28. 9. 2008

Andy Lau popáté

And now something completely different

All About Love (2005)

Po všech těch historických bojích, akčních béčkách a policejních vyšetřováních, přišla na řadu romantika. Většina herců dostane ve filmu povolení vypadat dobře. Hrstka šťastlivců potká film, ve kterém může i dobře hrát. A tohle, troufám si říct, byla příležitost pro Andyho (a navíc opět nazpíval všechny písničky - překvapivě mě jako zpěvák vůbec neoslovil).

Jak na romantické filmy pohlížím skrz prsty (když je v háji děj, není žádná akce, která by to zachránila), tentokrát jsem ráda, že jsem udělala výjimku. On je doktor, Ona jeho manželka. On tráví veškerý čas v nemocnici, Ona se doma nudí. On si na ni jeden večer udělá čas, Ona skončí svůj život za volantem auta. Kromě jedné zlomené mužské duše by nebylo o čem dál vyprávět, kdyby o šest let později neskončila v Jeho sanitce Tse Yuen Sam, která tehdy dostala Její srdce. Tse je vdaná za (pravděpodobně) módního návrháře Dereka, který je až osudově podobný Jemu. A když náš truchlící slídil objeví deník dotyčné, rozhodne se, že svoji milovanou (potažmo jediné, co z ní ještě nespočívá na hřbitově) učiní konečně šťastnou. Jenže happyend je v nedohlednu.

Trochu krkolomné a zmatené, já vím. Dokonce ani z poloviny tak opisné, jak bych si přála. Tvůrcům se podařilo do jednoho rámce smíchat tři příběhy našich hrdinů a to tak, že občas netušíte, kde na obraze končí přítomnost a začíná minulost. Ve své podstatě ale všechno z odstupem dává smysl a snímku přidává punc neprvoplánovitého umění.

Podstatní ale jsou lidé. Jejich chování, vztahy, interakce... Nejen Andy Lau v ústřední mužské dvojroli, ale i obě ženy kolem něj mají jedinečné charizma, a ať už je před objektivem kterýkoliv pár, vždy to mezi nimi roztomile jiskří (a to říká neromantická duše jako já). Akorát že tací pánové a vztahy na stromech nerostou...
Vsadím se, že pokud by se tenhle snímek dostal do hledáčku Ameriky, máme za chvíli remake a Keanu Reeves si odnese nejbližšího Oscara (do hlavních ženských rolí bych viděla Meg Ryan a Sandru Bullock).

Note for myself: Pachelbel's Canon variation included


Days of Being Wild (1990)

A teď se s Kar-Wai Wongem přenesme trochu do reality.

Kar-Wai Wong je zvláštní režisér. Nemusím ho, koukám na něj, dostala jsem na něj otázku u kolokvia a pěkně jsme si o něm popovídali s panem docentem. Jeho filmy jsou vlastně o ničem, právě tím, jak moc jsou z reality. Ve svých novějších filmech skoro adoruje ženskou krásu a prokládá ji barevnými filtry (ale neberte mě za slovo, viděla jsem jen In the mood for love a 2046). Pan docent si myslí, že je gay, a neváhal se nás optat při zkoušení na náš názor (a taky položil dotaz, jestli se nám líbí Tony Leung - odpověděla jsem, že není můj typ, kolegyně byla opačného názoru, spolužáci mužského pohlaví otázku přešli).

Days of Being Wild je z mého pohledu zajímavý film pro srovnání s tím, co jsem už od něj viděla. Zase je tu láska v mnoha podobách, zase je tu ústřední mužská postava (na konci si někdo i geluje vlasy), zase všudypřítomná noir atmosféra i hudba, zase ty ženy. Jenže místo zpomalených záběrů na ženské křivky v dešti, tu nechává Wong hrdinovu matku potupně zvracet. V hlavní roli příběhu o bezstarostném mladíkovi, který nemá lepší zábavu než dobývat dívky a pak je odhazovat na ulici, se objevil Leslie Cheung (údajně čínský idol, kterýžto počátkem 21. století spáchal sebevraždu - doporučuji Farewell my concubine). Andy Lau se tu jen mihne, i když jeho finální propletení se s ústředním motivem zanechá víc než jen zvonící telefonní budku.

Sama ještě nemám jasno v tom, co si mám myslet. Na jedné straně mě u tohoto prostého vyprávění, které nic neidealizuje, nestaví dramatické oblouky a na závěr nechává hrdiny krvácet ve vlaku kdesi na Filipínách a debatovat o paměti, něco drželo. Na té druhé toto opravdu nenaplnilo moji vyschlou duši. Mužů, jako je York, po světě chodí bezpočet, a tenhle příběh se beztak někde odehrál. Smutná realita, magické ticho při dialozích. To se jen tak nevidí.

27. 9. 2008

Residence de Felix

Pokud vše půjde podle plánů a sežene se nějakej šikovnej chlap, promění se výše zobrazený prostor na kraličí království, kde bude Felix trávit noci (snad mě nechá vyspat) a dobu, než se doma objeví někdo, kdo na něj bude moci dohlížet. Rozměry cca 195 x 85 x 65. Tak držte palce.
Mimochodem - Felixovi je dnes přesně půl roku.

26. 9. 2008

Postcard from Seoul

Tři mušketýři

D' Artagnan: Tak nám přečtěte tu báseň. Třeba nás rozveselí.
Aramis: To asi ne. Je náboženská.


Co mají společného Tři mušketýři, předrevoluční Československo a Beatles? Normální člověk by řekl, že nic. Ale v Brně se rozhodli dokázat, že všechno tohle dokáže zároveň koexistovat na jednom jevišti. Athos (Igor Ondříček), Porthos (Petr Štěpán), Aramis (Jaroslav Matějka), D´Artagnan (nová výrazná tvář MdB Michal Isteník - jako bych tak trochu viděla Johansona). Známe to všichni, viděli jsme stokrát nejrůznější zpracování, ti odolnější i četli. Intriky, ženy, souboje, šperky, jeptišky, lilie, La Rochelle... zbytečné rozepisovat se o ději. Knihu/y jsem nečetla, ale myslím, že se v těch 3 hodinách na prknech podařilo předvést téměř vše (asi jsem tak komplexní vypravování od Adama Šangaly neviděla). Čekali byste honosné historické kulisy a přitom se celý děj odehrává ve vnitrobloku starého činžáku (zdravím na Bratislavskou), který žije vlastním životem. Jen občas se postavy obou časových rovin na chvíli bezeslovně potkají. Pokud bych měla záměr nějak interpretovat a nehledala širší souvislosti s frontami na mandarinky, pochopila bych nastalou situaci, jakožto imaginaci holčičky, která si spolu s kamarádkami na mušketýry hraje a po zdech předpovídá vítězství pravdy. Její vášní jsou i Beatles, a proto tedy jejich písně doprovází celou hru. Zvlášť Help zazní v tu správnou chvíli. Jediné, co mě štvalo, bylo občasné nepřirozené utnutí hudebního doprovodu do naprostého ticha.

3 hodiny je hodně dlouhá doba na udržení pozornosti, ale povedlo se. Správná dávka emocí, napětí, vtipu i komiky udržela v sedadlech i poměrně malé děti, které rodiče přivedli. Michal Isteník má po celou dobu neuvěřitelné množství energie, které z něj vyzařuje do hlediště. Ale ani ostatní herci nezůstávají příliš pozadu (takový Skála/král je skvělý snad ve všem a Vitázek/Buckingham i přes malý prostor perlil). Akorát v mušketýrských převlecích většinu prozrazoval jen hlas.

Takže se čtvrteční večer zase jednou povedl. Dokonce i přes počáteční šok, kdy mi mojí chybou byl zakoupen Aloe Vera King, což je nápoj chuti, viskozity i ceny sprchového gelu. Blah.

20. 9. 2008

Dong-Jun Korea

Nelze si nevšimnout, že uplynulá desetiletí asijských kinematografií doháním podle jednoduchého klíče: najdu oběť a lovím na síti.

V korejské oblasti mám tyto oběti tři. Režiséra Chan-Wook Parka (na jeho další film si musím ale počkat), Dong-Kun Janga (jediný herec, kterého si pamatuju) a Dong-Jun Leeho - mého oblíbeného skladatele, na jehož fotku se budete moci podívat na letošním FFS. A dnešní exkurze do světa neznámých filmů se ponese v tónech pana Leeho.

Phantom: The Submarine (1999)

Rusové vypustili do moře Rudý říjen, Němci U-571, Korejci Fantoma. Máma má mísu, Ema má maso a Fantom má nukleární hlavice, o kterých nikdo až na pár vyvolených neví. A o Fantomovi se vlastně taky neví. Jeho posádku tvoří samá čísla (konečně si nemusíme pamatovat ta šílená jména!). Hlavním hrdinou je číslo 431. Na začátku to schytá od popravčí čety, má nějaké problémy s minulostí (vyvraždění jeho rodiny nebo co), ale to ho nezastaví v tom, aby neznepříjemňoval poslední plavbu Fantoma komandérovi 202, kterýžto je nacionalistický japanofób bez svědomí. 202 se totiž domnívá, že větší akumulace japonských ponorek v blízkém okolí svědčí o tom, že je velitelství poslalo cíleně na smrt. A tak převezme velení, prohrábne šéfkuchaři vnitřnosti a stane s prstem na spoušti imaginárních nukleárních raket mířících toho času na Okinawu.

Zní to zajímavě, vypadá to zajímavě, ale zajímavé to příliš není. To není hádanka, to je konstatování. Filmy o ponorkách nemám ráda. Ne že by se mi nelíbily. Spíš trpím celou dobu klaustrofóbním pocitem, který mi nedělá dobře. Myslím, že je to tak správně. Když zmlkne Rudý říjen, aby neprozradil svoji pozici, málem ani nedýcháte. Když stichne Fantom, jen se pousmějete, když někde opodál netušící 431 vypálí ze zbraně. Atmosféra stísněnosti a okolní vodní pasti moc nefunguje. Možná tak ten proplouvající keporkak vaše myšlenky na chvíli strhne k nepolapitelné fauně, která žije tam, kde žádný člověk. Už dávno jsem si všimla, že se Korejci vyžívají v brutalitě a jakési estetice krve. Je to možná morbidní, provokativní, ale díky kompozicím i poněkud magické. Pokud už nic jiného, pár netradičních a zajímavých záběrů aspoň trochu potěší oko. Děj se krom odvyprávěného soustředí jen na likvidaci japonských ponorek a hledání záškodníka v útrobách plechového kolosu (občas se vynoří nějaká zajímavá odbočka a zase zajede do hlubin oceánu).

A co pan Dong-Jun Lee? Soundtrack je v našich končinách nesehnatelný. A to i pro mě. Pokud ale mohu soudit ze samotného filmu, je tahle hudba předvojem k Lost Memories a Tae Guk Gi. I s těmi jeho oblíbenými efekty, chorálky a rytmy.

Lump of Sugar (2006)

Rodinný film o tom, kterak cílevědomá dívka našla svého dlouho ztraceného koně a uštvala ho k smrti na dostizích (a pak ještě plakala).

Mělo to být dojemné. Kůň, který pro výhru v Grand Prix položí svůj život. No nevím. Narozdíl od tvůrců mi nepřipadá, že se svět bez žokejů a dostihů neobejde. Je pravda, že je tenhle sport, kde jde jen o peníze, celou dobu kritizován, ale na západní poměry je to něco nevídaně prapodivného. Amerika pořád chrlí filmy o zvířátkách, ke kterým se lidé nechovali moc dobře a kteří nakonec najdou svoje štěstí... Thunder a x koní v procesu tohoto snímku ho nenašli. Pokud tedy nebudeme bláhově věřit myšlence, že vítězství jednoho blbého závodu je stokrát cennější než deset let života.

Ano, je to tak. Tenhle film se mi nelíbil. A to nejen příběhem, ale i proto, že kůň prostě není pes. Nelze mu vysvětlit, aby některé věci hrál. Pak vidíte, jak ty chudáky jezdci rvou za hubu, jen aby zpomalili a vypadalo to, že je jiný kůň rychlejší. Nemám prostě ráda, když pro natočení takového filmu musí byť sebemíň nějaká bytost nedobrovolně trpět.

Jediné, na co se dobře dívalo, bylo těch 20 minut, které se okolo dostihů netočily. Krásná zvláštní korejská krajina a koně. A do toho Dong-Jun Lee, který ani jednou nevytáhl své oblíbené akční motivy, ale pouze chrlil dojemnou lyrickou hudbu.

11. 9. 2008

Andy Lau počtvrté

... tentokrát z kvalitního soudku.

Battle of Wits (2006)


Znělo to jak další obyčejný historický (velko) film, kde se jedno město brání přesile. Znělo to jako Kenji Kawai. První se nepotvrdilo, druhé ano.

Představte si pustinu a v ní město o 4000 obyvatelích (to jest asi 3x velikost Davle). Nechtěla bych tam bydlet. Představte si dobu, kdy roční válka nebyla nikterak dlouhá, kdy volný čas šlo trávit leda tak na poli. Představte si bitvu o Stalingrad v Mandarinštině. Přitom město Liang není nikterak významné. Jen se naskytlo v cestě obrovské armády (přemnoženými lidmi nezatopíte, ale můžete do nich střílet šípy) státu Zhao. Nacházíme se pár století před naším letopočtem v Období válčících států (v době, jejímž spisům jsme se věnovali v čínštině a která mě ergo z principu fascinuje). Zoufalý Liang požádá o pomoc Mozi (těžko se to vysvětluje a ještě hůř skloňuje) - dle vykreslení jakési filozofy, učence a stratégy volně a zdarma k pronájmu v těžkých dobách. A jeden jejich žádost vyslyší (Ge Li - Andy Lau).
Právě jsme se dostali k prvním pěti minutám dvou a čtvrt hodinového eposu z koprodukce celého Dálného východu. Nejde tu jen o válku. I když bitvy tu jsou (divný digitální efekt se objeví tak jednou). To, co mě přikovalo do křesla, bylo zachycení mentality vládců města, vojáků, prostých obyvatel a Ge Liho filozofie. Je zajímavé sledovat pohnutkych každé z těch tří vrstev, které se nachází v klaustrofóbním místě vystavené hrozbě dlouhodobého obléhání, a jejich reakce. Jeden z nejsilnějších momentů je, kdy se Ge Li odmítá radovat z mrtvých nepřátel a s klidným svědomím sděluje, že pokud by ho příště požádalo o pomoc Zhao, neváhal by též. Jak pravil klasik - strana dobra je ta vítězná.
Najdete tu intriky, zradu, nelehká rozhodnutí a pro romatické povahy tu lze vyštrachat i krapet té tragické (posléze značně němé) lásky.

Kenji Kawai vsadil na hudbu stejného ražení jako v Seven Swords. Ne melodií, ale povahou. Ta jeho zlatá uhlazenost a všudypřítomné kousavé trubky. Já si vlastně od něj jinou hudbu nevybavuji, ale mohu konstatovat, že jako jeden z mála skladatelů velkých orchestrálních rozmáchlostí nestaví na tématech, ale podbarvuje scény, a to v takové symbioze s obrazem, že některé střihy úplně slyšíte.

A opět vše završují stovky statistů, ve kterých si moderní lidi těžko představíte.

World Without Thieves (2004)
(konečně název, který si přečtu i v originále)

O 2,5 tisíce let později než Liang téměř lehl popelem, se odehrává naprosto odlišný příběh. Jsou dva - Wang Bo (Andy Lau) a jeho přítelkyně Wang Li, a jsou zatracně dobří. Právě přišli k luxusnímu BMW a na buddhistické seanci si potichu plní kapsy mobilními telefony. Pak se trochu neshodnou ohledně budoucnosti a jejich rozchod zastaví až prostý najivní hlupáček s pořádným balíkem v torně. Jenže nejsou sami, kteří o něj zakopli. Vypadá to, že v Číně je zlodějina povolání, jako každé jiné, má svůj kodex i pravidla. Takže si na úlovek brousí zuby i jiná skupinka (poměrně zajímavých charakterů). A někde v pozadí určitě oko nezamhouří ani policie (konkrétně anti-kapsářská divize, jak praví titulky).

Skoro celý film se odehrává v jednom přecpaném vlaku (případně na něm), ale je tu dost místa jak pro minimalistickou, vzrušující baletní akci (která je mimochodem naprosto skvostně nasnímána), tak pro tiché osnování. Jak už to asijské filmy dokážou, mísí se tu naprosto absurdně vtipné scény (přepadení vlaku koktajícími pošuky) s vážnými (ach ten závěr). Polovinu zásluhy na mém nadšení má na svědomí kamera, hudba a střih. Všechno dohromady tvoří úžasný vizuálně-akustický celek. Sem tam se objeví vstřihnuté políčko, které pravděpodobně nahrazuje záblesky paměti, hudba není čínská ani americká, taková nevtíravá a přitom silná.

O postavách by se dalo psát hodiny. Konfrontovány se světem, ve kterém jsou všichni svatí, s vlastními problémy a vztahy, prochází mnoha rozhodnutími, které se mohou ukázat jako osudné.

Je to zábavné, vypadá to skvěle a i morální pedanti si s našimi antihrdiny dojdou na své (napsala bych nenásilnou formou, ale žiletky říkají něco jiného).

9. 9. 2008

Andy Lau potřetí

... a rozhodně ne naposled (nahrazuji si tak svoji mizernou paměť).

Blood Brothers (2004)

Jeden z těch filmů, kdy o vašem názoru rozhoduje posledních pět minut. I já si říkala, že je to jen další přímočarý film z prostředí triád, ale svůj postoj jsem musela přehodnotit. Stejně jako u Klubu rváčů, i tady druhé shlédnutí dostane druhou dimenzi. A o co tedy jde?

Rodinně založený šéf šéfů Hung (Andy Lau) se svým dlouholetým kamarádem (pan LeftHand) diskutuje o rodině, hodnotách i ovládání těch ozbrojených poskoků, kteří jejich byznys drží při životě. Na talíři jsou tři důležité hlavy, které by Lefty viděl nejradší najemno nasekané, kdežto Hung vcelku. Zatímco tihle dva většinu času sedí ve své prázdné restauraci a konverzují na úrovni, jejich pravé ruky svádí pod rouškou tmy bitvu, která za sebou nechá plno mrtvých těl. A do toho se do příběhu vydávají dva kluci - Wing a Turbo (mimojiné představitelé mladších verzí hlavních hrdinů všech tří Infernal Affairs), které právě jejich šéf pověřil první vraždou.

Je to zajímavá studie propletených vztahů uvnitř organizace, která není tak úplně po chuti zákonům. Zároveň mezi Leftym a Hungem existuje zajímavý vztah, protože by stačilo, aby jeden vytáhnul zbraň a vše by se vyřešilo. A oni sami to moc dobře vědí. Věří si? Mají záložní plán?
Druhá linie putujících mladíků není toliko poutavá (a není mi vůbec jasné proč po cestě přibrali tu prostitutku s přelivem), ale v propojení s finální pointou si divák posteskne, že mu byla tu necelou hodinu a půl upírána.

Tak nějak jsem zjistila, že má obsazovaní Andy Laua pro filmaře jednu nespornou výhodu - písničku do závěrečných titulků si nazpívá/složí sám.

Brothers (2007)

I druhý film je z prostředí triád (patrně hned vedle historických velkofilmů nejvyždímávanější téma). Tentokrát se náš pohled upírá ke dvěma bratrům, které jejich otec v dětství rozdělil, neb mu v chrámu bylo předpovězeno, že jeden rukou druhého skončí svůj život. Ten mladší je proto poslán do Ameriky, starší vychován v Číně/Hong Kongu, aby převzal otcovu organizaci. Když je otec napaden, oba dva se opět setkávají a není úplně jasné, jakým směrem se ubírají jejich záměry.
Andy Laua tentokrát najdeme za tváří nekompromisního zásadového policisty, který s úsměvem na rtech a papírem v ruce znepříjemňuje život gangsterům v okolí. Je to taková hra, kdy na sebe štěkají přes neviditelnou mříž formalit. Kde každý ví, ale nikdo to neřekne nahlas, jen čeká na chybu protivníka.

Tenhle film trpí jednou malou chybkou. Oba dva hlavní hrdinové nemají dostatečné charizma, aby udrželi pozornost (a sem tam naběhnuvší Lau to příliš nezachraňuje). Děj sám o sobě zajímavý je. I když možná je to dáno tím, jakou koncentraci filmů na toto téma jsem v poslední době viděla. Dva bratři, každý vychován jinde a jinak, tvrdá realita podsvětí, nepohodlné součásti končící pod koly. A někde za tím se skrývá vyšší smysl, jehož odhalení bude dostatečne brutální, jak nám ukazuje otevírácí scéna filmu. Možná trochu nadsazené mínění. Myšlenka dosti převyšuje ztvárnění, ale 103 minut opravdu nepotřebovala.

A na závěr jeden opravdu, ale opravdu špatný film.

Isl
and of Greed (1997)

Tchajwan, korupce, politika. Andy Lau tentokrát v roli vůdce protikorupčního komanda (nebo co to bylo), které se snaží položit na lopatky jednoho kandidáta na jakýsi podstatný post na tamní politické scéně. Nedaří se a nedaří. Čtyřčlenný rambo-tým sice odhaluje nelegální kasino za legální hernou, ale je jim to u soudu houby platné, zatímco gangsteři z triád neznají menší číslo než milion a mrtvé prostitutky schovávají v prastarých urnách. Vrcholem všeho je jejich diskuze v lázni, kde přemýšlí, že by si založili vlastní stranu a šli do voleb.

Narovinu - film je děsná nuda. Když už auta vybuchují a létají vzduchem, za chvíli vám dojde, že neexistuje reálný důvod, aby to dělala. Chvílemi mi přišlo, že se tvůrci inspirovali druhořadými akčními americkými filmy 80. a 90. let. Samé archetypy, velké proslovy a žádné zahazování se s psychologickým pozadím postav - čistě dobro proti zlu, kde si nikdo na nic nehraje. Sem tam do náruče gangstera hodit (polo-) nahou ženskou a někomu prostřelit hlavu. K uspokojení diváka to ale nestačí.

S politováním oznamuji, že nejlepší scéna je letecký pohled na stovku německých ovčáků běžících synchronizovaně polem.

8. 9. 2008

Hellboy

Říkala jsem si, kde vzít nějakou oběť, která by se mnou vyrazila na druhého Hellboye. A ono to nebylo tak těžké. Takže jsme v sobotu s Willem a Ondrowanem mezi útokem na Normandii a vyloděním na Omaha Beach usedli před plátno.

Nějak ani nevím, kde jsem se vzala na prvním dílu. Pokud si to někdo pamatujete, směle připomeňte. Vím ale jistě, že se mi to líbilo. A to hodně. Hodně natolik, že jsem ho do dnešního dne viděla několikrát a pokaždé se bavila.

Z druhého dílu mám rozpačitý pocit. Del Tora mám ráda. Atmosféru prostě umí. Ale s druhým Hellboyem si na můj vkus příliš neporadil. Vznikla fantasy pohádka s prvky Nikdykde (ten trh, ach ten trh!), Silmarillionu (a pak ukul korunu, rozlomil ji na 3 části a rozdal) a Faunova labyrintu - rezpektive jeho podzemní části, kterou jsme nikdy pořádně neviděli, ale kde určitě bylo království prince Nuady včetně vápníkožravých Zubniček. A Hellboy byl v tomto naleštěném světě jako pěst na oko. Zatímco ostatní tvůrci tahají komixové světy více do reality, Del Toro Hellboye skopl zase dolu ze strmého kopce. A to jsem po prvním díle opravdu nečekala. Co se stalo? Že by tehdá poprvé držel svoje sny na uzdě?

Místo chapadel, kov a kamení. Golden Army vypadala trošičku jako potvory z Pátého elementu. Co mě potěšilo, byl princ Nuada. Na toho se dalo koukat. Co mě nepotěšilo, byla princezna Nuala. Ten románek byl i s koncem cítit ve vzduchu od 10. minuty. Jaké klišé! Neplivejme ale pořád kolem sebe špínu. Johann/Kosh se mi také líbil - klišé se nekonalo. Jen s tím odlehčeným vtipným tónem, kterým Perlman svého Hellboye obohatil v prvním díle, se tu příliš setkat nedalo. Upřímně jsem se zasmála přesně dvakrát.

Del Torovi se samozřejmě nedá upřít dokonalé vizuální cítění a inspirace Labyrintem je znát. Hlavně na "andělovi", který nám sděluje, že s Hellboyem si ještě aspoň jeden film užijeme. Ale stále ve mně hlodá ten hlásek, který mi říká, že by svoji imaginaci měl dát spíš autorským, tajemným filmům bez slavných herců. Prince bez království jsem nebyla schopná strachy dokoukat, pana Divnobotku si z Mimicu pamatuju do teď. Hellboye se zlatou armádou si v nejbližší době nepustím.

P.S. vsadím se, že pan Wink si na chvíli odskočil z Cantiny v Mos Eisley

(Salla tím chtěla říct, že oba dva světy byly pěkné, ale naroubované do sebe jí opravdu nesedly)

2. 9. 2008

Banking in progress

Nakupování po internetu je pohodlné. Chození na poštu už méně, ale musí to být. A co s platbami? Podepisování papírků je nesmyslně drahé. A když za měsíc podepíšete papírků pět, je to napováženou. Takže jsem se rozhodla zavést si v Komerční bance internetové bankovnictví.
Všechno si oběháte, podepíšete cár papíru, dostanete eSeMeSku, strávíte pět minut stahováním certifikátu a pak se přihlásíte. V mém případě nepřihlásíte. Nepřihlásíte se v pátek, v sobotu, v neděli, v pondělí a dokonce ani v úterý. Nejste totiž zaregistrováni v systému a nikdo vám neřekl, jak se to dělá. Tak se vypravíte opět do banky potupně se zeptat, co to má znamenat. A v bance vám paní u pultu neporadí, ale navrhne vám, že s vámi opět podepíše papíry a dostanete certifikát nový. S díky odmítnete a doma zkusíte help linku. Proklikáte se dvaceti číselnými volbami (chcete-li umýt okna, stiskněte 8 ...) a pak vám příjemný mužský hlas oznámí, že vás v bance zapomněli aktivovat. Další hodinka čekání a konečně telefonát, že už je vše v pořádku.
Tak jsem se těšila, že konečně po tolika dnech zaplatím objednaný balík pro Felixe, ale opět jsem musela své nadšení zavřít na balkón. Denní limit je 1000 Kč. To je o pár stovek míň, než kolik tak nutně potřebuji poslat. Výborně. Takže zítra zase do banky a vyžebrat vyšší limit. Že jsem radši nedala tu dvacku, nepodepsala papírek a neměla klid už v pátek...

edit: ve středu v 8 ráno mě vzbudil mobil a v něm úřednice blábolící něco o tom, že všechny chyby byly napraveny a účet už mi jede (jako by mi to její kolega v úterý nesdělil). Po práci jsem se dostala do banky a ten den se už podruhé (tentokrát na živo) střetla s oním hlasem z telefonu. Najednou všechno šlo hned a rychle (špatné svědomí je sviňa). Takže dnes snad už platba odejde a králík bude mít co pár měsíců žrát.

Andy Lau podruhé

A tentokrát snad plně v Hong Kongském stylu

Full Throttle (1995)

Život je jak pneumtika, nikdy nevíš, kam tě doveze...

Jedna nadupaná Honda vedle druhé, noční ulice Hong Kongu a spousta čínských frajírků v overalech. Fast and Furious jsem sice neviděla, ale začátek si představuji podobně (jen s vícestopými vozidly). I nejlepší jezdci Grand Prix si rádi střihnou nějaký ten nelegální závod... ale o tomhle to není.
Joe (Andy Lau) - ve jménech i jízdních pruzích se nezapře nadvláda Královny, je eso mezi závodníky, ale nemá řidičák, aby mohl na nějaký pořádný okruh a získat konečně pohár... už trochu přihořívá. Dále je Joe synem majitele největší závodní stáje, ale dosti to mezi nimi skřípe... zajímavé, ale ne úplně podstatné. Důležité je, že někde v půlce filmu, který byl do teď o machrování na strojích a rodinných dramatech, se uprostřed silnice objeví plechovka a Joe skončí ve svodidlech. Jak každý čeká, od tohoto momentu se začíná odehrávat odvěké drama "jezdit či nejezdit".
A film překvapivě nedává až do úplného konce jasnou odpověď. Kupodivu nechává obě strany sporu vyložit své argumenty (ehm... metafora?) a se sympatiemi docela bruslí. Dokonce diváky chvílemi tlačí do toho, aby fandili Joeovi v jeho boji se strachem říznout zatáčku ve 200km/h, pak se je zase snaží ovlivnit hysterickým výlevem jeho přítelkyně.
Zvrácená logika říká - zemře-li mi kamarád pod koly náklaďáku, když se snažil dokázat, že je lepší než já, vyprosím z tatínka nabušený stroj a dokážu, že jsem nejlepší stále jen já.
Závěr pak nechává na oko vyhrát obě strany. Joe svůj strach překoná (i když nechat ho při tom ohrožovat ještě chudáky ohleduplné řidiče se mi nezdá dvakrát fér) a nakonec odhazuje svoji motorku v dáli (že je největší machr si totiž už dokázal) a dává přednost přítelkyni. Tedy přednost... když nad tím tak přemýšlím, on dosáhl svého a ona musí držet hubu a krok. Zajímavé.

Fulltime Killer (2001)

Fulltime Killer je taková asijská parafráze na Nájemné vrahy (svým způsobem ten film mám docela ráda). Máme tu Japonského chladnokrevného profesionála O (konečně jednoduché jméno!) a čínského exhibicionistu Toka (Andy Lau), jehož nejoblíbenější film je ten s tím mexičanem, jak má tu kytaru. Nejenže jsou tu občas filmy zmiňovány, ale místy i připomínány dějově. Třeba taková Chin - hospodyně O(a) a nedobrovolně dobrovolná přítelkyně Toka (skvělá scéna rande v kavárně - omluv mě na 15 minut, musím jenom někoho zabít). A právě Chin se místy stává Mathildou z Leona (nějak rychle jí přestane vadit, že střílí do policistů) i Carolinou z Desperada.
Hlavním tématem je tu ale 'pissing contest' mezi oběma zabijáky. Respektive Tok má neustále potřebu něco si dokazovat a jen čeká, až se na trhu objeví zakázka na O. Aby to bylo zajímavější, má Tok bratra, skoro zlato z Olympiády a epilepsii (asi). To poslední jmenované se nehodí do krámu, pokud například stojíte pět čísel od projíždějícího metra.
O policii a bezejmeném inspektorovi, kteří se těm dvěma pletou pod nohy, se rozepisovat nehodlám.
V závěru samozřejmě dojde na konečný souboj, na který ovšem oba odjíží jedním autem a v přátelské konverzaci. Samotná akce se odehrává ve skladu zbraní a pyrotechniky s dunícím Beethovenem v pozadí. Estetický zážitek hodný Johna Woo. A vlastně na začátku filmu lze najít i nějaké ty spomalené holuby. Že by další skrytý bonus?