovány kategorizované obrázky vystřižené z katalogu na drátkách (což se mi v poslední době při koukání na filmy celkem často stává).

V chladných, drátěno-plechových kulisách sledujeme zásadní problémy nejvyšší z vysokých vrstev té doby - peníze, zábava, jídlo... abychom hned v zápětí potkali opačný extrém, když se Becket s Jindřichem za bouřky vnutí do jedné saské chatrče a s jejími obyvateli zachází jak s věcmi (zvlášť s dívkou, kterou tam najdou), zároveň ale poprvé probleskne Becketova pravá tvář, což ale v důsledku stojí život jeho milenku (scéna mezi opilým Jindřichem a rezignovaným Becketem k tomuto vedoucí je mrazivá). Přelom nastane ve chvíli, kdy při tažení do Francie Jindřich Becketa vnutí do funkce arcibiskupa Canterburského k nelibosti celé církve. Nicméně tímto okamžikem se s Becketa stává Jindřichův negativ a ve jménu božím nachází ztracenou odvahu a čest. A začíná konat dobro a trestat zlo, což se ne vždy slučuje s vládními záměry. Mezitímco hledá azyl ve Francii a pomoc v Římě, Jindřich neví, jestli ho víc miluje nebo nenávidí a veškerý svůj vztek ventiluje na své disfunkční rodině (respektive on je její jediný disfunkční prvek). Dobře to neskončí...

Když už jsem zmínila Petra Štěpána (když si vzpomenu, jak jsme si při uvedení Čarodějek říkali, kdo to jen může být, musím se smát), musím zmínit i jeho protipól - Petra Gazdíka. Jeho Becket sice nemá tolik vnitřního prostoru jako Jindřich, ale zahraný je skvěle. Ženské postavy jsou redukovány na objekty pro mužskou spotřebu a královnu s královnou matkou, které sice mohou beztrestně projevovat o něco více vlastního názoru, než všichni ostatní, ale jsou stejně deformované jako zbytek šlechtického světa (a následně odkázané do patřičných míst). Celým dějem probleskují dvě postavy (opět roztomilý Isteník s neméně roztomilým Matějkou), které do tíživé atmosféry přináší až absurdní humor (Viva la France), což hru dělá o něco stravitelnější pro běžného diváka (který například trpí u Třech sester a na Godota by čekat nevydržel).

Pro scénu je typická hra se světlem a prostorem. Zvlášť postupné prohlubování mizanscény v první polovině hry je nápadité. Mým favoritem ale zůstane setkání Jindřicha a Becketa v noční, sychravé Francii - ohraničení malého prostoru pomocí průhledné záclony, mlha doslova se válející po zemi a projekce evokující noční, větrnou, zamračenou oblohu. Z dějové stránky bych pak jednoznačně vybrala večeři, při které Jindřich dost nevybíravým způsobem oznamuje svůj úmysl korunovat svého syna jen proto, že mu to dává příležitost vysmát se Becketovi.

Mám takový dojem, že tohle představení už neuvidím, ale setkání to bylo v jistém slova smyslu příjemné (pokud se tak dá charakterizovat stav, kdy vám zůstane v hlavě viset černá díra a kámen v žaludku). Viděla jsem sice věci s větším dopadem, ale Becket se rozhodně řadí k těm nejpropracovanějším. Nicméně jen pro silné povahy.

21. 6. 2010

Happyendy

Protože blížící se státnice moc radosti nepřináší, tak si ji musíme vytvářet uměle. Aneb tři životy, které se povedlo napravit.


1. Eliz - minulé září králík vhozený do cizí zahrady za účelem rychlého zbavení se nechtěného příživníka. Dnes - sebevědomá holčička překřtěná na Můru likvidující jeden pražský byt (ale všichni ji milují)

2. Damián - klíšťaty obsypaný, po neurčitý časový interval žijící uprostřed Brněnského pejskařského"parku", kde se snažil přežít na pár metrech čtverečních trávy a křoví. Dnes - čtvrtý člen králikocentrické domácnosti mé kamarádky (ten vlevo).

3. Ester - původně dárek pro malé děti, který se bohužel nechoval jako plyšák. A teď můžu s radostí oznámit, že našla v Jižních Čechách nejen stálý domov, ale hlavně velikého (a samozřejmě kastrovaného - safety first) kamaráda, který ji až neuvěřitelně dobře přijal.


19. 6. 2010

Divadelní svět Brno 2010

Letos žádné Dokořán. Červen se musí obejít bez každoročního přísunu Nitranského divadelního souboru. Avšak čas vymezený pro tento malý mezinárodní festival, se stal základem pro nový - mnohem větší ne co do doby trvání, ale do nabídky. Což ale má svá úskalí, že? Jak si v té škále zajímavých nabídek vybrat a všechno stihnout? Třeba soubor z Jižní Koreje se mi opravdu nepodařilo vměstnat do rozvrhu. Divadelní svět se neodehrává jen v MdB, ale na mnoha scénách po celém městě a téměř v každou ranní či večerní hodinu.

Člověk se ani nenaděje a skončí hned na zahajovacím představení. To si takhle kupuje lístky na Shakespeara a zpoza pultu se ozve kouzelné "a nechcete lístky na dnešek do Městského"? No jistěže chceme. A tak jsem po půl roce opět viděla Probuzení jara. A opět se mi to líbilo ("soundtrack" z broadwayské inscenace už je na disku).

Edith a Marlene - Divadlo Nová scéna, Bratislava

Pro slovenská divadla mám nějakou slabost. Na druhou stranu, pro šansony ani ne. Ale moje máma ano, a jelikož mě nebaví obrážet divadla stále jen sama (protože mě nebaví nikoho přemlouvat, aby se přidal), řekla jsem si, že tohle bude to správné představení, na které se mi povede mámu vytáhnout. Kupodivu jsme nelitovaly ani jedna.

Filmy o Edith Piaf jsem neviděla, její písničky znám jen z náhodného zaslechnutí. A teď jsem se ocitla ve vyprodaném sále a na jevišti klečí postava zpívající Non, je ne regrette rien. Edith je mrtvá a k jejímu hrobu přichází celá Paříž a... Marlene Dietrich. Tak začíná divadelní pouť jedním životem. Edith - doslova dítě ulice - drzá, oprsklá s hlasem, který lidi zastavuje. Sledujeme její zpívání na ulici, první stálejší angažmá v klubu La Gerny, kde je jí na míru ušita její budoucí image, přeskakujeme její vzlet a ocitáme se v Americe, kde se úspěšná zpěvačka opět setkává s nepochopením a utápí se v alkoholu, lécích a Marcelovi. Hra se soustředí především na tu odvrácenou tvář slávy a Edithin vztah k Marlene Dietrich, který je vykreslen velmi zajímavě. Ty dvě se setkávají poprvé v La Gerny, kde tehdejší hvězda zazpívá Edithinu píseň. Obě si jsou navzájem protiklady - Marlene vysoká, bohatá blondýnka s vybranými způsoby, Edith krpatá, chudá, nevychovaná bruneta. Den a noc. Ale jak říká v jednom momentě Marlene - "Ty jsi stejně tak vrabčák, jako já válečná hrdinka. Vzešly jsme z té samé reklamy". V Americe obě vystupují ve stejném varieté. Marlene, která nenávidí neúspěch (dokonce i cizí), se snaží Piaf vnutit publiku, a nakonec se jí to i podaří, což má za následek rivalitu mezi oběma, která vygraduje opravdu roztomilým rozhovorem na jevišti kabaretu. Zároveň s prvním Edithiným vystoupením v Olympii se ovšem její život hroutí díky smrti Marcela.
Poslední část hry se soustředí na nemocnou Piaf upoutanou na vozík - její vyšinutou a nezlomnou povahu, která místní ošetřovatelky dohání k šílenství a z řeckého kadeřníka Thea ("Marcel byl ten, koho milovala, Theo je ten, na kterého čekala") se snaží vycepovat zpěváka, kterého si chce vzít a vystupovat s ním ("Napiš nám písničku. Ale nezapomeň, že Theo neumí zpívat!"). A pak... po svém vysněném vystoupení... umírá. A Marlene spolu s Paříží přichází k jejímu hrobu.

A po dvou hodinách byl konec a já stojím a tleskám. Kristína Turjanová v titulní roli byla naprosto dokonalá (a to říkám já, která většinou kouká jen po pánech). Spolu s Marlene Karin Olasové stvořily opravdu intenzivní zážitek. Především ale Kristína, která se celou dobu potácela z jednoho extrémního emočního rozpoložení do dalšího a přitom celou dobu božsky zpívala. Zastínila tak všechno a všechny ostatní. A to jsem si původně šla šansony jen přetrpět. Myslím, že na konci i slza ukápla.

Amadeus - Slovenské národné divadlo, Bratislava

Amadeus byl od začátku už jinší kafe. Na Amadea se musí jít, i kdyby na chleba nebylo. A to i přesto, že ani ne před měsícem jsem byla na Mozart!ovi. Představení bylo tentokrát situované do Mahenova divadla a už při odchodu ze šatny jsem se ve dveřích potkala s Jiřím Machem (třeba hlavní role v Probuzení jara), takže večer začal příjemně.

Co si pamatuju z filmu? Zívajícího císaře, Salieriho, Requiem... no moc toho není. Hra Petera Shaffera ve mně zůstane asi o hodně déle. Příběh dvorního skladatele Salieriho u císaře Jozefa II., který se náhle cítí ohrožen, když do Vídně přijíždí bývalé zázračné dítě - nyní neotesaný spratek a ještě k tomu ze Salzburgu - Mozart, zná asi každý. Vidět ho ale naživo ve 3 hodinách je něco neuvěřitelného.

Když jsem pak šla nočním Brnem pěšky domů, spustila se kaskáda myšlenek. Proč máme za potřebí se ubíjet podobnými příběhy? Proč zas a znovu usedáme do sedadel, abychom hltali příběh, který se nám na dosah ruky odehrává, během několika okamžiků si zamilovali postavy, smáli se s nimi, plakali pro ně a najednou pár minut potlesku a všechno je pryč. Nic nebylo skutečné a už se to nikdy nezopakuje. Mozartův život nebyl před pár minutami tak nemilosrdně utnut a zašlapán do země žárlivým Italem. A co teprve herci? Každé představení opakující prostřednictvím svých rolí ty samé chyby. Je to zvláštní věc takhleta schopnost předávat a přijímat emoce. Jak pijavice se připojit na cizí život... to bude možná ten důvod, proč žádný nehledám. Tohle je mnohem opojnější a zajímavější. A navíc každý večer ve společnosti někoho jiného. V Amadeovi to byl především trojúhelník Salieri - Mozart - císař (neboli naprosto bravurní Martin Huba - tragický i výstřední Ondrej Kovaľ - roztomile vznešený Vladimír Kobielsky).

Bylo zajímavé srovnat některé momenty se zmiňovaným Mozart!em z MdB (bez Salieriho). Každé se soustředí na jiný aspekt a zachovává jen podobně laděnou postavu Mozarta (i když ten Kovaľův na konci dospěje mnohem výrazněji).

Mozartova hudba je stále ve vzduchu, většinou na živo obstarávaná komorním smyčcovým orchestrem posazeným hluboko ve scéně, v operních útržcích, nebo v klavírním podání některé postavy. Nádherná scéna se odehrává při prvním (tedy vlastně druhém) setkání obou skladatelů, kdy Salieri Mozartovi složí přivítací pochod a Mozart jej v mžiku převariuje v Non piu andrai.

Je tam příliš mnoho not.
Ne, je tam přesně tolik not, kolik je potřeba.


A už jsem říkala, že mám Slováky ráda?

Tramvaj do stanice Touha - Divadelní a taneční škola, University of Florida

Když už jsem nestihla Korejce, rozhodla jsem se, že navštívím jiné cizojazyčné představení (Slováky nepočítám a Polákům nerozumím). Tennesse Williams. Kočka na rozpálené plechové střeše byla taková... jiná... než hry, na které jsem zvyklá. Tramvaj do stanice Touha dvojnásobně.

Prvně si stále nemůžu v hlavě urovnat svůj dojem z celého ztvárnění. Nevím, jestli to bylo tím, že člověk není zvyklý koukat na hry v angličtině, nebo mají za oceánem jinou metodologii divadla. Celé to působilo tak nějak zvláštně, vzdáleně, trochu afektovaně, místy dost realisticky surově (když si postavy šly po krku). O postavách člověk přemýšlel, ale nijak s nimi nesoucítil. Nicméně představiteli havní mužské role Stanleyho se podařilo, že byl od začátku do konce tak odpudivě děsivý, že ocitnout se s ním osamotě v jedné místnosti, uteču pryč (a to i s vědomím, že to byla pouze role) - to se mi snad ještě nestalo.

Příběh sám o sobě není nic světoborného a z mikrohlediska je docela nudný. To takhle přijíždí Blanche (zvyklá na pohodlí a přepych) do New Orleans (zajímavě celou dobu podkreslované živým klavírem a trumpetou) za svojí sestrou Stellou (toho času těhotnou) a jejím manželem Stanleym (takový primitiv). Se sebou si kromě kufru šatů a šperků přiváží i pár kostlivců ve skříni (například poměr se 17 letým studentem). Těžko popisovat děj, když není toliko důležitý. V podstatě jde o postavu Blanche, která se divákům pomalu a postupně odkrývá, na povrch slušná dáma se snaží svést všechno mužské, co se jí ocitne v dohledu, až nakonec skončí potupně znásilněna Stenleyem na podlaze obývacího pokoje. Přitom nejde ani tak o to, že by postavy procházely nějakým vývojem. Ono v nich všechno je již na začátku, pouze se to správnou konstelací událostí vyplaví ven. Strange.

Strange.

18. 6. 2010

Trauma (2009)

Mezi státnicovou otázkou číslo 4 (náhodnostní algoritmy) a 11 (kvantové automaty) jsem se na chvíli nechala unést do jiného světa. Ze studijních důvodů samozřejmě. Bear McCreary, abych byla přesná. Ano, skladatel. Jak jinak než filmové hudby. A ano, exkurze se poněkud zvrhla nezamýšleným směrem.

Trauma je jedním z pečlivě vykonstruovaných náborových seriálů, které glorifikují jistou profesi. Tentokrát paramediky a jiné záchranářské profese, kteří si to brázdí silnice v sanitkách nedbaje silničních zákonů, nebo létají vrtulníkem (nedbaje zákonů leteckého provozu). Je celkem vtipné, jak podobné seriály vždy jinou profesi ve stejném oboru bagatelizují. Nejprve tu byla Pohotovost. Doktoři a medici nám byli představeni jako pilíře nemocničního světa. Nedávno jsem narazila na střízlivou Nurse Jackie. Tady naopak jsou v hlavní roli nemocniční sestry (a bratři) a doktoři jsou tu vykresleni jako něco otravného nebo povýšeného nad vše živé (metrosexuální doktor Coop a doktorka O'Hara vždy na podpatcích a v upnuté sukni). V San Francisku (konečně žádný New York, Los Angeles nebo Miami) vše visí jen a pouze na paramedicích (sestry se tam snad ani nevyskytují a doktoři jsou těmi, kdo slízně všechnu smetanu za tvrdou dřinu, kterou paramedici odvedou v terénu). A víte co? Ono to moc dobře funguje! Tedy fungovalo - přesně 18 dílů, po kterých se NBC rozhodlo, že by to už stačilo (nu což, však ještě ke státnicím zbývají 4 otázky).

Pilot nás uvádí do děje. Někde ve městě se stane nehoda, jakých se denně stávají desítky. Linka 911 se rozezní, sirény se rozeřvou, rotory se roztočí a pečlivě nacvičené profesionální pohyby zachraňují naprosto anonymní život... aby pak skončily v plamenech a létajících troskách. A životy se mění. Po dramatickém úvodu se může divák konečně seznámit s postavami - blonďatou, talentovanou Nancy, nováčkem Glennem, šíleným a trochu labilním paramedikem ve vrtulníku Reubenem (se sympatickou přezdívkou Rabbit - hraje ho šílený kapitán ze Sunshine), jeho pilotem Marisou a posádkou dalšího sanitního vozu - černochem s rodinou Cameronem a gayem na energodrincích Tylerem (perfektní postava).

Celý koncept staví na zdání akčnosti a profesionality. Člověk si až řekne, že jeho život je v dobrých rukou a pokud se mu něco stane, všichni se budou moci přetrhnout, aby ho zachránili. Během (skoro) každého dílu je nám několikrát představen lehký úvod do problematiky (většinou tak minuta před událostí, ne dostatečně na to, aby nás zainteresované postavy začaly zajímat), následně se něco nepříjemného stane (nehoda, hromadná nehoda, autonehoda, hromadná autonehoda, pracovní úraz, letecká katastrofa, lodní katastrofa, sniper, maniak s pistolí, přepadení banky a podobně) a naši hrdinové se pouští do akce (občas je úvod úplně vynechán a začínáme příjezdem záchranářů - obvykle domácí násilí). Vtipné je, že i když se toho moc nového vymyslet nedá (na rozdíl od doktorských seriálů paramedici musí pacienty udržet jen naživu po dobu nezbytně nutnou), nepůsobí to monotónně. Jakmile je pacient předán v nemocnici (ať už živý nebo mrtvý), většinou o něm už neuslyšíme (pár výjimek se najde - většinou děti, nebo úrazy, které mají na hrdiny přímý dopad).

Paralelně s prací mají některé postavy i soukromé životy (i když se nám snaží vsugerovat, že pracují 24/7). Až na Camerona (kde je manželka obvykle v konfliktu s předkládaným způsobem života) se i na tuto část seriálu dobře kouká (navíc je hodně minoritní) a vztah Nancy - Rabbit baví. Naopak vztah Glenn - jedna z rezidentek nebaví, ale vynořuje se až ke konci. No a Tyler, Tyler spíš mluví než koná. Nejlepší momenty? Marisa si nechá ukrást vrtulník, noc u Tylera, Tyler dispečerem, Rabbit vs skříň - je toho hodně.

Nemůžu se ale ubránit myšlence, že za tuhle zábavu lidstvo neuvěřitelně utrácí. Jen těch rozmlácených, rozstřílených sanitek a osobních aut. Toho leteckého benzínu, který vypil vrtulník. Pokud nějaký dojem Trauma vyvolává, tak ten, že to určitě nebylo levné. Nicméně teď už bude existovat na věky a mně je trochu líto, že postavy spolu s 18. dílem přechází do srdeční zástavy. Když už nic jiného, tak si člověk při sledování mnohem více uvědomí, jak zázračný stroj lidské tělo je, a jak málo stačí, aby se všechno kolem něj začalo hroutit. Pokud po tomto seriálu nezačnete přemýšlet nad kariérou v sanitce, tak je s vámi něco hodně špatně.

A co se týká Beara... tož znělku složil pěknou.

7. 6. 2010

Tento způsob léta...

Ode dneška začíná být cestování po Brně dobrodružstvím pro silné povahy. Město usoudilo, že druhý největší dopravní uzel potřebuje provětrat základy. Je to přesně ten uzel, který odděluje půlku města, kde bydlím, s půlkou města, kde pracuju. V důsledku to znamená, že všechny šaliny jím dříve projíždějící, jsou (z mého pohledu) náhodně rozdistribuovány do jiných koutů města (dnes jsem zjistila, kam mě dovezou dvě z nich... a moc se mi to nelíbilo). První den jsem tedy zvolila odvážný styl dopravy typu "náhodná procházka" (spočívá v tom, že se snažíte tím, co jede kolem vás, přiblížit na zastávku, která je o něco blíž vašemu cíli). Tato heuristika nakonec skončila 3 přestupy s čistým časem něco kolem 40 minut (optimální řešení v době před rozkopem je 20 minutový přímý spoj). Jediná výhoda snad je, že v proudu lidí, kteří se snaží nespadout při běhu za spoji do příkopu (nebo nazakopnout o všemožně trčící kolejnice... případně nepadnout za oběť zmatenému řidiči, který netuší, kde se to najednou octnul) potkáte plno známých tváří (během dne tudy celé Brno projde nejméně jednou).