5. 8. 2009

MacBeth... opět


Igor Ondříček a Milan Ondrík. Dva herci, na které se vždycky přijdu do divadla ráda podívat. Díky prvnímu jsem viděla MacBetha ve sklepní scéně Divadla u stolu. Díky druhému jsem viděla MacBetha na nádvoří Špilberku. Vždycky mě vytočí, když někdo prohlásí, že na danou divadelní hru nejde, protože ji už před x lety viděl (pro libovolné přirozené x > 5 ). Vždyť každá inscenace je něčím jiná. To bychom si rovnou mohli číst jen scénáře. A já viděla MacBetha už podruhé během pár měsíců. Oproti komorní, historicky a Shakespearovi věrné inscenaci Divadla u stolu, se ta z Letních Shakespearovských her rozletěla nejen svoji délkou, ale i odvážností. Soundrack zněl jako pan Zimmer máznutý Dong Jun Leem. Krvavě oprýskané kulisy (na fotce) byly ve skutečnosti čtyři (funkční) sprchy a skleněná plochu uprostřed také nezůstala dlouho čistá. Nejfascinující byly ale kostými - kombinace soudobé military a bund/kabátků starších střihů s barety (na mysli mi vyskakuje žánr utopicky despotický švihnutý cosplayem z Honorverse) v kombinaci s hedvábnými šálami odstínů modré a fialové. Navíc v královském doprovodu panovala určitá uniformnost. Nevím, zda to má hlubší smysl, ale vždy dvě postavy byly téměř totožné (královy syny bych klidně označila za dvojčata).
Tři sudičky, které si Kurosawa v Krvavém trůnu přetransformoval do jediného démona, zde byli (měkké i je namístě) bezdomovci-uklízeči (a místo kotle měli barel, do kterého postupně naházeli diktátory a vládce světa). Celý děj se odehrával mimo konkrétní dobu. Hrady, thénové i králové zůstali, svoji cestu si do příběhu našli ale i palné zbraně a dokonce i vrtulník. Vrtulník jsem ještě na divadle nasimulovaný neviděla. Ale byl to jeden z nejlepěích momentů - zvuk z reproduktorů, míhající se světlomety a do toho sebevědomý MacBeth jistý si svojí nesmrtelností před pochodujícím lesem.

Milan Ondrík a Veronika Freimanová jako ústřední dvojice na mě nezapůsobili tolik jako Viktor Skála a Helena Dvořáková v předešlém aranžmá. Pořád ale byl jejich výkon skvělým zážitkem. Jen z Ondríka a Martina Nahálky (další herec z Divadla Andreje Bagára v Nitře) sprchujících se hned z kraje hry defakto pod širým smrákajícím se nebem, mi byla zima.

Žádné komentáře: