Vánoční

Svátky pomalu odpluly a na dveře zase klepe šedá realita s diplomkou v čele. Dnes ráno jsem na naší velké křižovatce potkala veverku. Běžela způsobně po přechodu na zelenou. Jejím cílem byl kus zeleně 5x5 metrů se třemi holými stromy. Pokud vyběhla z Botanické zahrady, tak umí přecházet křižovatky do L. Jinak je to tu ta pravá betonová džungle.

Otec naprosto propadl suši. Dnešní snídaně se tedy nesla v tomto duchu, stejně jako dárky pro něj.

Se sestrou si nerozumím a snad ani nechci. Je to vzájemné.

Mámu se mi podařilo překvapit. Půl roku tajit dárek není tak snadný.

A já využila vánoční dárky k pořízení věcí, po kterých toužím. Takže teď si na klavír slabikuju LOTRa, Měsíční sonátu a největší radost mám z průřezu 5 lety Harryho Pottera.

P.S. Dostala jsem nové pyžamo. S králíkem :)

Josef a pánská jízda

MdB: Josef a jeho pestrobarevný plášť

Na rozdíl od jakéhokoliv jiného muzikálu dvojice Andrew Lloyd Weber - Tim Rice, který jsem viděla, je Josef jako krátká anekdota. S nadhledem a lehkostí proletí v rekordním čase mnoha hudebními žánry a ztratí se v záplavě duhových barev. S sebou přinese čistou zábavu, a písničky, které se vám hned vryjí pod kůži (zaslechla jsem tam fanfáry z (budoucího) Jesus Christ Superstar?). V hlavní roli energický Dušan Vitázek (který sice rozverností nepřekonal svého Cheho z Evity, ale byl velice blízko) a (stage si pro sebe ukradnuvší) elvisovský faraon Petra Gazdíka.

Frida: Pánská jízda

Další z projektů divadelního spolku Frida. Tentokrát čistě komediální výstup na téma "4 členný mužský ochotnický ansámbl nacvičuje Tři sestry". Každá z postav je nějakým způsobem zpitořená (ať už rachitický zapálený knihovník Martina Trnavského, vesnický Romeo Radima Nováka, němý klavírista Davida Rottera* nebo téměř celebrita Barina Tichého), samotná Čechovova hra umělecky znásilněna.

Zde přichází ovšem velké poznání o manipulaci diváky. Pánskou jízdu viděla přede mnou moje máma a tudiž jsme ji mohly porovnat. Ač se zdá, že je většina hry téměř improvizace a několikrát se přihodí něco, co herce odbourá (a diváci se tudiž baví dvakrát tolik, protože se samotnou hrou baví i herci), má to scénář. Ano, věci, na které by si člověk vsadil, že vyplynuly z momentální situace, jsou zahrané. Taková menší zrada, ale o to větší uznání nad skvělou kamufláží.

* jak jsem právě zjistila, autor několika výborných hudebních doprovodů k divadelním hrám Fridy i MdB (Poprask na laguně, Večer Tříkrálový...)

Alice (2009)

Upozornění: Pisatelka na obrázku vlevo vidí něco velice roztomilého. Pokud to není váš případ, nahlížejte na následující text kritickým okem.

Nedá mi to a musím sáhnout k nedávno viděnému Tin Manovi. Tyto dva projekty jsou totiž jako dvojčata (narozená s rozestupem 2 let). Oba berou velmi známé příběhy a předělávají je na něco definovatelného jako "moderní pojetí". Oboje má režijně na svědomí Nick Willing (který už za sebou má jednu předělávku Alenky v Říši divů - svého času běžela na HBO), stanice SyFy a paralel tu lze najít víc než dost. Alenka (či asi správněji Alice) Plecháče poráží na plné čáře.

Vezměmě si nejprve hlavní hrdinky, které se dostanou do podivného světa. Zoey Deschanel byla přinejmenším... otravná. To Caterina Scorsone je mnohem snesitelnější. Nehraje si totiž na afektovanou puberťačku, ale je to normální mladá žena (instruktorka juda). Hurá. Stejně jako Dorotka má i Alenka svoje nevyřešené rodinné záležitosti a traumata z dětství, která si v novém světě samozřejmě vyřeší. Důležité ale je, že oněch osobních flashbacků je v Alence řádově méně a dají se tudíž přežít bez duševní újmy.

Oba filmy reflektují staré verze příběhu. V Tin Manovi je stará Dorotka součástí mytologie hlavní postavy, v Alice se Carrollův příběh smrskne na "There was once a girl..." - tudíž se zdá, že všechny hrdinky v Říši divů se vyznačují stejným křestním jménem. Ve svém důsledku je ale pointa sehrána tak dobře, že je úplně jedno, jestli je vztah mezi oběma verzemi logický, či nikoliv. Zde, víc než jinde, platí ono známé "Bylo - nebylo".

Teď ovšem k tomu podstatnému - svět a postavy. Moderní pojetí může vypadat různě. V Alice se podařilo vydestilovat to nejlepší z Tin Mana (nepohádkový, špinavý svět), přidat pár věcí, co vypadají, že utekly z Machinaria (Scarab, výtah v knihovně), pohrát si se starými známými postavami (pod kódovým označením Housenka se skrývá vůdce rezistence), Žvahlav je zase pěkná potvůrka, která by se vyjímala na pláních Naboo. Ústřední trojici putující oběma díly tvoři Alenka, bílý rytíř a především Kloboučník (anglické Hatter zní líp:)). Hatter (roztomilý Andrew Lee Potts - Primeval) je takový excentrický, (opravdu strašně) roztomilý živel s morálkou Hana Sola, který provozuje Tea Shop (něco jako holandský coffee shop). Oponenty jim tvoří kasino, kterým protéká celá ekonomika vládnoucí kasty (tedy něco jako narkotika, které se ždímají z lidí), respektive srdcová královna a její posluhovači (v čele s Colmem Meaneyem a vzadu s poručíkem Gaetou).

Když v Tin Manovi byla ústředním tématem přímočará cesta, Alice volí poněkud klikaté frenetické pobíhání, kdy je potřeba doběhnout semhle, doběhnout támhle, utéct těmto, vrátit se onam, zachránit tamtoho a nakonec samozřejmě učinit přítrž nepěknému chování a zlomit pár srdcí.

Je to zábavné, je to nápadité, ale věřím, že mé nadšení nemusí sdílet každý. Každopádně milovnicím anglických akcentů doporučuji.

Omluva

Omlouvám se všem sousedům, ale dnes jsem dostala ten nejhezčí vánoční dárek, co si kdy pamatuju. Sice jen půjčený, ale na dobu neurčitou. A zapadl přesně.

Advent

Konečně jsme našly osvětlení, při kterém nový obraz vynikne. Po rekonstrukci ulice nám přibyl na rohu hydrant, takže se není čeho obávat.

Probuzení jara

Občas si říkám, že bych se mohla alespoň lehce dopředu spoilerovat, na co se to vydávám do divadla. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli lidem, které mají tu smůlu, že mi kývnou na nabídku lístku, když jeden přebývá. Probuzení jara je jazz-rockový muzikál, ale také metafora. Takže žádné kytičky na zelené louce, nýbrž mladí lidé objevující erotiku a svět.

Blíží se konec 19. století (ale dost dobře mohou být i 30. léta). Je doba, kdy dospívající děti nesedí u internetu, nemají bravíčka a svým rodičům vykají. Na druhou stranu mají čas přemýšlet, trápit se a vzdorovat autoritám (a to v pouhých 15 letech). Vědomosti o zakázaných věcech se šíří výhradně spisy třídního premianta Melchiora, který je i idolem dívčích srdcí, kterým jejich matky stále tvrdí, že děti nosí čáp. Děj není přímka s drobnými kudrlinkami, jako v případě epických muzikálů, ale spíš čtverec, na jehož ploše najdete vše, co si jen zamanete - od zneužívání (mrazivé "jsi moje, takže mám na tebe právo"), téměř umělecké prostituce, prvních instinktivních doteků, polibků (a to nejen hetero!!!) až po sebevraždy a potraty. A nezapomínejme na to, že je to muzikál, který byl hrán i na Broadwayi. I když se možná chvílemi divák uculuje, většinu času ho mírně mrazí. A vlastně při každé návštěvě hřbitova přímo fest.

V hlavních rolích (v jedné z mnoha alternací) Jiří Mach jako Melchior - a tohle je ten okamžik, kdy jedna role způsobí, že začnu některého herce brát více v potaz, a Vojtěch Blahuta jako tragicky nedostudovaný Moric (a navíc slízl ty nejlepší písničky) - docela by mě v téhle roli zajímal alternující Jackuljak.

Choreografie perfektní (opravdu za to stojí), hudba chytlavá. Druhá z letošních premiér, na které jsem byla, a příčka byla položena zatraceně vysoko. Jen tak dál.

Chvění

Tak se stalo, že jsem se náhodou dostala opět k něčemu, co mě opravdu oslovilo a vyvolalo ve mně upřímné nadšení. Byl tím koncert - nebo raději projekt - Jiřího Pavlicy Chvění aneb Suita dialogů. Proč ta náhoda? Celý koncert se konal v rámci oslavy výročí Mendelovy zemědělské univerzity. Během něj nezapomněl pan Pavlica několikrát poděkovat profesorům z Masarykovy univerzity, což je nanejvýš ironické.

Teď ale k jádru celé výjimečnosti. Na celý koncert se lze dívat jako na jednu obrovskou úvahu nad funkcí hudby, žánrů, spojení tónů a slov... A to já moc ráda. Na pódiu Janáčkova divadla se sešla zdánlivě nesourodá trojice - folková cimbálka Hradišťan, brněnská filharmonie a perkusní skupina Jumping drums. A rozjela dialog. Objevily se tu zhudebnělé texty českých básníků i Dalimilovy kroniky, ukázka přerodu vážné hudby v hudbu lidovou (Slovácká suita Vitězslava Nováka), žánrové předávání skladby mezi jednotlivými sekcemi, trocha swingu i rozjívenosti, která je typická pro filmovou hudbu. A celé to bylo spletené do jedno velkého ronda. Hodina a půl čiré euforie. Mohu jen doporučit.

Blackpool (2004)

Cesta Blackpoolem začíná před několika lety, kdy mi byla v průběhu titulkování (britského) Life on Mars ukázána jedna scéna ve stylu "nic tak šíleného jsi už dlouho neviděla". A dotyčný měl pravdu. Byl v ní (stále zajímavý) David Tennant a (stále zajímavější) David Morrissey (mimochodem oba v roli Doctora ve speciálu The Next Doctor), kteří tančili a zpívali "These boots are made for walking". Tady by se slušelo prohodit, že Blackpool, ač má svá komediální místa, je chvílemi celkem temný. Ve městečku hazardu na severu Anglie totiž začínáme rovnou s vraždou, která tvoří červenou línii celé minisérie čítající 6 dílů. Tehdy jsem Blackpool samozřejmě sehnala, ale přesto, že jsem zvládla bez originálních titulků (britský) Life on Mars i (britský) State of Play, Blackpool jsem po pár dílech vzdala. A jelikož jsem někde neprozřetelně prohlásila, že pokud vyjdou anglické titulky, pustím se do překladu, a jelikož má někdo větší vytrvalost i paměť než já - here we go. České titulky jsou na světě.

Ale zpět k tomu důležitému - tedy magnátovi Ripleymu (podle vzoru Disney) Holdenovi, jeho hazardnímu království, prostopášnému životu, dceři randící se čtyřicátníkem, charitativně zaměřené manželce i poněkud znepokojivě pubertálnímu synovi. Vynechejme fakt, že v jeho bytovém komplexu se čile daří prostituci a jeho kamarádi na vysokých místech také nejsou žádní spořádaní občané. Do slibně rozjeté cesty k britskému Las Vegas ale vstoupí cizinec - detektiv Peter Carlisle se svým teriéřím noshledem, zatím nezkaženým (a v průběhu děje čím dál sympatičtějším) konstáblem Blythem, který celou dobu doufá, že v Blackpoolu nakonec zvítězí spravedlnost nad těmi všemi lžemi a pletkami kolem (tedy Blythe, Carlisle sejde z cesty v momentě, kdy potká Ripleyho manželku, a je totálně ztracen, když se s ní ocitne v posteli). Všech 6 hodinových dílů tak proplétá dohromady osudy nejrůznějších ztracených, poškozených a jinak pokroucených existencí, které se náhodou (či řízením osudu, chcete-li) ocitli v jednom malém prohnilém městě.

V čem je ale Blackpool jiný? Jak bylo naznačeno v úvodu (a nebyla to náhoda), zpívá se tu. A tančí. Staré hitovky (například od Queens nebo Elvise Presleyho - víc těch interpretů neznám) jsou použity jako zkratka dějem - třeba prohlídka herny investory se změní v jedno velké taneční číslo. Texty písní jsou tu používány jako dialogy postav. Patrně největší plus celého projektu, neb z melodramatu, které by mohlo za chvíli nudit, činí vcelku originální show. Tohle, společně s působivým psychózním pseudofinále, kterého se nám ale dostane o epizodu dřív, než bychom chtěli (a ve kterém se nejen hrotí všechny emoce, ale figuruje tu i kanistr benzínu v rytmu chytlavé písničky), opět dokázalo, že britská seriálová tvorba (i mimo britskou komediální školu, která mě ale nijak neoslovuje), má své nesporné kvality a dokáže se od té americké dost úspěšně vyhranit. Škoda jen úplného finále, které dosti nepříjemně zbouralo nasazenou příčku a předvedlo variaci na přeslazené téma. Nerada to přiznávám, ale tentokrát Morrisey Tennanta přehrál.

Zrození města

Mé ukryté, megalomanské a na luxusu závislé ego bylo opět uspokojeno. Jako každý rok jsme se vydaly do galerie a stejně jako před třemi lety si s sebou přinesly další z krásných kreseb pana Kočára. Tentokrát na trochu fantaskní téma (a půlka je moje).

Aby těch příležitostí utrácet peníze nebylo málo, otevřeli nám v Brně restauraci Sushi point. Sushim nepoznamenaná, ale nadmíru zvědavá, jsem vytáhla podobně zaměřeného otce (neb doufat v to, že budu mít někdy kamarády, se kterými bych jen tak někam zašla, jsem už dávno přestala) na pozdní páteční večeři. A musím říct, že to byl zajímavý zážitek. Krásné prostředí, příjemný personál (který mi i demonstroval sílu potřebnou k rozlomení hůlek), zajímavá směsice chutí (začali jsme thajskou polévkou s kokosem) a nakonec samozřejmě pár drahých kousků samotného sushi. Není to něco, co bych mohla jíst denně, nebo ve velkém množství (hlavně ta rýže začne být po chvíli otravná), ale bylo to... zajímavé. Už jsme si slíbili, že v budoucnu zajdeme zase.

Tin Man (2007)

Bylo nebylo, jedno sobotní odpoledne jsem na IMDB objevila zajímavý odkaz na minisérii stanice SyFy (či SciFi toho času). A protože se v obsazení objevoval jistý cylon a Alan Cumming, nedalo mi to.

Tin Man je jednoznačná bastardizace (neboli tolik populární re-imagining) Čaroděje ze země Oz (zde OZ = Outer Zone). Více jak 2/3 času patrně budete přemýšlet, v jakém vztahu je tento nový pohled ke starému filmu a tu zbylou třetinu (kdy už to víte), se budete patrně smát příšernému scénáři.

Nový "look" staré pohádky se snaží být víc cool pro moderní publikum. Takže svět kouzel a magie je proložen steam punkovou vrstvou, v hlavním městě jsou noční kluby a v uličkách postávají kurtizány. Postavy také doznaly značných změn. Z Dorotky je DG (a ne, není to TA Dorotka, ovšem shoda jmen není náhodná) - slečna neurčitého věku (na puberťačku příliš dospělá vzhledem, na dospělou příliš okleštěna o rozum). Samozřejmě při své cestě Zónou potká tři společníky. Místo strašáka bez mozku tu je vynálezce bez mozku, který vypadá, jako něco z Tita (Alan), Plecháč je šerif jak vystřižený z westernu (s vizáží jistého blonďatého člena Band of Brothers) a nepostrádá srdce, nýbrž rodinu, Lev byl nahrazen humanoidní telepaticko-empatickou formou života, která patrně utekla ze Star Wars (podobně jako umpalumpové obývající ewocká městečka v korunách stromů). Na straně zla (aby to bylo kompletní) se nalézá hromada gestapáckých kleriků v čele se cylonem a zlá čarodějnice z libovolného merlinovského filmu s obřím dekoltem a létajícími opičkami pana Burnse.

Silná zápletka tu spočívá v hledání jistého smaragdu, který zlá čarodějnice urychleně potřebuje, ale najít jej může jen DG. Zde je nutné podotknout, že čarodějnice si za svůj ultimátní cíl vybrala uvrhnout celý svět do tmy. Není to tak náročné jako genocida, pár lidí to jistě naštve (už teď se po kraji šíří rezistence), ale že by to bylo pro vládu nějak výhodné? Místo, aby těch pár dnů do zatmění sluncí (ano, jsme na Tatooine) DG někde přečkala, protáhne diváky sentimentálním příběhem svého dětství, kde demonstruje, jaké byly se sestřičkou kamarádky, než vlezly do té batmanovské jeskyně. Pár světlých momentů se tu najde, ale zahrnují především scény s Cummingem, cylonem, nebo frízskými koníky (případně malým, roztomilým pejskem), zbytek je tak nějak monotónní cesta lesem, sem tam po sněhu, ani ta žlutá cihlová cesta už není, co bývala. Všude samý robot, hologram, Síla (škrcení na dálku se zde také provozuje)...

A pak přijde grandiózní finále, při kterém se musíte smát (koukat moc není na co, neboť celá polovina dobrých postav - tedy cylon - je zavřena až do konce v potapěčském skafandru). Tak si představte, že máte ultimátní hyper super zbraň (něco jako, přiznejme si to, mega-turbo laser - tedy "huge beam of light") a armáda vojáčků hlídá ciferníky, místo aby třebas jen zamkla místnost, kde se válí ovladací panel. Taky samotná zbraň má výborný zabezpečovací mechanizmus, který patrně zmíněný vědec vymyslel až po odstranění mozku (což nám kvůli PG ratingu není ukázáno, stejně jako jeho navrácení).

Tin Man je jeden z těch počinů, které nejsou úplně nezajímavé, zanechají stopu v podobě záznamu a poputují tam, odkud přišly. Nicméně aspoň další tak trochu ujetá role pro Alana Cumminga do sbírky.

Kosa s lebkou

Frida: Kosa

On je prakticky mrtvý, mami. To je skoro nekrofílie.
Každý zapřísáhlý abstinent má doma lahvinku - nebo dvě.
Chateau de krabice. Taky ročník 1995?
- 666. - Kam to voláte? - Na ústředí.

A je tu opět chvilka s oblíbenou dvojicí Martin Trnavský - Radim Novák a jejich two-men show, do které tentokrát přibrali na hostování slovenskou herečku Božidaru Turzonovovou.

Jsou Vánoce, poklidný večer, když tu náhle do pokoje osamělého vycpavače zvířat v pyžamu (Trnavský) vpadne oknem Smrt (Novák). Postaví se, představí se a doufá, že jeho první případ půjde stejně hladce, jako školení, která nedávno absolvoval. Ale ono to tak jednoduché nebude.

Kosa je čistá konverzační komedie. Téměř 3 hodiny nepřetržité interakce mezi Trnavským a Novákem, který tentokrát s přehledem celému představení vládne i bez své nové sekačky Exitus. Humor je tu takový lidový, domácký, nic uměle vykonstruovaného. Celý děj-neděj prostě plyne v nepřetržitém proudu od překvapení přes odmítání, pochopení, utěšování, agitační monology, rozčilení, zoufalství, smíření, vysvětlování... až po příchod Smrťákovy matky, která synáčkovi nese jeho první den v práci nějakou tu svačinku, aby ovšem zjistila, že syn všechno pokazil a drahý vycpavač podle určeného scénáře umřít nemůže (a taky ho na podzim čeká stovka bobrů, měl by začít shánět chlupy). Když ani popis posmrtného života nepomůže (-Představte si místnost. -A co v ní je? -Nic. -Nic? -Tak dobře, takový paravan. -Jako na převlíkání? -Byl jste někdy volit? A vy zajdete za ten paravan. -A dál? -Bůh ví. A možná ani ten ne.), nezbývá než drahému vycpavači pustit film jeho života, aby si uvědomil, jak zoufalý život vede. Místo tragédie ale spolu se svoji ochotnickou matkou sehrají frašku všech frašek (včetně splození v ROH posteli a porodu). Celý příběh tak končí, jak začal. Jen lednička je vymetenější a drahý Smrťák na inzerát si musí hledat jinou práci. Co třeba tentokrát Anděl strážný?

Ostatní hry, které jsem od Fridy viděla, měly značný přesah do vážných témat. Kosa je prostě legrace od začátku do konce. Ani tady se ale pánové nevyhnou vystoupení ze svých rolí, a to dosti vtipným můstkem přes své postavy, které konverzují o jiné Friďácké hře. Na pódiu je tentokrát i živá komorní swing-beatová (???) kapela a občas přijde i klavírista ze záhrobí. Nejlepší na tom celém je, že veškeré dění, veškeré texty působí tak trochu jako přirozená improvizace a pokud se někde přetrhne nit, umí to oba dva pánové prodat tak výborně, že se publikum baví dvakrát tolik.

Divadlo U stolu: Život je sen

Cut.

Jsme ve sklepení. Ve výklenku se leskne lebka s čerstvou růží. Na zemi leží člověk (nebo zvíře)? Je to Segismundo (Petr Štěpán - jinak též Darryl ze sobotních Čarodějek) - královský syn, kterého sem po narození, při kterém zemřela jeho matka, zavřel jeho otec beze slova vysvětlení. Nebesa vynesla proroctví, že z jeho syna vyroste tyran. Žeby další příklad sebenaplňujících se vizí? Na zjišťování pravdy je ale pozdě. Je nutné předat vládu země a v králi se hne svědomí. Jeho plán je jednoduchý - na zkoušku nic netušícímu Segismundovi předat vládu a pokud to nevyjde, prostě ho zase zavřít a namluvit mu, že vše, co za tu chvíli prožil, byl jen sen. Není nutné příliš přibližovat, jak psychicky narušený takto izolovaný mladý muž musí být. Během prvních pár chvil svého "procitnutí do sna" se mu podaří jednoho člověka zabít, téměř znásilnit jednu ženu a král se též ocitne na tenké hranici mezi životem a smrtí. Segismundo samozřejmě putuje zpět do svého vězení, ale netrvá dlouho a lid, který se o jeho existenci zrovna dověděl, si pro něj přijde, jako pro svého nového vůdce (dalším dědicem trůnu v pořadí je totiž litevský kníže - tentokrát vážný Alan Novotný - jinak též Karajev z Deníku krále). Čas chopit se zbraní.

Sklepní scéna Husy na provázku má specifické charisma. Komedie by tady asi nevyzněla. Zato psychologické drama topící se v zoufalství, vyhrocených emocích a násilí krásně interaguje s holými cihlovými stěnami. Sice si člověk chvíli před začátkem zoufá, že výhled na malou scénu ze stejně malého hlediště není úplně čistý, ale tohle nepohodlí z čista jasna zmizí a je nahrazeno atmosférou a herci téměř na dosah ruky. Takto z mikropohledu se vyžaduje po hercích naprosté ponoření do postav. Miluju, když prostě člověk nevědomky přejde z reality do osobního vnímání dění před ním a závěrečná děkovačka po 1,5 hodině nepřetržitého napětí, kdy se postavy... tedy už zase herci... usmějí, je jak studená sprcha. Pedro Calderón de la Barca napsal opravdu přímý, morálně frustrující příběh. A celé je to navíc ve verších.

14. 11. je derniéra.

Podzim v Brně - part 4

Krása v diverzitě

Poslední koncert do sbírky. Ale ne na dlouho. U Cinzana jsme s Carthem probrali letošní sezónu a myslím, že jsem konečně nalezla vhodného kulturního kamaráda pro koncertní odbor (divadelní sféra je obsazena (jiným) Ondrou a kino momentálně obstarává euromišoid:)). Takže... more to come. Už bylo na čase.

Zpět ale do sálu Besedního domu, kam na pódium přichází šestice italských virtuózů (ono se to celé jejich uskupení skromně nazývalo I virtuosi Italiani).

Bohuslav Martinů: Smyčcový sextet
Jedním slovem - bizzare. Místy naprosto chaotické, místy naprosto geniální. Ale jisté je, že bych si asi Bohuslava jen tak v neděli odpoledne dobrovolně nepustila. Člověk u tohoto druhu skladby totiž nemůže vypnout mozek a pokud se neobdivuje zajímavým nápadům, tak přemýšlí, jak na něco takového může někdo vůbec přijít. Martinů s tímto sextetem vyhrál i nějakou soutěž.

Luigi Boccherini: Symfonie D dur
K šestici smyčců přibylo ještě více smyčců - včetně jedné slečny, která ovšem seděla tak zastrčeně, že se dá mluvit o man's (string) power. Boccherini je představitel rokoka. Pro mě asi to samé jako baroko. Prostě pěkná hudba, kterou si představí každý druhý pod pojmem "italská klasika". A po pár dnech zážitek prostě vyprchal.

Ennio Morricone: Filmová hudba pro smyčce a flétnu (+ klavír)
Samozřejmě důvod, proč mi tento koncert padl do oka. Flétnu na pódium přinesl takový statný, starší, kulatohlavý muž. Deset minut Morriconeho skladeb (spíše těch lehčích a méně známých) poskládaných bez nějakého většího smyslu za sebe. Poznala jsem pouze Gabriel's Oboe (příčná flétna místo hoboje???) z Mission a jednoho Leoneho (prý Hodný, zlý a ošklivý - mně bohužel tyto věci splývají).

Ottorino Respighi: Dávné tance a árie
Skladatel 20. století, který vychází z baroka. Tudíž opět souhrn skladeb odpovídajících klasické klasice.

Nino Rota: Koncert pro smyčce
Jak programový, tak umělecký vrchol koncertu. Důvod, proč mě napadá jako správná charakteristika tohoto koncertu "diverzita", se skrývá v důmyslném poskládání italských autorů napříč historií i žánry. Máme tu klasika z 18. století, klasika z 20. století a dva zavedené autory filmové hudby a jejich dvě podoby. Rotova "klasická" hudba je v mnohém více podobná filmové hudbě, ale bez nutnosti vázat se na obraz. Hra se zvukem, s nástroji, s postupy... zvlášť krátké, ale bouřlivé finále bylo dokonalým katalyzátorem pocitů, které Rotova směsice tónů dvacet minut budovala.

V hlavě se mi zrodil nový nápad na přednášku na Soundtracon - prozkoumání chronologické koexistence filmové a klasické hudby. Od Prokofjevova Křižníku Potěmkin, přes Milhauda až po Willowa.

Šťastný konec

Po měsíci a kousku konečně Eliz našla novou rodinu. V Praze. Více fotek z prvního dne v novém království zde.

Podzim v Brně - part 3

Dvořák a violoncello

Moravský podzim se pro mě přehoupl do své druhé poloviny. Tentokrát se jako jednoznačné lakadlo ukázala Dvořákova symfonie "Z Nového světa". Stejně jako z "Mé vlasti" jsem určité úryvky slyšela, ale nikdy ne celý komplet. Teď mohu konstatovat, že téma z 2. věty zaznělo v Koljovi a fanfáry uvozující 5. větu jsou znělkou k nějaké každoroční události (Pražské jaro?).

Tentokráte v podání Wiener Symphoniker.

Charles Ives: Nezodpovězená otázka
Pro začátek neznámý autor neznámé skladby, ze které se vyloupla poměrně zajímavá věc. Představte si sedmi minutový konstantní smyčcový podkres - a když říkám konstantní, myslím tím bez jediného zaznamenatelného "nadechnutí". Na jedné straně pak stojí lesní roh, na druhé 4 příčné flétny. A tyto dva nástroje si do nastíněného podkresu nastřídačku povídají.

Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr
Na pódium přichází mladá argentinská slečna v dlouhých modrých šatech a usedá za violoncello. Na půl hodiny pak ovládne celé divadlo. Nástroj běžně tvořící background dostává prostor ukázat, co dokáže. A že je toho dost - klouzavé tóny, piccicato, dvojhlas... slečna se rozhodně nadřela, ale výsledný dojem stál zato. Po dlouhotrvajícím potlesku se vrátila na pódium, aby přidala ještě jednu skladbu, jejíž původ nám zůstal utajen. Tentokrát ale struny svého nástroje rozvibrovala a přidala i svůj vokál - řekněme taková hi-tech artová verze Doctorova tématu od Golda.

Antoním Dvořák: Z Nového světa
Po přestávce přišel zlatý hřeb večera, který byl hned po první větě poznamenán kolapsem jedné postarší posluchačky, která musela být tiše ze sálu vynesena. Creepy. Dvořák je prostě k publiky vstřícný. Krásné, hlasité, plné tóny, zapamatovatelná a v průběhu celé symfonie variovaná témata. Až běhá mráz po zádech. Zdá se, že si těmito koncerty plním svoji databanku oblíbených klasických skladeb, na které vždy ráda zajdu. Dvořák se tak zařadil za Carminu Buranu a Vola na střeše.

Na závěr rozjetý orchestr (kterému padaly i stojany s notami) ještě mimo plán přihodil Strausse. Prý že když už jsou z té Vídně... že bych si zašla na Netopýra?

Podzim v Brně - part 2

Keiko a zmatení důchodci

Nevěřili byste, kolik problémů napáchá nápad začít číslovat řady od čísla 3. To vám pak jsou na jednu židličku i dva zájemci, z nichž ani jeden se nemůže zorientovat. A nejlepší stejně byl pár, který suverenně přišel na koncert o den dřív, a tak se 5 minut před začátkem tiše zvedl a zase odešel (tam byli na židličku zájemci hned tři).

Tento koncert jsem vybrala jen díky třem japonským písním v programu. Ze zvědavosti. Ukázalo se však, že hlavní motto celého večera znělo "varhany". Je to nádherný nástroj, který domů jen tak nenacpete. Poprvé jsem si všimla, že se nejspodnější oktávy hrají nohama a člověk si u toho tedy pohodlně neposedí, jako u klavíru. Také noty panu Bártovi musel otáčet bodyguard v růžovém. Jinak bylo na pódiu v Besedním domě vymeteno. Přibližně na každé druhé číslo vpustila do sálu záhadná ruka obsluhující dveře paní Michiyo Keiko, jejíž soprán byl velmi příjemný a doprovázel ať už v latině, češtině nebo japonštině varhanní (převážně duchovní) skladby. Zazněl Dvořák, Janáček i Martinů (který opět malinko vybočoval ze standardu). Japonskou školu zastupoval skladatel Sakai (kterým vám, mně a ani nikomu jinému nic neříká).

Varhany jsou nástroj postavený spíše na souzvuku mnoha tónů, než na nějakých složitých melodiích. Těch páček, co na nich je. Těch píšťal, co v Besedním domě zabírají polovinu zadní stěny... Jen ten hudebník sedící celou dobu k publiku zády, je takový neosobní.

Podzim v Brně - part 1

Valpruha a fernet v campari

Říjen v Brně. To je možnost užít si koncentrované vážné hudby nejrůznějších autorů i souborů v rámci Moravského podzimu. Na obyvatele našeho krásného města už nějaký ten měsíc z plakátů pomrkává postarší pán s kočkou v ruce. Pokud, podobně jako Carth, kterého jsem letos ukořistila jako spoluposluchače, netušíte, kdo to je, stačí zalistovat v programu. Letos se žádný koncert neobejde bez skladeb Bohuslava Martinů. Prý nějaké výročí - tipla bych tak 50 let od jeho smrti. První letošní koncert jsem vybrala jen čistě podle jmen skladeb. A protože se jednalo o první velký koncert v rámci celého cyklu, neodpustil si Stuttgarter Philharmoniker státní hymnu. Takže vstyk, sednout, počkat až se přeskupí hudebníci a mohlo se začít.

Mendelssohn-Bartholdy: Pohádka o krásné Meluzíně
Takové milé, malé, pěkné dílko, které zalije sál krásnými tóny a pak zase s větrem ve smyčcích zmizí.

Bohuslav Martinů: Symfonie č. 6 „Symfonické fantazie“
Pana Martinů jsem slyšela naposledy (a možná i poprvé vědomě) na předminulém Moravském podzimu. Přišlo mi to zajímavé a zvláštní. Tato symfonie byla po úvodní Meluzíně velkým skokem stranou. Mnohem složitější, rafinovanější, ne tak podlézavé tóny a melodie, proplétající se sekce, pizzicata, výrazná dynamika... trochu chaos, trochu Williams.

Mendelssohn-Bartholdy: První Valpruržina noc
Po přestávce nastoupil do zadních řad Český filharmonický sbor Brno. Patrně ne celý, ale nějakých 50 osob usedlo na připravené židličky. Začátek nás vrátil před Bohuslava Martinů. Do takové jemné, sametové, harmonizující hudby 19. století. Předehra skončila a na řadu přišel zpěv. Ze tří sólistů nás nejvíc zaujal Roman Trekel. Jak poznamenal Carth při jeho příchodu, vypadal opravdu démonicky. Narozdíl od svých kolegů neměl na sobě černobílou kombinaci, ale čistě černý zajímavě střižený (... libovolně doplňte...) s vysoko postaveným límcem. Carth také v jeho textu identifikoval několikrát slovo Teuffel, ale podle wikipedie patrně stvárňoval kněze při pohanských obřadech, které za ním druidský sbor přezpívával. Tím se nám zbortil celý vykonstruovaný příběh a paní zpívající alt tak patrně nebyla Valpruhou, kterou celou její první noc někdo ustavičně rušil. Němčina není vůbec škaredý jazyk. Poslední skladba večera byla dechberoucí a velice zábavná (jak často o hudbě říkáte, že je zábavná?). Tak nějak mě postrčila k tomu, že se právě přehrabuji německým kouskem internetu a hledám si nějakého Wagnera s panem Trekelem. A hned poté se kouknu po Goeteho básni, kterou pan Mendelssohn-Bartholdy tak úchvatně převedl do not.

O přestávce, jak už to u mě bývá zvykem, jsem Cartha zatáhla na martini. Honosné divadlo, vybraná společnost (bylo nám hloupé se jít zeptat, cože je to za lidi v tom VIP salónku), večer s vážnou hudbou... k tomu prostě martini, citron a led patří. A navíc se člověk zasmál, když ho předběhl takový malý, třesoucí se důchodce a poručil si campari s fernetem. Blah. Paní za pultem se musela třikrát zeptat, zda to opravdu má smíchat do jedné sklenice.

Začátek sezóny

Cikáni jdou do nebe

Já se nachladím, ty se nachladíš, a dva nachlazení - to už je pandemie.

Cikáni jdou do nebe viděla v dětství v televizi moje máma a i když si už nepamatuje o čem to bylo, toužila po tom setkat se s tímto příběhem - a hlavně písničkami - znovu. Narozdíl od jiných muzikálů, které se horečně překládají z původních jazyků do češtiny, zůstal tento nedotčen - pravděpodobně v romštině. Při úvodním sboru jsem tak přemýšlela, zda všichni zpěváci tak špatně vyslovují, nebo jsem hluchá. Ani jedno.

Klasická ukázka epického příběhu. Máme tu odbojného hrdinu - Lujko Zobara (Martin Havelka), cikánského zloděje koní na úrovni, jeho kumpány (Dušan Vitázek, Jakub Uličník...), stranu zákona (režisér Zdeněk Černín, Lukáš Hejlík...), další cikánskou rodinu s krásnou čarodějnou Radou (Soňa Jányová) a komickým Bučou (Alan Novoný), občany, co se Zobarem obchodují, ale jejich morální zásady prakticky neexistují (Karel Mišurec, Robert Jícha)... Prostor je jak pro akci, tak pro vtip a lásku, obal tvoří chytlavé cikánské melodie většinou doprovázené živou cimbálkou. Jak je z názvu patrno, přesune se během děje notná část protagonistů na onen svět. Tragický konec bezkonkurenčního Buča mi hodně připomněl podobně lazenou tragikomickou postavu Alana Novotného ze Singoally.

Nad vším ale vyčnívá závěr, který jsem popravdě absolutně nečekala (pořád říkám, že se do divadla nerada spoileruju). Poté, co Lujko unikne šibenici a konečně získá svoji lásku, všechno jednoduše zahodí pro své mužské ego a je z toho taková nepěkná spoiler dvoj-vražda (podobně jako většina japonských milostných příběhů končila dvoj-sebevraždou) \spoiler.

Člověku to nedá a vzpomene si na to, co se děje mezi... teď už romy... například v Brně. Tenhle příběh v sobě nese hodně pravdivého, možná na přelomu minulého a předminulého století i atraktivního, dnes však zcela mimo civilizovaný svět. Na divadle se dalo Lujkovi a jeho bandě při krádeži koní fandit, bylo to "cool", když na sebe dvě cikánské rodiny vytáhly nože, beztrestně tekla krev. Teď už takové chování "cool" není, obávám se.

Síla zvyku

Nenávidíme život. Ale žít se musí. Nenávidíme kvintet Pstruh. Ale hrát se musí.
Klíční kost zabodnutá do spánku. Pohřeb 3. třídy.

Abychom nezapomněli, že divadlo není jen o spektakulárních akčních nebo výpravných příbězích, letošní první premiéra v MdB je ryze komorní. A náročná (což bylo poznat na divácích, kteří její tíhu neunesly a i přes absenci přestávky začali mizet). Nicméně rozhodně nepatří k těm, které by selhaly. Selhání jsem zatím viděla na divadle jen jedno - Školu manželů, o které doteď nevím, co si myslet.

Ústředním tématem je zde kvintet Pstruh od Schuberta (jak jsme s mámou zjistily, nejméně dvě generace žáků základní školy se Pstruha na hodinách hudební výchovy učily zpívat). Lépe řečeno, ústředním tématem je pokus o nazkoušení onoho kvintetu pěticí nesourodých vyhraněných osob. V centru všeho (a za violoncellem) sedí ředitel cirkusu Caribaldi (neuvěřitelný Jan Mazák). Postava, která je zahleděna do svého snu a ovládána touhou řídit všechno a všechny kolem, neschopná udržet v ruce ani kalafunu. Na nenáviděné housle ho doprovází Žonglér (Viktor Skála) - afektovaný puntičkář v sametu, který se snaží být v očích ostatních něco víc, ale do taktů stále jen kašle. Za kontrabasem se usmívá Šprýmař (roztomilý a ustavičně padající Michal Isteník), pro kterého je klaunství samo o sobě diagnózou a jehož čepičku by mu Caribaldi nejraději přišrouboval k hlavě. Violu v ručkách drží Caribaldiho vnučka (Barbora Jelenová), která je jen dítětem cepovaným dědečkem. A u klavíru chybí věčně opilý, hulvátsky odpudivý Krotitel (Igor Ondříček:)), který nácvik navíc sabotuje svými ustavičnými zraněními.

Dvouhodinová konverzace mezi těmito přesně typově kategorizovanými osobnostmi točící se v kruhu. Věřím, že pro slabší povahy silnější kafe než 2,5 hodinové Čekání na Godota, nebo debata o bílem plátně v Kumštu. Po dlouhé době jsem v pokušení vyhledat si cizí recenze, neboť nevím, zda má interpretace této hry, jako ukázky nemožnosti komunikace mezi nesourodými lidmi s ústředním terorizujícím prvkem, která vede jen ke stagnaci, je záměru autora alespoň trochu blízko. Ono zajímavého se tu najde více, zvlášť na postavě Caribaldiho, jehož dvacetileté tažení za Schubertem plné pseudofilozofických výroků ve změti banalit, opakování a cepování všech okolo, se ke svému konci patrně nikdy nedobere.

A než se v tomto neuchopitelném sama ztratím, půjdu si raději najít, jak to pan Thomas Bernhard vlastně myslel.

District 9 v systémové biologii

District 9 si zaslouží trvalejší poznámku. A ne že ne. Byla jsem totiž uhranuta. To podstatné, ale momentálně nejmenší, je divácký zážitek. Komplementárně k tomu tu máme řemeslné umění. Ať dělám, co dělám, nevybavuji si podobný experiment. Fighter po filmu zmínil Cloverfield. Jenže ten je dokumentem neřízeným a první v tomto oboru zazářilo Blair Witch (kam až moje paměť sahá). Samozřejmě to má mnohé společné včetně neokázalosti, s jakou jsou ukazované ty nejpřitažlivější CGI efekty, které v ostatních filmech divákovi vypalují díru do hlavy (a on si to, včetně mě, nechává rád líbit - pokud to neskončí omalovánkou jako byl GI Joe). Loď zaparkovaná ve smogu nad Johannesburgem (takový Emmerich ji nechává viset většinou nad Washingtonem) je jednoduše osvěžující. Jediné, co trochu mrzí, je, že to tvůrci nedotáhli až do konce a neudělali z Districtu 9 jeden velký fiktivní, řízený dokument. Třeba se někdo podobně smělý objeví v budoucnosti, tento koncept totiž má něco do sebe. Na hranici s narací! (a pak hned na Gamera)

Počkat si pár let na nástup na vysokou a (ne)dělala bych teď diplomku do bioinformatiky. Fungování živých organizmů je jedna z nejfascinujících věcí na tomto světě. Ale kde jsou hranice možností? Obávám se, že rapidní kontaminace DNA cizími geny po aplikování blíže nespecifikované kapaliny, a následná metamorfóza lidské ruky v klepítko provedená řádově v hodinách, trochu kazí celý pracně budovaný dojem reálnosti a já tu po nocích přemýšlím, zda je tento proces vůbec realizovatelný. Asi jsem měla raději jít na genetiku. I když na konci tohoto semestru budu možná umět uměle vymodelovat i E. Coli.

Second Sight

Přes pár nových filmů s Clivem Owenem jsem se propracovala až na přelom tisíciletí k jednomu mně neznámému titulu. Second Sight je 5 dílná krimi minisérie z dílny BBC. Něco podobného formátu jako Vraždy v Midsomeru (na které s oblibou kouká moje máma a jejichž celovečerní délka na díl mě fascinuje).

Hlavním hrdinou je detective chief inspector Ross Tanner (Clive Owen), který v úvodním dvoudílném příběhu zjišťuje, že s jeho viděním není něco v pořádku. Krom zraku ještě nemá tak úplně v pořádku rodinný život, ale to už dávno ví.
Když jste policista, zrak se vám docela hodí a přesně to demonstruje do očí bijící úvodní sekvence, kde Tanner se svým týmem pomocí série kamer zabrání teroristickému útoku. A protože je Tanner vynikající policista, který zrovna dostal přidělenou speciální elitní jednotku vyšetřující vraždy, nehodlá se své kariéry vzdát, ani když se ukáže, že s jeho vadou jdou ruku v ruce i halucinace.

Příběh první (nenesoucí žádný zajímavý podtitul) přinesl na oltář kriminalistů mrtvého chlapce. Podezřelých bylo mnoho včetně jeho nevlastního otce a dvojčete jeho nevlastního otce. Popravdě, absolutně jsem se ztratila. Ani finské titulky (které se na DVD spolu s dánskými, švédskými a norskými vyskytovaly), mi moc nepomohly. Naprosto psychadelická, halucinogenní závěrečná sekvence, která měla pravděpodobně vše objasnit, se rozsypala jak střepy ze skleněné střechy, kterou v závěru Tanner propadl. Poučení? Když nevidíte, neřiďte auto.

Hide and Seek - příběh druhý. Vyšetřování dva roky starého prominentního případu. V roli traumatizovaného devítiletého chlapce třináctiletý Tom "Draco Malfoy" Felton. Poučení? Nekrofílie se nevyplácí.

Parasomnia - příběh třetí. Krvavá vražda provedená náměsíčnou snoubenkou. Tentokrát s nádechem do nadpřirozena, sukuby se tu nešetří a DCI Tannera tak čeká pár strašidelných nocí posílených jeho halucinacemi. Nejzajímavější a nejzáživnější ze všech dílů. Poučení? Když už chlastáš, netelefonuj.

Kingdom of the Blind - příběh čtvrtý a poslední. Vražda balancující mezi rasistickým motivem a kšefty s drogami. Navíc se Tannerovým protivníkem stává slepec, který je i ve své indispozici schopen ohrozit Rossovu "bývalou" rodinu. Poučení? Černý král a černý jezdec nebývají nejlepší kombinací.

Second Sight trpí jedním obrovským nešvarem - jednotlivé epizody se stopáží 100 minut jsou příšerně dlouhé a utahané. Jako samostatné filmy by neměly šanci uspět. Jako uzavřená minisérie (i když jsou příběhy dosti autonomní) se toto dá ospravedlnit, ale jen formálně. Beru to jako stylistické cvičení na téma "Význam zraku a zvuku v našem životě", protože některá témata (důraz na vizuálno v 1. epizodě, neustále přehrávané zvukové záznamy výpovědí svědků v dalších, všudypřítomná role kamer...) k tomuto vybízejí. Dokážu si ale představit mnohem tísnivější atmosféru, která by "tah na bránu" podstatně zagresivněla.

Peklo zvané Země živitelka

Jak pravil klasik: V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Teda až na mě.

Šest dní. Šest dlouhých dní, kdy jsem musela králíka svěřit do rukou své sestry a zamířit na západ do míst, kam by žádný brňák bez donucení nezabloudil. Paradoxem je, že jsem si na tyto galeje byla nucena v mé milované práci (ano, teď si jí zase o fous víc vážím) vzít dovolenou. Navíc se hned druhý večer podařilo poslat Windowsy na notebooku do věčných lovišť. To je tak, když vám po hodině čekání dojde trpělivost a i přes upozornění přibližně ve znění "počítač nevypínejte, vypne se sám"... počítač vypnete. Bude v tom mít patrně prsty tamní motorestová free wi-fi síť (na spolehlivější zaheslovanou jsem se nemohla ani se znalostí hesla dostat), přes kterou si Blue Max začal nešikovně stahovat aktualizace, zatímco já se snažila procedit paket za paketem nejnovějšího dílu Dark Blue.

Šachovnice

Začněme od začátku. Cesta. Cesta byla dlouhá, místy mokrá, definitivně ale chladná, protože jsme se vezli v chladícím Fordu transitu. V kabině samozřejmě. Za skromný oběd ve Staré Hlíně jsme nechali diety na celý den. Kdybych tedy nějaké diety dostala (oběd další den by nás stál diety na zbytek týdne).

Českobudějovické výstaviště je ošklivé, až odporné. Z B4 jsme táhli na F2 a poté zanechali auto na P2. Kolem se pohybovali dámy a pěšáci, které náš sveřepý řidič odmítal přejíždět. Českobudějovický pavilon je zastřešená kostka betonu, o výměru umýváren ve větším autokempu (až na B4, tam se vlezl celý jeden mega stánek, kterých na Ragiontouru v Brně bývá v brněnském pavilonu 30). Pro sebe jsme zde měly přichystáno 9 metrů čtverečních s dřezem a šesti pěti talíři. Naproti se tyčila krásná expozice prostějovského lihovaru, kterou jsme během dvou dnů téměř vykoupily. A vlastně jsme to v F2 docela vyhrály - čaje, rakytník, oleje, medovinka... venku byl celý areál lemován nastřídačku stánky z umělými cukrdlátky, kytkami, vietnamskými vetešárnami, WS strouhači (místy to vypadalo jako oživlý teleshoping) a samozřejmě traktory, kombajny a jinými stroji hrůzy. Musím se přiznat, že pořad "Červený traktůrek", kterým nás Nova ráno budila, mě po třech dnech už značně iritoval.

Kdo neplní plán, plní si míč

Zoufalé bylo i zázemí, které jsme měli k dispozici. Tak například jeden záchod (naposledy opravován patrně za socializmu) pro 3 pavilony. O koš na papírové ručníky jsem vedla konverzaci s uklizeči přes rozpis služeb pověšený na dveřích. Do tří dnů tam byl.
Zásobovací logistika do našeho skromného mrazícího pultu se skládala z dispečera (já) a sofistikovaného vozíčku, který nebyl naučen základní poslušnosti, a tak mě několikrát za ten týden pokousal. Kolemjdoucí zůstali nezraněni.

Tamní Kaufland byl plný překvapení - respektive chaosu. Moje mise byla jednoduchá: 40 rohlíků a 3000 párátek. Rohlíky byla ta jednoduchá část. Párátka byla lokalizována po hodině hledání, kdy jsem zalarmovala i dva zaměstnance. Byla u talířů. Překvapena jsem byla já i zaměstnanci.

Také informace o snadné pěší dostupnosti našeho penzionu se nezakládala na úplně pravdivých faktech. Z 10 minut se vyklubalo 45. A po celém dni za pultem se vám tato doba vězící mezi vámi a sprchou/postelí/jídlem (celý den bylo možné konzumovat pouze fast-foodové pochutiny jako langoše, hořické trubičky, slané oříšky, medovinu, absinth, tequilu...) zdála nekonečná. Dokonce jsem se snížila ke stopu, ale nikdo zrovna nejel kolem. Tento problém byl ráno řešen velmi drahým taxíkem a následně vyřešen zkamaráděním se s velice vtipným panem od medoviny, který vlastnil auto jehož kufr byl plný lahví - a tak jsme cinkali na každém výmolu.

Každé výstaviště má svého Káju

Kája je fantomem brněnského Regiontouru. Je to takový pán staršího data výroby, který se po výstavišti toulá každý den a pokouší se získat vše, co je zdarma. Tudíž k večeru je již opilý jak duha a snaží se zjištně zaplétat konverzaci, která je přinejmenším otravná. A světe div se, i českobudějovické výstaviště má svého Káju. Nepředstavil se nám, ale jeho oblá vousatá postava v šortkách zavalená igelitkami s nasbíranými věcmi nám utkvěla v paměti. Povýšil totiž svoje vtěrkovské metody výše, než dokázal Kája za poslední 3 roky. Nejprve se (samozřejmě opilý) pokoušel moji mámu vylákat na prohlídku náměstí. Byl odmítnut. Asi 5x během hodiny. Druhý den nasadil větší kalibr a rozjel se na více frontách. Jen v našem pavilonu od něj dostaly dáreček tři osoby - studentka po maturitě od pána s medovinou plyšáka, středoškolačka z palírny keramické sluníčko a moje matka prozaicky umělohmotné prostírání. Obávám se, že všechny tři věci vylovil někde v kontejneru. Byla jsem potěšena, že mě pán nepovažuje za dostatečně lukrativní partii, ale ouha - další den mi podával také plyšáka s omluvou, že se mu nepodařilo předchozího dne sehnat papír na zabalení. Plyšáka se bojím dotknout holou rukou...

Pavla V.

Nejvíc mě potěšila Pavlínka. To je moje kamarádka, víte? 31. 8. mi poslala krásnou SMS, kde se mě vyptávala, s kým si zítra ve škole sednu. Obligátní "pls odepiš" na konci přímo vyzývalo k reakci. Musím říct, že Pavlínka poskytla desetiminutovou zábavu pro polovinu pavilonu, kterou její omyl opravdu rozesmál. Bohužel jsem ji musela zklamat - naše kancelář je již plná a tudíž si Pavlínka bude muset sednou s někým jiným. Myslím, že jsem jí nepřivodila svojí odpovědí záchvat smíchu.

I přes příšernou koncepci celé akce jsme si našly pár věcí, za které stálo za to utrácet. A tak máme doma masožravou rosnatku, kterou krmím moly, spoustu šperků pro nás i známé... Taky jsem poznala kluky ze sýrárny Miltra a pod záštitou Klasy a Ministerstva zemědělství popíjela s nějakými lesníky cannabisku v těch několika málo okamžicích, kdy davy polevily.

A málem bych zapomněla na pána, který se velmi podobal Bernardovi z Black Books a přinesl nám na ochutnání jedno jistě velice drahé archivní víno, jehož suchost jsem nedokázala patřičně ocenit.

Sociologie z první ruky

Studovat sociologii, napíšu po tom týdnu celou diplomovou práci. Celý den kolem vás proudí lidé nejrůznějšího věku i příjmové kategorie. Někomu není blbé platit tisícovkou 12 korunovou položku, jiný vše zaokrouhluje na stovky. Někteří zákazníci vám vynadají, že za komunistů vaše výrobky chutnaly líp, jiní se s vámi ochotně dělí o pochutiny, co koupili u jiného stánku. Nejvíce mě dojal starý pár, kdy paní chtěla utratit dvacetikorunu a její nerudný muž na ni z dálky štěkal, že je to drahé. Vesměs ale tolik typů lidí není a po čase se začnou opakovat ty samé scénáře. Až to člověka fascinuje a na nějaké otázky už začne být alergický (například "a co je nejlepší" - to se mi chtělo občas popravdě odpovědět, že mně nechutná nic z toho). Stala se ze mě automatická sčítačka do 200 Kč s možným rozšířením na 1000 a přídavným programem "připravování ochutnávek".

S panem od medoviny jsme připravili pokus inspirovaný stánkem Teekanne, kteří měli každý den nápis AKCE spojený s jinou cenou (den ode dne vyšší). Dopadlo to dle očekávání. Lidé na slovo akce a výprodej slyší velmi dobře a to, že cena není vůbec akční, je už nezajímá (pán od medoviny při své akci ceny zachoval ve stejné výši).

Cesta z konce světa

Díky této super mega akci jsem přišla o paintball. Příští rok jsme rovnou zavrhly. Sice si toho pstruha v motorestu Pegast (kde byla domácí kuchyně opravdu vynikající - ta snídaně, ach bože!) asi už nikdy nedám, pána od medoviny, který nás oblažoval svými životními zážitky, taky už asi nepotkám... ale raději si na pouťový jarmark zajedu někam blíž.

Eliz

Tak k nám dnes do rodiny přibyl nečekaně další (dočasný) přírůstek. Malá králinda, kterou moje máma pojmenovala provizorně Líza (a já ji budu říkat vznešeněji Eliz). Je malinká, hubená a nějaký dobrák ji nechal svému osudu na břehu řeky v Husovicích, kde ji našel malý kluk, který ji vzal domů. Ale jeho babička ho s králíkem vykázala, takže ho hodil na zahradu jiné paní, která ho včera večer našla. A pak se dostala ke mě, protože narozdíl od paní nálezkyně mi doma leží prázdná klec a jídla je tu dost pro celou králičí armádu. Zítra nás čeká výlet na veterinu a pak jí začneme hledat novou milující rodinu.

Třikrát z MdB

Tři sestry

A pak z nich budou odporné, tupé mrtvoly, jako jejich otcové a matky

Nerada se spoileruji na divadlo dopředu (kromě fotek a obsazení, protože nikdy nevydržím lačně prohlížet nové premiéry v MdB) a tak jsem si myslela, že Tři sestry budou nějaká komedie z pera pana Čechova (ano, ve škole jsem tomuto asi pozornost také nevěnovala). Komedie to nebyla, i když filozofické výstupy plukovníka Veršinina (Petr Štěpán) k tomu neměly daleko. Kdo chtěl, smysl (dokonce hluboký) v tom našel. Kdo nechtěl, mohl si myslet, že je to jen nudná hra o tom, kterak tři sestry neustále chtějí odjet do Moskvy. Patřím k té první skupině. Tři sestry jsou totiž bolestně pravdivý příběh o tom, kterak můžeme být šťastní jen když žijeme ve svých představách. Hned zpočátku bláznivě zamilovaný Andrej (Michal Isteník) požádá o ruku svoji lásku Natálii (Lenka Janíková), ze které se (jak přibývají dluhy a děti) vyklube jeden velký omyl. Máša (Ivana Vaňková) je nešťastně vdaná již několik let, Olga (Markéta Sedláčková) opuštěná a uvázaná na postu ředitelky školy. Jediná Irina (Svetlana Slováková) má vše ještě před sebou. Sní o poctivé práci, o Moskvě a o lásce... ale i té se pomalu její optimizmus hroutí a když se nakonec rozhodne vdát za barona Tuzenbacha (Vojtěch Blahuta), je její štěstí utnuto výstřelem.

Celá scéna i kostými jsou koncipované v odstínech bílé, černé a šedé. Jediná postava, která z této dichromatické kompozice vybočuje, je Natálie, která chodí věčně odívaná v křiklavých barvách i modelech. Dá se považovat za hlavní "zlo" v životě Prozorovů a možná, že je se svými dětmi (a zálety) i jediná šťastná. Nebo spíše žije v jiném světě, kde nemá potřebu o své situaci přemýšlet a jen jedná bez ohledu na své okolí.

Tři sestry mi přišly jako hra, která mi dokonale pasuje do mého vesmíru. Podobně jako odtud vzešla Fontána. Poslední dějství, kdy vojáci odchází z města, z Andreje je troska, Máša přichází o jedinou kotvu v podobě Veršinina, Olga stagnuje a Irině se hroutí budoucnost, pro kterou se těžce rozhodla, bylo opravdu působivé.

Sněhurka a sedm trpaslíků

- Kohout? - V lese? - Blbost.
Nenavážejte se do Šmudly!

Dověděla jsem se, že jsem vděčný návštěvník divadla. Kdykoliv mi někdo zavolá, že má volné lístky, jdu. A tak jsem mohla vidět Sněhurku hned dvakrát a užít si tak dvoje obsazení.

Pohádku známe všichni, že. Dnes jsem se tak nějak na okraj rozhodla, že svým potomkům nebudu číst Disneyovky, ale Grimmy. A v žádném případě je nebudu brát do divadla a kina, pokud si nebudu jistá, že je dokážu ukočírovat. Když jdete na pohádku, je pravděpodobné, že složení publika bude krapet odlišné, než když se vydáte na operetu. Narozdíl od důchodců mají malé děti tendenci pořád něco žvatlat a courat. Nedej bože když se nudí (nebo sedí v první řadě). To pak mohou začít házet svetrem nad hlavu (nebo strkat hlavu do orchestřiště), aniž by si toho rodiče zaujatí představením všimli. Pro jistotu jsem se ujistila dotazem na moji mámu, že jsem v dětství bylo ukázněné dítko, když mě vzala (opakovaně) na Sny svatojánských nocí (pamatuju si jedno představení u Křižíkovy fontány v Praze jako by to bylo včera) a tím ve mně patrně zasela semínko mé obsese divadlem.

V čem tkví kouzlo Sněhurky, ptáte se? Jednak je to chytlavá, z větší části původní, hudba všemožných žánrů (kankán, pár taktů z Fantoma opery, karibské rytmy...), stylizovaná hravost (oživlý umělý les, pastelově barevné roztančené království, světelné filtry...) a v neposlední řadě herci v karikaturních rolích, které se malému divákovi zavděčí (Jan Apolenář/Milan Němec jako výborná parodie na Macechu, Igor Ondříček, Láry Kolář, Robert Musialek, Jiří Ressler, Jakub Uličník, Vojtěch Blahuta a další jako ti největší trpaslíci na světě), i v ryze pohádkových rolích (Robert Jícha jako princ, Svetlana Slováková jako Sněhurka). Mimo všechny kategorie pak stojí bipohlavní zrcadlo.

Není čas na umělé dýchání? Princ vypadá, že by mohl mít nějaké zkušenosti. Když se mu holka líbí, tak proč ne. A nevadí mu, že je mrtvá?

Balada o lásce (Singoalla)

Zpět k vážnému tématu. Ehm, ehm, ehm. Když balada, tak severská. Když severská, tak metal. A když o lásce, tak nešťastné. Tentokrát ve velmi atraktivním, dynamickém hávu.

Nejprve potřebujeme ústřední pár. Nechť jím je tedy Erlond (Dušan Vitázek) a Singoalla (Johana Gazdíková). Oba pochází z odlišných kultur, jiných vyznání a ideálně se nikdy neměli zamilovat. Pak přidáme další rohy čtyřuhelníku - Asima (Martin Havelka), kterému je Singoalla zaslíbena, a Helenu (Pavla Vitázková), která zase miluje Erlonda. Přibližně v polovině necháme Erlonda vypít jed. Po přestávce, kdy se nám vše uleželo, se dostaví morová rána a nejen ta klátí jednu postavu za druhou. Erlond žije, ovšem s Helenou. Singoalla se hodlá pomstít prostřednictvím svého a Erlondova syna. Helena čeká dítě a Asim má sekeru. Je to balada. Moc postav tedy světlou budoucnost mít nebude.

Musím říct, že mezi Erlondem a Singoallou to v první polovině neuvěřitelně jiskřilo. Druhá polovina tak přinesla trochu studenou sprchu, neboť tempo a napětí povolilo. První polovina sebou také odnesla asi nejlepší postavu celé hry - Šeka (Alan Novotný), Erlondova nejlepšího přítele a glosátora. V sále asi každý zalitoval.

Jako celek je to ale velmi povedené. Hudebně se pohybujeme od severského folku až po rockovo-metalovou elektroniku (v tomto opravdu odborník nejsem). Musím vyzdvihnout i scénu a kostými. Provokativní černá (umělá kůže?) s červenou, nebo modrou v oku lahodících střizích. Monochromaticky zalité jeviště s minimem kulis a vzpomínky kryté za záclonou. Vizuální vrchol uplynulé divadelní sezóny.

Salla the gardener

Rostliny mě nemají rády. A stejně mám na naší malé zahrádce svůj záhon, kde si pěstuju speciální odrůdy zeleniny - tedy baby petržel a baby mrkev (to musíte nahusto zasít, neprotrhávat, modlit se, aby jedno ze sta seminek vyklíčilo, a nakonec sklízet).

Pohleďte, zázrak!

Bohužel si zrovna můj záhon vybraly jako svůj hlavní stan mravenci, a tak jsem si musela své výpěstky vybojovat. Potvory kousaly. Doufám, že na ně nejsem alergická.
Mrkev nejím. Ale jednomu členu naší domácnosti to radost udělá vždy (pořádný foťák odjel na dovolenou na Šumavu společně s myčkou, pračkou a ledničkou).

Zmatené Proroctví

Proroctví není typ filmu, na který bych šla do kina. Ale Carth byl neúprosný...

Samotný film ve mně zanechal poněkud zmatený zážitek. Marco Beltrami ho hudebně pojal jako velkolepé (hororové) sci-fi z 50. let. Scénárista patrně mířil k velkému filozofickému poselství a Proyasovi se zastesklo po temné atmosféře Smrtihlava. Problém je, že tyto tři pohledy se navzájem přeřvávají. Navíc Cage do celého konceptu nějak nepasuje a jedná nanejvýš podivně (třeba se v závěru ani nepokusí vetřít na palubu). Potěšili králíci. Zacházelo se tu s nimi hezky. Akorát v noci, když jsem tu teď sama (s králíkem), se zas budu o něco víc bát.

Ale možná jsem jen nepochopila, že síla Proroctví tkví ve varování před používáním veřejné dopravy.

Commitment

Letos už podruhé jsem se rozhodla zkulturnit akvárium. První pokus nedopadl příliš úspěšně - z rybiček, co jsem dostala k Vánocům od sestry, se dneška dožila jedna. Následoval tedy výlet do Hornbachu, nákup rostlinstva (ano, poprvé jsem vyměnila ošklivé umělé kytky za živé) a těch nejobyčejnějších rybiček (neonky + gold molly). Počty raději psát nebudu, protože bych musela přiznat, že jednu neonku už dva dny nemohu najít a jednu jsem... našla.

Akvárko je v obyváku od dob mého otce. To první bylo malinké a rybičky v něm přežívaly poměrně dlouho. Hlavně dva velcí sumečci jmenující se Ferda a Ferda. Každá rybka měla jméno. Moje v dětství nejoblíbenější (taková unikátní) se jmenovala Dodger (po opičce z nějakého filmu). Pak mi bylo akvárko svěřeno. To znamená, že do něj přibyly krásné skaláry (Han a Leia, Mulder a Scully...) a to znamenalo konec tlupě neonek se zkráceným označením SG-1 a SG-2. Po skalárách mě uchvátily závojnatky, takže se nám tu objevil Ackbar (ta závojnatka měla jeho oči) a nakonec i zlatý Maul. Maul všechny přežil. Přežil i prasknutí akvária, takže se stal nejdražší rybičkou, co jsem kdy měla, protože jsem kvůli němu jela koupit nové. Přišlo to na víc než tisícovku. Maul už taky nežije. Po dvou letech temna, kdy nám tu jen stála voda, jsem se rozhodla opět kout obyváku oživit. Držte mi palce.


P.S. nedoporučuji nechávat zapnuté neponořené topítko.

Trip died at 2,6

Tímto mě opustil poslední křeček. Na dlouho. Křečci jsou pěkná zvířátka na koukání, ale jinak si s nimi nerozumím. Jen mě těší pomyšlení, že z těch tisíců zvířat ve zverimexech si aspoň tři prožila celý život a mohla se radovat (když už z ničeho jiného) z plné misky dobrot. Trip tu poslední už nedojedl, věk ho dohnal. Líto mi bylo koukat se, jak pomalu stárne, teď už mu je vše jedno. Na jeho místo přijde pianino. Časem. Doufám.

Nara

Ve mně se analytický mozek nezapře. Když jsem si připravovala na FF přednášku o E.S. Posthumus a jejich počinech používaných hojně v trailerech, položila jsem si otázku, co se skrývá za vzorce v hudbě, kterou normálně vnímáme jen povrchně, jako nerozfázovaný celek, který má začátek a konec. Vzešlo z toho pár hodin u poslechu a pixelů v Malování.

V prvním řádku je samotná skladba Nara z alba Unearthed odkazující na starověké hlavní město Japonska a také na úchylku Posthumusáků v archeologii a dějinách (jeden ze dvou bratrů skrývajících se za touto skupinou je študovaný archeolog). Písmeno R značí jakýsi refrén (ten první není kratší než ostatní, to mi jen ulítlo přepočítávání vteřin na pixely a už se mi to nechtělo opravovat, když jsem na to po dokončení práce přišla). Další písmena analogicky označují úseky melodie, které by se daly vzít jako stavební prvky skladby. Čárkování pak naznačuje, že melodie je stejná, ale provedení se liší (v tomto případě obsazením nástrojů). Škrtnuté políčko nazvěme nepodstatnou vatou.

Další tři řádky jsou rozbory Nary z trailerů. Barevně je vidět, jaké úseky jsou v nich použité (s tím, že refrény se od sebe neliší a tudíž nemusí být vzitý kousek právně z toho, který jsem označila). Když člověk poslouchá hudbu v traileru, tak mu ani nepříjde, že samotná skladba je defakto zmršená a sestříhaná. Zvlášť vystřižení pár not uprostřed refrénu mě při bližším zkoumání konsternovalo. Ozvučování trailerů je věda a pokud máte napřed obraz, ke kterému roubujete hudbu, dá se to pochopit.

Poslední řádek zastupuje znělku k seriálu Odložené případy. Když jsem poprvé na Nově Naru zaslechla, nemohla jsem uvěřit, že opravdu k seriálu patří. A... patří.

Pokud ve mně zůstane odhodlání, tak někdy, v daleké budoucnosti, rozeberu i další Posthumusácké skladby.

MacBeth... opět

Igor Ondříček a Milan Ondrík. Dva herci, na které se vždycky přijdu do divadla ráda podívat. Díky prvnímu jsem viděla MacBetha ve sklepní scéně Divadla u stolu. Díky druhému jsem viděla MacBetha na nádvoří Špilberku. Vždycky mě vytočí, když někdo prohlásí, že na danou divadelní hru nejde, protože ji už před x lety viděl (pro libovolné přirozené x > 5 ). Vždyť každá inscenace je něčím jiná. To bychom si rovnou mohli číst jen scénáře. A já viděla MacBetha už podruhé během pár měsíců. Oproti komorní, historicky a Shakespearovi věrné inscenaci Divadla u stolu, se ta z Letních Shakespearovských her rozletěla nejen svoji délkou, ale i odvážností. Soundrack zněl jako pan Zimmer máznutý Dong Jun Leem. Krvavě oprýskané kulisy (na fotce) byly ve skutečnosti čtyři (funkční) sprchy a skleněná plochu uprostřed také nezůstala dlouho čistá. Nejfascinující byly ale kostými - kombinace soudobé military a bund/kabátků starších střihů s barety (na mysli mi vyskakuje žánr utopicky despotický švihnutý cosplayem z Honorverse) v kombinaci s hedvábnými šálami odstínů modré a fialové. Navíc v královském doprovodu panovala určitá uniformnost. Nevím, zda to má hlubší smysl, ale vždy dvě postavy byly téměř totožné (královy syny bych klidně označila za dvojčata).
Tři sudičky, které si Kurosawa v Krvavém trůnu přetransformoval do jediného démona, zde byli (měkké i je namístě) bezdomovci-uklízeči (a místo kotle měli barel, do kterého postupně naházeli diktátory a vládce světa). Celý děj se odehrával mimo konkrétní dobu. Hrady, thénové i králové zůstali, svoji cestu si do příběhu našli ale i palné zbraně a dokonce i vrtulník. Vrtulník jsem ještě na divadle nasimulovaný neviděla. Ale byl to jeden z nejlepěích momentů - zvuk z reproduktorů, míhající se světlomety a do toho sebevědomý MacBeth jistý si svojí nesmrtelností před pochodujícím lesem.

Milan Ondrík a Veronika Freimanová jako ústřední dvojice na mě nezapůsobili tolik jako Viktor Skála a Helena Dvořáková v předešlém aranžmá. Pořád ale byl jejich výkon skvělým zážitkem. Jen z Ondríka a Martina Nahálky (další herec z Divadla Andreje Bagára v Nitře) sprchujících se hned z kraje hry defakto pod širým smrákajícím se nebem, mi byla zima.

Cornštejn

Líbí se mi, jak je svět prosáknutý náhodami. Minulý týden mi táta napsal, jestli si nechci udělat jednodenní výlet k Vranovské přehradě. Jako tvor lenivý jsem napřed odmítla, ale pak se ve mně ozvala druhá polovina osobnosti, která má po krk městského stereotypu, napsala jsem si dovolenou a kývla jsem. Na hradě (nebo spíše polozbetonované zřícenině) Cornštejn se konala akce skupiny historického šermu Baštýři, o které jsem do té doby neměla zdání, ale jejímž členem je syn kamarádky rodičů. Táta se svojí nedávno nalezenou potěchou ve filmování a stříhání se tak nějak nabídl, že jejich vystoupení natočí a sestříhá. Moje účast nebyla samozřejmě jen z otcovské lásky vzešlá, nýbrž zcela prokalkulovaná - dostala jsem do ruky stativ a druhou kameru.

Jméno hradu mi bylo povědomé, a tak jsem střelila naslepo, obeslala jistého informátora a zjistila, že se na inkriminovaném místě v tutéž dobu nachází i lítá knihovnice Kendra, která v ruinách zastává roli průvodkyně. Opravdu se mi líbil její překvapený výraz, když jsme se mezi rozbořenými zdmi potkaly. Ještě téhož dne dorazil cestovatel Jekkyl (chudák vyjel z Brna dvě hodiny před námi a dorazil dvě hodiny po nás). Mít víc času, natočili bychom na hradě slušný bollywoodský hororový fanfilm.

Zbytek odpoledne se táhl ve znamení čerstvého vzduchu, dechu historie, potěžkala jsem si kroužkovou košili (uhm, 10 kilo bych na sobě tahat nechtěla), nějaké ty meče a natočili jsme první část vystoupení - průřez zbraněmi a zbrojí v krátkých vtipných etudách z minulosti proložený tanečnicemi a šikovnou borderkou. Na závěr došlo i na sekání zelí (proč tu máme řepu? Protože je to zelí!) z cválajícího koně.

Chvíli hrozilo, že noc přečkáme pod širákem s ostatními (asi největší problém v takových podmínkách jsou kontaktní čočky), ale pak se objevila záchrana v podobě nedaleké chatky u přehrady. Taky bych si takovou nechala líbit. A je jedno, že tam není tekoucí voda.

Večer jsme se vrátili zpět na Cornštejn. Chystalo se další představení - ohňová show. Jediné, čeho můžu litovat, je fakt, že jsem musela celou dobu koukat na display kamery a pokoušet se uštelovat její rozhořčení nad rychlými světly ve tmě. I tak mělo představení grády, příběh, krásnou choreografii na přesně vybranou hudbu. Diváci si odnesly krásné zážitky, vystupující pár popálenin. Au.

Následoval opět přesun. Tentokrát v kabrioletu. Takový kabriolet, to je vám auto pro dva malé lidi a psa. Byli jsme v něm čtyři, přičemž můj otec má téměř dva metry.
Na chatě jsem poprvé viděla plcha - nebo spíše invazi plchů (chci jednoho domů!!!). Pil se merlot, pojídala se čokoládová bonboniéra a naslouchalo se cákání rybiček. Stát v úplné tmě na kraji přehrady a sledovat hvězdy, to se mi už dlouho nepodařilo.

Kabrioletem jsme se dopravili ráno zpět. To jsme ovšem byli tři a džbán horké kávy jako catering. Pohladila jsem si ještě koníka, koupila místo suvenýru litr a půl medoviny v pet lahvi, naložili jsme Jekkyla a ani ne 24 hodin po příjezdu jsem Cornštejnu zamávala. Příští rok si uděláme delší výlet.

P Wor(l)d

Zašla jsem si na Pottera. Od prvního dílu, na který jsem šla do kina po dlouhém váhání jen kvůli Williamsově hudbě, jsem stihla přečíst všechny knihy a tu poslední si i pořídila v originále (první den prodeje u nás, protože jsem prostě šla kolem knihkupectví a ona na mě koukala). Je to pro mě poněkud neuchopitelný fenomén. Knížky jsem přečetla samozřejmě téměř jedním dechem, ale nemám potřebu se k nim vracet. Neláká mě otevřít nějakou scénu a přečíst si ji. Žádnou takovou snad ani nemám. Naopak při zapojení mozku zjišťuji, že ty knihy nejsou svým stylem pro mé čtenářské já nikterak uspokojivé. Weird.

S filmy je to jinak. Přistoupila jsem na hru Chrise Columbuse (těžko se mi pojmenovává ten naivní velkolepý styl), byla nadšena z vize Alfonse Cuaróna a Newellova barevnost a dotaženost mi také vyhovovala. Kam ale s Yatesem? Z Fénixova řádu jsem byla zklamaná. Ty modro-bílé a zeleno-přeexponované filtry mi pijí docela krev. Navíc ve Fénixově řádu skombinované s Umbridgovskou pastelovou opravdu vražedná kombinace na jeden film. Netušila jsem, že mi někdy bude barva filmu proti srsti. Přitom Yates není špatný režisér. Pod jeho taktovkou vznikly seriály jako The Lakes (viz někde níže) nebo State of Play (originál mi leží na stole). Obě dvě série rozhodně nejsou nic pro děti. Že by se Yates snažil kvůli ratingu držet při zdi natolik, že jeho Potteři jsou nemastní, neslanní, bez výrazné identity?

Na Prince dvojí krve jsem šla bez předsudků a bez očekávání. První dojmy? Lepší než Fénixův řád, ale na svoji délku poněkud chudé. Jak se dalo čekat, mírně stoupla hustota výskytu profesora Snapea (ale stále to není žádní sláva) - a dočkali(y?) jsme se několika pěkných celků (už od prvního dílu mi nejvíc imponuje ten vlající mundůr, což v detailech zaniká). Nebudu se pouštět do generalizování, ale dala bych ruku do ohně, že v každém díle byly aspoň dvě dějové linie. Ta, týkající se Vy víte koho, a jedna odlehčená (turnaj kouzelníků, sbírání bodů pro soutěž kolejí, famfrpálový turnaj...). V Princi by se takto daly identifikovat zaláskované trable, což má za následek 1. více či méně povedenou statickou legraci, 2. roztříštěné zbytečné scény (třeba zrovna famfrpál). V podstatě je tu toho dějového a opravdu důležitého jako šafránu. Jsem ráda, že si knihu příliš nepamatuji, takže nemohu poukazovat na vynechané věci. Trochu mě zamrzelo Snapeovo odbyté "mimochodem, já jsem Princ", ale finální bitva mi nechyběla - celkově se mi toto komorní pojetí i s dojemnou dohrou líbilo. A narozdíl od Fénixova řádu se mi tu líbilo i pár scén - prokletá Katie, peklo rozpoutané Gandalf... eee... Brumbálem, pohled na moře a skály, souboj v umývárce... Jsem zvědavá, do jakých rolí doroste Tom Felton.

Hudba si zaslouží zvláštní pozornost. Už v průběhu filmu jsem si na ruku napsala pár poznámek, abych nezapomněla. Tak v první řadě - Hooperovo opakování témat z Fénixe. Šprýmařský motiv z ohňostroje (trochu zvukem připomínající Doylův famfrpálový world cup) se teď přesunul do nového shopu bří Weasleyových. Potud skvěle. Ale Dumbledor's Army a její objevení se při famfrpálu? Vnitřní smysl mi uniká.

Filmové série, na které si teď vzpomenu, se snaží být hudebně konzistentní. To není totéž jako repetetivní. Prostě mají svoji hudební barvu. Když se řekne Matrix, okamžitě se vám vybaví elektronické úlety Dona Davise (a i chorály ze třetího dílu do tohoto konceptu zapadají). Hudba ze Star Wars se vyvíjí, ale pořád má jisté zákonitosti (že by na vině byly smyčce?). Pán prstenů je další krásnou ukázkou hudební soudržnosti. Indiana Jones a výrazné žestě, Leathal Weapon a jazzový nádech. U Potterů je to poněkud jinak.

Williams nasadil prvním dílem jistý tón a z jeho snahy vzešla dvě témata, která si našla svoji cestu na výslunní filmové hudby (Hedwig's Theme a Harry's Wondrous World), ve druhém díle se držel ve stejné úrovni a přidal nádherné téma fénixe Fawkese. Se třetím dílem jako by úplně otočil a z tmavých smyčcových tónů vynesl Pottera do mnohem světlejšího světa (můj nejoblíbenější díl i soundtrack). Pak otěže převzal Patrick Doyle a opět dal Potterovi jiný směr, ale stále udržel hudbu v určitém spektru pompéznosti a jemnosti.
A jsme u Hoopera. U něj mi připadá, že má pár dobrých nápadů (z Fénixova řádu například téma Umbridgové, fireworks, Dumbledor's Army...) - prapodivné frázování Hedwig's theme raději nezmiňuji. Jenže co téma, to jiný styl, osamělý ostrůvek bez mostu k ostatním. Stejně tak tomu bude u Prince. I tady je pár míst, která stojí za pozornost - třeba až obřadní chorály před bouří v Bradavicích, oslava po famfrpálu nebo nebývale rozmáchlé téma nad mořskou hladinou. Ale v jiných místech filmu odvádí jen standardní práci - zde se mají lidé bát, zde mají plakat, zde se mají smát. Účel to plní, ale oproti těm ostrůvkům to působí jako mořské dno na míle od nich vzdálené. Navíc si nejsem jistá, jestli tu jsou nějaká vyloženě témata (a poslouchat soundtrack se mi zdá ztrátou času).

Účel onoho vyexkalovaného BAF efektu, který se dal čekat a nebyl tedy způsoben ani tak překvapením, jako hrou s divákovými smysly (uvyknutí sluchu na ticho a jeho následné přetížení způsobí vždy nepěknou reakci organizmu), mi uniká. Podlé a přízemní. Cuarónovi mozkomorové ve vlaky byly tisíckrát děsivější.

Na závěr pár vtipných poznámek z kina. Dabing = spousta dětí. Měla jsem opět štěstí. Seděly vedle mě hned dvě s tatínkem. Jedno vypadalo už rozumněji, druhé možná tak na 1. třídu. Nejvíc zařezaně zíraly na trailer na G.I. Joe. U každé "muckací" scény si zakrývaly oči a vydávaly znechucené zvuky (zajímalo by mě, kde to pochytily) doprovázené "řekni až to bude pryč" směrem k tatínkovi. Jejich neustálé štěbetání a výkřiky jako "jsem věděl, že se otráví, ale nevěděl jsem, že spadne tak rychle!" mě opravdu netěšily. Závidím Praze titulky.

P.S. před filmem jsem seděla v McDonaldu u kapučína a pročítala si starý Cinepur. Je v něm článek o výstavě filmů Andyho Warhola v Praze (která bohužel skončila a já bych na ni ráda šla). Idea jen zvolna se měnících filmů v obraze. Idea ze 60. let 20. století. Stejná idea, jako hýbající se fotky v Potterově světě. Zajímavá souvislost.

EDIT: po znovu shlédnutí Fénixova řádu měním lehce stanovisko. Celé to špatné nebylo. Jen konec, konec byl nanejvýš trapný. A i ty barevné filtry se zdají horší ve vzpomínkách, než při sledování filmu.

nadpis vznikl jako parafráze Cinepurovské recenze, kterou jsem stihla v pološeru přeluštit během otravné přestávky.

Transporter a Mr. Jones

Ve výkladu pana Trevora Jonese byly pojmenovány skutečnosti, které jsou prostým a jasným faktem a přesto nad nimi nepřemýšlíme. Když se nám hudba líbí, pořídíme si soundtrack, zaposloucháme se do melodie a (v mém případě) do celého zážitku ještě zakomponujeme pocit z filmu. Nic konkrétního, jen mlhavé emoce a barvy. Dohromady promlouvající celek. Ale jak pan Jones zdůraznil, hlavní práce skladatele je titěrná manipulace s políčky filmu a notami. Jejich přesné umisťování, které ale ve finále nevzbuzuje umělý dojem, nýbrž konzistentní skladbu, která by měla být v symbióze s obrazem až téměř náhodně. Zkusili jste se na tohle někdy zaměřit? Já do teď ne. Jen občas, když to bylo příliš nápadné, si člověk něco pomyslí:

- Max Steiner při příjezdu na ostrov kopíruje svoji hudbou každý krok hrdinů a ta tak působí jako komentář akce a ne melodie (King Kong, 1933). Soundtrack jsem samostatně poslouchat nezvládla.

- V Battle of Wits je jedna bitevní scéna, kde jako by střihač krátkou chvíli záběry koncipoval podle rozjetého Kenji Kawaie.

- LoDucova hudba k prvnímu Librarianovi se absolutně s filmem míjela. Ještě nikdy jsem neviděla takovou disharmonii mezi tím, co vidím, a tím, co slyším.

Většinou ale člověk jen chytá témata, která ho svojí melodií buď zaujmou nebo ne.

Proč ale tohle všechno... Právě jsem dokoukala Transportera 3. Na tom by nebylo nic zvláštního. Jenže jsem si při něm vzpomněla na pana Jonese a už nebylo cesty zpět. Vypíchla bych tři scény - počáteční auta v Marseille vs rybaření, bitka v autodílně a finální auto vs vlak.
V prvním případě se občas nádherně povedlo skladateli přepínat plynule rytmicky mezi oběma dějišti. Krása. A když se do střihu netrefil (rytmus je rytmus), byl rozdíl poznat.
Ve druhém případě akce a perkuse dovolují udělat si obrázek o tom, co Jones vysvětloval o načasování zvuku a obrazu. I tady jsou některé momenty mnohem povedenější než jiné.
No a v posledním případě lze vysledovat krásný rozdíl mezi tím, když skladatel reaguje na zastavení auta, ale naprosto ignoruje jeho proskočení do vlaku.

Uhm, doufám, že mě tahle analýza brzo pustí, abych si spíš mohla užívat vypracovaného těla pana Stathama. Ale tohle muselo být sepsáno. Pro další generace, případně pro dlouhé zimní večery autorky.

Hide my head...

8 let Festivalu fantazie. Není to už dost? Kdysi dávno člověk cestoval přes půl Vysočiny, aby tam pobyl alespoň jeden den...

(prosím nelinkovat)

Letos možná pár poznámek k programu. Ve Star Wars si vždycky ráda zajdu na ty "přednášky", co slibují zábavu (a letos se navíc díky Vaškově novému systému - jsem vážně ráda, že jsem se linie zbavila, přispívalo osobní přítomností i na povodně).

Poprvé jsem v historii FF (díky novému filmu) zabloudila ke Trekkies.

Největší prim hrál ale Soundtracon a Trevor Jones, kterého sem E-Wan a spol. dostali. Nevidět to, neuvěřím. Jeho povídání bylo sice zdlouhavé (je vidět, že přednáší na škole), ale dost podnětné. Jonese, kterého jsem znala jen jako autora Mohykána, Temného krystalu a Excaliburu (pamatuju si na doby, kdy jsem si slibovala, že se některé ze skladeb z tohoto alba naučím doprovázet na cimbál, který už doma 5 let nemáme), teď opravdu považuji za jednu ze stěžejních postav filmové hudby, která si je vědoma toho, že splácat noty dohromady umí kde kdo, ale diváci už mnohdy nedocení preciznost, z jakou je potřeba pospojovat je s obrazem. I můj pohled částečně změnil. Navíc už nikdy nebudu v duchu žertovat o tom, že bych mohla cokoliv vyhrát, neb se to občas i splní (pusu jsem dostala jen na tvář, rozdýchala jsem to tak tak a vše ostatní jsou pomluvy). A z autogramiády jsem si odnesla podepsaného (zatraceně drahého) Posledního Mohykána.

Druhým hostem byl James Fitzpatrick. Velmi zajímavá osobnost, která přinesla vhled do procesu nahrávání hudby k filmům.

Letos jsem si vyčerpala veškeré témata, kterými jsem mohla Soundtraconu přispět já.
První byla hudba v BSG. Tu jsem nijak neplánovala, ale E-Wan (netuším proč) nechtěl slyšet ne. A jsem nakonec ráda. Sice jsem netušila, jestli na ni přijde hrstka lidí, co o téhle hudbě nic neví, nebo naopak hrstka zasvěcených, co chce vidět, co s tématem napáchám... no pojala jsem to ve mě vlastním analytickém duchu s hrstkou faktů a zbytkem vyposlouchaných vlastních postřehů, se špetkou srovnání s Glassem (za tuto část děkuji podnětu od Cartha jednoho večera) a završené obloukem hudebního porovnání seriálové sci-fi tvorby 70. let minulého století a počátku 21. století. Myslím, že se to povedlo. Aspoň ve středu večer se mi dostalo nad tousty nečekaného uznání od neznámé slečny.

Čínská filmová hudba na tom byla poněkud hůř. Dlouho jsem seděla nad konceptem a hodinovým formátem. Rozebírat skladatele nemělo smysl. A tak jsem vsadila na diváctvo (které mohlo aktivně srovnávat, nebo jen pasivně poslouchat) a prohnala jsem je spektrem hudby, kterou v čínských filmech najdeme - od definice tradiční hudby, přes kung fu filmy, historické filmy (symbióza tradic a západu) až po moderní tvorbu (ne nutně myšleno časově). A do toho mi přišlo zajímavé přihodit kontrastní japonskou tvorbu pro čínské filmy a západní přístup k tomu, co se čínskou hudbou nazývá. Opět potěšila nečekaná reakce stran neznámého člověka, kterého jsem zaujala. A pak ještě následná debata a oběd se dvěma soundtrackáři, kteří tuhle hudbu znají, ale některé mé oblíbené filmy jim zatím zůstaly utajeny.

Pokračování trailerové hudby (tentokrát o ES Posthumus, o kterých se nedá mluvit tak vtipně jako o Immediate Music) byla poměrně katastrofa. Nejenže po zkušenostech s přetékáním jsem povídání zkrátila až moc, ale za Posthumusáky prostě mluví tvorba a ne slova, takže nevím, zda se u ukázek publikum příliš nenudilo. Nicméně i po téhle přednášce se objevila slečna, která byla nadšená a které jsem mohla darovat v té chvíli už nepotřebné DVD. Takže aspoň částečný úspěch?

Zúčastnila jsem se obou soundtraconovských soutěží. Tentokrát jsem se konečně chytala - většinu věcí jste slyšeli milionkrát, dokážete to zazpívat, ale zaboha nevíte, co to je (Dragonheart!!!). I tak jsem se (s odřenýma ušima) v SF&F jednodušší části vlezla do první pětky a odnesla si originál nového Star Treku (Sup si za 1. místo odvezl podepsanou BSG season 1 - aspoň si ji konečně poslechne). V té druhé jsem si ani neškrtla (Desplata prostě neposlouchám).

Překvapením pro mě byl Spycon a konečně jsem přišla na to, proč minulý rok Lord přednášel x hodin v kuse. Jeho povídání o... čemkoliv, ale tajných službách především, je poutavé, vtipné a hlavně zasvěcené. Jeho je na úřad škoda. Měl by přednášet na vysoké. Mám chuť začít číst knihy o 2. světové (a studené) válce. Fascinating. I na agenta Smarta jsem zůstala a film už mám shlédnutý.

Všechna čest Blairovi a Lordovi a jejich Spy vs Spy. To jsem si nemohla ujít. Hodinový program ve velkém sále ke 4 minutovém fanfilmu, který vznikal jedno odpoledne u přehrady v archaické analogové kameře mého otce a při kterém počet klíšťat přilepených na Ayle převažoval 4x celý štáb. Navíc Blair vyhrabal Lordův scénář ke Shreckovi 1.5 (na který jsme všichni už zapomněli). Já brečela smíchy, Lord zíral, půlka lidí netušila která bije a dva pánové z publika se v tu chvíli stali fanoušky NK - New Kamino. Myslím, že už jsou hotovy 3 trailery na Spy vs Spy II a za 5 let možná padne první klapka.

Letos jsem konečně mohla zajít na Cosplay. Padmé měla vše pevně v rukou a vytvořila z této ceremonie konzistentní celek. Možná by to příště chtělo usměrnit všechny soutěžící k nějaké formě prezentace, bylo to v některých případech až moc rychlé (a anime bych zakázala).

Co se týče Facebooku... Stíny do společnosti nepatří.

Středeční noc bych škrtla i v dějinách.

Žiju mezi dvěma světy. Na ten reálný jsem příliš najivní. Na ten druhý příliš přízemní. Jsem defel, co nemá svoji identitu, ale přizpůsobuje se svému okolí. Letos... letos jsem se ocitla v noci sama před kinem. Když před rozjetým autem uhýbáte jen ze solidarity k řidiči, je něco špatně. Pomalu ale jistě se se všemi míjím. Poslední výlet do reality mě stál až moc. Možná se v ní jevím jako dýchající hadra, která tak zoufale nechce přemýšlet. Co já vím. A to je ten důvod Ondro, proč s tebou půjdu do divadla, půjdu s tebou na martini, ale nic víc. Ty žiješ v téhle realitě taky a já vím, jak to končí. Bere to iluze a zanechává jen pochybnosti a nechuť brát v potaz společenské konvence. Proč vůbec žijem a jakej to má smysl? Ten můj začíná a končí u těch, které ovlivňuje. Mámě se snažím kompenzovat vše, co jí udělal můj otec, pro kterého byla patrně taky jen stálá položka v bytě. Felix díky mě může aspoň o pár let víc pozorovat svět a kdesi v Indii zaplatí moje peníze šanci na vzdělání jednomu dítěti. Dostačující důvod? Zatím. Maják zhasíná. V mém světě je pyžamo s králíkem naprosto lhostejné.